Vydání 1/2017

Číslo: 1/2017 · Ročník: XV

3513/2017

Mezinárodní ochrana: zajištění cizince; k pojmu "nebezpečí pro veřejný pořádek"

Mezinárodní ochrana: zajištění cizince; k pojmu „nebezpečí pro veřejný pořádek“
k § 80 trestního zákoníku (č. 40/2009 Sb.)
k § 46a odst. 1 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákonů č. 379/2007 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 103/2013 Sb. a č. 314/2015 Sb.
Jestliže cizinec opakovaně a svévolně nerespektuje jemu uložený trest vyhoštění ve smyslu § 80 trestního zákoníku z roku 2009 tím, že se i nadále zdržuje na území České republiky, zavdává tímto dostatečný důvod k přijetí domněnky, že může představovat nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu § 46a odst. 1 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, čj. 2 Azs 122/2016-79)
Prejudikatura:
č. 2420/2011 Sb. NSS, č. 2950/2014 Sb. NSS, č. 3462/2016 Sb. NSS.
Věc:
Oleksandr D. (Ukrajina) Ministerstvu vnitra o zajištění cizince, o kasační stížnosti žalobce.
Rozhodnutím ze dne 11. 2. 2016 žalovaný ve smyslu § 46 odst. 1 písm. c) zákona o azylu rozhodl o tom, že žalobce bude zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců, a dobu trvání určil ve smyslu § 46 odst. 5 zákona o azylu do dne 29. 5. 2016.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobu, kterou krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, čj. 78 Az 8/2016-24. Krajský soud v odůvodnění zamítavého rozsudku zejména uvedl, že rozhodnutí žalovaného se nezakládá pouze na tom, že žalobce pobýval nelegálně na území České republiky. Dne 4. 11. 2014 totiž Okresní soud Brno-venkov proti žalobci vydal trestní příkaz (sp. zn. 3 T 145/2014) z důvodu maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku z roku 2009 a byl mu uložen trest vyhoštění na dobu dvou let. Pro nerespektování uloženého trestu byl žalobce rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 2 T 9/2016, odsouzen k trestu vyhoštění v trvání pěti let. Žalobce se však posléze nedostavil k příslušnému oddělení cizinecké policie a nadále pobýval na území České republiky bez platného víza, povolení či cestovního dokladu. Žalobce zde již čtyřikrát neúspěšně žádal o udělení mezinárodní ochrany, přičemž v době řízení o žalobě probíhalo řízení o v pořadí již páté takové žádosti žalobce. Poslední žádost přitom žalobce podal poté, kdy byl policií zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců.
Dále v odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že
„[p]odle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu ministerstvo rozhodne o povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany, s výjimkou žadatele, kterým je nezletilá osoba bez doprovodu, rodič nebo rodina s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi, osoba s vážným zdravotním postižením, těhotná žena nebo osoba, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí, setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování, maximálně však po dobu 120 dní, jestliže je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, není-li takový postup v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“
Krajský soud konstatoval, že důvody, pro něž přistoupil žalovaný k omezení osobní svobody žalobce, byly řádně vyjádřeny v rozhodnutí žalovaného, které lze označit za plně přezkoumatelné. Dále krajský soud zkoumal,
„zda zde jsou důvody pro uložení některého ze zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu, kterými se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené“
. Ztotožnil se přitom s žalovaným v tom, že setrvání žalobce v zařízení pro zajištění cizinců je jediným účinným prostředkem, jak žalobci v protiprávním jednání (tj. nerespektování trestu vyhoštění a pobývání na území České republiky bez pobytového oprávnění) do budoucna zabránit, neboť dosavadní přístup žalobce svědčil o tom, že by se zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu minula účinkem. V této souvislosti pak krajský soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, čj. 9 Azs 192/2014-29. Dřívější jednání žalobce tak i podle krajského soudu zakládá důvodnou obavu z ohrožení veřejného pořádku tak, že je nutno, aby byl zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců po celou dobu řízení o mezinárodní ochraně. Krajský soud připustil, že samotná okolnost, že se žalobce nacházel na území České republiky, aniž by k tomu byl oprávněn, není bez dalšího dostatečně intenzivním narušením veřejného pořádku pro účely § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, nicméně je jím již další pobyt cizince poté, kdy se stalo rozhodnutí o jeho správním vyhoštění vykonatelným, neboť zákonodárce vyjádřil významnou společenskou škodlivost tohoto jednání i zakotvením skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku z roku 2009.
Proti rozhodnutí krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, ve které namítal, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda byly dány důvody k jeho zajištění. Krom toho rovněž krajský soud pochybil, když nesprávně interpretoval § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, přesněji nesprávně vyložil pojem
„veřejný pořádek“
.
Stěžovatel uvedl, že kromě podmínek pro zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců obsažených v § 46a odst. 1 zákona o azylu je třeba též zohlednit příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). V rozsudku ze dne 27. 11. 2008,
Rashed proti České republice,
stížnost č. 298/07, ESLP připomněl, že
„zbavení osobní svobody musí být v souladu s cílem
čl. 5 [Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - pozn. NSS; (dále jen ‚Úmluva‘)],
kterým je chránit právo na svobodu a zajistit, aby nikdo nebyl svévolně zbaven osobní svobody
[...] - [toto omezení proto]
musí proběhnout v dobré víře; musí být také těsně spjato s cílem zabránit dotyčnému v nepovoleném vstupu na území“
. Dle stěžovatele je evidentní, že jeho
detence
nebyla odůvodněná, neboť bylo od počátku zřejmé, že vyhoštění nebude možné realizovat a bude nutné jej propustit po třech měsících na svobodu. Zbavení svobody tedy nebylo těsně spjato s žádným cílem a neproběhlo v dobré víře; šlo tedy o svévolné zbavení stěžovatele jeho osobní svobody.
Pokud jde o výklad pojmu
„veřejný pořádek“
, poukázal stěžovatel na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS, jehož závěry dle stěžovatele nebyly krajským soudem dostatečně reflektovány, neboť nezohlednil celkový smysl příslušné právní úpravy ani celkový smysl zajištění stěžovatele v dané situaci. Samotné chování stěžovatele poté, kdy došlo k jeho propuštění ze zajištění, dosvědčuje, že stěžovatel nepředstavoval žádnou hrozbu pro veřejný pořádek. Stěžovatel tak byl bezdůvodně omezen na svobodě jen proto, aby mu nakonec byl beztak umožněn svobodný pohyb po území České republiky. K tomu stěžovatel dále podotknul, že se bezprostředně před svým zajištěním dostavil na příslušné oddělení cizinecké policie
„za účelem vyřešení svých pobytových záležitostí“
, což nesouzní se závěrem žalovaného ohledně neúcty stěžovatele k právnímu řádu České republiky.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že stěžovatel svým jednáním opakovaně porušoval právní předpisy, svévolně pobýval na území České republiky bez platného víza či cestovního dokladu, a mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Z jednání stěžovatele přitom jasně vyplývá, že nemá v úmyslu z České republiky vycestovat. Nadto má žalovaný za to, že stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu zcela účelově. Setrval přitom na svém dosavadním názoru, že pro omezení osobní svobody stěžovatele byly dány dostatečné důvody. Pro výklad pojmu
„veřejný pořádek“
odkázal žalovaný na stěžovatelem rovněž odkazované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 3 As 4/2010-151.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění
(...) Stěžovatel rozporuje závěr žalovaného a krajského soudu, že v jeho případě bylo lze se důvodně domnívat, že by mohl (stěžovatel) představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo pro veřejný pořádek. Žalovaný i krajský soud usoudili stran naplnění uvedené podmínky zajištění žadatele o mezinárodní ochranu kladně na základě předchozího opakovaného soudního postihu žalobce v důsledku nerespektování uloženého trestního i správního vyhoštění. Stěžovatel namítá, že se nejedná o skutečnosti, na základě kterých by byl pro Českou republiku nebezpečný nebo by byl nebezpečím pro veřejný pořádek.
Nejvyšší správní soud se výkladem pojmu
„veřejný pořádek“
v souvislosti se zajištěním (případně uložením povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců či pobytovém středisku) žadatelů o mezinárodní ochranu ve smyslu § 46a odst. 1 zákona o azylu v minulosti opakovaně zabýval.
Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, čj. 5 Azs 13/2013-30, č. 2950/2014 Sb. NSS, platí, že
„za nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu je třeba považovat pouze hrozbu takového jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, přičemž je nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci“
. Vzhledem k vázanosti uplatněnými kasačními důvody se však Nejvyšší správní soud v uvedeném případě nezabýval posouzením toho, zda omisivní jednání spočívající v nerespektování správního a následně i trestního vyhoštění lze kvalifikovat jako nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení.
Nejvyšší správní soud dále v rozsudcích ze dne 16. 12. 2013, čj. 5 Azs 17/2013-22, ze dne 5. 2. 2014, čj. 1 Azs 21/2013-50, a ze dne 16. 4. 2015, čj. 7 Azs 71/2015-31, vyjádřil názor, že samotný nelegální pobyt cizince, byť ve spojení s nerespektováním rozhodnutí o správním vyhoštění, nepostačuje pro závěr, že cizinec představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Konkrétně ve zmíněném rozsudku čj. 1 Azs 21/2013-50, Nejvyšší správní soud konstatoval, že
„samotná skutečnost nelegálního pobytu a nepodrobení se rozhodnutí o správním vyhoštění, resp. v obecné rovině nedodržování předpisů upravujících pobyt cizinců na území České republiky, v souladu s výše citovanou judikaturou nemůže představovat skutečné, aktuální a závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti“
.
Nejvyšší správní soud si je vědom, že v nyní posuzovaném případě nabylo nerespektování uloženého správního vyhoštění stěžovatelem navíc roviny trestněprávní, a to hned opakovaně. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již konstatoval, že v případech, kdy intenzita porušování právního řádu má trestněprávní dimenzi, představuje cizinec nebezpečí pro veřejný pořádek (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2014, čj. 2 Azs 10/2013-62, ze dne 19. 2. 2014, čj. 3 Azs 25/2013-39, a ze dne 21. 5. 2014, čj. 6 Azs 33/2014-45). V rozsudku ze dne 10. 3. 2016, čj. 5 Azs 2/2016-30, č. 3462/2016 Sb. NSS, však k tomuto Nejvyšší správní soud uvedl, že
„i při posuzování, zda cizinec, resp. žadatel o mezinárodní ochranu, který byl pravomocně odsouzen za trestný čin, představuje nebezpečí pro veřejný pořádek, je třeba zvažovat individuální okolnosti daného případu“
. Pokud jde o rozsudek čj. 2 Azs 10/2013-62 tehdejší žadatel o mezinárodní ochranu byl trestán za drogovou kriminalitu. V případě rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 3 Azs 25/2013-39 žalobce na území České republiky pobýval bez jakéhokoliv právního titulu, v rozporu s uloženým správním vyhoštěním (čtyři rozhodnutí o správním vyhoštění) i se soudně uloženými tresty vyhoštění (třikrát odsouzen), byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců nepodmíněně za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a nelegálně vstoupil a pobýval na území smluvních států. Konečně v případě rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 6 Azs 33/2014-45 pak spočívala trestná činnost, za niž byl zajištěný žadatel o mezinárodní ochranu odsouzen, v trestném činu podplácení, stejně jako v padělání a pozměnění veřejné listiny, a následném nerespektování navazujícího trestu soudního vyhoštění.
Dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS, samotná skutečnost nelegálního pobytu a nepodrobení se rozhodnutí o správním vyhoštění nepředstavuje skutečné, aktuální a závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, tedy ani veřejného pořádku. Ačkoli tento závěr byl vysloven v souvislosti s výkladem pojmu
„nebezpečí pro veřejný pořádek“
dle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, lze jej vztáhnout i na obdobný pojem dle zákona o azylu.
V souladu s výše uvedeným názorem rozšířeného senátu proto Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci vychází z toho, že samotné nerespektování stěžovateli poprvé uloženého správního vyhoštění není dostatečným základem pro přijetí domněnky o hrozbě pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. Je však třeba posoudit, zda takovouto domněnku může založit opakované porušení rozhodnutí ukládajícího povinnost opustit Českou republiku, zvláště pak trestněprávní dimenze posuzovaného případu; zde soudem dvakrát uložený trest vyhoštění pro maření výkonu úředního rozhodnutí.
Dle Nejvyššího správního soudu je pro individuální posouzení důvodnosti domněnky, že stěžovatel na základě souhrnu svého dosavadního jednání představuje hrozbu pro veřejný pořádek (hrozba pro bezpečnost státu zde zjevně nepřichází v úvahu a ani žalovaný tento důvod zajištění ve svém rozhodnutí neposuzoval), určující právě nesporná skutečnost stěžovatelova nerespektování trestním soudem již podruhé uloženého trestu vyhoštění. Z této je totiž zřejmý stěžovatelův pohrdavý postoj nejen k povinnostem, které mu vyplývají již ze zákona (tj. povinnost pobývání na území České republiky pouze na základě některého ze zákonem rozeznávaných pobytových oprávnění), ale především k povinnostem jemu explicitně a opakovaně uloženým nestranným a nezávislým orgánem moci soudní v rámci trestního řízení soudního, kteréžto je samo o sobě postupem, k jehož aktivaci dochází (má docházet) toliko subsidiárně, v případech, kdy prostředky mírnější (zde správní řízení a v jeho rámci uložené správní vyhoštění) k zajištění plnění zákonných povinností určitého subjektu práva zjevně nepostačují (
ultima ratio
). Nad nyní uvedené již právní řád České republiky nezná žádné důraznější prostředky jak dosáhnout respektování povinnosti opustit území tohoto státu. Nejvyšší správní soud je názoru, že uvedená okolnost zavdává dostatečný důvod k domněnce, že stěžovatel může představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, neboť prokázanou míru, v níž nerespektuje závazné akty výkonu státní moci (jak moci výkonné, tak soudní) vůči své osobě, již nelze označit za tolerovatelný vzorec chování člověka v demokratickém právním státě. Stěží by při hypotetickém masovějším uplatnění uvedeného chování bylo ještě možné hovořit o jakémkoli veřejném pořádku.
Nejvyšší správní soud podotýká, že posledně uvedeným nikterak nezpochybňuje závaznost pravomocného rozhodnutí ukládajícího cizinci správní vyhoštění, stejně jako nezpochybňuje povinnost cizince opustit území České republiky v případě, kdy mu tato povinnost byla poprvé uložena pravomocným rozsudkem vydaným v trestním řízení soudním. Je tak třeba připomenout, že rozhodnou otázkou zde není protiprávnost jednání stěžovatele; ta je nesporná.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud posoudil otázku existence důvodné domněnky, že stěžovatel může představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, správně. Příslušná kasační námitka proto není důvodná. (...)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.