Vydání 2/2004

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně správního řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

V prvním ze žalobních bodů žalobkyně namítala, že mělo být v dané věci vydáno územní rozhodnutí, ale nestalo se tak. Podle § 32 odst. 2 písm. a) stavebního zákona územní rozhodnutí nevyžadují mimo jiné stavební úpravy a udržovací práce. Ostatní případy taxativně uvedené v § 32 odst. 2 stavebního zákona v dané věci nepřicházejí v úvahu.

Současná právní úprava na rozdíl od úpravy předchozí (§ 9 odst. 2 vyhlášky č. 85/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů) s účinností od 1. 7. 1998 neumožňuje stavebnímu úřadu upustit od vydání územního rozhodnutí, ale jednoznačně stanoví, které stavby nebo opatření v území vyžadují územní rozhodnutí a které nikoliv - s výjimkou případů živelné pohromy nebo náhlé havárie stavby [§ 49 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 132/1998 Sb.].¹⁾ Protože protihluková stěna je ve smyslu § 12 odst. 1 písm. e) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, součástí dálnice, platí pro územní a stavební řízení stavby dálnice stavební zákon, pokud v zákoně o pozemních komunikacích není stanoveno jinak (§ 16 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích). Vzhledem k tomu, že zákon o pozemních komunikacích nestanoví jinak, pokud se jedná o vyžadování územního rozhodnutí, platí i pro stavební úpravy dálnice ustanovení § 32 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, podle nějž územní rozhodnutí nevyžadují stavební úpravy a udržovací práce. Stavebními úpravami, které spadají pod pojem "změny dokončených staveb", jsou přitom takové úpravy, při nichž se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení staveb [§ 139b odst. 3 písm. c) stavebního zákona]. Tím se odlišují od jiných změn dokončených staveb, jimiž jsou nástavby a přístavby. Z toho vyplývá závěr, že jen pro takové změny dokončených staveb, při nichž se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení staveb, není ve smyslu § 32 odst. 2 písm. a) stavebního zákona vyžadováno územní rozhodnutí. Stavbou protihlukové stěny na dálnici se však mění minimálně výškové ohraničení stavby dálnice.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost namítaná žalovaným, že právní předpisy upravující povolování pozemních komunikací mají ustanovení týkající se stavebních úprav a nikoliv jiných změn těchto staveb, protože nic nebrání tomu, aby i na stavbě dálnice byly prováděny změny mající charakter nástavby či přístavby. Územní řízení musí vždy předcházet stavebnímu řízení s výjimkou případů, kdy se podle stavebního zákona buď územní rozhodnutí nevyžadují nebo lze územní rozhodnutí sloučit se stavebním řízením, a proto nelze zlehčovat - jak to činí žalovaný - opomenutí územního řízení tvrzením, že žalobkyně měla možnost hájit svá práva při stavebním řízení.

Za nedůvodný pak považuje Nejvyšší správní soud další žalobní bod týkající se povinnosti správního orgánu přerušit řízení z důvodu nevyřešení občanskoprávní námitky. Podle § 137 odst. 2 stavebního zákona platí, že nedojde-li mezi účastníky řízení k dohodě o občanskoprávní námitce vyplývající z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám, která - kdyby se zjistila její oprávněnost - by znemožnila uskutečnit požadované opatření nebo by umožnila jeho uskutečnění jen v podstatně jiné míře či formě, odkáže stavební úřad účastníka podle povahy námitky na soud a řízení přeruší. O takovou situaci se v případě žalobce nejedná, protože vyřešení otázky týkající se omezení užívání reklamní stavby, která je v jeho vlastnictví, v důsledku výstavby protihlukové stěny nemůže žádným způsobem ovlivnit realizaci stavby, která byla předmětem stavebního řízení, a proto nebyly splněny zákonné podmínky pro přerušení řízení ve smyslu citovaného ustanovení.

Stejně tak nedůvodným shledal Nejvyšší správní soud poslední žalobní bod o nesprávném použití ustanovení § 61 odst. 4 a § 69 odst. 2 stavebního zákona. Doručování formou veřejné vyhlášky použije stavební úřad u liniových staveb nebo v odůvodněných případech též u staveb zvlášť rozsáhlých, s velkým počtem účastníků řízení, jak vyplývá z § 61 odst. 4 a § 69 odst. 2 stavebního zákona, což jsou v obou případech situace, kdy je velký počet účastníků řízení. V současné době platná právní úprava nekonkretizuje minimální počet účastníků, který by podmiňoval použití veřejné vyhlášky, a je ponecháno zcela na úvaze příslušného stavebního úřadu, aby posoudil, zda se jedná o velký počet účastníků řízení, což je jediná podmínka pro použití veřejné vyhlášky při doručování. Protože v dané věci sama žalobkyně připouští, že počet účastníků řízení se pohybuje v rozmezí 20 až 25, nelze dovodit, že doručování veřejnou vyhláškou v projednávané věci se dělo v rozporu s § 61 odst. 4 a § 69 odst. 2 stavebního zákona.

Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil a podle odst. 4 citovaného ustanovení současně vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. V souladu s ustanovením § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní soud ve věci bez nařízení jednání.