Vydání 6/2009

Číslo: 6/2009 · Ročník: VII

1835/2009

Kompetenční spory: finanční náhrada za ztížení lesního hospodářství

Kompetenční spory: finanční náhrada za ztížení lesního hospodaření
k § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny
K rozhodování o nároku vlastníka (nájemce) pozemku na finanční náhradu vůči orgánu státní správy za újmu vzniklou v důsledku omezení hospodaření na pozemku (§ 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) je příslušný soud v občanském soudním řízení.
(Podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 17. 2. 2009, čj. Konf 10/2008-15)
Prejudikatura:
č. 20/2003 Sb. NS.
Věc:
Spor o pravomoc mezi Okresním soudem v Jihlavě a Správou Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, za účasti společnosti s ručením omezeným Správa městských lesů Jihlava (žalobkyně) a České republiky - Ministerstva životního prostředí (žalovaná), ve věci poskytnutí finanční náhrady.
Správa Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy 8. března 2006 rozhodla o neposkytnutí finanční náhrady žalobkyni za ztížení lesního hospodaření na pozemcích přírodní rezervace v Klučí na katastrálním území Loučky u Jihlavy v kalendářním roce 2004, na základě ustanovení § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., ve výši 5 916 973 Kč, která byla stanovena postupem podle vyhlášky č. 55/1999 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích.
Toto rozhodnutí bylo po odvolání se žalobkyně potvrzeno rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 31. května 2006.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 28. dubna 2006 žalobu k Okresnímu soudu v Jihlavě, který usnesením 15. srpna 2007 řízení zastavil s tím, že věc bude po právní moci usnesení postoupena Ministerstvu životního prostředí.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením z 26. října 2007 změnil usnesení okresního soudu tak, že se řízení nezastavuje, věc se nepostupuje Ministerstvu životního prostředí a rozhodnout o věci mají soudy v občanském soudním řízení. Žalobkyně se totiž žalobou domáhá zaplacení „
náhrady
“ újmy, která jí vznikla v důsledku omezení, vyplývajících ze zákona č. 114/1992 Sb., s tím, že je nájemcem a hospodaří na pozemku zařazeného do Přírodní rezervace v Klučí. Hospodaření na něm podléhá jednak omezením podle § 34 zákona č. 114/1992 Sb., jednak nařízení Okresního úřadu Jihlava č. 2/97, ze dne 15. května 1997. Zákon č. 114/1992 Sb. je bezesporu předpisem veřejného práva, jehož základním rysem je nerovné právní postavení účastníků právních vztahů. Neznamená to však, že veškeré právní vztahy (resp. nároky) je možno automaticky považovat za nároky či vztahy veřejnoprávní a vyloučit tak pravomoc soudu k rozhodování o těchto nárocích. Zákon č. 114/1992 Sb. přesně vymezuje ty orgány státu, které vykonávají státní správu na úseku ochrany přírody a krajiny (§ 75), zároveň vymezuje oblasti právních vztahů, kde je dána pravomoc těchto orgánů k rozhodování (§ 76 až 79; ve vztahu k správě chráněných krajinných oblastí je to § 78). Ustanovení obsahují výčet právních vztahů upravených tímto zákonem, o nichž jsou uvedené orgány jako orgány státní správy oprávněny rozhodovat, ale rozhodování podle § 58 odst. 2 zde obsaženo není. Ani ze samotného ustanovení § 58 odst. 2 a 3 zákona č. 114/1992 Sb. nelze dovodit, že by orgánům ochrany přírody bylo svěřeno rozhodování o uplatněném nároku na nahrazení újmy, vzniklé v důsledku omezení podle tohoto zákona. Ustanovení pouze obecně upravuje podmínky, za nichž se náhrada poskytuje, lhůty k uplatnění a osobu povinnou k její výplatě. Z hlediska vnitřního uspořádání zákona č. 114/1992 Sb. je tedy zřejmé, že žalobce byl sice povinen podrobit se omezením, ať již vyplývajícím ze zákona anebo ze správního aktu, avšak tato otázka není předmětem daného sporu. Subjektivní právo na náhradu újmy, vzniklé z tohoto „
podrobení se
“, již není autoritativním aktem omezeno: postavení účastníků tohoto právního vztahu se odvíjí od principu rovnosti a má povahu ryze soukromoprávní. Na tuto problematiku pak lze vztáhnout závěry učiněné v rozhodnutích Nejvyššího soudu z 18. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 2614/2000, nebo z 24. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1211/2001*). Krajský soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že správní orgán již ve věci pravomocně rozhodl, je vyvolán kladný kompetenční spor ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 věta první zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále též „zákon č. 131/2002 Sb.“), a proto zavázal soud prvního stupně postoupit věc k rozhodnutí zvláštnímu senátu.
Podáním doručeným zvláštnímu senátu dne 19. února 2008 navrhl Okresní soud v Jihlavě (navrhovatel), aby zvláštní senát rozhodl o kompetenčním sporu ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb. mezi ním a Správou Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Navrhovatel v návrhu zrekapituloval závěry učiněné krajským soudem. Navrhuje, aby zvláštní senát rozhodl, že příslušným vydat rozhodnutí ve věci je soud v občanském soudním řízení, a současně vyslovil nicotnost rozhodnutí Správy Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy a rozhodnutí Ministerstva životního prostředí.
Zvláštní senát rozhodl, že příslušným vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě, o poskytnutí finanční náhrady podle § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., je soud v občanském soudním řízení, a že rozhodnutí Správy Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy z 8. března 2006 a rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, odboru výkonu státní správy VII, ze dne 31. května 2006, jsou nicotná.
Z odůvodnění:
Podstata kompetenčního sporu spočívá v posouzení, zda k rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí Správy Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy ve věci poskytnutí finanční náhrady podle § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. je dána pravomoc tohoto správního orgánu či soudu v občanském soudním řízení.
Zvláštní senát se v řešení dané otázky ztotožňuje s názorem Krajského soudu v Brně, pro stručnost odkazuje na výstižné odůvodnění obsažené v jeho rozhodnutí a dále uvádí:
Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle odst. 2 tohoto ustanovení jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. pokud vlastníku zemědělské půdy nebo lesního pozemku nebo rybníka s chovem ryb nebo vodní drůbeže nebo nájemci, který tyto pozemky oprávněně užívá, vznikne, v důsledku omezení vyplývajícího z části třetí až páté tohoto zákona včetně prováděcích právních předpisů nebo rozhodnutí vydaného na jejich základě, újma nebo tato újma trvá, mají nárok na její finanční náhradu. Finanční náhradu nelze poskytnout současně vlastníkovi a nájemci téhož pozemku. Požádají-li o náhradu včas oba, poskytne se finanční náhrada pouze vlastníkovi pozemku. Nárok na finanční náhradu náleží vlastníku zemědělské půdy nebo lesního pozemku, rybníka s chovem ryb nebo vodní drůbeže, nebo nájemci, který tyto pozemky oprávněně užívá, též v případě, že mu vznikne újma nebo ta trvá v důsledku omezení vyplývajícího z rozhodnutí, závazného stanoviska nebo souhlasu vydaného podle tohoto zákona.
Otázkou charakteru právních vztahů mezi vlastníky (eventuálně nájemci) lesa a orgánem státní správy se zabývala již dvě výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky. Jde o usnesení z 18. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 2614/2000, a usnesení z 24. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1211/2001, která se zabývala podobnou problematikou a jejichž celá znění jsou uveřejněna na www.nsoud.cz. Stejně (jako krajský soud výše) se i zvláštní senát přiklonil k závěrům vyplývajícím z rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že zákon č. 114/1992 Sb. je veřejnoprávní normou, protože dává oprávnění státu zasahovat jednostrannými úkony do práv a povinností fyzických a právnických osob. Na druhé straně nárok vlastníka nebo nájemce na náhradu újmy, který mu vznikne v důsledku omezení vyplývajícího z části třetí až páté tohoto zákona, včetně prováděcích právních předpisů, nebo rozhodnutí vydaného na jejich základě, je svou povahou nárokem občanskoprávním. Rozhodování orgánu veřejné moci se totiž vztahuje především k regulaci hospodaření podle tohoto zákona, kdežto újmy, které případně z omezení hospodaření vzniknou vlastníkům či nájemcům mají charakter majetkový a účastníci tohoto právního vztahu jsou vůči sobě v rovnoprávném postavení.
Zvláštní senát proto z vyložených důvodů rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci žaloby na poskytnutí finanční náhrady podle § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. je soud v občanském soudním řízení. (...)
*) Publikováno pod č. 20/2003 Sb. NS.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.