Vydání 7/2005

Číslo: 7/2005 · Ročník: III

580/2005

Hospodářská soutěž a jednání ve vzájemné shodě

Ej 174/2005
Hospodářská soutěž: jednání ve vzájemné shodě
k § 3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění zákona č. 286/1993 Sb.*)
Za jednání ve vzájemné shodě se považuje společně koordinovaný postup soutěžitelů, kterému předcházejí přímé nebo nepřímé vzájemné kontakty mezi těmito soutěžiteli, v jejichž důsledku je jejich nezávislé soutěžní jednání nahrazeno praktickou kooperací s cílem preventivně odstranit pochybnosti o budoucím chování konkurentů (§ 3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže)**). Jestliže soutěžitelé uzavřeli dohodu obsahující určení minimálních prodejních cen (zde: cen inseminačních dávek), pak spolu ve vzájemné shodě jednali.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005, čj. 2 A 18/2002-58)
Věc:
Akciová společnost Ch. v H. proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, za účasti akciových společností J. v Č., R. v P., P. v O., Z. v Z., A. v M. a X. v B., o uložení pokuty za jednání ve vzájemné shodě.
Žalovaný zahájil dne 13. 4. 2001 z vlastního podnětu správní řízení s uvedenými soutěžiteli, mezi něž náleží i žalobce. Důvodem bylo porušení § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže (dále též „zákon“), které žalovaný spatřoval ve stanovení prodejní ceny inseminační dávky pro chovatele na relevantním trhu. Na základě shromážděných podkladů žalovaný zjistil, že žalobce spolu s ostatními účastníky řízení jako tzv. oprávněnými organizacemi působil na stejné horizontální úrovni relevantního trhu. Celkový tržní podíl všech účastníků řízení na relevantním trhu činil v roce 2000 cca 50 %. Bylo zjištěno, že žalobce vlastní 1/3 podíl na základním jmění akciové společnosti Y., která byla založena jako společný podnik společností X. a Ch., a dále že dochází k jeho pravidelným kontaktům s dalšími účastníky řízení v rámci skupiny P. (tvořené společnostmi Z., X., Ch. a A.). Žalovaný provedl rozsáhlá šetření ohledně osoby žalobce a jeho kapitálového a personálního propojení s jednotlivými účastníky řízení, provedl analýzu vývoje prodejních cen výrobku u žalobce a dalších účastníků řízení a zabýval se spoluprací jednotlivých účastníků řízení v oblasti testace býků. Zaměřil se rovněž na prokázání vzájemných kontaktů mezi jednotlivými účastníky řízení v rámci skupiny účastníků H. a skupiny účastníků P. Šetřením žalovaný zjistil, že žalobce se setkával s ostatními účastníky řízení v rámci skupiny P. na poradách, na nichž se projednávaly mj. prodejní ceny výrobku. Žalovaný dále zjistil, že žalobce uzavřel s účastníky řízení, společnostmi X. a A., smlouvy, ve kterých byla obsažena písemná ujednání týkající se stanovení prodejní ceny inseminačních dávek plemenných býků z podílu společné testace. Závěrem analýzy prodejních cen pak bylo zjištění, že žalobce i ostatní účastníci řízení uplatňovali při stanovení prodejní ceny pravidlo, že cena uvedená v jejich ceníku není nižší než cena, kterou stanoví ve svém ceníku majitel býka, a výjimky z tohoto pravidla byly naprosto ojedinělé. Na základě toho dospěl žalovaný k závěru, že při obchodování s konečným výrobkem docházelo ze strany žalobce a ostatních soutěžitelů k vědomé koordinaci jejich chování v hospodářské soutěži, jež byla zaměřena na postup při stanovování konečných (prodejních) cen. Analýzou chování soutěžitelů na trhu, zjištěním obsahu jejich společných jednání a zhodnocením důkazů bylo prokázáno, že se žalobce spolu s ostatními soutěžiteli předem informovali o svých budoucích prodejních cenách a tyto ceny, jež nebyly nižší než ceny stanovené vlastníkem býka, dodržovali. Takový postup posoudil žalovaný jako protisoutěžní jednání, naplňující ustanovení § 3 odst. 1 zákona, neboť jednání žalobce spolu s ostatními soutěžiteli ve vzájemné shodě vedlo k narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu. Žalobce dále porušil toto ustanovení i tím, že s dalšími dvěma účastníky řízení uzavřel dohodu o minimální prodejní ceně ve smyslu citovaného ustanovení. Důsledkem dodržování minimální prodejní ceny byla mezi žalobcem a ostatními soutěžiteli navzájem eliminována hospodářská soutěž na relevantním trhu výrobků. Skutečnost, že v některých případech prodal žalobce inseminační dávky za cenu vyšší, nemá vztah ke skutečnosti, že došlo k porušení zákona.
Žalobce ve svém vyjádření k výsledkům šetření prohlásil, že nedošlo ke kartelovým dohodám mezi ním a ostatními soutěžiteli na relevantním trhu a že se při tvorbě cen řídil nabídkou a poptávkou na trhu. Odmítl porušení § 3 odst. 1 zákona, neboť porovnáním cen s ceníky konkurentů zjistil odlišné ceny inseminačních dávek.
Na základě uvedených zjištění žalovaný svým rozhodnutím ze dne 13. 7. 2001 rozhodl v bodě I výroku, že žalobce svým jednáním ve vzájemné shodě s ostatními soutěžiteli porušil § 3 odst. 1 zákona, v bodě II výroku, že žalobce uzavřením písemných dohod, jejichž součástí byla i dohoda o minimální ceně výrobku, porušil § 3 odst. 1 a § 3 odst. 2 písm. a) zákona, v bodě III výroku zakázal žalobci plnění jednání ve vzájemné shodě a plnění zakázaných cenových dohod a v bodě IV výroku rozhodl o uložení pokuty žalobci za výše uvedená porušení zákona ve výši 300 000 Kč.
Proti rozhodnutí vydanému v prvém stupni podal žalobce rozklad podle § 61 odst. 1 správního řádu. Předseda žalovaného v rozkladovém řízení rozhodnutí ve výrokové části I a III změnil, ve výrokové části II zrušil a ve výrokové části IV potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí o rozkladu mj. uvedl, že správní orgán prvního stupně shromáždil ve správním řízení řadu důkazů prokazujících, že ke společnému postupu žalobce a ostatních soutěžitelů v oblasti stanovení prodejních cen došlo následkem jejich přímého nebo zprostředkovaného kontaktu a jejich jednání není náhodným nebo logickým důsledkem ekonomických podmínek na relevantním trhu. Mezi žalobcem a dalšími dvěma soutěžiteli došlo k uzavření zakázané dohody narušující soutěž a současně bylo prokázáno jednání žalobce a ostatních soutěžitelů ve vzájemné shodě. Ke změnám, jež učinil ve výrokové části, připomněl, že k nim přistoupil proto, aby bylo z výroku rozhodnutí jednoznačně patrné, jakých forem zakázaného jednání se žalobce a ostatní soutěžitelé dopustili.
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Olomouci dne 10. 12. 2002 se žalobce domáhá zrušení tohoto rozhodnutí. Namítá zejména, že napadeným rozhodnutím předsedy žalovaného došlo k porušení ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1, § 46 a § 47 odst. 2 správního řádu, a tvrdí, že rozhodnutí nebylo vydáno v souladu se zákony, nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, správní orgán si neopatřil pro rozhodnutí potřebné podklady, neuvedl, jakými úvahami byl při hodnocení důkazů, na základě nichž rozhodoval, veden, a jeho rozhodnutí postrádá logickou argumentaci. Žalovaný nevzal především v úvahu skutečnost, že ustanovení § 3 odst. 1 zákona se sice z hlediska vyslovení neplatnosti zmiňuje o veškerých dohodách narušujících soutěž, že je však nutno brát v úvahu, a to vzhledem k tzv. bagatelním kartelům a praxi přijaté v evropské judikatuře, že toto narušení soutěže musí být citelné. Jak dále žalobce upozorňuje, v případě cen nižších by se dostal dokonce do rozporu nejen s dobrými mravy, ale i s § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“). V této souvislosti dále tvrdí, že žalovaný zcela přehlédl skutečnost, že jím zkoumané smluvní dokumenty pouze deklarují závazek smluvních stran o tom, že nebudou prodávat inseminační dávky plemenných býků za ceny nižší, než jsou obecné tržní nákupní ceny inseminačních dávek od vlastníků chovných býků. Cena je, resp. může být, pro žalobce jako zhotovitele díla pouze podkladem pro kalkulaci ceny díla. Uvedené smlouvy nelze proto považovat za cenovou dohodu, neboť „cenou“ je až vlastní cena za dílo. Za rozhodující přitom žalobce považuje skutečnost, že mezi účastníky nebylo dohodnuto, že ceny jimi zhotoveného díla budou stejné či velmi podobné, a nebyl dohodnut ani jakýkoliv doporučený cenový rámec. Žalobce dále namítá, že jeho jednání nevedlo ani nemohlo vést k narušení ani ohrožení hospodářské soutěže (zvláště ne citelnému), neboť zcela prokazatelně jednal ve své cenové politice samostatně a bez jakýchkoliv vazeb na jiné subjekty na nabídkové straně trhu. Předseda žalovaného ignoroval i řadu jeho dalších námitek a svévolně užíval fakta zjištěná o jiných účastnících řízení i proti žalobci, výsledkem čehož bylo vydání nesprávného rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že žalobce narušil hospodářskou soutěž na trhu inseminačních dávek plemenných býků v České republice tím, že uzavřel s účastníky správního řízení X. a A. zakázanou a neplatnou dohodu o minimální prodejní ceně, a dále tím, že obdobně při stanovování svých prodejních cen jednal ve vzájemné shodě s dalšími účastníky řízení. Výrok rozhodnutí opřel žalovaný o skutková zjištění na základě důkazů jak přímých, tak nepřímých, které shromáždil a v rámci volného hodnocení důkazů vyhodnotil. V napadeném rozhodnutí veškeré skutečnosti shrnul a poukázal na důkazy, jež se staly podkladem pro jeho rozhodnutí, a současně se vypořádal se všemi námitkami žalobce. K námitce žalobce, že nevzal v úvahu požadavek citelného narušení soutěže ve smyslu § 3 odst. 1 zákona, žalovaný uvádí, že je mu známa rozhodovací praxe Evropské komise a
judikatura
Evropského soudního dvora ve vztahu k hodnocení zakázaných dohod dle ustanovení čl. 81 Smlouvy o založení Evropského společenství jako dohod tzv. bagatelních – tj. dohod, které, ačkoliv splňují kritéria zakázanosti, nejsou schopny narušit hospodářskou soutěž v dostatečné míře, neboť na dohodě se účastnící soutěžitelé nedosahují na daném relevantním trhu takového postavení, které by zakládalo možnost podstatného narušení hospodářské soutěže na daném trhu. Zákon definuje tzv. bagatelní dohody [§ 3 odst. 4 písm. c)] jako dohody, jež sice svým obsahem patří do rámce ujednání narušujících soutěž, avšak na tuto soutěž mají jen minimální účinek. Jako kritérium byl stanoven 5 % podíl zásobování celostátního trhu nebo méně než 30 % podíl místního trhu, jehož zásobování se účastníci dohody pravidelně zúčastní. Otázkou možnosti aplikace tohoto ustanovení se žalovaný zabýval, avšak zjistil, že účastníci správního řízení nesplňují procentní kritéria zastoupení na trhu ve smyslu § 3 odst. 4 písm. c) zákona, neboť v roce 2000 činil jejich celkový tržní podíl cca 50 %. Žalovaný dále v této souvislosti konstatuje, že veškerá ujednání o cenách mezi soutěžiteli na horizontální úrovni jsou svojí podstatou natolik závažná, že k citelnému narušení soutěžního prostředí může dojít bez ohledu na velikost podílu účastníků dané dohody na trhu. K námitce žalobce, že ceny jím účtované odpovídaly nákladům a že stanovení nižších cen by bylo nejen v rozporu s dobrými mravy, ale i s § 2 odst. 3 zákona o cenách, žalovaný zdůrazňuje, že se v případě zakázané dohody o ceně nejedná o sjednání ceny mezi prodávajícím a kupujícím ve smyslu zákona o cenách, ale o ujednání mezi účastníky dohody, spočívající v tom, že tito účastníci budou svůj výrobek prodávat za určitou jednotnou cenu. Ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách dopadá až na vztahy mezi prodávajícím a kupujícím a týká se nepřiměřenosti ceny. Není proto možné zaměňovat oblast úpravy právních vztahů regulovanou zákonem o cenách s oblastí úpravy právních vztahů regulovanou zákonem o ochraně hospodářské soutěže, neboť každá z těchto úprav dopadá na jiné právně
relevantní
vztahy. K námitce žalobce, že žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl skutečnosti svědčící o tom, že žalobce v některých případech stanovil a účtoval odlišně od ostatních účastníků řízení, uvádí, že tato skutečnost je k výše uvedeným dohodám a jednání žalobce ohledně minimálních cen zcela irelevantní. Zásadní a právně
relevantní
by mohla být pouze skutečnost, že by žalobce uplatňoval nižší cenu, než jaké byly mezi jednotlivými účastníky jednání ve vzájemné shodě dohodnuty.
Nejvyšší správní soud, na něhož věc přešla podle § 132 s. ř. s., zamítl žalobu jako nedůvodnou.
Z odůvodnění:
Rozhodující pro posouzení věci bylo zodpovězení otázky, zda bylo jednání žalobce po právu posouzeno jako jednání, jež je podřaditelné pod ustanovení § 3 odst. 1 zákona.
Účelem protimonopolního zákonodárství je přispívat k tomu, aby nedocházelo k selhání trhu. Když účastníci soutěže mezi sebou uzavřou dohodu soutěž narušující, trh selhává, dochází k omezení nabídky a zvyšují se ceny. Zákon neslouží k tomu, aby prvoplánově chránil soutěžitele, ale je tu proto, aby prostřednictvím příslušného úřadu ochraňoval soutěž na trhu.
Zákon v § 3 odst. 1 stanoví zákaz a neplatnost „dohod“ mezi soutěžiteli, které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže na trhu zboží. Uzavření takové dohody nebo chování soutěžitelů podle ní je pak důvodem pro uložení pokuty dle § 14 odst. 4 zákona, neboť se jedná o porušení zákonem stanovené povinnosti. Tato pozitivněprávní úprava vychází z tradiční úpravy komunitární.
Pojem „dohoda“ je považován ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona za legislativní zkratku, zahrnující tři způsoby závadných a sankcionovatelných jednání, přičemž se jedná o dohody mezi soutěžiteli ve vlastním (užším) slova smyslu, rozhodnutí sdružení podnikatelů anebo jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě. Dohody v užším smyslu mají nejčastěji podobu smluv či jejich konkrétních ujednání, jež jsou právně vynutitelná, rozhodnutí jsou výrazem vůle určitým způsobem jednat a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě spočívá především v kooperaci či v koordinaci či postupu v důsledku očekávání chování jiného soutěžitele.
Žalovaný se ve svém rozhodnutí dovolává porušení ustanovení § 3 odst. 1 zákona a tvrdí, že žalobce se zakázaného jednání ve smyslu citovaného ustanovení dopustil tím, že spolu s dalšími dvěma soutěžiteli uzavřel zakázanou a neplatnou dohodu o minimální prodejní ceně, a dále tím, že obdobně při stanovování svých prodejních cen jednal ve vzájemné shodě s ostatními výše uvedenými soutěžiteli.
V této souvislosti považoval Nejvyšší správní soud za nutné se nejdříve zabývat tím, zda žalobcovo jednání vedlo nebo mohlo vést k narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu zboží, jenž je vymezen v daném případě jako trh inseminačních dávek plemenných býků. Aby bylo možno posoudit, zda žalovaný porušil zákon, když jednání žalobce považoval za zakázanou cenovou dohodu (cenový
kartel
), bylo nezbytné vymezit zákonný rámec, v němž se mohl žalovaný pohybovat v úvahách o porušení § 3 odst. 1 zákona. Žalobci je v prvé řadě vytýkáno uzavření zakázané cenové dohody, tedy uzavření dohody ve vlastním slova smyslu, a dále jednání ve vzájemné shodě s ostatními soutěžiteli při stanovení prodejních cen inseminačních dávek.
Zákon v § 3 odst. 2 písm. a) za zakázané považuje „dohody“, případně jejich části, obsahující přímé nebo nepřímé určení cen. Tyto dohody jsou přímo ze zákona zakázané a pro posouzení, zda je v souladu se zákonem, postačí, že k takovéto dohodě najisto došlo. Platí přitom, že tato dohoda může vždy vést k narušení hospodářské soutěže, neboť zákon zde vytváří vyvratitelnou domněnku, že cenová ujednání jsou dohodami ve smyslu § 3 odst. 1 zákona.
K cenovým dohodám, jejichž cílem je vyloučit konkurenci mezi jednotlivými soutěžiteli, patří i „dohody“, kterými se pro stejné zboží určí minimální ceny, což znamená, že tyto ceny mohou být pouze překročeny. Dohody o minimální ceně sice soutěž na relevantním trhu zcela nevylučují, působí však diskriminačně vůči spotřebiteli, který je pak v uspokojování své poptávky omezen nabídkou vázánou na ujednanou minimální cenu. Z hlediska kvalifikace dohody o minimální ceně je pak irelevantní, zda soutěžitel fakticky realizuje své výrobky za cenu vyšší než minimální či zda má spotřebitel možnost koupit zboží za nižší cenu u jiného soutěžitele, jenž se na zakázané dohodě nepodílí. Podstatná je skutečnost, že soutěžitelé účastnící se zakázané dohody byli ve svém jednání motivováni snahou vyloučit konkurenci mezi sebou navzájem, a tím ve svém důsledku narušili hospodářskou soutěž na daném relevantním trhu. Skutečné soutěžní prostředí nesnese existenci žádné podobné „dohody“.
Zakázaná dohoda o ceně, jež je v daném případě smluvně vyjádřena, je výrazem společné vůle smluvních stran chovat se na trhu určitým způsobem, poskytuje svým adresátům konkrétní představu, v jaké výši stanovit prodejní cenu produktu, a je jednoznačně vyjádřením snah smluvních stran o vzájemnou koordinaci prodejních cen inseminačních dávek na relevantním trhu.
V případě jednání žalobce a ostatních soutěžitelů ve vzájemné shodě, které narušuje soutěž, lze toto jednání kvalifikovat jako jednání založené na společném plánu a mezi jednáním a výsledkem jednání je příčinná souvislost. Jinými slovy, za jednání ve vzájemné shodě se považuje určitý společně koordinovaný postup soutěžitelů, kterému předcházejí jak přímé, tak nepřímé vzájemné kontakty mezi těmito soutěžiteli a jejich nezávislé soutěžní jednání je nahrazeno praktickou kooperací.
Žalovaný podle Nejvyššího správního soudu prokázal, že žalobce uzavřel dohodu obsahující určení minimálních prodejních cen inseminačních dávek, a prokázal, že jednal spolu s ostatními soutěžiteli ve vzájemné shodě. Hodnocením žalobcova jednání žalovaný nevybočil z logiky zákonného rámce, v němž se pohyboval.
Žalovaný podle tvrzení žalobce dále nevzal v úvahu, a to vzhledem k tzv. bagatelním kartelům a praxi přijaté v evropské judikatuře, že toto narušení soutěže musí být citelné. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že konstantní
judikatura
včetně judikatury komunitární vychází z principu čl. 81 Smlouvy o založení Evropského společenství, podle něhož každá dohoda, má-li být kvalifikována jako protisoutěžní a zakázaná, se musí vyznačovat takovými omezeními, která by snesla kritérium dostatečné podstatnosti. Jde tedy o to, zda je dohoda způsobilá soutěž narušit či nikoliv (tzv. pravidlo
de minimis
). Tento princip našel své vyjádření i v českém soutěžním právu v ustanovení § 3 odst. 4 zákona. Dohody, které jinak splňují materiální podmínku narušení hospodářské soutěže dle § 3 odst. 1 zákona, nejsou zakázané, pokud jejich předmět je podřaditelný pod písm. a) – c) odst. 4 zmíněného ustanovení, přičemž tyto dohody vyžadují ke své účinnosti schválení ministerstvem (pozn.: nyní Úřadem). U účastníků správního řízení (soutěžitelů) bylo předmětem dohod ve smyslu § 3 odst. 1 zákona stanovení minimálních prodejních cen na relevantním trhu. Protože dohody o cenách jsou všeobecně považovány za dohody z hlediska soutěžního za nejnebezpečnější, stanoví zákon v § 3 odst. 4 písm. a), že na takové dohody je nutno pohlížet vždy jako na dohody zakázané a nelze zde pravidlo
de minimis
aplikovat.
Pokud žalobce namítá, že byl spolu s ostatními soutěžiteli při stanovení prodejní ceny svých výrobků vázán ustanovením § 2 odst. 3 zákona o cenách, podle nějž nesmí zneužívat svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch nákupem za sjednanou cenu výrazně nedosahující oprávněných nákladů, je tato námitka v daném případě výrazem nepochopení jeho postavení na trhu a především výrazem nepochopení účelu zákona o ochraně hospodářské soutěže a jeho vzájemného vztahu se zákonem o cenách. Účelem zákona o ochraně hospodářské soutěže je ochrana hospodářské soutěže na trhu výrobků a výkonů proti jejímu omezování, zkreslování a vylučování. Jednání žalobce bylo klasifikováno jako zakázaná horizontální dohoda o minimální prodejní ceně, kterou mezi sebou uzavřeli žalobce a ostatní soutěžitelé působící na stejné (horizontální) úrovni střetu nabídky a poptávky, jejímž účelem pak bylo vyloučit soutěž mezi těmito soutěžiteli. Nejednalo se tedy o sjednání prodejní ceny mezi prodávajícím a kupujícím ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o cenách, ale o ujednání mezi soutěžiteli o tom, že budou svůj výrobek prodávat za určitou dohodnutou minimální cenu. Za tuto zakázanou cenovou dohodu je žalobce sankcionován. Citované ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách naproti tomu dopadá na vztahy mezi prodávajícím a kupujícím a týká se nepřiměřenosti ceny. Z dikce tohoto ustanovení je navíc zřejmé, že nedopadá na všechny prodávající a kupující osoby, ale pouze na takové, které zaujímají na relevantním trhu určité hospodářské postavení, jež jim umožňuje nepřiměřený hospodářský prospěch získat. Za zneužití hospodářského postavení se v této souvislosti pokládá zejména zneužití monopolního nebo dominantního postavení na relevantním trhu porovnatelného nebo vzájemně zastupitelného zboží. Toto postavení však žalobce neměl a výše dohodnutých minimálních cen nebyla ani předmětem zkoumání.
Žalovaný tedy v průběhu správního řízení prokázal, že jednáním žalobce došlo k naplnění skutkové podstaty § 3 odst. 1 zákona, přičemž k dokazování použil všech zákonných prostředků, jimiž mohl zjistit a objasnit skutečný stav věci, logicky vyhodnotil důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti. Žalovaný řádně a úplně zjistil skutečný stav věci a v podrobném odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.
(aty)
*) Zrušen zákonem č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), s účinností k 1. 7. 2001.
**) Nyní srov. § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.