Vydání 7/2009

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „Úřad“) zahájil z vlastního podnětu dne 13. 9. 2001 správní řízení z důvodu možného porušení § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže žalobkyní. Na základě provedeného šetření vydal dne 4. 1. 2002 rozhodnutí, v jehož 1. výrokové části konstatoval, že žalobkyně porušila § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže zveřejněním Katalogu dohodnutých služeb hrazených přímo nemocným v rámci ambulantní péče (dále též „Katalog“) na svých webových stránkách a jeho rozesláním okresním sdružením lékařů. Katalog obsahoval minimální ceny služeb s doporučením, že by členy žalobkyně měly být dodržovány. Pokud by lékař nechtěl minimální cenu dodržet, mohl výkon poskytovat na vlastní náklady, tedy zdarma. Za toto jednání byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 450 000 Kč (2. výroková část) a současně opatření k nápravě dle § 23 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže (3. výroková část).

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad. Předseda Úřadu v rozhodnutí o rozkladu ze dne 17. 2. 2003 rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve výrokové části pod bodem 1. změnil a upřesnil, neboť rozhodnutí orgánu I. stupně v této části výroku deklaruje rozhodnutí sdružení „podnikatelů“, ačkoliv v daném případě se jedná o sdružení „soutěžitelů“. Popis nedovoleného jednání byl omezen na zveřejnění Katalogu jeho umístěním na internetových stránkách žalobce dne 25. 7. 2001 a jeho rozesláním okresním sdružením žalobkyně dne 4. 9. 2001. Předseda Úřadu dospěl ve shodě s Úřadem k závěru, že byla naplněna skutková podstata zakázaného rozhodnutí sdružení soutěžitelů podle výše uvedeného ustanovení, které může vést k narušení hospodářské soutěže na trhu služeb ambulantní zdravotní péče z důvodu, že Katalog obsahoval ceny služeb, které byly deklarovány jako minimální doporučené a jež by měly být členy žalobkyně dodržovány. Předseda Úřadu rozhodnutí orgánu I. stupně ve druhé výrokové části potvrdil a z důvodu nevykonatelnosti nápravného opatření vypustil část výroku rozhodnutí, specifikovaného ve třetí výrokové části pod písm. a).

Uvedené rozhodnutí napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji dne 31. 3. 2005 zamítl. S ohledem na legální definici pojmu „soutěžitel“ dle § 2 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže považoval krajský soud za nedůvodnou námitku, že žalobkyni není možné považovat za soutěžitele. Nesouhlasil se žalobkyní ani v tom, že nevydala žádné rozhodnutí ohledně doporučených cen služeb hrazených přímo nemocným v rámci ambulantní péče, ale pouze vymezila služby, které mohou být na základě dohody mezi pacientem a lékařem zpoplatněny. Z pohledu posuzované věci není podstatné, s jakým úmyslem žalobkyně přistoupila k vypracování Katalogu ani důvody, které způsobily jeho nežádoucí zveřejnění. Adresáti Katalogu (členové žalobkyně i obecná veřejnost) nepochybně předpokládali, že jeho původcem je představenstvo žalobkyně a neměli pochybnosti o legitimitě tohoto jednání. Během správního řízení bylo prokázáno, že na Katalog je třeba nahlížet jako na rozhodnutí sdružení soutěžitelů, což plně koresponduje i s judikaturou Evropského soudního dvora. Krajský soud nepřisvědčil názoru obou správních orgánů, dle kterého by s cenovou nivelizací služeb byla spojena i deformace soutěžního prostředí mezi jednotlivými poskytovateli těchto služeb ve smyslu eliminace jednoho z kritérií ovlivňujících rozhodnutí pacientů o výběru konkrétního poskytovatele služeb. Na druhou stranu ale již nelze nic vytknout závěru, že by respektování doporučených minimálních cen mohlo poškodit pacienty, kteří by nemohli získat předmětné zdravotnické služby za ceny nižší nežli minimální. Tento protisoutěžní dopad jednání žalobkyně však zůstal žalobou opomenut, a proto jej soud nepodrobil dalšímu přezkumu.

Žalobkyně (stěžovatelka) napadla uvedený rozsudek kasační stížností, v níž zejména odmítla, že by se dopustila jakéhokoliv jednání specifikovaného v § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Byla jí uložena sankce nikoli za dohodu či jednání ve vzájemné shodě, ale za myšlenku - úvahu, která nebyla schválena žádným orgánem stěžovatele. Vyzvala proto Nejvyšší správní soud, aby zvážil, zda pouhá úvaha prezentovaná na internetových stránkách profesní komory je již důvodem k uložení sankce a zda tato sankce byla v posuzovaném případě nezbytná. Přibližně 99 % veškeré zdravotní péče je hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, nehrazené služby jsou tedy jen okrajového a doplňkového rázu, a proto tyto služby nejsou pro pacienta při volbě zdravotnického zařízení rozhodující. To podporuje i fakt, že při současných regulacích a limitech úhrady zdravotní péče je složité sehnat lékaře ochotného přijmout nového pacienta. Stěžovatelka považuje za úvahu, dle které si pojištěnec bude vybírat podle výše cen dohodnutých služeb nehrazených ze zdravotního pojištění. I kdyby tudíž formálně porušila zákon o ochraně hospodářské soutěže, toto pochybení by nemělo žádný praktický a věcný dopad. V této situaci není vhodné užít úzce gramatický výklad zákona o ochraně hospodářské soutěže, ale výklad logický, na jehož základě je třeba dospět k závěru, že účel zákona porušen nebyl a ani být nemohl.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti připomněl, že bylo dostatečně prokázáno naplnění skutkové podstaty rozhodnutí sdružení soutěžitelů, zahrnované mezi tzv. „dohody v širším smyslu“. Stěžovatelkou deklarovaný skutečný účel jejího jednání, jakož i námitka, že k protizákonnému jednání došlo pochybením konkrétního zaměstnance, je z pohledu aplikace § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže irelevantní. Žalovaný spatřuje nebezpečnost jednání stěžovatelky v možnosti nahradit samostatné a nezávislé rozhodování soutěžitelů a ovlivnit tak negativním způsobem cenovou úroveň služeb ve vztahu k jejich odběratelům. Jednání stěžovatelky směřovalo k zafixování cen nad úroveň vytvořenou prostřednictvím férové soutěže a mohlo vést k narušení hospodářské soutěže prostřednictvím možného sjednocení cen služeb účtovaných konečným spotřebitelům, tj. pacientům.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.