Vydání 9/2018

[6] Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním orgánem a soudem se zvláštní senát řídil následující úvahou.

[7] Podle § 1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. je negativním kompetenčním sporem ten, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků. V nyní rozhodované věci popřel svou pravomoc Obvodní soud pro Prahu 6 i ČTÚ, jedná se proto o negativní kompetenční spor, k jehož projednání je příslušný zvláštní senát podle zákona č. 131/2002 Sb.

[8] Východiskem pro úvahy zvláštního senátu při rozhodování jakéhokoli kompetenčního sporu mezi orgánem veřejné správy a soudem ve věci soukromoprávních je , dle které rozhodovací pravomoc zde náleží zásadně soudům; v případech, kdy zákonodárce výslovně legislativně zakotví, že určitá oblast sporů v oblasti soukromého práva má být svěřena do rozhodovací pravomoci správního orgánu, jde o výjimku z tohoto obecného pravidla. Výluky z rozhodovací pravomoci obecných soudů ve prospěch správních orgánů je třeba vykládat restriktivně, a je tedy nutno posoudit, zda lze v zákoně nalézt dostatečnou oporu pro závěr soudu, že se konkrétní věc vymyká z jeho obecné rozhodovací pravomoci (viz například rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 13. 4. 2010, čj. Konf 108/2009-11, č. 2275/2011 Sb. NSS).

[9] Pokud jde o úpravu rozvrhové fáze exekučního řízení (§ 337 a násl. o. s. ř.), obecně platí, že jakýkoliv účastník rozvrhového řízení (tedy i povinný) může vůči jakékoliv uplatněné pohledávce vznést námitky popírající její pravost, výši, zařazení do skupiny nebo pořadí. Z § 337e o. s. ř. vyplývá, že o včas uplatněných námitkách rozhodne soud v rozvrhovém usnesení, lze-li o nich rozhodnout bez provádění důkazů. Není-li to možné, odkáže soud toho, kdo námitku uplatnil, aby ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozvrhového usnesení podal návrh podle § 267a odst. 1 o. s. ř. V těchto případech rozhoduje o důvodnosti námitky soud v civilním (sporném) řízení, kde deklaruje pravost nebo výši popírané pohledávky, případně její zařazení do skupiny nebo pořadí ve smyslu § 337c odst. 1 o. s. ř. Jde-li o případ popření pravosti pohledávky (jako je tomu v nyní posuzované věci, kdy povinná namítá její promlčení) vede se v řízení podle § 267a odst. 1 o. s. ř. v zásadě standardní nalézací řízení (omezené pouze tím, že lze věcně projednat pouze námitky vznesené v rámci rozvrhového řízení); typově nejde o řízení o žalobě na plnění, neboť rozhodnutí soudu má povahu. Výsledek tohoto soudního řízení pak předurčuje další postup v rozvrhové fázi exekučního řízení – vyslovil-li by například soud, že namítaná pohledávka je promlčená, v rámci rozvrhového řízení by se k ní nepřihlíželo. Je-li žalobou podanou podle § 267a odst. 1 o. s. ř. popírána pohledávka, která dosud nebyla přiznána pravomocným rozhodnutím (lhostejno zda soudu či správního orgánu), nebo pohledávka, která byla pravomocným rozhodnutím přiznána, avšak žaloba je podána tím, kdo nebyl účastníkem předcházejícího nalézacího řízení (podle § 159a o. s. ř. pro něj výsledek takového řízení není závazný), bude soud v tomto řízení posuzovat, zda přihlášená pohledávka po právu existuje, v jaké výši a zda svědčí tomu, kdo ji uplatnil proti povinnému. Jak však již bylo uvedeno, rozhodnutí soudu nenahrazuje rozhodnutí ukládající povinnost k plnění, ale pouze deklaruje „“ takové pohledávky pro potřeby rozhodování v exekučním řízení ve smyslu § 337c o. s. ř. Je vhodné dodat, že byla-li již popíraná pohledávka pravomocně přiznána, soud v řízení vedeném dle § 267a odst. 1 o. s. ř. znovu neotvírá právní základ věci (tedy důvodnost nárokované pohledávky), ale zohledňuje pouze skutečnosti, ke kterým došlo později (po vydání rozhodnutí – exekučního titulu) a které mohly mít případně vliv na další existenci takto přiznané pohledávky – typicky například (částečné) splnění dluhu, jeho promlčení apod. (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3094/2007).

[10] V nyní posuzované věci jde o věc specifickou v tom, že pravomocně přiznanou pohledávku popírá povinná ve vztahu k oprávněné. Jelikož jsou obě účastníky exekučního řízení, procesním nástrojem k tomu, aby pohledávka nebyla uspokojena z výtěžku provedeného rozvrhu, není odporová žaloba podle § 267a odst. 1 o. s. ř., ale návrh na (částečné) zastavení ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Z uvedeného je zřejmé, že povinná neměla být se svou námitkou odkazována na podání odporové žaloby, ale její námitka měla být vyhodnocena jako návrh na částečné zastavení výkonu rozhodnutí, a o tomto návrhu tak mělo být rozhodováno v rámci exekučního řízení.

[11] S ohledem na shora popsaný procesní stav dané věci nicméně zvláštní senát nemá k dispozici procesní prostředky, kterými by mohl dosáhnout toho, aby bylo o předmětné námitce povinné rozhodnuto uvedeným způsobem. Nemůže-li zvláštní senát jakkoli zasáhnout do rozhodnutí, kterým byla povinná odkázána se svou námitkou na vyvolání řízení, ve kterém bude rozhodnuto o pravosti jí popírané pohledávky, existuje zde prostor pouze pro to, aby určil, zda má o takovém (již podaném) návrhu rozhodnout soud v občanském soudním řízení, či správní orgán (ČTÚ) v řízení správním.

[12] Podle § 267a odst. 1 o. s. ř. platí, že „“ Z dikce § 267a odst. 1 věty první o. s. ř. je zřejmé, že o popření pravosti pohledávky jsou primárně (v souladu s obecně založenou pravomocí soudu rozhodovat spory a jiné právní věci vyplývající z poměrů soukromého práva § 7 odst. 1 o. s. ř.) povolány rozhodnout soudy v občanském soudním řízení. Pouze , rozhodne o návrhu jiný, zákonem k tomu výslovně povolaný, orgán (§ 267a odst. 1 o. s. ř.).

[13] Ustanovení § 267a odst. 1 o. s. ř. ovšem není kompetenčním ustanovením, které by samo o sobě zakládalo rozhodovací pravomoc správního orgánu (k tomu viz rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 22. 1. 2015, čj. Konf 11/2014-11). Je tedy nutné zabývat se tím, zda lze takovou pravomoc dovodit z předpisů správního práva, upravujících působnost a pravomoci příslušného správního orgánu – zde ČTÚ.

[14] Působnost ČTÚ je v pozitivním smyslu vymezena v § 108 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích. Ze zde podaného výčtu jeho pravomocí nelze dovodit, že by byl ČTÚ povolán k tomu, aby rozhodoval o pravosti pohledávky přihlášené do rozvrhové fáze exekučního řízení; je přitom třeba mít na zřeteli, že existence odpovídajícího zákonného zmocnění je pro založení rozhodovací pravomoci správního orgánu podmínkou (viz čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 správního řádu).

[15] Nelze ovšem současně přehlédnout existenci § 108 odst. 2 citovaného zákona, podle kterého ČTÚ „“.

[16] Ustanovení § 267a odst. 1 o. s. ř. je nepochybně „“, ve smyslu § 108 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích. Jak však již bylo uvedeno, toto ustanovení samo o sobě není pro svou neurčitost způsobilé založit rozhodovací pravomoc správního orgánu. Dle názoru zvláštního senátu nicméně citované ustanovení nelze interpretovat tak, že odkazuje jen na případy, kdy zvláštní zákon výslovně zakládá správnímu orgánu pravomoc rozhodovat o popření pohledávky v exekučním řízení; namístě je spíše výklad extenzivní, vycházející z toho, co je onou „“ nepatřící do pravomoci soudů.

[17] Pojem „“ [(ne)patřící do pravomoci soudu] je dle názoru zvláštního senátu nutno vykládat jako hmotně právní vztah, který existuje mezi jeho stranami. Jde-li o vztahy definované předpisy práva soukromého, pak řešení sporů (a „“) z nich plynoucích spadá zásadně do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, ledaže zvláštní zákon svěřuje tuto pravomoc jiným (správním) orgánům. V obou případech jde tedy o „“ definovanou předpisy práva soukromého, rozdílný je pouze procesní režim, v němž budou případně řešeny spory či jiné otázky z ní vyvstalé.

[18] Svěřuje-li tedy zvláštní zákon správnímu orgánu pravomoc rozhodovat spory soukromoprávní povahy (čímž vytváří výjimku z obecné rozhodovací pravomoci soudů v občanském soudním řízení - § 7 odst. 1 o. s. ř.), ; § 267a odst. 1 o. s. ř. tak nepochybně předpokládá, že jsou-li tyto orgány povolány rozhodovat ve samé (tzn. zde rozhodovat spory), mají pravomoc rozhodovat i o pravosti či výši pohledávky, která v ní má svůj základ, byla-li proti ní vznesena námitka v rámci rozvrhové fáze exekučního řízení. Jestliže tedy bude do rozvrhového řízení přihlášena pohledávka, která dosud nebyla věřiteli povinného přiznána pravomocným rozhodnutím, pak je-li vydání takového rozhodnutí (o věci samé) svěřeno správnímu orgánu, má tento správní orgán též pravomoc vydat rozhodnutí stejného obsahu, jako by to učinil podle § 267a odst. 1 o. s. ř. soud. Přijetí opačného výkladu by vedlo k tomu, že by soud v občanském soudním řízení musel při rozhodování o pravosti či výši takové pohledávky nutně posuzovat hmotně právní podstatu věci (oprávněnost uplatněné pohledávky), což je ovšem vyhrazeno jinému orgánu; tím by fakticky vykročil mimo rámec § 7 odst. 1 o. s. ř.

[19] Pokud však již byla přihlašovaná pohledávka přiznána pravomocným rozhodnutím správního orgánu (jako tomu je i v nyní posuzované věci), jedná se o situaci typově odlišnou. Důvody, pro které zákonodárce odnímá soudům jejich rozhodovací pravomoc v některých soukromoprávních věcech a svěřuje je správním orgánům (kromě velkého množství typově podobných sporů, které by neúměrně zatěžovaly soudy, jde především typicky o agendu, vyžadující specifické odborné znalosti, jimiž soudy zásadně nedisponují) byly již rozhodnutím správního orgánu ve věci samé konzumovány. Jde-li již jen o posouzení, zda bylo přiznané právo již promlčeno, zda došlo k (částečné) úhradě přiznané pohledávky apod. (tedy posouzení, zda, případně v jakém rozsahu, je exekuční titul způsobilý k soudní exekuci), odpadl důvod, pro který bylo rozhodování svěřeno jinému orgánu, než soudu. K posouzení těchto otázek, které mají význam pro exekuci, je soud v občanském soudním řízení bezpochyby plně kompetentní.

[20] Lze tedy uzavřít, že za situace, kdy (i) neexistuje ustanovení zákona, které by jednoznačně zakládalo pravomoc ČTÚ rozhodnout o předmětném návrhu a (ii) nelze nalézt racionální důvody pro které by rozhodnutí v soukromoprávním sporu mělo být odňato obecné rozhodovací pravomoci soudů v občanském soudním řízení ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř., je k rozhodnutí o předmětném návrhu na popření pohledávky uplatněné v rámci rozvrhové fáze exekučního řízení příslušný soud (výrok I. tohoto usnesení).