Vydání 11/2013

(...) [20] Jak plyne ze shora provedené rekapitulace dosavadního řízení, stěžovatelé uplatnili dva kasační důvody – nezákonnost napadeného usnesení krajského soudu a jeho nepřezkoumatelnost [§ 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.]. S ohledem na povahu a obsahovou provázanost jednotlivých námitek však soud považuje za smysluplné tyto dva kasační důvody neprojednávat izolovaně, nýbrž zabývat se každou konkrétní námitkou zvlášť, jak z hlediska zákonnosti vysloveného právního názoru krajského soudu, tak také přezkoumatelnosti vydaného usnesení.

[21] Uplatněné námitky lze – jak plyne ze shora předestřeného obsahu kasační stížnosti – rozdělit na ty, které se týkají přípustnosti konání referenda s ohledem na položenou otázku, a dále zákonnosti kampaně a samotného hlasování v referendu. V tomto pořadí se jimi soud zabýval, neboť pokud by totiž dospěl k závěru, že se nemělo vůbec konat, jelikož položená otázka nebyla přípustná, musel by kasační stížnosti vyhovět a za této situace by samozřejmě již nemělo žádný smysl zabývat se problematikou zákonnosti vedení kampaně.

[22] Stěžovatelé namítají, že referendová otázka byla položena v rozporu s právními předpisy; konkrétně s územním plánem. Proto se prý vůbec konat nemělo. Stěžovatelé nesouhlasí s názorem krajského soudu, že přípustností otázky se soud může zabývat toliko v rámci předběžné, a nikoliv až následné kontroly místního referenda. Krajský soud totiž konstatoval, že v řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí přijatého v referendu se oproti řízení o vyhlášení místního referenda soudem již nepřezkoumává, zda navržená otázka je přípustná.

[23] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že názor krajského soudu považuje za správný. Podle § 91a s. ř. s. je totiž soudní ochrana ve věcech místního referenda koncipována jako předběžná anebo následná. Před konáním referenda soud a) určuje, že návrh na konání místního referenda nemá nedostatky, b) je oprávněn vyhlásit místní referendum; naopak po uskutečnění referenda může soud c) vyslovit neplatnost přijatého rozhodnutí a d) vyslovit neplatnost hlasování.

[24] Bližší úprava soudního přezkumu uskutečněného referenda je obsažena v § 58 zákona o místním referendu. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení „[n]

“.

[25] V nyní projednávaném případě stěžovatelé tvrdí, že položená otázka nebyla přípustná pro svoji neurčitost i pro rozpor s právními předpisy. Požadavek, aby otázka navržená pro místní byla položena jednoznačně, plyne z § 8 odst. 3 zákona o místním referendu. Nepřípustnost položené otázky spočívající v rozporu s právními předpisy upravuje citovaný zákon v § 7 písm. d); v daném případě namítají stěžovatelé rozpor s územním plánem, který považují za právní předpis.

[26] Z citovaného § 58 odst. 1 písm. b) a c) zákona o místním referendu skutečně plyne, že rozhodnutí v místním referendu může být soudem prohlášeno za neplatné, pakliže bylo konáno o věci, která nepatří do samostatné působnosti obce, anebo o níž nelze vůbec konat. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nicméně nelze toto ustanovení vykládat doslovně tak, že přípustnost otázky položené v místním referendu bylo možné přezkoumávat soudem nejprve vyhlášením referenda a po té znovu i jeho konání. Tomuto výkladu, který zastávají stěžovatelé, protiřečí především dva argumenty.

[27] První argument vychází z určité procesu místního referenda a tomu odpovídající soudního přezkumu. Místní se totiž dělí do jednotlivých na sebe navazujících fází, počínajících podáním návrhu na jeho konání, vyhlášení, kampani, hlasování a konečně zjištění výsledků a jejich vyhlášení.

[28] Nejvyšší správní soud vychází z toho, že představuje jednu z forem přímé demokracie. Možnost občanů vyjádřit se formou místního referenda k otázkám rozvoje své obce představuje jejich ústavně zaručené základní politické právo a vztahuje se na ně v plném rozsahu čl. 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož výklad a používání zákonné úpravy „“. Občané, rozhodující v místním referendu, by měli být co nejméně „“ účastí na opakovaném hlasování. Zásadně platí, že byla-li dána reálná a efektivní možnost, jak tvrzené vady referenda napravit v některé fázi jeho přípravy ještě před hlasováním občanů, je třeba toto řešení preferovat. Pokud tedy např. některý z občanů zjistí, že není uveden ve stálém seznamu voličů, a nebude mu proto umožněno hlasovat ani v místním referendu (§ 2 zákona o místním referendu), neměl by vyčkávat na uskutečnění referenda a napadnout jeho platnost, nýbrž měl by se zasadit o ochranu tohoto svého práva v řízení podle § 88 s. ř. s. Podobné lze říci o situaci, kdy o návrhu vůbec nerozhodne zastupitelstvo obce, anebo rozhodne, že místní nevyhlásí (§ 57 odst. 1 zákona o místním referendu). V těchto případech je možné využít zvláštní typ řízení a krajský (případně Nejvyšší správní) soud je v něm oprávněn podle § 91a s. ř. s. místní přímo vyhlásit.

[29] Tato „“, kdy se daným místním referendem již přímo zabýval krajský soud (anebo Nejvyšší správní soud či dokonce Ústavní soud), pojmově vylučuje opětovný přezkum položených otázek. Toto je druhá argumentační rovina této uplatněné stížnostní námitky. Jinak řečeno, pokud v nyní projednávaném případě zastupitelstvo rozhodlo o nevyhlášení místního referenda a toto bylo vyhlášeno až rozhodnutím samotného krajského soudu (byť pouze ohledně jedné ze dvou navržených otázek), nemá žádnou logiku, aby v nyní probíhajícím řízení stejný soud přezkoumával svoje dříve vydané pravomocné rozhodnutí. Lapidárně řečeno, aby přezkoumal, zda dříve rozhodl správně a zda se „“, jestliže měl za to, že položená otázka, o níž sám vyhlásil, je skutečně přípustná. V tomto směru lze odkázat i na § 52 odst. 2 s. ř. s., podle něhož platí, že „[o] “.

[30] S ohledem na výše uvedené vykládá Nejvyšší správní soud § 58 odst. 1 zákona o místním referendu ve spojení s § 91a s. ř. s. tak, že možnost účinně zpochybnit přípustnost položené otázky je v řízení o neplatnosti hlasování nebo neplatnosti rozhodnutí v místním referendu dána pouze tehdy, nebyl-li v této věci vůbec podán procesně projednatelný návrh podle § 91a odst. 1 písm. b) s. ř. s. To znamená, že návrhem podle § 58 odst. 1 písm. b) nebo c) zákona o místním referendu se lze vyslovení neplatnosti rozhodnutí v místním referendu domáhat pouze tehdy, bylo-li vyhlášeno zastupitelstvem obce či města (lhostejno zda z vlastní iniciativy anebo na návrh přípravného výboru). Pouze v tomto případě se totiž uskuteční bez toho, že by správní soud měl možnost ještě předtím posoudit, zda pro jeho vyhlášení byly splněny zákonné podmínky. Naopak v případě, kdy vyhlásí přímo soud (jako tomu bylo i v nyní projednávané věci), zpochybnit přípustnost položené otázky v návrhu napadajícím rozhodnutí v referendu přijaté již nelze.

[31] Tato stížnostní námitka je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud plně akceptuje právní názor krajského soudu, že v tomto řízení se již nemohl zabývat přípustností otázky položené v místním referendu, a nemůže tak ze stejných důvodů činit ani zdejší soud.

[32] Jen jako proto soud k argumentaci stěžovatelů ohledně nemožnosti hlasování v místním referendu o otázce položené v rozporu s územním plánem odkazuje na svoji dřívější judikaturu, z níž např. plyne, že z § 6 a § 7 zákona o místním referendu „ a maius ad minori “ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2012, čj. 1/2012-26, č. 2718/2012 Sb. NSS).

[33] Konečně pokud stěžovatelé namítají, že zasáhlo do vlastnického práva soukromého subjektu, jelikož znemožňuje investorovi realizovat zamýšlený projekt, uvádí soud (s ohledem na shora uvedené rovněž jen jako ), že ani tato námitka nemůže být sama o sobě důvodná. Pokud by se totiž mělo místní konat jen v těch případech, kdy by jeho důsledky nebyly způsobilé zasáhnout právní sféru žádného soukromého subjektu, mělo by takové zpravidla jen velmi malý praktický význam a smysl. Jestliže totiž soud vychází z toho, že předmětem místního referenda může být jakákoliv věc spadající do samostatné působnosti obce (s výjimkou taxativních případů, kdy toto nelze konat – viz § 7 zákona o místním referendu), je zcela přirozené, že rozsah a povaha tohoto politického rozhodování je mnohdy způsobilá např. zvýhodnit nebo naopak znevýhodnit některé občany [viz vymezení samostatné působnosti v hlavě VII zákona č. 128/2000 Sb. o obcích (obecní zřízení)]. Krajský soud navíc správně poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2012, čj. 5/2012-55, č. 2800/2013 Sb. NSS, které se týkalo přímo předmětného referenda (tímto usnesením byla odmítnuta kasační stížnost brojící proti vyhlášení místního referenda pro chybějící aktivní legitimaci navrhovatele) a v němž je výslovně uvedeno, že „[m] ,Z rozhodování v místním referendu nevznikají či nezanikají bezprostředně žádné soukromoprávní vztahy, podobně jako např. z odevzdání hlasů ve volbách. Jde o způsob, jímž občané mohou usměrňovat v konkrétních otázkách veřejného zájmu politickou reprezentaci obce a vůči této reprezentaci (tzn. zastupitelstvu a dalším orgánům obce) rozhodnutí v místním referendu ve smyslu § 49 [zákona o místním referendu] také výhradně směřuje. Výsledek referenda, spočívající v tom, že občané obce vyjadřují nesouhlas s realizací určitého developerského či průmyslového projektu na území obce, je nutno interpretovat tak, že orgány obce jsou zavázány prosazovat názor občanů těmi prostředky, které jim právní řád dává k dispozici‘ “

[34] Rovněž tuto námitku proto soud neshledal důvodnou.

[35] Stěžovatelé tvrdí, že docházelo k , a to vkládáním agitačních letáků přípravného výboru do obálek s hlasovacími lístky, určených pro prezidentskou volbu, která se konala ve stejném termínu jako .

[36] K tomu z obsahu spisu především plyne, že dne 7. 1. 2013 podal Martin M. trestní oznámení pro podezření z přečinu maření přípravy a průběhu voleb a referenda podle § 351 trestního zákoníku z roku 2009, kterého se měl dopustit neznámý pachatel v přesně nezjištěnou dobu, nejméně však dne 5. až 7. 1. 2013 na několika místech v Plzni, a to tím, že do několika otevřených obálek s volebními lístky pro volbu prezidenta vložil leták s nápisem „“ obsahující postup, jak hlasovat v rámci vyhlášeného referenda. Toto trestní oznámení bylo založeno , neboť policejní komisař shledal, že není dáno podezření ze spáchání předmětného přečinu. Leták totiž sice byl vhozen do poštovních schránek v době, kdy tam byly vhozeny i obálky s hlasovacími lístky, nicméně leták se nacházel mimo obálky a v obálkách byl jen tehdy, když obálky z poštovních schránek vyčnívaly (viz sdělení Krajského ředitelství Policie ČR ze dne 6. 2. 2013). Z vyjádření Magistrátu města Plzně ze dne 8. 2. 2013 dále plyne, že z šetření policie i z vlastního prověřování Úřadem městského obvodu Plzeň 1 bylo zjištěno, že méně než 10 osob z dané lokality nalezlo v obálce s hlasovacími lístky leták k místnímu referendu, přičemž všichni tito občané uvedli, že obálka nebyla zalepena a byla volně přístupná v domovní schránce. V úředním záznamu o podání vysvětlení vyhotoveného Policií ČR, Městské ředitelství Plzeň, ze dne 9. 1. 2013 je dále uvedeno, že svědek Mgr. Jan Petřík (právní zástupce společnosti Amadeus Plzeň, a.s., a také stěžovatelů) má informaci o vložených propagačních letácích přímo ve volebních obálkách. Proto o této skutečnosti informoval magistrát a policii s tím, že o této věci hovořili rovněž na besedě se zástupci města a s autory letáku (přípravný výbor místního referenda). Na této besedě došlo k názorové shodě, že věc je třeba prošetřit ze strany magistrátu i policie. Mgr. Petřík současně uvedl, že se nedomnívá, že by něco takového mohl spáchat nějaký úředník magistrátu a že zřejmě šlo o nějakou zlomyslnost nebo o selhání jednotlivce, přičemž do obálek mohl leták vsunout kdokoliv, kdo měl přístup k poštovním schránkám. Konečně z úředních záznamů Policie ČR, Městského ředitelství Plzeň, ze dne 10. 1. 2013 plyne, že bylo uskutečněno šetření na několika adresách, kde bylo dáno podezření ze spáchání přečinu podle § 351 trestního zákoníku z roku 2009 (Sokolovská 97, Elišky Krásnohorské 1, Janáčkova 33), a bylo zjištěno, že 28 osob dostalo předmětný leták do schránek, ale mimo volební obálky; 4 osoby měly tento leták přímo v obálce, avšak 3 z nich připustily, že tato obálka nebyla z důvodu velkého množství jiných tiskovin zcela zastrčena ve schránce a leták do ní proto mohl zasunout kdokoliv; poslední osoba neměla žádný názor.

[37] Nejvyšší správní soud konstatuje, že kampaň prováděná před hlasováním ve volbách a také v místním referendu je zcela legitimní, odpovídající principu svobody hlasování a není ničím jiným než realizací některých ústavně zaručených základních práv (zejména svobody projevu a práva na šíření informací). V tomto směru postačuje odkázat na ustálenou „“ judikaturu zdejšího soudu, z níž je dostatečně patrno, že kampaň může být pozitivní i negativní (viz usnesení ze dne 18. 2. 2013, čj. Vol 33/2013-45, č. 2832/2013 Sb. NSS) a k prohlášení voleb (potažmo referenda) za neplatné je nezbytné zjištění nezákonnosti, dále vztahu mezi touto nezákonností a výsledkem voleb a konečně zásadní intenzity této nezákonnosti, která musí v konkrétním případě dosahovat takového stupně, že je možno se důvodně domnívat, že pokud by k takovému jednání nedošlo, dopadly by volby odlišně (tzv. „“ volebních výsledků, viz např. usnesení ze dne 2. 7. 2004, čj. Vol 6/2004-12, č. 354/2004 Sb. NSS).

[38] V nyní projednávaném případě má zdejší soud ve shodě s krajským soudem za prokázané, že v několika desítkách případů skutečně došlo ke vhození letáku instruujícího občany ke hlasování „“ v místním referendu. Toto zjištění však samo o sobě ještě neznamená, že by došlo k porušení zákona o místním referendu, případně k porušení právních předpisů jiných. Tyto a podobné letáky distribuované občanům v rámci kampaně jsou totiž zcela obvyklé v jakémkoliv případě hlasování. Jsou i zcela legitimní, neboť volební (resp. „“) kampaň není ničím jiným než praktickým výrazem snahy aktérů politického boje o získání co největší přízně občanů pro určité politické řešení. Základními funkcemi každé kampaně jsou proto informovanost, identifikace a mobilizace. Podstatou kampaně je tzv. politická komunikace, a to mezi jednotlivými názorovými proudy, které se snaží ovlivnit občany oprávněné hlasovat v referendu pro to řešení, které považují s ohledem na svoje zájmy za výhodnější.

[39] Soud tak činí dílčí závěr, podle něhož samotná distribuce předmětných letáků nenaplňuje ani první ze třech kroků (tzn. nezákonnost), jejichž kumulativním naplněním by teprve mohlo dojít k vyslovení neplatnosti referenda.

[40] Jiná je však otázka, zda tyto letáky nebyly vloženy ve volebních obálkách. V tomto směru totiž soud připomíná, že čl. 2 odst. 1 Listiny stanoví, že stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání; podle čl. 20 odst. 4 Listiny jsou politické strany i jiná sdružení odděleny od státu. Velmi důležitým je též obsah a smysl čl. 22 Listiny, který garantuje svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti, a čl. 5 Ústavy, podle něhož je politický systém „“. Ze všech citovaných ustanovení tak plyne zásada svobodné politické soutěže a neutrality veřejné moci, která nesmí zvýhodňovat či znevýhodňovat některý politický subjekt anebo názorové uskupení, stojící v konkurujícím si postavení. Pokud by proto v nyní projednávaném případě bylo prokázáno, že předmětné letáky byly občanům rozdávány přímo v oficiálních obálkách, distribuovaných zaměstnanci magistrátu (tedy orgánu veřejné moci), vedlo by to k závěru o porušení shora popsaných principů a podmínka nezákonnosti by tak byla splněna.

[41] Jak nicméně plyne z konkrétních okolností daného případu, nic takového prokázáno nebylo. Jakkoliv totiž bylo zjištěno, že v několika případech (méně než deseti) byl předmětný leták nalezen přímo ve volební obálce, stalo se tak pouze tehdy, bylo-li možno tento leták zasunout do obálky, která nebyla celá zastrčena ve schránce. Jinak řečeno, nic nenasvědčuje tomu, že by tyto lístky do obálek umisťoval přímo někdo, kdo disponoval s obálkami. Právě naopak, jednoznačně převažující případy, kdy se letáky nacházely mimo obálky, z logiky věci ukazují, že je vhazovala do schránek osoba odlišná od osoby, která roznášela obálky s hlasovacími lístky pro prezidentské volby. Tedy osoba, kterou nelze ztotožnit se zaměstnancem orgánu veřejné moci. Ostatně rovněž právní zástupce stěžovatelů ve svojí shora citované výpovědi výslovně uvedl, že se nedomnívá, že by něco takového mohl spáchat nějaký úředník magistrátu a že zřejmě šlo o nějakou zlomyslnost nebo o selhání jednotlivce, přičemž do obálek mohl leták vsunout kdokoliv, kdo měl přístup k poštovním schránkám.

[42] Nelze rovněž přehlédnout, že trestní oznámení na neznámého pachatele pro tento tvrzený přečin učinil samotný člen přípravného výboru Martin M., tedy osoba, v jejímž zájmu by zřejmě měly být předmětné letáky roznášeny. Také tato skutečnost potvrzuje, že se ve zmíněných ojedinělých případech, kdy se leták nacházel přímo ve volební obálce, jednalo o individuální , který však nemohl nikterak zpochybnit korektnost přípravy a hlasování v místním referendu.

[43] Tato stížnostní námitka proto není důvodná, byť krajskému soudu lze metodologicky vytknout, že se u ní nezabýval (nejprve) její důvodností z hlediska tvrzené protizákonnosti, nýbrž – s ohledem na celkové výsledky hlasování – hned konstatoval, že toto jednání nemohlo ovlivnit výsledky referenda, a proto z „“ již nehodnotil, zda vůbec se jednalo o porušení zákona. Jeho postup měl být totiž opačný: nejprve bylo třeba posoudit, zda se vůbec jednalo o protizákonnost, a teprve poté bylo namístě zkoumat, zda se tato protizákonnost projevila (resp. byla způsobilá se projevit) v celkových výsledcích. Pokud by totiž soud dospěl k závěru, že se o protizákonné jednání jednalo, bylo zřejmě namístě zvážit i provedení dalšího dokazování.

[44] Další námitka se týká , spočívající v propagační „“ připnuté na šatech některých členů okrskových komisí a v přesvědčování voličů k účasti v referendu přímo v budovách, kde se nacházely okrskové komise.

[45] K tomu soud konstatuje, že podle § 32 odst. 2 zákona o místním referendu „[v] “. Pokud by proto stěžovatelé např. prokázali, že členové okrskových komisí skutečně agitovali pro určitý způsob hlasování, bylo by nutno konstatovat porušení citovaného zákonného ustanovení. Nejvyšší správní soud má však ve shodě s krajským soudem za to, že se nic takového prokázat nepodařilo.

[46] V příloze k podané žalobě totiž stěžovatelé předložili pouze fotografii ženy s rozostřeným obličejem, která má připnutu placku s nápisem „“. Před ní leží arch nadepsaný „“. Stěžovatelé blíže nespecifikovali, o koho se jednalo, nicméně uvedli, že se jednalo o volební okrsek č. 13. Ze zápisu této okrskové komise plyne, že z celkového počtu oprávněných osob se hlasování zúčastnilo celkem 369 osob, přičemž způsobem „“ hlasovalo 252 osob a „“ 115 osob. Dále je součástí tohoto zápisu příloha, obsahující dvě stížnosti: na nevhodné umístění volební místnosti pro o poschodí výše, nežli se nachází volební místnost pro volbu prezidenta; a dále na uzamčení výtahu, které znemožňovalo přístup do hlasovací místnosti osob se sníženou pohyblivostí. Stížnost na agitaci ve volební místnosti však nebyla podána nejen v případě této, ale ani jiných okrskových komisí. Žádná podobná stížnost nebyla ostatně zaznamenána ani městskou komisí.

[47] Za této situace činí soud závěr, že jakkoliv zcela nevylučuje, že k uvedenému jednání u dané okrskové komise skutečně mohlo dojít, nebylo tvrzeno a prokázáno, že by k podobnému jednání docházelo i u komisí jiných. Jinak řečeno, i pokud by bylo v řízení prokázáno (což se však nestalo), že u okrskové komise č. 13 došlo k uvedenému protizákonnému excesu jedné členky, nelze dovodit, že by se tento mohl jakkoliv projevit na celkových výsledcích hlasování. Jak totiž plyne ze shora zmíněného, osob hlasujících způsobem „“ bylo v této komisi 252, nicméně rozdíl odevzdaných hlasů činil ve prospěch odpovědi „“ celkem 16 799. Je tak zcela zřejmé, že ani při hypotetickém započtení všech hlasů vyslovených pro „“ opačným způsobem u této komise by celkový výsledek referenda nikterak ovlivněn být nemohl. Ohledně ostatních okrskových komisí stěžovatelé nenabídli ani žádné konkrétní tvrzení, z něhož by plynulo, že podobné excesy se děly i v nich. Pokud za této situace požadovali výslech všech členů okrskových komisí (případně alespoň předsedů), je třeba vidět, že se jednalo o celkem 178 komisí (nemluvě o navrhovaném výslechu obdobného počtu okrskových komisí, u nichž se prováděla volba prezidenta republiky). A to za situace, kdy v průběhu hlasování nebyly zdokumentovány žádné podobné případy.

[48] Podobné lze konstatovat k tvrzenému ovlivňování občanů v budovách, kde se konaly prezidentské volby, k účasti v referendu. Pokud totiž by toto ovlivňování mělo spočívat v pouhém upozorňování občanů hlasujících v prezidentských volbách, že se mohou zúčastnit rovněž místního referenda, nelze těmto aktivitám nic podstatného vytknout, jelikož by mělo být objektivním zájmem, aby byla účast v této formě výkonu přímé demokracie co možná nejvyšší a tím i reprezentativní (viz též bod [28]). Zdejší soud naopak nerozumí tomu, že prezidentské volby a hlasování v místním referendu probíhalo v oddělených místnostech a před samostatnými okrskovými komisemi. Taková situace se totiž jeví jednak jako velmi ekonomicky a organizačně neúčelná, a především pro hlasující občany jako matoucí. Z obsahu stížností uplatněných u okrskových nebo nadřízených komisí ostatně plyne, že většina z nich se týkala právě toho, že hlasování v místním referendu probíhalo v jiných místnostech či dokonce budovách, které navíc byly obtížněji dostupné. To samozřejmě vedlo k nežádoucímu obtěžování voličů, které je samo o sobě od účasti v hlasování spíše odrazovalo. Pokud za této situace členové okrskových volebních komisí voliče upozorňovali na možnost hlasovat v místním referendu a instruovali je o tom, kde toto svoje právo mohou realizovat, nejednalo se o protizákonné jednání. Jiná by samozřejmě byla situace, pokud by tito členové přímo voliče přesvědčovali, jakým způsobem mají v místním referendu hlasovat. V tomto směru však stěžovatelé nenabídli vůbec žádná konkrétní tvrzení.

[49] Nejvyšší správní soud proto dospívá k názoru, že postup krajského soudu, který výslech členů (resp. předsedů) volebních komisí odmítl provést, nebyl protizákonný, a to právě s ohledem na nekonkrétnost námitek stěžovatelů. Jak plyne z konstantní „“ judikatury zdejšího soudu, nepostačuje paušálně uvést, že došlo k porušení zákona a toto má být prokázáno výslechem všech členů okrskových komisí. Na navrhovateli totiž leží břemeno tvrzení a přiměřeně též břemeno důkazní. Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 73/04, č. 140/2005 Sb., lid je „“ Rovněž při přezkumu rozhodnutí učiněného v místním referendu nepostačuje uvést námitky spíše spekulativní povahy, jako tomu je v nyní projednávaném případě, kdy stěžovatelé z jediné fotografie (údajné) členky okrskové komise dovozují, že k podobným jevům docházelo i v komisích jiných, byť nic takového z předložené dokumentace jednotlivých komisí neplyne. Jak konstatoval zdejší soud v usnesení ze dne 28. 11. 2006, čj. Vol 82/2006-51, „“. Jinak řečeno, soud nespatřuje důvod k dalšímu zjišťování údajné volební agitace přímo ve volebních místnostech za situace, kdy samotní stěžovatelé tvrdí pouze jediný konkrétní případ agitační „“ u členky okrskové komise.

[50] Soud ve svých úvahách vycházel rovněž z předpokladu racionality chování hlasujících občanů. Jak k tomu uvedl již v usnesení ze dne 19. 11. 2008, čj. Vol 7/2008-13, č. 2194/2011 Sb. NSS, „ [zde: výzva k volbě jednoho z kandidátů ve volbách do Senátu z reproduktoru jedoucího automobilu]“

[51] Rovněž tyto stížnostní námitky proto soud neshledal důvodnými.

[52] Stěžovatelé rovněž brojí proti , k němuž mělo docházet prostřednictvím facebookových stránek přípravného výboru.

[53] K tomu soud nejprve konstatuje, že podle § 26 zákona o místním referendu „[č]“. Krajský soud toto zákonné ustanovení vyložil tak, že údaje o počtu osob, které již v referendu hlasovaly, není zakázáno poskytovat, jelikož se nejedná o informace o výsledcích, nýbrž pouze hlasování.

[54] S tímto právním názorem krajského soudu Nejvyšší správní soud nesouhlasí. K tomuto závěru ho vede zejména odlišnost významu účasti při hlasování v místním referendu a ve volbách. Jestliže totiž volby jsou platné bez ohledu na volební účast, platí v případě místního referenda „“, podmiňující jeho platnost. Ustanovení § 48 zákona o místním referendu uvádí: „“

[55] To reálně znamená, že odpůrci přijetí určité otázky položené v referendu mohou mít často primárně zájem na tom, aby nebylo platné, a mohou proto zcela legitimně a logicky vést svoji kampaň právě tím způsobem, aby občany od účasti v referendu odradili. Pouze tehdy, budou-li v konkrétním případě přesvědčeni, že se jedná o natolik „“ otázku, že zákonná účast podmiňující platnost referenda bude splněna, budou i tito odpůrci apelovat na svoje názorové souputníky, aby se do referenda aktivně zapojili. Občan, který se k referendu nedostaví, tak tímto svým krokem může vyjadřovat nejen nezájem nad řešenou otázkou, nýbrž také svůj postoj k ní. Tím se skutečně zásadně liší logika účasti občanů u referend od volební účasti.

[56] Proto také má informace o průběžné účasti u referenda zcela jiný význam, než je tomu v případě voleb. Jestliže totiž účast u voleb nehraje z hlediska jejich platnosti vůbec žádnou roli; je tato informace v případě referenda rozhodující. Proto také racionální zákonodárce volil odlišnou dikci ve volebních zákonech a v zákoně o místním referendu. Jestliže totiž např. zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, v § 16 odst. 8 stanoví, že „[č]“; a podobně podle § 46 zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky, platí, že „[č]“, žádnou podobnou výjimku ze zákazu poskytování informací zákon o místním referendu nezná. Za této situace nemůže soud dospět k jinému výkladu, než že informace o dílčí účasti u voleb/referenda spadá pod informace o výsledcích hlasování. Pokud ji proto volební zákony – avšak nikoliv zákon o místním referendu – výslovně vyjímají ze zákazu poskytování informací, je třeba tuto situaci interpretovat tak, že v případě místního referenda nesmí být poskytována. V tomto směru se proto soud s argumentací stěžovatelů plně shoduje.

[57] Neshoduje se s nimi však při aplikaci na konkrétní okolnosti nyní projednávaného případu. Z žádného důkazu předloženého stěžovateli (některé facebookové stránky, článek publikovaný na www.plzensky.denik.cz) totiž nelze dovodit, že by se členové komisí (případně další osoby zákonem označené) zpronevěřili svojí zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti. Jakkoliv je totiž pravdou, že mezi některými aktivisty (viz zejména profil skupiny „“) byla v průběhu hlasování v referendu vedena čilá diskuse a výměna informací, která se týkala rovněž účasti občanů, nelze z této diskuse dovodit přímý únik informací od členů komisí. Podstata této diskuse totiž spočívala v mobilizaci aktivistů, což je v těchto případech zcela logické a také legitimní. Jestliže tato jejich aktivita byla zaměřena zejména na zvýšení účasti při hlasování, je to s ohledem na shora zmíněné „“ plně pochopitelné. Z předmětné diskuse tak např. plyne, že si diskutující stěžovali na nízkou účast v referendu, která se „“; resp. že „“, „“ atp. Je přitom z povahy věci zřejmé, že přibližnou a „“ informaci o účasti občanů hlasujících v referendu mohl mít prakticky každý, kdo sledoval počet občanů vcházejících či vycházejících z hlasovacích místností, resp. že podobné informace mohly vznikat toliko na základě odhadu plynoucího třeba z informací osob z okolí diskutujících aktivistů. Tomu ostatně svědčí i skutečnost, že z prezentované diskuse např. neplyne, jaká je účast občanů v jednotlivých okrscích, resp. že tyto informace byly jen velmi přibližné („“ atp.).

[58] K této stížnostní námitce proto soud uzavírá, že jakkoliv se neztotožňuje s právním výkladem provedeným krajským soudem, nemůže přisvědčit ani stěžovatelům, jelikož nebylo prokázáno, že by došlo k porušení citovaného § 26 zákona o místním referendu ze strany členů komisí.