Vydání 1/2009

Číslo: 1/2009 · Ročník: VII

1749/2009

Mezinárodní ochrana: hodnocení důkazů; výjimečné postavení v rámci azylově relevantní skupiny; pronásledování

Mezinárodní ochrana: hodnocení důkazů; výjimečné postavení v rámci azylově relevantní skupiny; pronásledování
k § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu)
k čl. 4 odst. 5 směrnice Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (v textu též „kvalifikační směrnice“)
I. Pokud nelze určité tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu doložit, ale ani vyvrátit listinnými či jinými důkazy a žadatel splní podmínky uvedené v čl. 4 odst. 5 směrnice Rady 2004/83/ES, správní orgán je povinen z takového tvrzení vycházet.
II. Pokud žadatel o mezinárodní ochranu zastává v rámci azylově
relevantní
skupiny významné postavení, je správní orgán povinen k této skutečnosti přihlédnout a zaměřit se na to, zdali u takového žadatele neexistuje zvýšená pravděpodobnost pronásledování (oproti řadovým členům dané skupiny) právě z důvodu jeho významného postavení ve skupině.
III. Pro naplnění podmínky souvislosti pronásledování s důvody pronásledování není třeba, aby rasa, pohlaví, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické názory žadatele či pohlaví (§ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) byly „výlučnou“ příčinou pronásledování; postačí, pokud jde o příčinu „rozhodující“.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008-70)
Prejudikatura:
srov. č. 1095/2007 Sb. NSS; rozsudek ESLP ze dne 5. 7. 2005,
Said proti Nizozemí
, stížnost č. 2345/02, ECHR 2005-IV*).
Věc:
Nurlan S. (Kazachstán) proti Ministerstvu vnitra o neudělení mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce.
Dne 24. 4. 2006 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany (dříve žádost o azyl). Žalobce žil v Kazachstánu. Tvrdil, že praktikuje tzv. čistý islám a zemi opustil z náboženských důvodů. Tento důvod podpořil mj. tvrzeními: (1) v Kazachstánu měl opakovaně v letech 1998 – 2004 problémy s příslušníky policie a Výboru pro národní bezpečnost (KNB) kvůli svému náboženskému vyznání a poté, co se stal imámem, byl nucen k registraci své náboženské skupiny vyznávající tzv. čistý islám; (2) v roce 2004 byl s dalšími spoluvěřícími zadržen a posléze vyslýchán; (3) v prosinci roku 2004 se kvůli svým problémům odstěhoval do jiného města, ale posléze se vrátil; (4) v roce 2005 mu státní prokurátor poslal dopis, ve kterém mu pohrozil, že bude potrestán, pokud nepřestane praktikovat tzv. čistý islám; (5) v roce 2006 byl odveden na policii a zbit, přičemž byl policisty označen za „wahhábistu“. Žalobce se rovněž obával podstrčení drog ze strany policie a následného odsouzení k mnohaletému trestu odnětí svobody.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 8. 2007 nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12 až § 14b zákona o azylu. Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud rozsudkem ze dne 4. 3. 2008 žalobu zamítl. Soud ve shodě s žalovaným konstatoval, že žalobcovy problémy nepokládá za azylově
relevantní
, neboť z nich vyplynulo, že jeho obava nemohla vzniknout na základě ryze náboženské diskriminace, nýbrž z důvodu absence registrace jeho náboženského hnutí. Argumenty žalobce tudíž nejsou podle krajského soudu podřaditelné pod žádný z důvodů pronásledování uvedených v § 12 zákona o azylu. Krajský soud dále zdůraznil, že ne každý negativní jev (jako např. xenofobie, animozita, závist, msta za dřívější příkoří, obavy o bezpečnost, náboženské důvody, strach z ohrožení sociálních jistot) v zemi původu dosahuje intenzity pronásledování. Krajský soud rovněž neshledal důvody pro udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu ani jiné procesní pochybení; doplňkovou ochranou podle § 14a zákona o azylu se pak vůbec nezabýval.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek ze dne 4. 3. 2008 kasační stížností. Uvedl, že Kazachstán opustil kvůli pronásledování z důvodu náboženského přesvědčení a že v jeho zemi se nelze účinně domáhat ochrany u policie. Namítal, že (1) zákon nařizující povinnou registraci všech náboženských sdružení je v rozporu s kazašským právním řádem; (2) uvedený zákon je od roku 2006 „tvrdě“ prosazován Výborem pro národní bezpečnost, jehož úředníci mohou bez ohlášení provádět domovní prohlídku, což je podle stěžovatele v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“); (3) podmínka registrace náboženského hnutí je v rozporu s čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a registrace by v jeho případě znamenala popření víry, kterou hlásá.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
IV. b) (i)
Standard a rozložení důkazního břemene ve věcech mezinárodní ochrany
K § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel namítá, že žalovaný a krajský soud dostatečně nevzali v potaz jeho osobní situaci v zemi původu a že skutková zjištění o jeho osobních poměrech v zemi původu jsou v rozporu s rozhodnutím žalovaného, přičemž tento rozpor nebyl odstraněn ani krajským soudem. Žalovaný ve svém rozhodnutí mj. konstatoval, že
„žadatelova znalost islámské věrouky vzhledem k tomu, že měl vykonávat funkci imáma, byla ... nedostatečná, neboť neznal znění hadísu, který považoval za základní pro vymezení skupiny tzv. čistého islámu a také projevil omezené znalosti v souvislosti s islámskou problematikou, např. islámských zákonů šaría, které považoval pro život muslima za určující“.
Nejvyšší správní soud s tímto závěrem nesouhlasí, přičemž tento chybný úsudek žalovaného má navíc pro projednávaný případ zásadní význam.
V této souvislosti vyvstává před Nejvyšším správním soudem otázka rozložení důkazního břemene v řízení o mezinárodní ochraně. Řízení o mezinárodní ochraně je řízením specifickým tím, že je v něm často nutno rozhodovat za situace důkazní nouze (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2008, čj. 2 Azs 100/2007-64; ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003-89; a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008, čj. 4 Azs 103/2007-63, vše dostupné na www.nssoud.cz), že jde o prospektivní rozhodování (tj. posuzuje se riziko pronásledování či vážné újmy v budoucnu), a tím, že nesprávné rozhodnutí má pro stěžovatele obzvláště závažné důsledky. Těmto specifikům řízení o mezinárodní ochraně odpovídá i standard a rozložení důkazního břemene, jež jsou vychýleny ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu.
Pokud jde o břemeno tvrzení v řízení o azylu, to stíhá žadatele o azyl. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 3. 2008, čj. 4 Azs 103/2007-63, www.nssoud.cz:
„Je nesporné, že pokud by stěžovatel ani nenamítal skutečnosti svědčící o tom, že došlo, nebo že by
potenciálně
mohlo dojít, k zásahu do jeho lidských práv ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu, pak není třeba se situací v jeho zemi původu do detailu zabývat ... V případě, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany však uvádí skutečnosti podřaditelné pod
taxativní
výčet důvodů pro udělení azylu ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu, pak je třeba žadatelem uváděné skutečnosti konfrontovat se zjištěními týkajícími se politického prostředí v zemi původu žadatele“
(důraz doplněn).
Jistá procesní aktivita je ovšem požadována i po žalovaném, který by měl v průběhu pohovoru vhodně kladenými otázkami zjistit, zdali žadatelem tvrzené skutečnosti jsou
relevantní
pro udělení azylu či doplňkové ochrany, a tvrzení žadatele podle toho klasifikovat. Z toho rovněž vyplývá, že by se žalovaný měl v průběhu pohovoru zdržet sugestivních a kapciózních otázek.
Pokud jde o břemeno důkazní, to je již výrazněji rozloženo mezi žadatele o mezinárodní ochranu a žalovaného. Prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně žadatel, nicméně žalovaný je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné množství důkazů, a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, co je podporují. V mnoha případech však musí žalovaný rozhodovat za důkazní nouze, tj. tehdy, když není ani žadatel, ani žalovaný schopen doložit, či vyvrátit určitou skutečnost či tvrzení žádným přesvědčivým důkazem. V takových případech zůstává jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti, zda k události opravdu došlo podle výpovědi žadatele. Právě taková situace nastala v projednávané věci v souvislosti s tvrzením stěžovatele, že zastával ve své skupince souvěrců funkci imáma.
K těmto otázkám se již opakovaně vyjádřil i Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 19. 8. 2005, čj. 4 Azs 467/2004-89, publikovaném pod č. 1095/2007 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud judikoval:
„Uvede-li žadatel o udělení azylu v průběhu správního řízení skutečnosti, jež by mohly nasvědčovat závěru, že opustil zemi původu pro některý z důvodů uvedených v § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je povinností správního orgánu vést zjišťování skutkového stavu takovým způsobem, aby byly odstraněny nejasnosti o žadatelových skutečných důvodech odchodu ze země původu.“
Ministerstvo vnitra tak ve věcech azylu nese odpovědnost za náležité zjištění reálií o zemi původu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2005, čj. 5 Azs 116/2005-58, www.nssoud.cz).
Ohledně věrohodnosti tvrzení žadatele o azyl Nejvyšší správní soud odkazuje rovněž na svůj rozsudek ze dne 21. 12. 2005, čj. 6 Azs 235/2004-57, zveřejněný na www.nssoud.cz, v němž uvádí, že
„... není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují“.
Pokud se tedy žadatel o mezinárodní ochranu po celou dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany drží jedné dějové linie, jeho výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu, pak je třeba z takové výpovědi vycházet (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008, čj. 2 Azs 49/2008-83, www.nssoud.cz). Tento standard dále specifikoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2008, čj. 2 Azs 100/2007-64, www.nssoud.cz, když konstatoval, že
„uvedeným požadavkům však žalovaný nedostál, neboť stěžovatelovo tvrzení o možném postihu za dezerci z armády vyvrátil pouze v teoretické rovině a vůbec se nezabýval tím, zda by tento závěr obstál také v praktickém životě Konga. Žalovaný tak
musí postavit na jisto
, zda by na stěžovatele ustanovení zákoníku o vojenské justici týkající se dezerce dopadlo či nikoli“
(důraz doplněn).
V rozsudku ze dne 27. 3. 2008, čj. 4 Azs 103/2007-63, www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud dodal:
„Zásada tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost žadatelových tvrzení. Je však na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, a to
buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu.
(důraz doplněn; obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003-89, dostupný na www.nssoud.cz).
Specifikem azylového řízení je rovněž zásada, že při splnění daných podmínek se uplatňuje pravidlo „
v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu
“ (
„benefit of doubt“
). Tento závěr potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003-89, www.nssoud.cz:
„Jsou-li dány skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv a svobod žadatele o azyl došlo, nebo mohlo by s ohledem na postavení žadatele ve společnosti, s přihlédnutím k jeho přesvědčení, názorům, chování atd., dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být,
pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl.
(důraz doplněn).
Výše uvedeným závěrům odpovídají i
relevantní
ustanovení zákona o azylu, kvalifikační směrnice a Příručky UNHCR (§ 195 – § 204).
Pokud jde o úpravu důkazního břemene v zákoně o azylu, ta je velmi skoupá. Ustanovení § 49a tohoto zákona pouze stanoví, že
„žadatel o udělení mezinárodní ochrany je povinen v průběhu řízení poskytovat ministerstvu
nezbytnou součinnost
a uvádět pravdivé a úplné informace nezbytné pro zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí“
(důraz doplněn). Za těchto okolností je nutné § 49a zákona o azylu vykládat eurokonformně s kvalifikační směrnicí (srov. čl. 4 uvedené směrnice). (...)
Kvalifikační směrnice vstoupila v platnost dne 20. 10. 2004 a její transpoziční lhůta uplynula dne 10. 10. 2006. Z výše uvedeného plyne povinnost eurokonformního výkladu zákona o azylu i přímý účinek těch ustanovení kvalifikační směrnice, jež nebyla do zákona o azylu řádně implementována (blíže srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 Azs 45/2008-67, a ze dne 15. 8. 2008, čj. 5 Azs 24/2008-48, oba dostupné na www.nssoud.cz).
Pokud jde o standard důkazního břemene, Nejvyšší správní soud akceptoval test „
přiměřené pravděpodobnosti
“ pro zkoumání „
odůvodněnosti strachu z pronásledování
“ podle § 12 písm. b) zákona o azylu (tj. pro definici uprchlíka) a test „
reálného nebezpečí
“ pro zkoumání „
důvodnosti obav, že cizinec utrpí vážnou újmu
“ pro zkoumání zásady
non
-refoulement
obsažené v čl. 3 Úmluvy: „
Přiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu ... je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane (tzn. že test ‚přiměřené pravděpodobnosti‘ představuje nižší důkazní standard než v civilních věcech) [tím méně to znamená, že v případě návratu do země původu musí být nastání nežádoucího důsledku prakticky jisté (tzn. že test ‚přiměřené pravděpodobnosti‘ představuje
a fortiori
i nižší důkazní standard než standard ‚nade vší pochybnost‘
v trestních věcech)], nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným. ... ‚Reálným nebezpečím‘ (srov. rovněž § 14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení ‚skutečné nebezpečí‘) nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. ... Test ‚reálného nebezpečí‘ je vůči stěžovateli přísnější než test ‚přiměřené pravděpodobnosti‘. Ani test ‚reálného nebezpečí‘ ale nedosahuje intenzity trestního standardu ‚nade vší pochybnost‘, ani důkazního standardu užívaného v zemích
common law
v civilních věcech [‚vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne‘ (balance of probabilities)]. Rozdíl mezi testem ‚reálného nebezpečí‘ a testem ‚přiměřené pravděpodobnosti‘ spočívá v tom, že důkazní standard ‚reálného nebezpečí‘ se blíží důkaznímu standardu užívanému v zemích
common law
v civilních věcech daleko více než důkazní standard ‚přiměřené pravděpodobnosti‘ “
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006-82).
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že tento důkazní standard „
přiměřené pravděpodobnosti
“ se aplikuje nejen v rámci celkové úvahy o pravděpodobnosti pronásledování, ale nutně i na posouzení věrohodnosti jednotlivých dílčích tvrzení žadatele o azyl, která jsou posléze podkladem této celkové úvahy [souladně
R v. Secretary of State for the Home Department, ex p Sivakumaran
(1988) Imm AR 147,
Kaja
(1995) Imm AR 1,
Karanakaran v. Secretary of State for the Home Department
(2000) Imm AR 271 a
Yildirim
(2002) UKIAT 02813 (vše Spojené království);
Minister for Immigration and Ethnic Affairs v. Wu Shan Liang
(1996) 185 CLR 259 a
Rajalingam
(1999) FCA 719 (Austrálie); BVerwG 9 C 91/89 (Německo)]. To znamená, že pokud je přiměřeně pravděpodobné, že daná událost proběhla tak, jak tvrdí žadatel o azyl, žalovaný musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.
Co tedy ze standardu „
přiměřené pravděpodobnosti
“ při posuzování skutkového stavu plyne pro žalovaného? Lze konstatovat, že žalovaný nemůže ze svého posuzování vyloučit tvrzené skutečnosti např. pouze proto, že nelze vyloučit jiný průběh událostí než ten předestřený žadatelem či že existuje alternativní vysvětlení pro určité skutečnosti, které jsou stejně pravděpodobné. V konkrétně projednávané věci tedy např. nelze vyloučit tvrzení stěžovatele o existenci rizika, že bude na základě nezákonného postupu policie obviněn z domnělého trestného činu, úvahou, že pokud státní orgány považovaly žadatele za osobu obzvláště nebezpečnou,
„měly dostatek příležitostí, aby mu tzv. podstrčením drogy k uvěznění dopomohly“
, nebo že z dosavadní benevolence policie a KNB plyne,
„že žadatelova obava z případného uvěznění má ... formu neopodstatněné domněnky“
. Žalovaný může zcela vyloučit z celkového posouzení pouze ta fakta, u nichž je postaveno téměř najisto, že se nestaly (tj. neexistuje ani přiměřená pravděpodobnost, že k nim došlo). Ostatní tvrzení musí být součástí celkového posouzení rizika pronásledování, kde jim bude přisouzena váha podle míry pravděpodobnosti, s jakou lze soudit, že odpovídají skutečnosti. Jiná situace je, pokud je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech své žádosti; v tomto případě (a pouze v tomto případě) může žalovaný bez dalšího posoudit žadatele jako nevěrohodného a nemusí detailně posuzovat jeho jednotlivá dílčí tvrzení.
Lze tedy shrnout, že v první fázi správního řízení leží břemeno tvrzení na žadateli o mezinárodní ochranu; tomu odpovídá i znění § 49a zákona o azylu a čl. 4 odst. 1 věta první kvalifikační směrnice. Informace a skutečnosti, které musí k žádosti o mezinárodní ochranu žadatel doložit, jsou specifikovány v čl. 4 odst. 2 kvalifikační směrnice. Kromě výjimečných případů hraje v této fázi klíčovou roli pohovor s žadatelem o mezinárodní ochranu. Povinnosti v průběhu pohovoru jsou však již rozloženy mezi žadatele i žalovaného. Žalovaný musí zajistit, aby pohovor splňoval požadavky uvedené v čl. 13 směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (dále jen „procedurální směrnice“), a zejména musí umožnit žadatelům předložit v úplnosti důvody své žádosti, a to mj. vhodně kladenými a neutrálními otázkami. Žadatel je naopak povinen mj. předložit co nejdříve všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu, odpovídat na otázky a jinak spolupracovat se žalovaným v průběhu pohovoru.
Následně musí žalovaný nejprve posoudit, které skutečnosti a tvrzení jsou pro konkrétní žádost o mezinárodní ochranu
relevantní
. Poté, co označí
relevantní
skutečnosti a tvrzení, postupuje na základě získaných informací (z pohovoru i z jiných důkazů) žalovaný dvojím způsobem. Pokud je nesporné, že stěžovatel ani nenamítal skutečnosti svědčící o tom, že došlo nebo že by potenciálně mohlo dojít k zásahu do jeho lidských práv ve smyslu § 12 či 14a zákona o azylu, či že je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech jeho žádosti o mezinárodní ochranu, žalovaný se nemusí dále hodnocením jednotlivých tvrzení a skutečností zabývat. Pokud však žadatel nespadá ani do jedné z těchto dvou kategorií, musí žalovaný posoudit jednotlivá tvrzení a skutečnosti související s řízením o mezinárodní ochraně v souladu s čl. 4 odst. 3 až 5 kvalifikační směrnice, přičemž je povinen vycházet z toho, že důkazní břemeno je rozloženo mezi žadatele o mezinárodní ochranu a žalovaného. Tento závěr vyplývá jak z § 49a zákona o azylu, tak z čl. 4 odst. 1 věty druhé kvalifikační směrnice. Na jedné straně tak žadatel musí v maximální možné míře podložit svá vyjádření listinnými či jinými důkazy, na druhé straně žalovaný musí použít veškeré prostředky, které má k dispozici, k zajištění nezbytných důkazů (včetně informací o zemi původu) pro danou žádost (viz čl. 4 odst. 3 kvalifikační směrnice), a to včetně těch důkazů, které svědčí ve prospěch žadatele. Povinnost členského státu posoudit významné náležitosti žádosti ve spolupráci se žadatelem (čl. 4 odst. 1 věta druhá kvalifikační směrnice) pak může vyžadovat i vykonání doplňujícího pohovoru (resp. pohovorů). Ani maximální úsilí žadatele a žalovaného však nemusí být vždy úspěšné a řadu tvrzení žadatele nebude možné nijak doložit, ani vyvrátit. Pro taková tvrzení se obecně aplikuje důkazní standard „
přiměřené pravděpodobnosti
“. Pokud je byť jen přiměřeně pravděpodobné, že tvrzení žadatele je pravdivé či že se určitá skutečnost udála tak, jak uvádí žadatel, žalovaný nesmí toto tvrzení prohlásit za nevěrohodné a vyloučit jej z dalšího posuzování; naopak, musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení odůvodněnosti žádosti a přiřadit mu patřičnou váhu. Pokud pak tvrzení žadatele splňuje podmínky uvedené v čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice, je žalovaný povinen z něho vycházet.
V konečné fázi pak žalovaný posoudí všechny
relevantní
skutečnosti a okolnosti žádosti o mezinárodní ochranu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a to podle standardu „
přiměřené pravděpodobnosti
“ pro účely § 12 písm. b) zákona o azylu a podle standardu „
reálného rizika
“ pro účely § 14a zákona o azylu, přičemž v rozhodnutí je žalovaný povinen zohlednit čl. 4 odst. 3 až 5 kvalifikační směrnice.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že vykonával funkci imáma, Nejvyšší správní soud musí nejprve posoudit, zdali výše uvedené tvrzení žadatele splňuje podmínky stanovené v čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice. Pokud jde o první podmínku, Nejvyšší správní soud považuje za nesporné, že žadatel vynaložil skutečné úsilí, aby svou žádost odůvodnil [čl. 4 odst. 5 písm. a) kvalifikační směrnice], což vyplývá z jeho žádosti o azyl ze dne 24. 4. 2006 i z obou následných pohovorů. Žadatel rovněž předložil všechny náležitosti, které měl k dispozici, a podal uspokojivé vysvětlení ohledně jiných chybějících náležitostí svého tvrzení [čl. 4 odst. 5 písm. b) kvalifikační směrnice]. Tudíž i druhá podmínka je splněna. Pokud jde o třetí podmínku, Nejvyšší správní soud shledal prohlášení žadatele souvislým a hodnověrným a rovněž v souladu s dostupnými informacemi o zemi původu i s dalšími informacemi o případu žadatele [čl. 4 odst. 5 písm. c) kvalifikační směrnice]. Stěžovatel zdůvodnil, v čem shledává rozdíl mezi tradičním a tzv. čistým islámem; uvedl, jak se dostal ke své víře a jakým způsobem se stal imámem – neboť ho jako svého nástupce vybral jeho předchůdce R. M.; a prokázal dostatečnou znalost základních náboženských knih (
a contrario
věc sp. zn. 4 Azs 152/2004, kde stěžovatel, ač tvrdil, že je křesťanem, nevěděl ani, co je Bible). Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že stěžovatel má středoškolské vzdělání a je vyučeným elektrosvářečem, a nikoliv vysokoškolským profesorem teologie. Skutečnost, že stěžovatel nemá povědomí o existenci výkladových právních škol šaría, že nezná přesné znění příslušného hadísu, nebo že některé informace o své víře má pouze z ústního podání, aniž by sám četl knihy, ze kterých jeho náboženské názory vychází, nelze vzhledem k výše uvedeným skutečnostem vykládat tak, že stěžovatel nemohl být imámem ve své skupince souvěrců. Další skutečností, která tento závěr podporuje, je fakt, že se modlitby konaly primárně v jeho domě; to dokládají i opakované kontroly ze strany policie v domě stěžovatele, což ani žalovaný nezpochybnil. Pokud jde o čtvrtou podmínku, stěžovatel přiletěl do České republiky dne 23. 4. 2006 a ještě téhož dne požádal o azyl (podle tehdejších právních předpisů), a tudíž požádal o mezinárodní ochranu v nejkratším možném čase [čl. 4 odst. 5 písm. d) kvalifikační směrnice]. I tato podmínka je tedy splněna. Stěžovatel splňuje i poslední podmínku – podmínku celkové věrohodnosti stěžovatele [čl. 4 odst. 5 písm. e) kvalifikační směrnice]. Nebylo zjištěno, že by stěžovatel po celou dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany (tj. v rámci správního řízení, stejně jako v žalobě a kasační stížnosti) zamlčel jakékoli podstatné informace týkající se jeho žádosti, jeho tvrzení nejsou obecná a vágní, držel se jedné dějové linie a jeho výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu.
Jelikož jsou splněny všechny podmínky stanovené čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice, včetně tohoto, že toto tvrzení nebylo zjištěními žalovaného vyvráceno či učiněno vysoce nepravděpodobným, nevyžaduje prohlášení stěžovatele, že vykonával funkci imáma, žádné další důkazy. Žalovaný je tedy povinen ze skutečnosti, že stěžovatel zastával ve své skupině souvěrců pozici imáma, vycházet.
Nejvyšší správní soud se tudíž se stěžovatelem ztotožňuje v tom smyslu, že žalovaný a krajský soud dostatečně nevzali v potaz stěžovatelovu osobní situaci v zemi původu, neboť ze skutečnosti, že stěžovatel zastával v Kazachstánu funkci imáma tzv. čistého islámu, vyplývá několik zásadních důsledků (viz níže), které ani žalovaný ani krajský soud nezohlednili. Postupovali tedy v rozporu s čl. 4 odst. 3 písm. c) kvalifikační směrnice, který vyžaduje, aby žalovaný při posouzení žádosti o mezinárodní ochranu zohlednil konkrétní postavení a osobní situaci žadatele.
IV. b) (ii)
Výjimečné postavení v rámci azylově relevantní skupiny a dostupnost vnitrostátní ochrany
(...) Za prvé, vzhledem k tomu, že stěžovatel zastával v Kazachstánu funkci imáma, žalovaný i krajský soud měli zkoumat, zdali vzhledem k tomuto specifickému postavení stěžovatele, které ho odlišuje od řadových příznivců tzv. čistého islámu, neexistuje v jeho případě zvýšená pravděpodobnost pronásledování oproti řadovým příznivcům tzv. čistého islámu. V prvé řadě platí, že žadatel o mezinárodní ochranu pro účely § 12 písm. b) zákona o azylu nemusí dokazovat, že je ve větším ohrožení než kdokoli jiný v jeho azylově
relevantní
skupině, pokud je tato skupina jako celek terčem pronásledování. Tento závěr vyplývá z definice uprchlíka, která požaduje pouze existenci „
odůvodněného strachu
“ z pronásledování, a je v souladu i s judikaturou zahraničních soudů [rozhodnutí Sněmovny lordů ve věci
R v. Secretary of State for the Home Department, ex p Adan, Subaskaran and Aitseguer
(1999) Imm AR 521; rozhodnutí Federálního soudu Austrálie ve věcech
El Merhabi v. Minister for Immigration and Multicultural Affairs
(2000) FCA 42 a
Ponnudurai v Minister for Immigration and Multicultural Affairs
(2000) FCA 91; rozhodnutí kanadského Federálního odvolacího soudu ve věci
Salibian v. Canada
(Minister of Employment and Immigration)
, (1990) 3 F.C. 250 (C.A.) bod 258; rozhodnutí novozélandského Refugee
Status
Appeals Authority ve věci
Refugee Appeal No. 71336/99
, NZRSAA (4. 5. 2000), bod 12; a rozhodnutí Federálního odvolacího soudu USA pro 4. okruh ve věci
Chen v Immigration and Naturalization Service
, 195 F3d 198 (4th Cir. 1999)]. Tento dílčí závěr se ale aplikuje pouze na posuzování podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Pro účely doplňkové ochrany je nutné vycházet z judikatury Evropského soudu pro lidská práva [a to nejen z již poněkud překonané judikatury citované žalovaným (kauzy
Vilvarajah
a
Costello-Roberts
), ale i z judikatury aktuální (např.
Muslim proti Turecku
, rozsudek z 26. 4. 2005, stížnost č. 53566/99;
Said proti Nizozemí
, rozsudek z 5. 7. 2005, stížnost č. 2345/02;
N. proti Finsku
, rozsudek ze dne 26. 7. 2005, stížnost č. 38885/02;
Salah Sheekh proti Nizozemí
, rozsudek z 11. 1. 2007, stížnost č. 1948/04; či
Nnyanzi proti Spojenému království
, rozsudek z 8. 4. 2008, stížnost č. 21878/06)].
Výše uvedený dílčí závěr ale neznamená, že pokud většině členů azylově
relevantní
skupiny (v projednávané kauze příznivců tzv. čistého islámu) pronásledování nehrozí, nehrozí automaticky pronásledování ani žadateli o mezinárodní ochranu, který v této skupině zastává význačné postavení (v projednávané věci funkci imáma). Tento závěr potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006-82, kde v souvislosti s posuzováním možného postihu členů hnutí MASSOB v Nigérii uvedl, že
„... je patrné, že stěžovatel podle svých tvrzení, a také pro dlouhou nepřítomnost v zemi původu, není
ani ‚méně prominentním členem‘
hnutí MASSOB. Jedná se o
běžného řadového člena hnutí
, jehož postavení lze srovnávat s ‚anonymním sympatizantem‘, jak o něm hovoří zpráva britského ministerstva vnitra. Jakkoli tedy příslušnost k hnutí MASSOB může být v Nigérii důvodem k zatčení, u řadového člena hnutí zatčení z tohoto důvodu nelze považovat za ‚přiměřeně pravděpodobné‘. Řadoví členové hnutí MASSOB sice občas jsou zatýkáni, ovšem pouze výjimečně. Jejich zatýkání není běžné a je vcelku dost nepravděpodobné. U stěžovatele tak není přiměřeně pravděpodobné, že by byl po návratu uvězněn“.
Nejvyšší správní soud tedy explicitně rozlišoval mezi anonymními sympatizanty hnutí MASSOB, řadovými členy, méně prominentními členy a prominentními členy tohoto hnutí, přičemž u každé kategorie členů hnutí MASSOB existuje jiná míra rizika jejich pronásledování.
Lze tedy uzavřít, že pokud je žadatel o mezinárodní ochranu „
vyčleněn
“ (
singled-out
) z potenciálně azylově
relevantní
skupiny, tj. zastává v hierarchii této skupiny významné postavení, žalovaný je povinen k této skutečnosti přihlédnout a zaměřit se na to, zdali u takového žadatele neexistuje zvýšená pravděpodobnost pronásledování (oproti řadovým členům) právě z důvodu jeho „
vyčlenění
“. Jakýkoliv jiný závěr by byl opět v rozporu s čl. 4 odst. 3 písm. c) kvalifikační směrnice, který vyžaduje, aby při posouzení žádosti o mezinárodní ochranu bylo zohledněno
konkrétní postavení a osobní situace
žadatele, včetně takových faktorů, jako jsou původ, pohlaví a věk, aby na základě
osobní situace
žadatele bylo možno posoudit, zda by jednání, kterým žadatel byl nebo mohl být vystaven, mohla být považována za pronásledování nebo vážnou újmu“
(důraz doplněn), i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (
N. proti Finsku
, rozsudek ze dne 26. 7. 2005, stížnost č. 38885/02, § 164).
Za druhé, skutečnost, že stěžovatel zastával funkci imáma, má dopad i na dostupnost účinné ochrany v zemi původu. Nejvyšší správní soud v předchozích kasačních stížnostech žadatelů o azyl (resp. o mezinárodní ochranu) z Kazachstánu konstatoval, že dostupná ochrana v zemi původu je obecně dostatečná a že stěžovatelé této ochrany nevyužili. Nicméně v žádném z dosud projednávaných případů před Nejvyšším správním soudem nebyl stěžovatel v postavení imáma, a tudíž závěry z této prejudikatury nejsou bez dalšího (viz níže) na projednávaný případ aplikovatelné. (...)
Pro posouzení otázky, zda stát je či není schopen zajistit ochranu před pronásledováním, či vážnou újmou, stanoví kvalifikační směrnice ve svém čl. 7 odst. 2 následující standard:
„Má se zpravidla za to, že ochrana je poskytována, jestliže subjekty uvedené v odstavci 1 [stát; strany nebo organizace, které ovládají stát] učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup.“
(důraz doplněn). (...)
Pokud jde o první podmínku stanovenou čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice, ta vychází z premisy, že žádný stát není schopen zabránit veškeré trestné činnosti. Stejně tak každý stát musí respektovat procesní práva ostatních dotčených osob (tedy i pronásledovatelů), resp. zastavit trestní řízení v případě nedostatku důkazů. Nicméně
obecně
účinný právní systém pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy není vždy dostatečný. Pokud lze z dostupných informací o zemi původu dovodit, že v obecné rovině funkční systém právní ochrany není v praxi s to pro určitou specifickou skupinu (či jednotlivce) účinnou ochranu zajistit, nelze takový právní systém považovat za dostatečný, i kdyby pro většinu populace jinak dostatečný byl.
Z tohoto důvodu je první podmínka stanovená čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice do jisté míry modifikována slovem „
zpravidla
“ v čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice. Znění čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice, podle něhož se má
zpravidla
za to, že ochrana je poskytována v případě učinění přiměřených kroků k zabránění pronásledování zavedením obecně účinného právního systému, neznamená, že takový právní systém bude
vždy
považován za dostatečnou ochranu, nýbrž pouze to, že zavedení obecně účinného právního systému bude
obvykle
dostatečné [viz
IM (Sufficiency of protection) Malawi
(2007) UKAIT 00071 (
Asylum
and Immigration Tribunal, 11. 7. 2007, Spojené království)]. Slovo „
zpravidla
“ v čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice tedy v projednávaném případě znamená, že pokud je žadatel o mezinárodní ochranu „
vyčleněn
“ (tj. zastává v hierarchii azylově
relevantní
skupiny významné postavení; viz výše), nelze vždy zavedení obecně účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy považovat za „
přiměřený krok
“ k zabránění pronásledování nebo působení vážné újmy ve smyslu čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice; poskytovatelé ochrany uvedení v čl. 7 odst. 1 téže směrnice musí v odůvodněných případech poskytnout ochranu zaměřenou specificky na danou skupinu či jednotlivce, tj. podniknout dodatečné specificky zaměřené či ve výjimečných případech i individuální kroky nad rámec zavedení obecně účinného právního systému. Pokud se z informací o zemi původu prokáže, že se skutečně vyskytují nikoliv ojedinělé případy vykonstruovaných trestních obvinění vyznavačů tzv. čistého islámu, bylo by k zajištění účinného systému ochrany třeba speciálních kontrolních a jiných opatření uvnitř policie, které by směřovaly k tomu, aby takové nezákonné praktiky policie přestaly.
Jelikož žalovaný ani krajský soud (nesprávně) nepovažovali stěžovatele za imáma, specifickým postavením stěžovatele se z hlediska standardu vnitrostátní ochrany vůbec nezabývaly. Je tedy na žalovaném, aby vzhledem k dostupným informacím o zemi původu posoudil, zdali stěžovatel jakožto imám není vystaven větší pravděpodobnosti špatného zacházení ze strany bezpečnostních složek, a tudíž se jedná o odůvodněný případ popsaný výše, kdy stát musí učinit další dodatečné kroky na jeho ochranu nad obecný standard stanovený čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice.
Pokud jde o druhou podmínku stanovenou čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice, žalovaný (ani krajský soud) dostatečně nezkoumal, zdali měl stěžovatel k vnitrostátní ochraně vzhledem ke specifickým okolnostem jeho případu skutečně přístup a konstatoval, že
„jelikož ... (stěžovatel) v zemi původu nevyužil dostupných právních mechanismů, které by mohly protizákonný postup policistů aj. příslušníků silových kazašských jednotek sankcionovat, nemůže ... (žalovaný) dojít k závěru, že by státní orgány cíleně chování těchto osob podporovaly či tolerovaly ...“
. Těmito specifickými okolnostmi je v projednávaném případě nejen postavení imáma, ale i zdroj pronásledování. V projednávaném případě totiž stěžovatel nenamítá, že mu hrozí pronásledování nestátními subjekty či subjekty státem tolerovanými či podporovanými, nýbrž tvrdí, že byl pronásledován ze strany státních orgánů, konkrétně policie a bezpečnostních složek, a že mu od těchto orgánů hrozí pronásledování i v budoucnu. Žalovaný i krajský soud jsou povinni k této skutečnosti přihlédnout, neboť povinnost pokusit se vyhledat ochranu před pronásledováním či vážnou újmou (resp. vyčerpat dostupné prostředky ochrany) nejprve v zemi původu je nutné v případě pronásledování ze strany státu (resp. osob státem podporovaných) posuzovat odlišně od případů pronásledování nebo vážné újmy způsobených nestátními subjekty. V prvém případě je totiž nutné obzvláště obezřetně zvažovat, zdali výše instančně postavené orgány či jiní poskytovatelé ochrany jsou schopni a ochotni poskytnout účinnou ochranu ve smyslu čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice. Pokud tomu tak není, tak nelze po stěžovateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel.
Je tedy na žalovaném, aby ve světle výše uvedených závěrů posoudil, zdali v případě stěžovatele neexistuje vzhledem k jeho postavení imáma zvýšená pravděpodobnost aktů pronásledování oproti řadovým příznivcům tzv. čistého islámu; zdali (opět s přihlédnutím k jeho postavení imáma) je mu stát ochoten a schopen poskytnout účinnou ochranu ve smyslu čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice; a zdali má k této ochraně přístup.
IV. b) (iii)
Kauzální nexus s důvody pronásledování
V této souvislosti je nutné odlišit dva okruhy námitek stěžovatele vztahující se k souvislosti s důvody pronásledování. První okruh námitek směřuje proti povinnosti registrace stěžovatelovy náboženské komunity v zemi původu, která je podle stěžovatele v rozporu se svobodou projevovat náboženské vyznání ve smyslu čl. 9 Úmluvy. Tímto okruhem námitek se již Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že ačkoliv zde spojitost s důvodem náboženství je, požadavek na registraci náboženských skupin v Kazachstánu není do té míry diskriminační, aby ho bylo možno považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, čj. 8 Azs 23/2008-75, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2008, čj. 7 Azs 12/2008-98, oba dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud nevidí žádný důvod pro odchýlení se od své ustálené judikatury, a tato námitka je tedy nedůvodná.
Druhý okruh námitek v projednávané věci však poukazuje na bití ze strany policie při incidentu v roce 2006 a na hrozbu podstrčení drog ze strany policie či KNB. Ke kauzální spojitosti u nátlaku policie uvádí žalovaný, že
„důvodem ... postupu (policie) byla snaha nezákonnými prostředky se na žadateli domoci jeho souhlasu k registraci či docházení do mešity”
a že
„žádný z výslechů ... nebyl cílen
výlučně
na ... (stěžovatelovu) náboženskou orientaci”
(důraz doplněn). Tento závěr je však logicky chybný. Z výpovědi stěžovatele vyplývá, že své problémy s policií (domovní prohlídky, výslechy, výzvy prokurátora atd.) měl kvůli nerespektování kazašského zákona o povinné registraci náboženských organizací. Nicméně příčinou excesivního postupu policie (který uznal i žalovaný) již nebylo porušení zákona, ale primárně náboženská orientace stěžovatele [pokud by chtěl žalovaný tvrdit, že kazašská policie bije při výsleších všechny osoby porušující jakýkoliv kazašský zákon (resp. snaží se nezákonnými prostředky domoci dodržování jakéhokoliv zákona), bude muset takový závěr doložit]. I pokud by Nejvyšší správní soud akceptoval závěr žalovaného, že nezákonný postup policie nebyl veden výlučně z důvodu náboženské orientace stěžovatele, test „
výlučnosti
“ je nesprávný. Pronásledovatelé jsou často vedeni více různými motivy; to však neznamená, že daný žadatel v takovém případě bez dalšího nesplňuje podmínku souvislosti s důvody pronásledování, a je tak diskvalifikován z definice uprchlíka. Pro naplnění podmínky souvislosti pronásledování s důvody pronásledování není třeba, aby rasa, pohlaví, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické názory či pohlaví stěžovatele byly výlučnou příčinou pronásledování; postačí, pokud jde o příčinu rozhodující pro způsobení vážné újmy či odmítnutí poskytnout ochranu. Jinými slovy, žalovaný se musí v projednávané kauze ptát: Byl by stěžovatel odveden a zbit na stanici pro porušování zákona, kdyby nevyznával tzv. čistý islám? Pokud odpověď zní ne, spojitost s náboženským přesvědčením stěžovatele je dána a další (vedlejší) motivace pronásledovatelů je irelevantní (což samozřejmě ještě neznamená, že jsou naplněny i další prvky definice uprchlíka).
Žalovaný dále uváděl, že tvrzení stěžovatele o možném podstrčení drog je nepodložené, neboť s podobným jednáním policie neměl žalobce nikdy osobní zkušenost a tyto orgány ostatně měly dostatek příležitostí, aby mu
„tzv. podstrčením drogy k uvěznění dopomohly“
. Jak již bylo uvedeno výše, z dosavadní absence osobní zkušenosti stěžovatele nelze bez dalšího dovozovat, že k podstrčení drog nemůže dojít v budoucnu; klíčové je posoudit, zda vzhledem ke všem okolnostem případu (tj. zejména vzhledem k postavení stěžovatele, jeho předchozím potížím s bezpečnostními orgány a na pozadí informací o zemi původu) je přiměřeně pravděpodobné, že budou narkotika stěžovateli za tímto účelem (tj. pro perzekuci stěžovatele na základě – řečeno terminologií českého trestního práva – zneužití pravomoci veřejného činitele) v budoucnu podstrčena. Tento závěr však lze učinit jen na základě přesně zaměřené rešerše na informace o zemi původu [viz čl. 4 odst. 3 písm. a) kvalifikační směrnice]; žalovaný však vůbec nezkoumal, zda je taková nezákonná praxe u bezpečnostních orgánů v Kazachstánu rozšířena, zda jde o selhání jednotlivých policistů nebo o státem tolerovanou praxi a komu případně podstrčení drog hrozí. Pokud jde o souvislost podstrčení drog s náboženským předsvědčením, žalovaný rovněž nezkoumal, zda stěžovateli takové zacházení hrozí právě proto, že vyznává tzv. čistý islám. Tímto Nejvyšší správní soud nepředjímá v tomto bodě žádný závěr, pouze konstatuje, že bez detailnějších informací o zemi původu je konstatování žalovaného, že policie měla dost času, aby stěžovateli drogy podstrčila a dosud tak neučinila (resp. že hrozba podstrčení drog nesouvisí s náboženským přesvědčením stěžovatele), jen nepodloženou spekulací.
Lze tedy shrnout, že státní orgány Kazachstánu jsou oprávněny zákonným způsobem vynucovat dodržování zákona o povinné registraci náboženských organizací (mj. domovními prohlídkami a výslechy) a trestat v souladu se zákonem jeho porušení (pokutami, příp. jinými zákonnými tresty). Přitom ne každé jednání kazašských státních orgánů při vynucování tohoto zákona, jež by bylo v evropském právním prostoru nepřípustné, dosahuje intenzity pronásledování či vážné újmy. Nicméně, pokud se prokáže dostatečně opakovaný vzorec používání násilí vůči vyznavačům tzv. čistého islámu ze strany bezpečnostních složek či používání nastrčených drog za účelem vznesení smyšleného trestního obvinění a následného odsouzení pro zástupný trestný čin, může se již jednat o akty pronásledování ve smyslu § 2 odst. 8 zákona o azylu, který je třeba vykládat ve světle čl. 9 odst. 2 kvalifikační směrnice [v daném případě viz zejména čl. 9 odst. 2 písm. b) a c) směrnice, podle nichž jsou příkladem pronásledování „
právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem
“, nebo „
nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání
“], či o vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. (...)
*) Neoficiální český překlad rozsudku publikován in: Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ASPI, č. 1/2006.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.