Vydání 5/2010

V kasační stížnosti se stěžovatel dovolává důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy tvrzené nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že tvrzené nezákonnosti se Městský soud v Praze nedopustil. Naopak má za to, že ze strany stěžovatele došlo k nepochopení příslušných ustanovení zákona o důchodovém pojištění, podle nichž byl stěžovateli plný invalidní důchod přiznán, přičemž dlužno uvést, že na tom svůj podíl nese stručné odůvodnění napadeného rozhodnutí žalované, hraničící s nepřezkoumatelností, jakož i ne příliš srozumitelné odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze.

Nejvyšší správní soud pokládá za potřebné především uvést, že nárok na přímý důchod z českého důchodového pojištění, tj. důchod starobní, plný invalidní či částečný invalidní, se odvozuje od účasti na důchodovém pojištění, ať již povinném či dobrovolném. Výjimečně lze přiznat důchod i v případě, že osoba nebyla účastna důchodového pojištění vůbec nebo po potřebnou dobu. Tento nárok zakládá ustanovení § 7 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož se přiznává plný invalidní důchod též osobám, které nebyly účastny pojištění, avšak splňují podmínky stanovené tímto zákonem (§ 42 odst. 1). Nárok na tento důchod má osoba, která dosáhla aspoň 18 let věku, má trvalý pobyt na území České republiky a je plně invalidní, jestliže plná invalidita vznikla před dosažením 18 let věku a tato osoba nebyla účastna pojištění po potřebnou dobu (§ 40 téhož zákona). Podle § 42 odst. 2 téhož zákona činí výše procentní výměry plného invalidního důchodu osoby uvedené v 1. odstavci měsíčně 45 % výpočtového základu; pro účely stanovení výpočtového základu se za osobní vyměřovací základ považuje všeobecný vyměřovací základ, který o 2 roky předchází roku přiznání plného invalidního důchodu, vynásobený přepočítacím koeficientem (§ 17 odst. 4) pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu. Pro výši základní výměry tohoto důchodu platí § 41 odst. 1 obdobně.

Citovaná ustanovení upravují nárok na plný invalidní důchod tzv. invalidů z mládí, a analogii určování této výše (zde spíše charakteru zvláštní nejnižší procentní výměry). O takový případ tzv. invalidity z mládí však v případě stěžovatele nejde, neboť ten splňuje podmínku potřebné doby pojištění. Podle § 40 odst. 1 uvedeného zákona činí potřebná doba pojištění pro nárok na plný invalidní důchod u pojištěnce ve věku a) do 20 let méně než 1 rok, b) od 20 let do 22 let 1 rok, c) od 22 let do 24 let 2 roky, d) od 24 let do 26 let 3 roky, e) od 26 let do 28 let 4 roky, f) nad 28 let 5 roků. Potřebná doba pojištění pro nárok na plný invalidní důchod se zjišťuje z období před vznikem plné invalidity, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních 10 roků před vznikem plné invalidity (§ 40 odst. 2). Podle třetího odstavce téhož ustanovení se „pro účely splnění podmínky potřebné doby pojištění“ pro nárok na plný invalidní důchod za dobu pojištění považuje též doba účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. m) a písm. n) téhož zákona a dále doba studia na střední nebo vysoké škole v České republice před dosažením 18 let věku, nejdříve však po ukončení povinné školní docházky. V odstavci 3 se tak pro účely podmínky potřebné doby pojištění staví naroveň dobám pojištění vyjmenované druhy náhradních dob pojištění, které se jimi staly v důsledku zákona č. 289/1997 Sb.; to znamená, že pro tyto účely se tyto náhradní doby pojištění, ale i vymezené doby studia před 18. rokem věku (avšak v období po 31. 12. 1995), které jinak dobou pojištění ani náhradní dobou pojištění nejsou, započtou, a to i když by pro zápočet náhradní doby pojištění nebyla splněna podmínka uvedená v § 12 odst. 1 části věty za středníkem, tj. podmínka, že doba pojištění trvala alespoň 1 rok. Nutno zdůraznit, že uvedené ustanovení platí právě pouze pro tento účel, tj. pro účel splnění podmínky potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní důchod, nikoliv však pro zápočet takových dob pro stanovení výše procentní výměry, jak na to upozornila již ve svém vyjádření žalovaná.

U stěžovatele, jemuž byl plný invalidní důchod přiznán od 22. 12. 2003, činila ve smyslu § 40 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění potřebná doba pojištění 1 rok, stěžovatel tuto podmínku splňoval, dokonce ji překračoval, neboť od skončení povinné školní docházky se mu jako doba pojištění hodnotí jednak doba studia na střední škole do 18 let věku a dále též doba dalšího studia [§ 5 odst. 1 písm. m) citovaného zákona] po 18. roce věku, až do vzniku nároku na plný invalidní důchod, celkem tedy doba od 1. 9. 1999 do 21. 12. 2003. Pro výši procentní výměry však tuto náhradní dobu pojištění nelze hodnotit jako dobu pojištění ve vlastním slova smyslu, neboť § 12 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění stanoví, že náhradní dobou pojištění je po 31. 12. 1995 doba účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. m) až u); podmínkou pro to, aby se tato doba účasti na pojištění hodnotila jako náhradní doba pojištění, je, že byla získána na území České republiky a že doba pojištění trvala alespoň 1 rok. Tuto podmínku stěžovatel nesplňuje, neboť zatím nikdy nepracoval. Nemůže mu proto být výše procentní výměry plného invalidního důchodu vypočtena podle § 41 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, neboť v něm se vychází z výpočtového základu, jímž je ve smyslu ustanovení § 15 zákona o důchodovém pojištění osobní vyměřovací základ. Tím je (§ 16) měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období. Rozhodným obdobím je podle § 18 téhož zákona období 30 kalendářních roků bezprostředně před rokem přiznání důchodu, pokud se dále nestanoví jinak. Protože žádný výpočtový základ stěžovatel nevykazuje (čímž padají úvahy o době dopočtené), pamatuje na jeho případ ustanovení § 42 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Tento odstavec vymezuje podmínky, při jejichž splnění působí způsob výpočtu podle odstavce 2 jako zvláštní nejnižší procentní výměra u mladých plně invalidních pojištěnců. Podle uvedeného ustanovení procentní výměra plného invalidního důchodu náleží pojištěnci mladšímu 28 let, který splnil podmínky nároku na plný invalidní důchod, nejméně ve výši stanovené podle odstavce 2, je-li tento důchod přiznáván před 18. rokem věku nebo je-li období od 18 let věku do vzniku nároku na plný invalidní důchod kryto dobou pojištění nebo doba, která není kryta dobou pojištění, je kratší jednoho roku; přitom se pro tyto účely za dobu pojištění považuje i celá doba studia na střední nebo vysoké škole v České republice po ukončení povinné školní docházky, doba, po kterou byl pojištěnec veden v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, a náhradní doba pojištění, i když doba pojištění netrvala ani jeden rok. Pro stěžovatele, který je pojištěncem mladším 28 let, splnil podmínky nároku na plný invalidní důchod a u něhož je období od 18 let věku (i před 18. rokem věku) do vzniku nároku na plný invalidní důchod kryto dobou studia na střední a vysoké škole v České republice po ukončení povinné školní docházky, která se pro tento účel pokládá za dobu pojištění, znamená toto ustanovení záruku, že za situace, kdy v rozhodné době neměl výdělky (neměl žádnou dobu pojištění ve vlastním slova smyslu), vyměří se mu invalidní důchod v mimořádné minimální výši. Tato výše se stanoví tak, že všeobecný vyměřovací základ za rok 2001 (rokem přiznání důchodu je rok 2003 a rokem, který o dva roky předchází tento rok, je tedy rok 2001), jenž činí 14 640 Kč, se vynásobí přepočítacím koeficientem 1,1501 a výsledek dává osobní vyměřovací základ, tj. 15 655 Kč. Příslušnou úpravou (tj. redukcí podle § 15 zákona o důchodovém pojištění) tohoto osobního vyměřovacího základu se zjistí výpočtový základ ve výši 9 877 Kč, z něhož procentní výměra plného invalidního důchodu činí 45 %, tj. 4 445 Kč.

Výše popsaným způsobem žalovaná při výpočtu procentní výměry plného invalidního důchodu stěžovatele postupovala, a její rozhodnutí proto odpovídá zákonu. K procentní výměře byla pak připočtena základní výměra důchodu, která ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 téhož zákona činila v době přiznání dávky 1 310 Kč měsíčně.

Pokud Městský soud v Praze žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí žalované zamítl, nedopustil se nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Nejvyšší správní soud pak z téhož důvodu neshledal kasační stížnost stěžovatele důvodnou. Proto ji zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.

Nutno pro úplnost dodat, že pokud § 42 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění stanoví, že procentní výměra plného invalidního důchodu náleží pojištěnci mladšímu 28 let, který splnil podmínky nároku na plný invalidní důchod, nejméně ve výši stanovené podle odstavce 2 téhož ustanovení, pak tímto výrazem pamatuje na případy pojištěnců mladších 28 let, kteří byli účastni pojištění po potřebnou dobu a dosahovali výdělků, z nichž by jim mohla být vypočtena procentní výměra plného invalidního důchodu podle § 41 odst. 2 uvedeného zákona. Pokud by však takto vypočtená výše procentní výměry nedosahovala 45 % výpočtového základu stanoveného podle § 42 odst. 2 uvedeného zákona, pak by výše tohoto důchodu musela činit nejméně právě zde uvedenou částku.