Vydání 1/2008

Číslo: 1/2008 · Ročník: VI

1423/2008

Mezinárodní ochrana: individualizované posouzení žádosti o azyl; azylové důvody u nezletilého

Ej 411/2007
Mezinárodní ochrana: individualizované posouzení žádosti o azyl; azylové důvody u nezletilého
k § 3 odst. 2 a odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)*)
k § 9 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákonů č. 2/2002 Sb., č. 222/2003 Sb. a č. 501/2004 Sb.
Opustil-li žadatel o udělení azylu zemi původu před nabytím plné způsobilosti k právním úkonům, svědčí mu kromě jeho vlastních důvodů rovněž důvody pro udělení azylu uplatněné jeho zákonnými zástupci, a to i tehdy, dosáhl-li žadatel zletilosti před podáním žádosti o udělení azylu. V případě rozporů mezi výpověďmi těchto osob musí žalovaný vycházet z těch tvrzení, která jsou pro původně nezletilého žadatele nejpříznivější.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, čj. 4 Azs 31/2007-58)
Prejudikatura:
srov. č. 293/2004 Sb. NSS.
Věc:
Maxim K. (Kazašská republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce.
Rozhodnutím ze dne 12. 8. 2005 žalovaný neudělil žalobci azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu, a dále na žalobce nevztáhl překážku vycestování ve smyslu § 91 téhož zákona. V odůvodnění žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti žalobce o udělení azylu byly jeho potíže národnostního charakteru, žalobce si stěžoval na přístup státních orgánů, které jeho rodině neumožňovaly opustit Kazachstán. Žalovaný zdůraznil rozpory mezi výpovědí žalobce a jeho matky a uvedl, že tvrzení žalobce ohledně řešení potíží prostřednictvím státních orgánů proto nepovažoval za věrohodné.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž mj. namítal, že žalovaný nesprávně posoudil žádost, nezjistil úplně a přesně skutkový stav, neopatřil si úplné důkazy a nedostatečně objasnil důvody, které jej vedly k vydání rozhodnutí. Žalobce dále uvedl, že v Kazachstánu trvá dlouhodobá nesnášenlivost vůči Rusům, která je tolerována, vyvolávána a tiše podporována kazašskými orgány, a místní obyvatelstvo Rusy nenávidí. Žalobce poukázal na soustavné porušování lidských práv osob ruské národnosti, pro něž se v Kazachstánu necítí bezpečně. Žalobce zdůraznil, že jeho snaha obrátit se se žádostí o ochranu na představitele veřejné moci byla bezvýsledná, jednání orgánů státní moci v Kazachstánu je motivováno intolerancí vůči osobám menšinových etnik. Excesy v jednání většinových Kazachů zejména vůči příslušníkům slovanských národností jsou za mlčenlivého souhlasu těchto orgánu přehlíženy, tolerovány a prakticky nevyšetřovány. Žalobce připomněl existenci institutu krevní msty, který je islamisty široce praktikován. Žalobce se v případě návratu obává jednání místního kazašského obyvatelstva, že jej budou bít a týrat, aniž proti tomu policie zakročí, tedy že se bude opakovat situace před odjezdem žalobce z vlasti.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 12. 2006 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že se žalobce ve věci tvrzeného bezpráví neobrátil se žádostí o pomoc na žádné státní orgány, a nevyužil tak možnosti prokázat, že by státní orgány tolerovaly či schvalovaly jednání některých soukromých osob a bývalých spolužáků žalobce, kteří jej napadali kvůli ruské národnosti. Soud podotkl, že žalobce byl v době odchodu z vlasti nezletilý a vše za něj vyřizovala jeho matka, která však při řešení problémů nebyla důsledná. Jestliže její stížnosti místní policie neřešila, mohla se podle krajského soudu obrátit na orgány nadřízené, případně na jiné státní orgány či nevládní organizace a na veřejného ochránce práv. Krajský soud konstatoval, že pokud se žalobce a jeho matka nepokusili získat ochranu prostředky vnitrostátního práva, nemůže být žalobci poskytnuta ochrana formou azylu, která je až poslední možností v situaci, kdy ostatní nástroje práva selhaly. Případ žalobce podle krajského soudu svědčí o projevech obecné kriminality, nikoliv o činech azylově relevantních.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen "stěžovatel") kasační stížnost, v níž uvedl, že bezprostřední pohnutkou k jeho odchodu z vlasti byl celý vývoj v Kazachstánu a střední Asii. Se svými problémy se stěžovatel ke státním orgánům neobracel, neboť toho nebyl vzhledem k věku schopen a na úřadech mají slovo jen Kazaši. Se státními orgány hovořila pouze matka stěžovatele. Stěžovatel zejména namítal, že správní orgán a soud nezjistily úplně a přesně skutkový stav, čímž porušily povinnost podle § 3 odst. 4, § 32 a § 46 správního řádu, nesprávně posoudily žádost o udělení azylu a dostatečně nezvážily možnost udělení humanitárního azylu. Správní orgán a krajský soud si neopatřily úplné důkazy, čímž došlo k porušení § 32 odst. 1 a § 34 odst. 1 správního řádu, soud tedy nemohl správně posuzovat skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Správní orgán ani soud nepředložily žalobci v průběhu řízení prakticky žádné důkazy, vše zůstalo v rovině osobních názorů referentů a soudu. Stěžovatel podotkl, že žalovaný v jiných případech vyžaduje a předkládá různé zprávy a hodnocení situace v Kazachstánu.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval námitku, že žalovaný nezjistil úplně a přesně skutkový stav. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že žalovaný porovnával výpovědi stěžovatele s výpověďmi, které v řízení o udělení azylu učinila matka stěžovatele, paní Lyudmila K., a zaměřil se na rozpory, jež mezi tvrzeními stěžovatele a jeho matky vyvstaly.
Tento postup považuje Nejvyšší správní soud za nesprávný, neboť stěžovatel byl v době, kdy pobýval v Kazachstánu a kdy nastaly jím popisované problémy, nezletilý. Zemi původu stěžovatel opustil spolu s matkou před osmnáctým rokem věku, tzn. před nabytím plné způsobilosti k právním úkonům. Veškerou komunikaci s kazašskými státními orgány proto musela obstarávat matka stěžovatele, což logicky znamená, že stěžovatel nemusel být, a často ani nemohl být přítomen, když se obracela na policii či prokuraturu. Není pochyb o tom, že řada tvrzení stěžovatele vychází z údajů, jež získal zprostředkovaně od své matky, některé informace dokonce stěžovatel nemusí vůbec znát.
Za této situace je podle názoru Nejvyššího správního soudu nemyslitelné vykládat skutečnost, že stěžovatel není schopen reprodukovat zprostředkované údaje shodně s osobou, ve vztahu k níž jde o přímé prožitky, v neprospěch či k tíži stěžovatele. Stěžovateli nemůže být na újmu, že pro svůj věk nemohl v zemi původu sám účinně hájit svá práva.
Stěžovatel podle názoru Nejvyššího správního soudu nemohl zvrátit rozhodnutí své matky opustit Kazachstán, proto je třeba zhodnotit důvody, které matku stěžovatele k odchodu ze země původu vedly, rovněž ve prospěch stěžovatele.
Nejvyšší správní soud má za to, že opustil-li žadatel o udělení azylu zemi původu před nabytím plné způsobilosti k právním úkonům, svědčí mu kromě jeho vlastních důvodů rovněž důvody pro udělení azylu uplatněné jeho zákonnými zástupci, a to i tehdy, dosáhl-li zletilosti před podáním žádosti o udělení azylu. V případě rozporů mezi výpověďmi těchto osob musí žalovaný vycházet z těch tvrzení, která jsou pro původně nezletilého žadatele nejpříznivější.
V posuzovaném případě tedy žalovaný zásadním způsobem pochybil, když konfrontoval skutečnosti uváděné stěžovatelem v jeho žádosti a při pohovoru ve správním řízení s tvrzeními, která přednesla jeho matka, a ze zjištěných rozporů dovodil nevěrohodnost výpovědi stěžovatele. V důsledku tohoto nesprávného postupu nemohl žalovaný úplně a přesně zjistit skutečný stav věci, čímž porušil ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu.
Žalovaný současně závažně porušil ustanovení § 3 odst. 2 správního řádu, podle kterého jsou správní orgány povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s občany a organizacemi a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí, a uplatnit své návrhy. Občanům a organizacím musí správní orgány poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu.
Nejvyšší správní soud ani při důkladném studiu správního spisu nenašel žádný doklad o tom, že žalovaný stěžovatele informoval, že jako podklad pro své rozhodnutí použije protokol o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu, vedeném s matkou stěžovatele. Žalovaný tedy podle dostupných informací neposkytl stěžovateli možnost vyjádřit se tomuto podkladu pro rozhodnutí, dokonce se ani nepokusil o odstranění zjištěných rozporů dotazem na stěžovatele. Této povinnosti žalovaného nezbavovalo ani ustanovení § 9 zákona o azylu, ve znění účinném ke dni vydání správního rozhodnutí, jež vylučovalo použití § 33 odst. 2 správního řádu, nikoli však § 3 odst. 2 tohoto zákona.
*)
S účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.