Vydání 3/2012

Číslo: 3/2012 · Ročník: X

2526/2012

Kompetenční spory: spory z veřejnoprávních smluv

Kompetenční spory: spory z veřejnoprávních smluv
k § 182 odst. 2 správního řádu (č. 500/2004 Sb.)
Kompetence
správního orgánu rozhodovat spory z veřejnoprávních smluv uzavřených před nabytím účinnosti správního řádu z roku 2004 se posuzuje podle právní úpravy platné ke dni rozhodování sporu, zatímco hmotněprávní nároky vzniklé z takových smluv podle dosavadních právních předpisů (§ 182 odst. 2 věta za středníkem správního řádu z roku 2004).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, čj. Komp 5/2011-88)
Prejudikatura:
, č. 1518/2008 Sb. NSS, č. 1555/2008 Sb. NSS a č. 1675/2008 Sb. NSS; č. 50/2009 Sb. NS; nález Ústavního soudu č. 63/1997 Sb.
Věc:
Ministerstvo vnitra proti Ministerstvu dopravy, za účasti osob zúčastněných na řízení 1) akciové společnosti ČAS – SERVICE, 2) Miloslava M., 3) Jihomoravského kraje a 4) Ústeckého kraje, o určení příslušnosti mezi správními orgány.
Dne 31. 3. 2006 podala osoba zúčastněná na řízení 1) k Městskému soudu v Brně žalobu na zaplacení částky 2 495 961 Kč vyplývající ze smlouvy o vzniku závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě uzavřené s osobou zúčastněnou na řízení 3). Usnesením ze dne 28. 2. 2011 městský soud řízení zastavil a rozhodl, že věc bude postoupena Ministerstvu vnitra (žalobce). Následně žalobce usnesením ze dne 11. 5. 2011 věc postoupil Ministerstvu dopravy (žalovaný) podle § 12 správního řádu jako správnímu orgánu věcně příslušnému. Žalovaný nicméně poté přípisem ze dne 7. 6. 2011 věc vrátil žalobci (§ 12 a § 178 odst. 1 správního řádu), neboť podle jeho názoru je k projednání sporu příslušný žalobce.
Osoba zúčastněná na řízení 2) jako zakladatel firmy BusMat plus, s. r. o., podala dne 29. 3. 2010 k Okresnímu soudu v Lounech žalobu na zaplacení 1 383 345,90 Kč, jež měla být společnosti BusMat plus uhrazena jako prokazatelná ztráta za ujeté kilometry v roce 2007 podle smlouvy o závazku veřejné služby na zajištění základní dopravní obslužnosti uzavřené s osobou zúčastněnou na řízení 4). Okresní soud v Lounech, aniž by se zabýval otázkou aktivní věcné legitimace, usnesením ze dne 1. 7. 2010 vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem. Ten poté usnesením ze dne 14. 2. 2011 řízení zastavil a rozhodl, že věc bude postoupena žalobci. Žalobce následně usnesením ze dne 17. 5. 2011 věc postoupil žalovanému (§ 12 správního řádu) jako správnímu orgánu věcně příslušnému. Žalovaný nicméně poté přípisem ze dne 7. 6. 2011 věc vrátil žalobci (§ 12 a § 178 odst. 1 správního řádu), neboť podle jeho názoru je k projednání sporu příslušný žalobce.
Dne 28. 7. 2011 podal žalobce k Nejvyššímu správnímu soudu kompetenční žalobu, jíž se domáhal rozhodnutí tvrzeného kompetenčního sporu ve smyslu § 97 s. ř. s.
Podle názoru žalobce je k vyřízení obou věcí příslušný žalovaný z následujících důvodů. Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) dovozují své právní nároky ze smluv o závazku veřejné služby uzavřených v letech 2003 a 2007 na základě tehdy platného § 19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Jejich povahou se zabýval zvláštní senát pro řešení kompetenčních sporů v usnesení ze dne 21. 5. 2008, čj. Konf 31/2007-82, č. 1675/2008 Sb. NSS, přičemž uzavřel, že orgánem příslušným rozhodnout o sporu z těchto subordinačních veřejnoprávních smluv je podle § 169 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 178 správního řádu žalobce.
Podle žalobce došlo od 3. 12. 2009 ke změně právní povahy smluv o závazku veřejné služby a s ní související změně v určení příslušného správního orgánu v souvislosti s účinností nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a č. 1107/70. Toto nařízení totiž nadále neumožňuje (s výjimkou uvedenou v čl. 5 odst. 5) nahradit uzavření smlouvy o veřejných službách vydáním rozhodnutí o uložení „
přepravní povinnosti
“, jak až dosud připouštěl čl. 1 odst. 5 nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách.
Pro určení věcně příslušného správního orgánu k vedení správního řízení je přitom podle žalobce rozhodující (nestanoví-li zákon, resp. přechodná ustanovení jinak) právní stav platný v době rozhodování věci. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 2009, čj. Komp 6/2009-35, č. 2021/2010 Sb. NSS, podle něhož správní řád počítá s trváním místní, a nikoli věcné příslušnosti. Povahu zmiňovaných smluv je proto podle žalobce nutno posuzovat ke dni, kdy je o nich ve správním řízení rozhodováno.
Pravomoc správních orgánů rozhodovat spory z jakékoli veřejnoprávní smlouvy plyne podle žalobce z § 141 odst. 1 správního řádu a
a contrario
rovněž z § 7 odst. 1 o. s. ř. Neurčuje-li § 169 odst. 1 správního řádu správní orgán příslušný rozhodovat o sporech z „
obecné
“ veřejnoprávní smlouvy, je třeba vyjít z § 133 odst. 1 správního řádu a uzavřít, že v souladu s § 17 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, je příslušným orgánem žalovaný.
Žalovaný byl naopak přesvědčen, že i v současné době je věcně příslušný k projednání předmětných sporů ze smluv o závazku veřejné služby žalobce. Shrnul, že (i) nařízení č. 1370/2007 umožňuje, aby bylo vydáno správní rozhodnutí, kterým bude dopravci uložena povinnost provozovat dopravu (účinností tohoto nařízení proto k
relevantní
změně právní úpravy nedošlo), (ii) základním a nepostradatelným znakem subordinační veřejnoprávní smlouvy není oprávnění správního orgánu vydat namísto uzavření veřejnoprávní smlouvy rozhodnutí, a proto na věcnou příslušnost nemá žádný vliv případná změna právní úpravy oprávnění správního orgánu uložit závazek veřejné služby správním rozhodnutím, a (iii) změna právní úpravy rozhodnutí o závazku veřejné služby nemůže představovat změnu věcné příslušnosti.
Žalovaný především nesouhlasil s žalobcem v tom, že základním znakem subordinační veřejnoprávní smlouvy je možnost správního orgánu vydat namísto jejího uzavření rozhodnutí. Základními znaky subordinační smlouvy, které tento typ veřejnoprávní smlouvy odlišují od typů jiných, jsou její smluvní strany. Pokud by zákonodárce chtěl, aby mezi znaky subordinační smlouvy patřila i možnost vydání rozhodnutí, pak by použil formulaci „
a to namísto vydání rozhodnutí
“, a nikoli formulaci „
a to i namísto vydání rozhodnutí
“. Slovo „
i
“ připouští uzavření subordinační smlouvy také v těch případech, kdy zákon možnost vydání rozhodnutí neupravuje. I pokud by soud dospěl k závěru, že došlo k omezení oprávnění správního orgánu uložit závazek veřejné služby správním rozhodnutím (s čímž však žalovaný nesouhlasí), nemělo by to vliv na skutečnost, že smlouva o závazku veřejné služby je subordinační veřejnoprávní smlouvou.
Závěr o dodatečné změně v povaze veřejnoprávní smlouvy nemá podle žalovaného v textu nařízení č. 1370/2007 oporu. Přechodné ustanovení čl. 8 odst. 3 stanoví pouze to, za jakých podmínek zůstávají v platnosti smlouvy o veřejných službách uzavřené před účinností nařízení č. 1370/2007. Z ustálené rozhodovací praxe (např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 13/1997 Sb. ÚS a č. 63/1997 Sb.) naproti tomu vyplývá, že povahu právních úkonů (a tedy i veřejnoprávních smluv) je třeba posuzovat podle právních předpisů platných a účinných v době, kdy byl předmětný právní úkon učiněn.
Shodný názor lze podle žalovaného vyvozovat i z § 35 zákona o veřejných službách, jenž v poznámce pod čarou odkazuje na čl. 8 odst. 3 nařízení č. 1370/2007. Stanoví-li posledně uvedené ustanovení podmínky pro zachování platnosti smluv o veřejných službách uzavřených do dne účinnosti nařízení č. 1370/2007 (tedy za účinnosti § 19 a násl. zákona o silniční dopravě a nařízení č. 1191/69), je podle žalovaného za „
dosavadní právní předpisy
“ ve smyslu § 35 odst. 1 zákona o veřejných službách třeba považovat zákon o silniční dopravě ve znění účinném do dne 30. 6. 2010 a nařízení č. 1191/69 do 3. 12. 2009. Proto je i nadále třeba existující smlouvy o závazku veřejné služby uzavřené před 3. 12. 2009 podle žalovaného vykládat v kontextu nařízení č. 1191/69, a kvalifikovat je tedy jako subordinační veřejnoprávní smlouvy.
Argumentaci rozsudkem čj. Komp 6/2009-35 považoval žalovaný za nepřípadnou, neboť (i pokud by bylo připuštěno, že za platné právní úpravy již smlouva o závazku veřejné služby není subordinační veřejnoprávní smlouvou) v tomto případě se o změnu právní úpravy týkající se určování věcné příslušnosti nejedná. Žalovaný citoval závěry posledně uvedeného rozsudku, jakož i usnesení zvláštního senátu ze dne 17. 6. 2009, čj. Konf 104/2008-7. Doplnil, že § 11 odst. 1 o. s. ř. stanoví zásadu
perpetuatio fori
jak pro věcnou příslušnost, tak pro místní příslušnost soudu. Není tedy pravda, že by se obecně u věcné příslušnosti zásada
perpetuatio fori
neuplatňovala. U věcné příslušnosti je totiž ve smyslu výkladu zvláštního senátu nutné rozlišovat mezi okolnostmi rozhodnými pro určení věcné příslušnosti (zde se zásada
perpetuatio fori
uplatňuje) a pro stanovení věcně příslušného orgánu v zákoně (zde se zásada
perpetuatio fori
neuplatňuje).
Za změnu právní úpravy ve vztahu k rozhodování sporu o závazku veřejné služby by ve smyslu výše citované judikatury mohla být podle žalovaného považována pouze taková změna právní úpravy, která by výslovně stanovila, že spory ze smlouvy o závazku veřejné služby nově rozhoduje žalovaný, a nikoli žalobce, aniž by toto bylo doprovázeno přijetím přechodných ustanovení ponechávajících u již zahájených řízení věcnou příslušnost dle dosavadní právní úpravy. Případná změna povahy smlouvy o závazku veřejné služby (ztráta charakteru subordinační veřejnoprávní smlouvy, kterou však žalovaný odmítá) má mnohem blíže ke změně okolností relevantních pro určení věcné příslušnosti. Mění se právní kvalifikace smlouvy o závazku veřejné služby, nemění se však úprava nadřízeného správního orgánu, který je příslušný k rozhodování sporu ze smlouvy.
Žalovaný doplnil, že s ohledem na dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu není sporu o tom, že smlouva o závazku veřejné služby je uzavírána krajem v samostatné působnosti. Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), svěřuje obecně dozor nad samostatnou působností krajů žalobci. I pokud by na základě § 178 odst. 1 správního řádu nebylo možné určit nadřízený správní orgán, je věcná příslušnost žalobce odvoditelná ze subsidiárně použitelného § 178 odst. 2 správního řádu. Žalovaný v tomto ohledu odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu k § 178 odst. 2 správního řádu (rozsudky 22. 2. 2008, čj. Komp 4/2006-103, č. 1555/2008 Sb. NSS, ze dne 31. 12. 2007, čj. Komp 1/2007-54, č. 1518/2008 Sb. NSS, či ze dne 31. 10. 2008, čj. Komp 2/2007-30). Pro úplnost uvedl, že žalobce v podané žalobě uznává, že na základě § 178 správního řádu je nadřízeným správním orgánem on, mezi účastníky je však spor o to, zda se vůbec § 178 správního řádu aplikuje.
Osoba zúčastněná na řízení 4) ve svém vyjádření ke kompetenční žalobě zdůraznila, že v souladu s nedávným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2011, čj. Komp 1/2011-69, je k rozhodnutí věci příslušný žalobce. Uvedla, že předmětná smlouva uzavřená mezi ní a osobou zúčastněnou na řízení 2) v okamžiku uzavření naplňovala znaky veřejnoprávní subordinační smlouvy (§ 161 správního řádu). Je-li pro určení povahy smlouvy rozhodující splnění příslušných podmínek v okamžiku jejího uzavření, nemohlo v důsledku účinnosti nařízení č. 1370/2007 dojít ke změně právní kvalifikace u již uzavřených veřejnoprávních smluv. Jiný výklad by znamenal, že nařízení č. 1370/2007 by byla přisuzována pravá
retroaktivita
. Dále tato osoba zúčastněná na řízení konstatovala, že předmětná smlouva mezi ní a osobou zúčastněnou na řízení 2) vznikla v době účinnosti nařízení č. 1191/69, proto je třeba ji v souladu s názorem Ústavního soudu vyjádřeným ve výše citovaném usnesení sp. zn. Pl. ÚS 21/96 považovat za subordinační veřejnoprávní smlouvu. Nárok, jehož se osoba zúčastněná na řízení ze smlouvy domáhá, vznikl podle jejího tvrzení v době účinnosti nařízení č. 1191/69, tedy v době, kdy smlouva byla i podle žalobce veřejnoprávní subordinační smlouvou.
Nejvyšší správní soud rozhodl, že ve věci sporu ze smluv o závazku veřejné služby uzavřených v letech 2003 a 2007 podle § 19 zákona o silniční dopravě (tj. za účinnosti nařízení č. 1191/69) je v obou sporech příslušné rozhodnout Ministerstvo vnitra.
Z odůvodnění:
(...)
V.b Vlastní argumentace soudu ke kompetenčnímu sporu
[40] Z předložené spisové dokumentace je zřejmé, že předmětem kompetenčního sporu je určení správního orgánu příslušného rozhodnout ve sporech ze smluv o závazcích veřejné služby ve veřejné linkové dopravě uzavřených v letech 2003 a 2007 podle § 19 zákona o silniční dopravě.
[41] Ve vztahu ke smlouvě uzavřené mezi osobou zúčastněnou na řízení 1) a 3) z roku 2003, tj. před účinností správního řádu, a z ní vyplývajícího sporu o úhradu prokazatelné ztráty za duben až červen 2003, vycházel soud z přechodného ustanovení § 182 odst. 2 správního řádu (věta před středníkem), podle něhož se ustanoveními tohoto zákona řídí i veřejnoprávní smlouvy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Citovaná právní úprava svědčí pro výklad, že přechodné ustanovení vyjadřuje obvyklé obecné pravidlo, podle něhož se nová procesní úprava použije i na řízení zahájená před nabytím její účinnosti (obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 2. 6. 2011, čj. Komp 3/2010-27). Pro určení pravomoci orgánu oprávněného ve věci rozhodnout proto soud vycházel z § 159 až § 170 správního řádu, obdobně jako u smluv uzavřených po nabytí účinnosti správního řádu.
Kompetence
správního orgánu rozhodovat spory z veřejnoprávních smluv uzavřených před nabytím účinnosti správního řádu se tedy posoudí podle právní úpravy platné ke dni rozhodování sporu, zatímco hmotněprávní nároky z takové smlouvy bude nutné posuzovat podle dosavadních právních předpisů (§ 182 odst. 2 věta za středníkem správního řádu). K identickým závěrům dospěl rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 926/2006, č. 50/2009 Sb. NS.
[42] Obdobnou právní otázkou se nejnověji zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 8. 2011, čj. Komp 1/2011-69, v němž připomenul, že předmětnou právní otázkou se soudy v minulosti opakovaně zabývaly. Zvláštní senát pro řešení kompetenčních sporů v usnesení ze dne 21. 5. 2008, čj. Konf 31/2007-82, č. 1675/2008 Sb. NSS, uzavřel, že smlouva o závazku veřejné služby podle § 19 zákona o silniční dopravě je veřejnoprávní smlouvou – dvoustranným právním úkonem, jenž ve smyslu § 159 odst. 1 správního řádu zakládá práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. Zdůraznil, že smlouva o závazku veřejné služby je ve smyslu § 161 odst. 1 správního řádu veřejnoprávní smlouvou subordinačního charakteru a rozhodnout ve sporném řízení mezi stranami takové smlouvy proto přísluší správnímu orgánu určenému v § 169 odst. 1 písm. d) správního řádu. Na podrobnější argumentaci zvláštního senátu podporující vyslovené právní závěry lze na tomto místě pro stručnost odkázat.
[43] Otázkou určení nadřízeného správního orgánu (konkrétně otázkou vzájemného vztahu odstavců 1 a 2 § 178 správního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009, tedy do novelizace provedené zákonem č. 7/2009 Sb.), již zvláštní senát v odkazovaném usnesení ponechal stranou své úvahy, se zabýval Nejvyšší správní soud ve shora zmiňovaných rozsudcích čj. Komp 4/2006-103, čj. Komp 1/2007-54 a čj. Komp 2/2007-30. I tato rozhodnutí přitom byla vydána ve věcech dotýkajících se problematiky smluv o závazcích veřejné služby v linkové dopravě.
[44] K premise, že uzavírání smluv o závazku veřejné služby podle § 19 zákona o silniční dopravě spadá do samostatné působnosti krajů, Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. Komp 1/2007-54 konstatoval, že pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, je nadřízeným správním orgánem kraje v řízení vedeném v samostatné působnosti Ministerstvo vnitra, a to bez ohledu na jeho věcnou povahu. Výjimku z tohoto pravidla by pak mohl stanovit pouze zvláštní zákon. Fakt, že i v samostatné působnosti mohou být řešeny (a v praxi také řešeny bývají) otázky, které jsou z hlediska odbornosti bližší jinému ministerstvu, přitom podle Nejvyššího správního soudu na učiněném závěru nic nemění. Nejvyšší správní soud současně uvedl, že v pochybnostech je třeba dát přednost řešení, které lépe zajistí respektování práva na územní samosprávu. Shodné právní závěry soud posléze vyslovil i v rozsudku čj. Komp 4/2006-103, resp. rozsudku čj. Komp 2/2007-30.
[45] Vědom si závěrů vyslovených ve výše citovaném usnesení zvláštního senátu čj. Konf 31/2007-82 žalobce v podané žalobě namítal, že s účinností od 3. 12. 2009 došlo v důsledku přijetí nařízení č. 1370/2007 ke změně právní povahy smluv o závazku veřejné služby a s ní související změně v určení správního orgánu příslušného k rozhodování sporů z těchto smluv vzešlých. Svůj závěr žalobce opíral především o to, že předmětné nařízení nadále s výjimkou uvedenou v čl. 5 odst. 5 citovaného nařízení neumožňuje nahradit uzavření smlouvy o veřejných službách vydáním rozhodnutí o uložení „
přepravní povinnosti
“, jak do té doby připouštěl čl. 1 odst. 5 nařízení č. 1191/69. Žalobce měl za to, že smlouvy uzavřené podle § 19 zákona o silniční dopravě je od účinnosti nařízení č. 1370/2007 třeba považovat za nepojmenované veřejnoprávní smlouvy podle § 159 odst. 1 správního řádu, neboť ztratily charakter smluv subordinační povahy, jenž nelze dovodit ani ze zmiňovaného čl. 5 odst. 5 nařízení č. 1370/2007.
[46] Nejvyšší správní soud žalobci nepřisvědčil.
[47] Především je třeba žalovanému přitakat, že pro určení povahy předmětných smluv o závazcích veřejné služby je rozhodující naplnění znaků veřejnoprávní subordinační smlouvy podle § 161 odst. 1 správního řádu v okamžiku jejího uzavření.
[48] V obou věcech uzavřeli s Ústeckým, resp. Jihomoravským krajem smlouvy o závazku veřejné služby dopravci, tj. osoby, které by jinak mohly být účastníky správního řízení. Smlouvy o závazku veřejné služby byly uzavřeny, aniž by bylo o závazku veřejné služby vydáno správní rozhodnutí, resp. aniž by bylo vydání takového rozhodnutí třeba. Se zřetelem k výše shrnuté dosavadní rozhodovací činnosti soudů byly předmětné smlouvy v okamžiku jejich uzavření veřejnoprávními smlouvami subordinačního charakteru.
[49] Z ustálené rozhodovací praxe soudu přitom plyne, že pro vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy je třeba posuzovat právní nároky, které z takových právních vztahů vznikly, jakož i již vykonané právní úkony, podle původní právní normy (srov. mj. žalovaným připomenutý nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Toto východisko, opakovaně zdůrazňované ve vztahu k právním úkonům, je v tomto směru se zřetelem k požadavku jednoty a nerozpornosti právního řádu nutno aplikovat i ve vztahu k veřejnoprávním smlouvám. Ani specifický charakter těchto právních úkonů totiž odchylný přístup k ochraně právní jistoty, resp. legitimního očekávání smluvních stran nikterak neodůvodňuje. Žalobce ostatně v tomto směru neuvedl ve svých podáních žádný
relevantní
důvod pro opačný závěr.
[50] Nabytím účinnosti nařízení č. 1370/2007 pak nepochybně nemohlo
eo ipso
dojít k transformaci dříve uzavřených veřejnoprávních smluv a změně jejich subordinačního charakteru. Opačný závěr by vedl k neodůvodněné akceptaci zpětné účinnosti nařízení č. 1370/2007, pro niž, jak ostatně tvrdil žalovaný, neposkytují sebemenší oporu ani přechodná ustanovení v čl. 8 odst. 3 nařízení č. 1370/2007, příp. § 35 zákona o veřejných službách.
[51] Skutečnost, že v okamžiku jejich uzavření bylo předmětné smlouvy třeba považovat za subordinační, přitom není mezi účastníky sporná. Závěr o subordinační povaze těchto smluv pak bezesporu obstojí i ve světle shora odkazovaného usnesení zvláštního senátu čj. Konf 31/2007-82. Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) přitom uplatňují u Jihomoravského, resp. Ústeckého kraje nároky, jež měly vzniknout ještě před účinností nařízení č. 1370/2007.
[52] Za této situace neshledal Nejvyšší správní soud důvod odchýlit se od dříve vyslovených závěrů. Z uvedených důvodů je žalobce i nadále věcně příslušný k rozhodnutí ve sporech ze smluv o závazcích veřejné služby uzavřených v letech 2003 a 2007 podle § 19 zákona o silniční dopravě, tj. za účinnosti nařízení č. 1191/69. Se zřetelem k vysloveným závěrům pak není třeba zkoumat, zda by i případná ztráta subordinační povahy předmětných smluv o závazku veřejné služby založila věcnou příslušnost žalovaného. Namítá-li přitom opakovaně žalobce, že je v rozporu s principem věcné příslušnosti, rozhoduje-li ve všech případech, kde je účastníkem kraj v samostatné působnosti, lze pro stručnost připomenout shora rekapitulované závěry soudu vyslovené v rozsudku čj. Komp 1/2007- 54.
[53] Nad rámec nezbytného odůvodnění pak soud pro úplnost zdůrazňuje, že i nařízení č. 1370/2007 umožňuje, aby bylo vydáno správní rozhodnutí, kterým bude dopravci uložena povinnost provozovat dopravu. Opíral-li se tedy zvláštní senát při formulaci závěru o subordinační povaze veřejnoprávní smlouvy o závazku veřejné služby zejména o to, že podle čl. 1 odst. 5 nařízení č. 1191/69 bylo možno (bez ohledu na novelizaci zákona o silniční dopravě) namísto uzavření smlouvy uložit závazek veřejné služby rozhodnutím správního orgánu (srov. usnesení čj. Konf 31/2007-82), nelze mít sebemenších pochybností o tom, že v tomto ohledu nabytí účinnosti nařízení č. 1370/2007 nepředstavuje zásadní změnu, která by bez dalšího vedla ke ztrátě subordinačního charakteru dříve uzavřených smluv o závazku veřejné služby, a tím ke změně správního orgánu věcně příslušného k rozhodování o sporech z těchto smluv.
[54] Nelze totiž ponechat bez povšimnutí, že obdobná možnost zůstává, jakkoliv v omezenější podobě, zachována i po účinnosti nařízení č. 1370/2007. Přestože nadále dochází k posilování smluvních principů při obstarávání veřejné linkové dopravy, je i do budoucna orgánům veřejné moci zachováno oprávnění ukládat v určitých kvalifikovaných případech závazky veřejné služby jednostranným správním aktem (čl. 5 odst. 5 citovaného nařízení). Subsidiární charakter těchto opatření (resp. jeho posilování) přitom sám o sobě není překážkou pro podřazení uzavíraných smluv pod § 161 odst. 1 správního řádu, jak ostatně uzavřel v opakovaně uváděném usnesení čj. Konf 31/2007-82 i zvláštní senát.
[55] Ve vztahu k usnesením ze dne 11. 5. 2011 a 17. 5. 2011, jimiž žalobce popřel svou pravomoc, ač je podle rozhodnutí o kompetenční žalobě jeho pravomoc dána, lze odkázat na závěry vyslovené ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. Komp 4/2006-103, podle nichž je usneseními o postoupení věci podle § 12 správního řádu toliko upravováno vedení řízení. Obě usnesení tedy není třeba rušit, neboť nemohou založit překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 48 odst. 2 správního řádu (v podrobnostech srov. posledně uvedený rozsudek).

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.