4748/2026
Důchodové pojištění: zvýšení starobního důchodu podle ustanovení o starobním důchodu některých pracujících v hornictví a současně o výchovné
Důchodové pojištění: zvýšení starobního důchodu podle ustanovení o starobním důchodu některých pracujících v hornictví a současně o výchovné
k § 34, § 34a, § 35, § 36 a § 37c odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění
Pokud pojištěnci vznikne současně nárok na zvýšení procentní výměry starobního důchodu o tzv. výchovné podle § 34a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a zvýšení podle § 37c odst. 2 téhož zákona, procentní výměra starobního důchodu vypočtená standardním způsobem podle § 34 až § 36 uvedeného zákona (vyjma zvýšení o výchovné) se nejprve zvýší podle § 37c odst. 2 tohoto zákona, a teprve výsledná částka se následně zvýší o výchovné.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2026, čj. 21 Ads 219/2025-36)
Prejudikatura:
č. 1915/2009 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 30/1998 Sb., č. 139/2007 Sb. ÚS (sp. zn. Pl. ÚS 87/06) a č. 28/2013 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 2427/12).Věc:
V. V. proti České správě sociálního zabezpečení o zvýšení starobního důchodu o výchovné, o kasační stížnosti žalobce. Žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 6. 2023 přiznala žalobci starobní důchod podle § 29 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění od 6. 2. 2023 ve výši 24 425 Kč měsíčně a od červnové splátky důchodu v roce 2023 ve výši 25 294 Kč měsíčně. Rozhodnutím ze dne 10. 8. 2023 poté žalovaná zamítla námitky, jimiž žalobce brojil proti způsobu stanovení výše starobního důchodu ve vztahu ke zvýšení procentní výměry starobního důchodu za vychované děti podle § 34a zákona o důchodovém pojištění (dále jen „výchovné“), a potvrdila prvostupňové rozhodnutí.
Žalobu proti rozhodnutí o námitkách Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 12. 2024, čj. 19 Ad 35/2023-49 (dále jen „první rozsudek krajského soudu“), zamítl jako nedůvodnou.
Proti prvnímu rozsudku krajského soudu podal žalobce kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 18. 6. 2025, čj. 21 Ads 14/2025-35 (dále jen „první rozsudek Nejvyššího správního soudu“), tak, že první rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Důvodem zrušení prvního rozsudku krajského soudu bylo, že krajský soud neprovedl důkaz listinami (rozhodnutími žalované v jiných věcech), které žalobce předložil k prokázání její odlišné ustálené správní praxe.
V dalším řízení krajský soud provedl důkazy navrhované žalobcem. Konkrétně se jednalo o listinu, kterou žalobce předložil v anonymizované podobě, rozhodnutí žalované ze dne 30. 6. 2021, a ze dne 14. 4. 2023 a dále o oznámení žalované ze dne 30. 12. 2022. K návrhu žalované pak krajský soud provedl rovněž důkaz rozhodnutími žalované ze dne 31. 10. 2023, ze dne 22. 7. 2024 a ze dne 11. 7. 2025. Návrh žalobce na provedení důkazu listinou označenou jako
Podmínky k přiznání starobního důchodu
a kopií e-mailu JUDr. A. T. krajský soud pro nadbytečnost zamítl, neboť se jednalo o dokumenty zpracované právníkem Odborového svazu pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu, které podle krajského soudu pouze vyjadřovaly názor soukromého subjektu, a nebyly tedy pro posuzovanou věc relevantní
.Krajský soud následně rozsudkem ze dne 28. 8. 2025, čj. 19 Ad 35/2023-128, žalobu znovu zamítl jako nedůvodnou. Předně uvedl, že z dokazování, které v souladu se závazným právním názorem dle prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu provedl, nevyplynuly žádné skutečnosti, ze kterých by mohla být dovozována ustálená správní praxe žalované či legitimní očekávání žalobce.
Z anonymizované listiny krajský soud zjistil toliko, že se nejedná o autentické rozhodnutí žalované a schází v ní jakékoli identifikační údaje, z nichž by bylo možné zjistit, zda žalovaná rozhodnutí tohoto obsahu vůbec vydala.
Z oznámení ze dne 30. 12. 2022 krajský soud zjistil, že R. V. (matce stěžovatele) žalovaná sdělila, že od 1. 1. 2023 zvyšuje vyplácené důchody podle § 4 nařízení vlády č. 290/2022 Sb. a od lednové splátky 2023 zvyšuje dále procentní výměru starobního důchodu podle čl. II bodu 1 a 4 zákona č. 323/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen
„
novela zákona o důchodovém pojištění z roku 2021“), za výchovu dvou dětí o 1 000 Kč měsíčně.Rozhodnutí žalované ze dne 30. 6. 2021 a ze dne 14. 4. 2023 se týkala případu L. B., kterému byl přiznán tzv. předčasný starobní důchod podle § 31 zákona o důchodovém pojištění, a to již od 1. 6. 2021 (tj. před 1. 1. 2023). V tomto případě tedy bylo dle krajského soudu aplikováno přechodné ustanovení článku II bodu 1. novely zákona o důchodovém pojištění z roku 2021, a již přiznaný starobní důchod byl od 10. 1. 2023 zvýšen o 500 Kč za jedno vychované dítě. Procentní výměra byla v případě tohoto pojištěnce rovněž přiznána ve „
standardní
“ výši, nikoliv v „hornické
“ výši podle § 37c odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Podle krajského soudu se tedy jednalo o skutkově odlišnou věc od věci žalobce.Co se týče rozhodnutí ze dne 11. 7. 2025, v něm dle krajského soudu žalovaná vysvětlila nesprávnost svých předchozích rozhodnutí ze dne 31. 10. 2023 a ze dne 22. 7. 2024, kterými žalovaná stanovila A. L. výši starobního důchodu chybně. K přiznání starobního důchodu došlo až od srpna 2023, výchovné proto nemohlo náležet od lednové splátky 2023, jak je uvedeno v rozhodnutí ze dne 22. 7. 2024. Částka výchovného navíc „
mohla být zhodnocena pouze při výpočtu procentní výměry starobního důchodu dle § 37c odst. 2 věty první zákona o důchodovém pojištění, nikoliv ve výpočtu tohoto důchodu dle § 4 odst. 1 věty druhé zákona č. 76/1995 Sb., stanoveného v nejvyšší možné částce 5 100 Kč k datu 31. 12. 1995, následně opakovaně zvýšené podle valorizačních předpisů (nikoliv však o částku výchovného) k datu přiznání výplaty důchodu, tj. k 14. 9. 2024
.Krajský soud následně shrnul postup žalované při stanovení výše starobního důchodu žalobce. Uvedl, že žalobci byl přiznán důchod podle § 29 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění od 6. 2. 2023, v případě žalobce se tedy nejedná o starobní důchod přiznaný před 1. 1. 2023 (na který by dopadalo přechodné ustanovení podle čl. II bod 1 novely zákona o důchodovém pojištění z roku 2021, podle něhož se starobní důchody přiznané ode dne před 1. 1. 2023 zvýší o 500 Kč za každé vychované dítě, a to od splátky důchodu splatné v lednu 2023, přičemž toto navýšení náleží k procentní výměře – pozn. NSS). Procentní výměru starobního důchodu žalobce stanovila žalovaná podle § 34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění na 15 970 Kč. Tuto částku následně na žádost žalobce zvýšila o výchovné ve výši 1 000 Kč za dvě vychované děti, tedy na částku 16 970 Kč. Takto stanovenou procentní výměru žalovaná dále zvýšila v souladu s § 37c odst. 2 větou první zákona o důchodovém pojištění podle vládních nařízení od roku 1996 (naposled podle nařízení vlády č. 290/2022 Sb.) na částku 66 472 Kč. Jelikož však podle věty druhé citovaného ustanovení toto zvýšení nesmí přesáhnout nejvyšší výměru, která v době přiznání starobního důchodu žalobci činila 20 385 Kč, stanovila žalovaná procentní výměru žalobcova starobního důchodu na částku 20 385 Kč. K takto stanovené výši procení výměry starobního důchodu pak žalovaná přičetla základní výměru starobního důchodu ve výši 4 040 Kč. Celková výše starobního důchodu přiznaného žalobci od 6. 2. 2023 tedy činila 24 425 Kč. Od červnové splátky v roce 2023 pak žalovaná zvýšila procentní výměru starobního důchodu žalobce podle § 67ca odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění o 2,3 % a o 400 Kč. K datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí tedy žalobci náležel starobní důchod ve výši 25 294 Kč.
S uvedeným postupem žalované se krajský soud ztotožnil. Podle jeho názoru je možné navýšení procentní výměry starobního důchodu o výchovné provést pouze jednou s tím, že navýšená procentní výměra se následně bude dle příslušné právní úpravy valorizovat. Podle krajského soudu naopak není možné výchovné přičítat k procentní výměře starobního důchodu znovu i po valorizaci (zvýšení podle § 37c odst. 2 zákona o důchodovém pojištění – pozn. NSS). Krajský soud rovněž přisvědčil žalované v tom, že výchovné není příplatek ke starobnímu důchodu, který se valorizuje zvlášť o stejná procenta jako zbytek procentní výměry, ale jde o zvýšení procentní výměry, která se následně valorizuje jako celek včetně výchovného.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, který dle jeho názoru pouze opsal způsob výpočtu starobního důchodu stěžovatele a přiznání výchovného za dvě vychované děti. Dle stěžovatele totiž nikde není uvedeno, že má žalovaná výchovné učinit součástí procentní výměry a tuto navyšovat podle § 37c odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatel měl za to, že výchovné mohlo být navýšeno nejdříve od roku 2025 (nařízením vlády č. 282/2024 Sb.) a do té doby se jednalo o konstantní částku.
Podle stěžovatele se měla při výpočtu jeho starobního důchodu procentní výměra nejprve zvýšit podle § 37c odst. 2 zákona o důchodovém pojištění a teprve poté k ní mělo být připočteno výchovné ve výši 1 000 Kč za dvě vychované děti.
Z vyjádření žalované je dle stěžovatele zřejmé, že nedisponuje žádnou metodikou k přiznávání výchovného a jednotlivá rozhodnutí vydává „
dle libosti
“. Tuto skutečnost stěžovatel dokládal třemi rozhodnutími z různých časových období, z nichž dle stěžovatele vyplývá, že žalovaná postupovala v různých situacích ve věci přiznání výchovného vždy shodně a v jeho případě se od tohoto postupu odchýlila. Stěžovatel dále tvrdil, že ví o dalších třiceti případech, jichž se „tato tvrzená a prokázaná ‚dvojkolejnost‘ týká
“. Za dané situace lze tedy dle stěžovatele hodnotit úřední postup žalované jako nesprávný a její rozhodnutí jako nezákonná.Podle stěžovatele rovněž není přípustné, aby krajský soud označil „
anonymizované rozhodnutí
“ (listinu, kterou stěžovatel předložil v anonymizované podobě) za obsahově irelevantní a uvedl, že se nemusí jednat o autentické rozhodnutí žalované, jestliže žalovaná toto rozhodnutí ztotožnila.Krajský soud dle stěžovatele dále pochybil, pokud neprovedl důkaz navrhovanou listinou označenou jako
Podmínky k přiznání starobního důchodu
a e-mailovou zprávou od JUDr. A. T., kterými stěžovatel dokládal existenci metodiky pro přiznání starobního důchodu a výchovného pracovníkům v hornictví, jíž žalovaná nedisponuje.Stěžovatel měl rovněž za to, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s listinami, které stěžovatel v řízení před krajským soudem předložil; vůbec se pak nezabýval jeho žalobním tvrzením ohledně tzv. transformovaných starobních důchodů, tedy situace, kdy se invalidní důchod změní ve starobní po dosažení důchodového věku.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že z § 37c odst. 2 věty první zákona o důchodovém pojištění vyplývá, že zvýšení procentní výměry podle tohoto ustanovení následuje až po stanovení výše procentní výměry, která náleží pojištěnci ode dne přiznání. K rozhodnutím, která stěžovatel v řízení před krajským soudem předložil, žalovaná uvedla, že jedno z nich se týkalo skutkově odlišného případu a další bylo zjevně chybné, a nemohlo tedy stěžovateli založit legitimní očekávání. Pokud stěžovatel věděl o dalších případech, v nichž žalovaná postupovala odlišně od jeho případu, měl je předložit jako důkaz. Žalovaná dále uvedla, že v případě zvýšení podle § 37c odst. 2 zákona o důchodovém pojištění postupuje již 19 let tak, jako v případě stěžovatele, tedy toto zvýšení aplikuje až po definitivním stanovení procentní výměry k datu přiznání. Výchovné dle žalované nemá být odměnou za početí dítěte, ale kompenzací „
karierních výkyvů
“ z důvodu výchovy dítěte.Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě a rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) [28] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Případnou nepřezkoumatelností rozsudku je totiž povinen se podle § 109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, a to i bez námitky stěžovatele. Vlastní přezkum rozsudku je pak možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy že je srozumitelný a vychází z důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí. Tato kritéria napadený rozsudek splňuje.
[29] Ačkoliv krajský soud odůvodnění napadeného rozsudku oproti prvnímu rozsudku krajského soudu významně rozšířil, doplněné pasáže se týkají v podstatě jen jeho nesouhlasu s prvním rozsudkem Nejvyššího správního soudu a provedeného dokazování. Část odůvodnění napadeného rozsudku věnující se vlastnímu právnímu posouzení věci je opět velmi stručná. Z napadeného rozsudku je však zřejmé, že krajský soud přezkoumal zákonnost postupu žalované při výpočtu starobního důchodu stěžovatele, přičemž dospěl k závěru, že výchovné podle § 34a zákona o důchodovém pojištění nelze přičítat k procentuální výměře starobního důchodu až po jejím zvýšení podle § 37c odst. 2 téhož zákona, a proto postup žalované považoval za správný.
[30] Není také pravdou, že by se krajský soud dostatečně nevypořádal s listinami, které stěžovatel v řízení před krajským soudem předložil. Důkaz stěžovatelem předloženými rozhodnutími a oznámením krajský soud provedl (v souladu se závazným názorem vysloveným v prvním rozsudku Nejvyššího správního soudu) a v odstavci 31 napadeného rozsudku pak uvedl, proč tyto důkazy dle jeho názoru neprokazují, že by se žalovaná v případě stěžovatele odchýlila od ustálené správní praxe. Důkaz listinou označenou jako
Podmínky k přiznání starobního důchodu
a e-mailovou korespondencí mezi stěžovatelem a JUDr. A. T., krajský soud naopak neprovedl, jelikož je neshledal relevantní
k posuzované věci, neboť se jedná o pouhý názor soukromého subjektu. [31] Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pak nezpůsobuje ani skutečnost, že v něm krajský soud výslovně nereagoval na stěžovatelova tvrzení ohledně tzv. „
transformovaných starobních důchodů
“. V nyní projednávané věci totiž nešlo o situaci, kdy by se invalidní důchod měnil ve starobní, a stěžovatel ve své žalobě (ani nyní v kasační stížnosti) nevysvětlil, jakým způsobem se tato problematika dotýká jeho případu. Krajský soud se proto nemusel těmito nesouvisejícími tvrzeními stěžovatele zabývat.[32] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek krajského soudu přezkoumatelným.
[33] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou jiné vady řízení; případnými vadami řízení je totiž podle § 109 odst. 4 s. ř. s. také povinen se zabývat z úřední povinnosti, a to i bez námitky stěžovatele. Stěžovatel konkrétně namítá, že krajský soud neprovedl důkaz listinou označenou jako
Podmínky k přiznání starobního důchodu
a e-mailovou korespondencí s JUDr. A. T.[34] Jak bylo uvedeno výše, krajský soud tyto důkazy neprovedl, jelikož je považoval za irelevantní pro projednávanou věc. S tímto postupem krajského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Stěžovatel sám v kasační stížnosti tvrdí, že uvedené listiny předkládal k prokázání existence metodiky pro přiznávání výchovného pracovníkům v hornictví, kterou však žalovaná nedisponuje. Není tedy zřejmé, k čemu konkrétně měla tato „metodika“ sloužit, pokud ji žalovaná, jak tvrdí sám stěžovatel, nemá k dispozici. Jestliže se totiž nejedná o „metodiku“, která by žalované měla být známá, nemohl stěžovatel očekávat, že v jeho případě bude žalovaná podle této „metodiky“ postupovat. Případná existence stěžovatelem tvrzené „metodiky“ tedy nemá
relevantní
souvislost s předmětem řízení. Krajský soud proto nebyl povinen uvedenými listinami provádět dokazování.[35] Pro úplnost Nejvyšší správní soud rovněž uvádí, že pokud měl stěžovatel za to, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený v prvním rozsudku Nejvyššího správního soudu, pak tato skutečnost z napadeného rozsudku nevyplývá. Krajský soud sice projevil nesouhlas s právním názorem vysloveným v prvním rozsudku Nejvyššího správního soudu, tento nesouhlas však byl pouze „akademický“. Vázanost krajského soudu právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem podle § 110 odst. 4 s. ř. s. mu nebrání, aby s takovým právním názorem v rámci soudního dialogu polemizoval. Podstatné je, že krajský soud (nehledě na svůj odlišný názor) postupoval – jak již bylo uvedeno výše – v souladu se závazným právním názorem vysloveným v prvním rozsudku Nejvyššího správního soudu a provedl důkaz stěžovatelem předloženými rozhodnutími a oznámením žalované.
[36] K samotnému nesouhlasu krajského soudu pak Nejvyšší správní soud uvádí, že závěr o ustálené správní praxi skutečně nelze opřít o jediné rozhodnutí správního orgánu (viz rozsudek NSS ze dne 4. 7. 2013, čj. 7 As 142/2012-27), resp. o to, že v jednom konkrétním případě správní orgán postupoval jistým způsobem. To ovšem neznamená, že lze
obiter dictum
apriori
vyloučit, že by i jediné rozhodnutí mohlo (v závislosti na okolnostech konkrétní věci) prokázat existenci ustálené správní praxe. Správní rozhodnutí totiž nemusí vypovídat pouze o tom, jak daný správní orgán postupoval v jedné konkrétní věci, ale v závislosti na jeho obsahu z něj lze zjistit i jiné skutečnosti. Pokud by se tedy např. správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně odkazoval na svou ustálenou správní praxi, mohlo by i jedno takové rozhodnutí existenci ustálené správní praxe prokázat.[37] Závěr o tom, že stěžovatelem předložená rozhodnutí (resp. oznámení) žalované nemohou prokázat existenci ustálené správní praxe, tedy krajský soud nemohl učinit, aniž by těmito listinami provedl dokazování. V opačném případě by totiž krajský soud fakticky hodnotil důkazy, aniž by je provedl. Nejvyšší správní soud pak také připomíná, že v prvním rozsudku krajský soud neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy z důvodu, že „
předmětem soudního přezkumu bylo toliko žalobou napadené rozhodnutí
“. Tato skutečnost však nemohla vést k zamítnutí stěžovatelových důkazních návrhů (resp. k nadbytečnosti stěžovatelem předložených důkazů, kterou z ní krajský soud dovozoval), jelikož, jak již Nejvyšší správní soud uvedl v prvním rozsudku, stěžovatel se nedomáhal soudního přezkumu předložených rozhodnutí, pouze se jimi snažil prokázat svá žalobní tvrzení.[38] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že krajský soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že „anonymizované rozhodnutí“ není autentickým rozhodnutím žalované. Ačkoliv listina předložená stěžovatelem neobsahovala žádné identifikační údaje, žalovaná toto rozhodnutí v řízení před krajským soudem sama ztotožnila a krajskému soudu předložila v neanonymizované podobě (toto rozhodnutí žalované pak krajský soud také provedl jako důkaz). Krajský soud tedy měl provedené důkazy hodnotit nejen jednotlivě, ale také v jejich souhrnu (§ 77 s. ř. s.), přičemž porovnáním stěžovatelem předložené listiny a žalovanou předloženým rozhodnutím ze dne 22. 7. 2024 lze ověřit, že se jedná o totéž rozhodnutí.
[39] Přestože však nebyl závěr krajského soudu správný, nemělo toto dílčí pochybení vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Krajský soud totiž jako důkaz provedl také neanonymizované rozhodnutí žalované ze dne 22. 7. 2024, čímž do určité míry učinil své hodnocení „anonymizovaného rozhodnutí“ nadbytečným.
[40] Nejvyšší správní soud tedy mohl přistoupit k věcnému posouzení napadeného rozsudku. Nejprve se věnuje kasační námitce, podle níž krajský soud nesprávně posoudil existenci ustálené správní praxe žalované, k níž krajský soud provedl výše uvedené důkazy. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že ze stěžovatelem předložených rozhodnutí nevyplývá, že by se žalovaná v případě stěžovatele odchýlila od ustálené správní praxe (tento závěr ovšem nebylo možné učinit bez provedení dokazování uvedenými rozhodnutími).
[41] Z rozhodnutí ve věci L. B. vyplývá, že v jeho případě došlo k přiznání starobního důchodu před 1. 1. 2023. Při přiznání výchovného tedy žalovaná na rozdíl o případu stěžovatele postupovala podle čl. II bodu 1 novely zákona o důchodovém pojištění z roku 2021. Jednalo se tedy o skutkově odlišnou věc, která nemohla prokázat existenci ustálené správní praxe žalované v případech obdobných případu stěžovatele. Totéž platí pro případ R. V.
[42] Pokud jde o rozhodnutí ze dne 22. 7. 2024 v případě A. L., jedná se o jediné ze stěžovatelem předložených rozhodnutí žalované, které se týká skutkově obdobné věci. Nejvyšší správní soud již v minulosti k otázce ustálené správní praxe uvedl, že „
správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů
“ (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, čj. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS). V obecné rovině proto lze říci, že navržené důkazy musí směřovat k prokázání právě existence dlouhodobé, ustálené a jednotné
činnosti správního orgánu. Existenci této činnosti je přitom nutné prokazovat ve vztahu k době vydání napadeného správního rozhodnutí (viz § 75 odst. 1 s. ř. s.). Jediné rozhodnutí žalované (navíc vydané až po rozhodnutí o námitkách stěžovatele) tedy nemůže bez dalšího prokázat existenci její ustálené, jednotné a dlouhodobé činnosti již v době rozhodování o námitkách stěžovatele.[43] Pro úplnost pak Nejvyšší správní soud dodává, že pokud stěžovatel tvrdí, že existuje více případů, v nichž žalovaná postupovala odlišně od jeho případu, bylo jeho povinností k prokázání tohoto tvrzení navrhnout patřičné důkazy, což ovšem neučinil; žalovaná sama pak tuto praxi popírá.
[44] Nejvyšší správní soud nicméně přisvědčil další kasační námitce stěžovatele, že žalovaná měla při stanovení výše jeho starobního důchodu nejprve zvýšit procentní výměru podle § 37c odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, a teprve poté výslednou částku zvýšit o výchovné a krajský soud pochybil, pokud její postup v napadeném rozsudku aproboval.
[45] Podle § 34a odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se
výše procentní výměry starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 29 odst. 1 až 4 nebo podle § 31, na žádost zvyšuje ode dne, od něhož se tento důchod přiznává, za každé dítě, které pojištěnec vychoval
.[46] Podle § 37c odst. 2 zákona o důchodovém pojištění se
procentní výměra starobního důchodu pojištěnce, jehož důchodový věk je stanoven podle odstavce 1, zvyšuje ode dne přiznání tohoto důchodu podle předpisů o zvýšení důchodů, které nabyly účinnosti v období od 1. ledna 1996 do dne, který předchází dni, od něhož se přiznává tento důchod. Zvýšení podle věty první však spolu s procentní výměrou důchodu nesmí přesáhnout nejvyšší výměru, která se stanoví tak, že nejvyšší částka výše důchodu podle § 4 odst. 1 věty druhé zákona č. 76/1995 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1995, se zvýší podle předpisů o zvýšení důchodů, které nabyly účinnosti v období od 1. ledna 1996 do dne, který předchází dni, od něhož se přiznává starobní důchod. Zvýšení podle věty první a druhé se stanoví tak, jako kdyby starobní důchod byl přiznán ke dni 31. prosince 1995
.[47] Gramatické znění citovaných ustanovení (ani jiných ustanovení zákona o důchodovém pojištění) neposkytuje dostatečné vodítko, jak postupovat v případě souběhu obou uvedených zvýšení procentní výměry starobního důchodu, resp. zda se
procentní výměrou starobního důchodu
podle posledně citovaného ustanovení myslí procentní výměra včetně výchovného. Jazykový výklad však představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě a je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu, k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis
atd. (viz nálezy ÚS ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.; ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 87/06, č. 139/2007 Sb. ÚS; či ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2427/12, č. 26/2013 Sb. ÚS; srov. též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2026, čj. 7 As 51/2024-31, a ze dne 26. 2. 2026, čj. 22 Afs 218/2025-40).[48] Ustanovení § 34a zákona o důchodovém pojištění je součástí části čtvrté, hlavy první, dílu druhého tohoto zákona, tedy té pasáže, která upravuje obecný výpočet výše starobního důchodu. Jeho systematického zařazení by tedy nasvědčovalo tomu, že nejprve je třeba stanovit „standardní“ procentní výměru včetně navýšení o výchovné, a tuto celkovou částku teprve poté navýšit podle § 37c odst. 2 zákona o důchodovém pojištění (tak, jak postupovala žalovaná v případu stěžovatele).
[49] Je nicméně zjevné, že účelem zkoumané právní úpravy (tj. § 34a zákona o důchodovém pojištění) je zvýšit starobní důchod pojištěncům, kteří dlouhodobě pečovali o dítě, o paušální částku a tyto pojištěnce tímto způsobem „odměnit“ či jim kompenzovat případné negativní dopady, které mohla mít výchova dítěte na jimi dosahované příjmy, a tudíž i výši jejich starobních důchodů. Z dlouhodobého hlediska může jít také o jeden z nástrojů prorodinné politiky státu, který tímto způsobem motivuje pojištěnce k výchově dětí. K tomu, aby § 34a zákona o důchodovém pojištění tento účel naplňoval, je nutné jej aplikovat tak, aby se přiznané výchovné ve výplatě důchodu celé skutečně projevilo, nikoli tak (jak učinila žalovaná), že přiznání výchovného s ohledem na existenci „stropu“ podle § 37c odst. 2 téhož zákona žádnou roli nehraje a na důchodu se neprojeví.
[50] Výše uvedenému závěru nasvědčuje i úmysl historického zákonodárce při přijímání zkoumané právní úpravy. Právní úprava výchovného byla do novely zákona o důchodovém pojištění (a jejím prostřednictvím i do tohoto zákona) vložena pozměňovacím návrhem č. 8828. V odůvodnění tohoto pozměňovacího návrhu je uvedeno, že „.“
pozměňovací návrh přináší do oblasti základního důchodového pojištění nový institut zvýšení starobního důchodu za vychované děti, tzv. výchovné, jehož účelem je posílit důchodové nároky osob, které v průběhu svojí pracovní kariéry zajišťovaly výchovu dětí.
Smyslem výchovného je ocenit osoby, které získaly významnou zásluhu z hlediska budoucnosti financování základního důchodového pojištění tím, že dlouhodobě zajišťovaly výchovu dítěte, čímž se (obvykle) postaraly o přínos nového pojištěnce do systému.
[…] Z hlediska nároku na zvýšení starobního důchodu za vychované dítě není rozhodné, zda starobní důchod, k němuž se toto zvýšení přiznává, je tzv. řádný, odložený nebo předčasný starobní důchod ani to, zda procentní výměra je vypočtena běžným způsobem nebo
zvýhodněně za výkon práce v preferovaných pracovních kategoriích nebo za práci v hornictví pod zemí v hlubinných dolech
[51] Z výše uvedeného vyplývá, že úmyslem zákonodárce nebylo omezit výchovné jen na osoby, kterým se výchova dítěte negativně promítla do kariéry a tyto „
karierní výkyvy
“ kompenzovat, jak tvrdí žalovaná. Ačkoliv jedním z důsledků zavedení institutu výchovného může být jisté dorovnání důchodů pojištěncům, kteří během své kariéry zajišťovali výchovu dětí, vůči pojištěncům, kteří tak nečinili, účel tohoto institutu je širší. Ostatně zákon o důchodovém pojištění nepodmiňuje přiznání výchovného tím, že se výchova dítěte negativně promítla na kariéře pojištěnce (resp. na následné výši jeho starobního důchodu).[52] Jak je uvedeno v citovaném odůvodnění pozměňovacího návrhu, smyslem výchovného je ocenit osoby, které se dlouhodobou výchovou dítěte postaraly o přínos nového pojištěnce do systému důchodového pojištění, čímž významně přispěly mj. i k budoucímu financování důchodového pojištění. Účelem tohoto institutu tedy skutečně není odměnit pojištěnce za pouhé početí dítěte (jak uvádí žalovaná), nýbrž za jeho dlouhodobou výchovu.
[53] Pro projednávanou věc je rovněž
relevantní
, že zákonodárce dle odůvodnění pozměňovacího návrhu nezamýšlel z hlediska nároku na výchovné rozlišovat, zda je procentní výměra vypočtena běžným způsobem nebo zvýhodněně za práci v hornictví.[54] Přestože žalovaná stěžovateli formálně nárok na výchovné přiznala, způsobem výpočtu procentní výměry, který aplikovala, znemožnila, aby se výchovné reálně promítlo do celkové výše stěžovatelova starobního důchodu. Je tomu tak proto, že procentní výše je i po přičtení výchovného omezena „stropem“ v podobě nejvyšší výměry podle § 37c odst. 2 věty druhé zákona o důchodovém pojištění. Svým postupem tedy žalovaná dosáhla takového výsledku, že pro tento zvýhodněný způsob výpočtu procentní výměry za práci v hornictví se stěžovateli výchovné na konečné výši starobního důchodu nijak neprojevilo. Takový postup je v rozporu se zákonem, pokud jsou příslušná ustanovení vykládána se zohledněním úmyslu historického zákonodárce.
de facto
[55] S ohledem na výše uvedené se tedy Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem stěžovatele, že v případě, kdy pojištěnci vznikne současně nárok na zvýšení procentní výměry o výchovné a zvýšení podle § 37c odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, je třeba postupovat tak, že procentní výměra vypočtená standardním způsobem podle § 34 až § 36 zákona o důchodovém pojištění (ovšem vyjma zvýšení o výchovné podle § 34a téhož zákona) se nejprve zvýší podle § 37c odst. 2 zákona o důchodovém pojištění a výsledná částka se následně zvýší o výchovné.
[56] Žalovaná postupovala chybně v rozporu s účelem výchovného a úmyslem zákonodárce, pokud v případě stěžovatele aplikovala zvýšení procentní výměry starobního důchodu o výchovné již před zvýšením podle § 37c odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, a omezení v podobě nejvyšší výměry podle § 37c odst. 2 věty druhé téhož zákona proto vztáhla i na výchovné.
[57] Krajský soud tedy pochybil, pokud tento chybný postup žalované aproboval a rozhodnutí žalované o námitkách stěžovatele nezrušil. Kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je tedy naplněn a napadený rozsudek nezákonný. Nejvyšší správní soud jej proto zrušil podle § 110 odst. 1, věty první s. ř. s. (výrok I. tohoto rozsudku). Věc však krajskému soudu nevrátil k dalšímu řízení, jelikož současně rozhodl o zrušení rozhodnutí žalované dle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a dle § 78 odst. 4 s. ř. s., a věc jí vrátil k dalšímu řízení (výrok II. tohoto rozsudku).
[58] Dle § 78 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. je žalovaná v dalším řízení vázána právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v odůvodnění tohoto rozsudku. V dalším řízení tak bude vycházet z toho, že procentní výměru starobního důchodu stěžovatele je nutné zvýšit o výchovné teprve až po jejím zvýšení podle § 37c odst. 2 zákona o důchodovém pojištění.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.