Vydání 12/2006

Žalobkyně je stavovskou (profesní) organizací. Nehledě k formě, v níž je zřízena (forma právnické osoby), je sdružením podle § 3 odst. 1 zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře (dále jen "zákon č. 220/1991 Sb."), sdružujícím povinně všechny soutěžitele působící na trhu lékárnických služeb.

Na rozhodnutí sdružení soutěžitelů ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže lze nahlížet jako na formálně či neformálně podchycený projev vůle soutěžitelů učiněný prostřednictvím autority, na niž sdružení soutěžitelé přenesli oprávnění k jejímu projevu. Úkonem takových autorit mohou být jak usnesení výkonných orgánů sdružení, jež mají byť i nepřímo zavazovat členy sdružení, tak i rozhodnutí o přijetí konkrétních ustanovení do stanov, případně do jiných interních předpisů sdružení. Takovým předpisem je v právě projednávané věci Licenční řád.

Jednání žalobkyně spočívající v přijetí Licenčního řádu tedy lze principiálně posuzovat z pohledu zakázané dohody podle § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže uskutečněné v jedné z jejích tří forem, a sice "rozhodnutí sdružení soutěžitelů".

Podle § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže je zakázaná taková dohoda (ve všech třech formách, tj. i ve formě "rozhodnutí sdružení soutěžitelů"), která vede nebo může vést k narušení hospodářské soutěže, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak nebo pokud žalovaný (resp. důsledně formálně vzato správní orgán I. stupně jinak než ve správním řízení, a sice prováděcím právním předpisem) nepovolí z tohoto zákazu výjimku. Zákon pro tento případ jinak nestanoví, rovněž nelze aplikovat žádnou z výjimek. Nevztahuje-li se tedy na tento případ výjimka vyplývající z prováděcího právního předpisu a nestanoví-li jinak ani tento zákon, pak se pravidlo podávané z uvedeného ustanovení uplatní vždy, pokud zvláštní právní předpis výslovně nestanoví jinak. Pokud by tedy konkrétní jednání žalobkyně mělo být vyňato z obecného zákazu vyplývajícího z § 3 odst. 1 zákona, pak by muselo jít o vynětí buď ve vztahu k samotné žalobkyni jako subjektu, nebo ve vztahu ke konkrétnímu jednání žalobkyně.

Má-li být oprávnění žalobkyně promítnuté do § 4 odst. 1 Licenčního řádu opřeno o zákon o zdravotní péči, pak soud v něm takovou oporu neshledává. Pokud jsou obecné podmínky výkonu funkce odborným zástupcem upraveny v § 9 zákona o zdravotní péči a jde-li o jejich výčet , pak personální a věcné vybavení nestátního zdravotnického zařízení není podmínkou pro výkon takové funkce. Pokud § 4 odst. 1 Licenčního řádu obsahuje oprávnění žalobkyně vyjadřovat souhlas s umístěním lékárny, včetně případného odloučeného oddělení pro výdej léčiv a prostředků zdravotnické techniky, a souhlas s věcným, technickým a personálním vybavením lékárny pro rozsah poskytované lékárenské péče, pak jde o oprávnění, které přesahuje rozsah oprávnění při vydávání osvědčení o splnění podmínek funkce odborného zástupce. Došlo-li na základě aplikace § 4 odst. 1 Licenčního řádu k zamítnutí žádostí o vydání osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce, zde prozatím bez ohledu na jejich kvantifikaci, pak se tak stalo z důvodů jsoucích nad rámec zákonného zmocnění. Pokud jde totiž o obecné oprávnění žalobkyně stanovovat podmínky k výkonu soukromé praxe svých členů [§ 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb.], nelze v něm ani za použití nejextenzivnějšího způsobu výkladu dovodit provázání s procedurou posuzování žádostí o vydání osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce. Pro soud tu není tedy podstatný rozsah oprávnění žalobkyně podávaných z Licenčního řádu, což zčásti nesprávně zohledňoval správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí ( - str. 11 rozhodnutí správního orgánu I. stupně, třetí odstavec zdola), ale toliko ze zvláštního zákona.

Pokud tedy zkoumané jednání žalobkyně bylo založeno na aplikaci § 4 odst. 1 Licenčního řádu zahrnujícího i její oprávnění přesahující rámec zvláštních zákonů (zde zákona o zdravotní péči a zákona č. 220/1991 Sb.), není aplikovatelnost § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže na jeho posouzení principiálně nijak omezena. Námitka zákonné opory § 4 odst. 1 Licenčního řádu je tak nedůvodná. (...)

Za důvodnou soud považuje námitku žalobkyně, jíž žalovanému vytýká, že k narušení hospodářské soutěže vedlo nikoli samotné rozhodnutí žalobkyně ze dne 8. 11. 2002, které bylo shledáno protisoutěžním, ale až jeho aplikace, což je konstrukce neodpovídající § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, a tedy nezákonná.

Při posuzování této námitky soud vycházel ze základních podmínek, jež musí být vždy splněny pro konstatování závěru o porušení § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže zakázaným rozhodnutím sdružení soutěžitelů. Takovým zakázaným rozhodnutím musí být předně skutečně úkon sdružení. Tuto podmínku pokládá soud za splněnou, a sice právě z týchž důvodů jako žalovaný. Kromě toho však musí jít o úkon sdružení přímo zaměřený či alespoň nepřímo způsobující dopad na soutěžní chování jednotlivých soutěžitelů, tj. musí jít o takový projev vůle sdružení, který je zaměřen na způsobení určitého předem předvídaného protisoutěžního následku, popř. který je takový následek alespoň objektivně způsobilý přivodit. Tuto podmínku však již soud za splněnou nepovažuje. Sám žalovaný na str. 6 napadeného rozhodnutí deklaruje, že . Deklarace takového pravidla je dle soudu správná, přitom toto pravidlo lze vyložit jedině v tom směru, že z rozhodnutí sdružení soutěžitelů, má-li být protisoutěžní, musí vyplývat alespoň nepřímo snaha o unifikaci chování určitého okruhu soutěžitelů, tj. snaha nahradit jejich samostatné soutěžní chování takovým chováním, jež bude v souladu s rozhodnutím sdružení. Právě unifikace budoucího soutěžního chování jednotlivých soutěžitelů je oním předvídaným následkem projevu vůle sdružení. V rozhodnutí sdružení soutěžitelů, má-li být protisoutěžní, musí být vždy přítomen konsensuální prvek nahrazující individuální soutěžní vůli jednotlivých soutěžitelů, jež se pak má projevit v jejich chování. Již v roce 1987 ostatně Evropský soudní dvůr v právní věci (rozsudek C-45/85, 1987, ECR-405) vyslovil pravidlo, podle něhož jednou z podmínek protisoutěžního charakteru rozhodnutí sdružení je skutečnost, že jde o .

Pokud by měl tedy obstát závěr žalovaného ohledně protisoutěžního charakteru rozhodnutí žalobkyně spočívajícího v přijetí § 4 odst. 1 Licenčního řádu, a to z důvodu, o který žalovaný závěr o porušení § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže materiálně opřel, tj. z důvodu zamezení vstupu nových soutěžitelů na trh, pak by takové rozhodnutí muselo v sobě zahrnovat alespoň nepřímý návod společného postupu proti soutěžitelům nově vstupujícím na trh. Buď by takové rozhodnutí muselo samo o sobě působit coby bariéra vstupu na trh, nebo by muselo k vytvoření takové bariéry členy žalobkyně alespoň nepřímo navádět anebo by muselo být v tomto směru sice nepřímým, přesto však zřetelným návodem pro orgány žalobkyně rozhodující o splnění podmínek nezbytných pro vstup na trh. Nic z právě uvedeného v rozhodnutí žalobkyně přijmout text § 4 odst. 1 Licenčního řádu dovodit nelze, neboť ten fakticky obsahuje toliko kritéria, jež mají být při rozhodování žalobce o vydání příslušného osvědčení posuzována. Tu zcela odhlédnuto od skutečnosti, že jde o kritéria přesahující rámec zákonné opory, tato kritéria sama o sobě nepředstavují pro žádný subjekt či orgán do budoucna návod postupu ani diskriminačního charakteru, ani excepčního charakteru ve vztahu k nově vstupujícím soutěžitelům na trh, a nemohou se nijak projevit na samotném hospodářské soutěže.

Deklaroval-li tedy žalovaný porušení § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže rozhodnutím sdružení soutěžitelů, tedy aktem směřujícím dovnitř sdružení uskutečněným na úrovni sdružení, v němž je přítomen konsensuální prvek nahrazující individuální soutěžní chování jednotlivých soutěžitelů, pak by musel tento svůj závěr opřít jedině o skutečnost, že k narušení hospodářské soutěže mohlo vést samo o sobě již jednání žalobkyně spočívající v přijetí § 4 odst. 1 Licenčního řádu. Takový závěr však neučinil a s ohledem na skutková zjištění jej učinit ani nemohl. Podle uvedeného ustanovení Licenčního řádu osvědčení o splnění podmínek pro výkon soukromé lékárnické praxe a pro výkon funkce odborných zástupců vyjadřuje souhlas s odbornou způsobilostí, s umístněním lékárny, včetně případného odloučeného oddělení pro výdej léčiv a prostředků zdravotnické techniky a souhlas s věcným, technickým a personálním vybavením lékárny pro rozsah poskytované lékárenské péče. Mělo-li tedy rozhodnutí žalobkyně o přijetí § 4 odst. 1 Licenčního řádu dle žalovaného vést k zamezení vstupu některých soutěžitelů na trh, pak žádný konsensuální prvek, jak jej soud shora definoval, z něj v tomto směru nevyplývá. Přestože jde o požadavek jdoucí nad rámec zvláštních zákonů (zákona č. 220/1991 Sb. a zákona o zdravotní péči), jak soud shora podal, žádná bariéra vstupu pro nově vstupující soutěžitele z něj nevyplývá, stejně tak z něj nevyplývá ani nepřímý návod pro žalobkyni, její jednotlivé orgány či její jednotlivé členy k bránění vstupu na trh novým soutěžitelům. mezi skutkovým popisem údajného deliktu žalobkyně na straně jedné a okamžikem, od něhož se odvíjí protisoutěžní dopad, na straně druhé si byl žalovaný zřejmě vědom, proto také přistoupil ke změně skutkové věty rozhodnutí vydaného v I. stupni správního řízení. Tuto diskrepanci však nelze překlenout konstatováním protisoutěžní způsobilosti (teprve) aplikační bez ohledu na nedostatek protisoutěžní způsobilosti kodifikační (tj. při přijímání textu § 4 odst. 1 Licenčního řádu), jak žalovaný učinil. takového závěru by po svém zobecnění mohla znamenat, že jakékoli rozhodnutí sdružení soutěžitelů, jež je následně v konkrétním případě jednotlivými orgány aplikováno z pohledu zachování a rozvíjení účinné soutěže na trhu restriktivně, by již samo o sobě bylo protisoutěžní. K důvodnosti takového závěru však není zákonné opory.

Soudu tedy nezbývá než uzavřít, že k zabránění vstupu soutěžitelů na trh nedošlo ani nemohlo dojít v přímém důsledku rozhodnutí žalobkyně o přijetí § 4 odst. 1 Licenčního řádu, ale nejvýše až v důsledku jeho následné aplikace v konkrétních případech, nehledě k tomu, zda správné či nikoli. (...)

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že v rozhodnutí žalobkyně o přijetí § 4 odst. 1 Licenčního řádu nelze protisoutěžní prvek ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže dovozovat, a to ani v potenciální rovině, již deklaroval v napadeném rozhodnutí žalovaný. Rozhodnutí žalobkyně o přijetí § 4 odst. 1 Licenčního řádu přímý důsledek spočívající v zabránění vstupu nových soutěžitelů na trh nevyvolalo, nadto nebylo samo o sobě ani nepřímým návodem postupu, jenž by měl takový důsledek způsobovat. Nejde dle názoru soudu jen o nepřesnost ve formální stránce výroku, ale o vybočení žalovaného z koncepce § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže.