Vydání 2/2015

Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Podle § 46a odst. 1 zákona o azylu rozhodne ministerstvo „“. (...)

Ačkoli tedy v dané věci je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, pro závěr o zákonnosti stanovení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců třeba ještě zkoumat, zda žalobce nepatří to skupiny tzv. privilegovaných osob. Do této skupiny patří tito žadatelé: nezletilá osoba bez doprovodu, rodič nebo rodina s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi, osoba s vážným zdravotním postižením, těhotná žena nebo osoba, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí. U takových osob uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců v zásadě nepřichází v úvahu.

V konkrétním případě se soud s ohledem na žalobní námitku týkající se rodinného života žalobce zabýval otázkou, zda žalobce není rodičem s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi. Žalobce totiž v žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kterou podal dne 6. 6. 2014, uvedl, že na území ČR pobývá družka a nezletilá dcera, obě státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky, které však mají na území ČR povolen trvalý pobyt.

Prvou otázku, kterou se soud musel zabývat, je výklad daného ustanovení, konkrétně té části, která mezi privilegované osoby řadí rodiče nebo rodiny s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi, a to v tom smyslu zda požadavek zdravotního postižení je třeba vázat pouze k dětem zletilým, či též k dětem nezletilým. Tuto otázku soud zodpovídá tak, že jde pouze o děti zletilé. Vede jej k tomu jednak ta úvaha, že pokud by se daný požadavek měl vztahovat k dětem bez rozdílu věku, pozbylo by smyslu uvádění přívlastků „“ a „“. K učiněnému závěru soud vede též smysl dané právní úpravy, kterou je zajistit, aby na území ČR nezůstávaly bez doprovodu rodičů nezletilé osoby jako takové, tj. bez ohledu na to, zda trpí zdravotním postižením, či nikoli. I ty jsou totiž daným ustanovením řazeny mezi osoby privilegované. Soud tedy činí dílčí závěr, že povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců nelze s ohledem na zákonem stanovenou výjimku uložit žadateli o mezinárodní ochranu, který je rodičem nezletilého dítěte; nutno dodat, že musí jít o dítě, které s daným žadatelem přicestovalo nebo žije na území ČR.

V souzené věci žalobce v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že na území ČR žije družka a dcera. Žalovaný však v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že dle slov žalobce tento nemá na území ČR žádné příbuzné, což je zjištění, které je v rozporu s obsahem správního spisu a soud musí konstatovat vadu ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Krom toho je též vadná úvaha, že rodičovství žalobce je vyloučeno tím, že jako rodič není žalobce zapsán v rodném listu své dcery. V řízení o uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, jehož vedení je zatíženo krátkými lhůtami pro vydání rozhodnutí, nebude možné otázku rodičovství žalobce zjistit s naprostou jistotou, nicméně při indicii o tom, že zde může být dána tato okolnost, je zapotřebí ji vyvrátit alespoň s určitou pravděpodobností [například její nevěrohodností plynoucí z jiných řízení, ve kterých je (byl) cizinec účastníkem]. Takové úvahy včetně příslušných podkladů, na základě kterých byly učiněny, však v žalobou napadeném rozhodnutí chybí. Proto soud ve vztahu k rodičovství žalobce uzavírá, že skutkový stav nelze mít za dostatečně zjištěný.