Vydání 7/2023

[14] Předmětem přezkumu ze strany krajského soudu je rozhodnutí ve věci zajištění žalobce k jeho žádosti o opětovné posouzení důvodů žádosti coby žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 10 zákona o azylu.

[15] Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu

[16] Podle § 46a odst. 4 zákona o azylu

[17] Podle § 46a odst. 10 zákona o azylu

[18] Podle § 47 odst. 2 téhož zákona Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění je třeba zvážit před vydáním rozhodnutí o zajištění podle citovaného ustanovení, patří povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným, nebo povinnost osobně se hlásit žalovanému ve stanovené době (§ 47 odst. 1 zákona o azylu).

[19] Pro posouzení charakteru lhůty podle ustanovení § 46a odst. 4 zákona o azylu a aplikace uvedené lhůty také na rozhodování o žádosti zajištěného cizince podle § 46a odst. 10 zákona o azylu je třeba v souladu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2015, čj. 4 Azs 228/2014-34, považovat za stěžejní to, že rozhodnutí o zajištění, a tedy o povinnosti setrvání v zajišťovacím zařízení, je případem omezení osobní svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Je tedy nutné o to více dbát na to, aby postup správního orgánu byl v souladu se zákonem, protože cizinec je v inkriminované době již fakticky omezen na svobodě, a to na základě rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců. Je také třeba klást důraz na to, aby rozhodnutí o setrvání v zajištění bylo cizinci v uvedené zákonné lhůtě i sděleno, a to právě s ohledem na právní zájem, o němž ve věci jde, tj. zájem na tom, aby osoba žádající o mezinárodní ochranu byla omezována na osobní svobodě jedině na základě zákonného podkladu.

[20] Jak Nejvyšší správní soud zdůraznil v bodě 22 citovaného rozsudku: „“

[21] Na tomto místě má krajský soud za vhodné připomenout, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 30. 5. 2013, , C-534/11, konstatoval, že požádá-li zajištěný cizinec (zajištěný podle zákona o pobytu cizinců) o mezinárodní ochranu, zpravidla to bude mít za následek ukončení jeho zajištění podle čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (návratová směrnice) a policie bude povinna propustit cizince bez zbytečného odkladu ze zajištění; důvody pro původní zajištění cizince automaticky pominou. Zároveň však považoval za souladné s právem Evropské unie takové vnitrostátní ustanovení, které umožňuje ponechat v zajištění v režimu návratové směrnice cizince – žadatele o mezinárodní ochranu – z důvodu, že tento cizinec podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení. Toto zajištění totiž nevyplývá z podání žádosti o azyl, nýbrž z okolností, jež charakterizují individuální chování žadatele před podáním žádosti a při něm. V takovém případě musejí být uvedené okolnosti hodnoceny individuálně a pokračování zajištění musí být objektivně nutné k tomu, aby se daný cizinec nemohl definitivně vyhnout svému navrácení.

[22] Závěry vyslovené Soudním dvorem ve věci byly následně promítnuty do čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (přijímací směrnice), podle kterého žadatel může být zajištěn, [návratové směrnice] . Tento důvod zajištění byl pak transponován do § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle něhož byl zajištěn i žalobce.

[23] Rozsudek ve věci a čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice daly vzniknout i ustanovení § 124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců (viz k bodům 91 a 92 důvodové zprávy k zákonu č. 314/2015 Sb., kterým byl s účinností od 18. 12. 2015 novelizován zákon o pobytu cizinců), podle něhož policie vydá nové rozhodnutí o zajištění, nerozhodlo-li ministerstvo podle zákona o azylu, jde-li o cizince zajištěného podle tohoto zákona, který požádal o udělení mezinárodní ochrany, a existují oprávněné důvody se domnívat, že ač mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, podal žádost o udělení mezinárodní ochrany s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, nebo je pozdržet. Nové rozhodnutí o zajištění policie vydá do 3 dnů od doby, kdy mělo ministerstvo rozhodnout o zajištění.

[24] Oproti situaci, kdy je cizinec „přezajištěn“ v souladu s § 46a odst. 4 zákona o azylu, není v zákoně o azylu výslovně stanovena lhůta pro rozhodnutí o žádosti zajištěného cizince o opětovné posouzení důvodů zajištění ve smyslu § 46a odst. 10 zákona o azylu.

[25] Krajský soud má však za to, že uvedené řízení o žádosti cizince je svým obsahem co do povinnosti správního orgánu posoudit důvody k zajištění cizince obdobné řízení o „přezajištění“ cizince podle § 46a odst. 4 zákona o azylu. Cizinec totiž v době podání žádosti je již zajištěn, nadto již musela uplynout lhůta 1 měsíce od právní moci rozhodnutí o zajištění. Je-li podána cizincem žádost o posouzení trvání důvodů zajištění, je zřejmé, že je potřeba provést takové posouzení neprodleně, a to právě s ohledem na to, že cizinec je omezen na osobní svobodě. Správní orgán má přitom podle § 46a odst. 10 zákona o azylu sám povinnost průběžně zkoumat, zda trvají důvody zajištění, a nelze tak obecně shledat jediného důvodu, pro který by ono přezkoumání trvání důvodů zajištění k žádosti cizince mělo trvat v řádu týdnů. Takový postup je totiž nutno, jak zdůraznil Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku, považovat za zcela nepřijatelný.

[26] Není-li v rámci téhož ustanovení § 46a zákona o azylu stanovena jiná lhůta pro rozhodnutí o žádosti cizince podle § 46a odst. 10 zákona o azylu, je potřeba aplikovat na řízení o žádosti cizince právě lhůtu 5 dnů stanovenou v § 46 odst. 4 zákona o azylu. Tudíž, o žádosti cizince o opětovné posouzení trvání důvodů zajištění musí správní orgán rozhodnout nejpozději do 5 dnů od podání žádosti; zároveň, jak vyplývá z judikatury (kromě shora citovaného rozsudku NSS také např. z rozsudku čj. 10 Azs 41/2020-43), musí být rozhodnutí o žádosti v téže lhůtě také doručeno. V té souvislosti krajský soud zdůrazňuje, že je třeba vzít v potaz, že zajištěný cizinec je správnímu orgánu k dispozici 24 hodin denně, tudíž se nemůže vyhýbat doručení. Nelze v tomto ohledu nalézt rozumný důvod k prodlévání s doručováním rozhodnutí.

[27] Jestliže tedy v projednávané věci podal žalobce žádost dne 9. 1. 2023 a o žádosti bylo rozhodnuto až dne 2. 2. 2023, nadto za situace, kdy bylo rozhodnutí doručeno žalobci fyzicky až dne 17. 2. 2023, je napadené rozhodnutí nezákonné.

[28] Podle krajského soudu by však bylo nutné napadené rozhodnutí považovat za nezákonné i v případě, že by nebylo namístě aplikovat pětidenní lhůtu na rozhodnutí o žádosti žalobce podle § 46a odst. 10 zákona o azylu.

[29] Z § 9 zákona o azylu vyplývá, že na předmětné řízení ve věci zajištění cizince dopadá výluka aplikace § 71 odst. 1 a 3 správního řádu. Při závěru o absenci lhůty k vydání rozhodnutí a nemožnosti aplikace lhůty 5 dnů podle § 46a odst. 4 zákona o azylu, jakož i lhůt stanovených správním řádem, by bylo namístě postupovat analogicky podle právní úpravy zajištění podle zákona o pobytu cizinců. Ten v § 129a stanoví postup při rozhodování o žádosti cizince o propuštění ze zajištění; podle odstavce 1 citovaného ustanovení policie v rámci řízení o žádosti , přičemž .

[30] S ohledem na samotnou podstatu zajištění cizince, tedy jeho omezení na osobní svobodě, ať už jsou důvody pro zajištění jakékoli, není důvodu činit co do lhůty k rozhodnutí o žádosti cizince o přezkoumání trvání důvodů zajištění rozdíly mezi zajištěním podle zákona o pobytu cizinců a zajištěním podle zákona o azylu.

[31] Jinými slovy, i pokud by soud shledal v projednávané věci nemožnost aplikace lhůty 5 dnů na rozhodnutí o žádosti cizince, měl by správní orgán povinnost rozhodnout ve věci bez zbytečného odkladu. Znamená to, že správní orgán by byl povinen v co nejkratší možné době učinit kroky nezbytné k posouzení žádosti žalobce a následně o této žádosti rozhodnout a rozhodnutí též v téže době doručit.

[32] V tomto ohledu krajský soud připomíná, že podle § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu, jehož aplikace na předmětné řízení vyloučena není, se vydáním rozhodnutí rozumí . Podle krajského soudu nelze nalézt nejen logiku, ale ani oporu v právních předpisech v postupu žalovaného, který nejprve vydá rozhodnutí, následně o této skutečnosti účastníka uvědomí, a až poté, s prodlením cca 2 týdnů, přistoupí k samotnému doručení, to vše za situace, kdy účastník řízení, tedy zajištěný cizinec, je žalovanému k dispozici 24 hodin denně.

[33] V projednávané věci ze správního spisu nevyplynuly žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit důvodnost doby posuzování žádosti žalobce po dobu necelého měsíce. Totéž platí též o době doručování napadeného rozhodnutí. Postupem žalovaného byl žalobce zkrácen na svém právu na pravidelný soudní přezkum trvání důvodů zajištění, které vyplývá z čl. 5 odst. 4 Úmluvy.