Vydání 1/2006

Číslo: 1/2006 · Ročník: IV

751/2006

Důchodové pojištění a vznik nároku na plný invalidní důchod

Ej 353/2004
Důchodové pojištění: podmínky vzniku nároku na plný invalidní důchod
Řízení před soudem: vada řízení
k § 38 písm. a), § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákonů č. 134/1997 Sb. a č. 289/1997 Sb.
k § 103 odst. 1 písm. b) a § 109 odst. 3 soudního řádu správního
I. Pokud plně invalidní pojištěnec (starší 28 roků) nezískal ke dni vzniku plné invalidity potřebnou dobu pojištění pěti roků, zjišťovanou z posledních deseti roků před vznikem invalidity, a nezískal ji ani následně po přičtení další doby pojištění získané po vzniku plné invalidity, nárok na plný invalidní důchod mu nevznikl [§ 38 písm. a), § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění].
II. Není vadou řízení před soudem mající za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a tím i prolomení zásady vázanosti soudu důvody kasační stížnosti ve smyslu § 109 odst. 3 s. ř. s., pokud účastník řízení postižený praktickou hluchotou při jednání soudu požádá o hlasitou mluvu a výslovně prohlásí, že je schopen se takto dorozumět; to platí zejména ve věci, kdy listinné důkazy umožňovaly krajskému soudu o věci rozhodnout a stěžovatel jejich obsah nezpochybňoval.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, čj. 4 Ads 49/2003-29)
Věc:
Oldřich Ř. proti České správě sociálního zabezpečení o plný invalidní důchod, o kasační stížnosti žalobce.
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (v textu též „ČSSZ“) ze dne 16. 5. 2002 byla zamítnuta žalobcova žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení § 40 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“), s tím, že nárok na plný invalidní důchod žalobci nevznikl, protože nebyl pojištěn po dobu potřebnou pro nárok na tento důchod ve smyslu citovaného ustanovení, která činí u pojištěnce ve věku nad 28 let 5 roků a zjišťuje se z posledních 10 roků počítaných zpět od vzniku plné invalidity. Podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Náchodě (v textu též „OSSZ“) se žalobce sice stal plně invalidním podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., a to od 13. 1. 1999, avšak v rozhodném období (v případě žalobce počítaném od 19. 11. 1991 do 18. 11. 2001) získal pouze 4 roky a 37 dní pojištění, proto musela být jeho žádost zamítnuta.
O opravném prostředku (žalobě), kterým žalobce napadl toto rozhodnutí, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 20. 5. 2003 žalobu zamítl. Při rozhodování vycházel z obsahu spisu Okresní správy sociálního zabezpečení v Náchodě a především z výpisu dob pojištění z evidence ČSSZ. Po zhodnocení výsledků provedeného dokazování, s odkazem na ustanovení § 39 a 40 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, dospěl k závěru, že navrhovatel vzdor tomu, že byl nadále uznán plně invalidním (neboť míra poklesu schopnosti soustavné výděleční činnosti u něj činila podle posudku lékaře OSSZ v Náchodě ze dne 29. 3. 2002 70 %), nesplnil podmínku potřebné doby pojištění před vznikem plné invalidity (před datem 13. 1. 1999) a nesplnil ji ani následně po přičtení doby pojištění získané po vzniku invalidity, která v období před datem 19. 11. 2001 (19. 11. 1991 až 18. 11. 2001) činila 4 roky a 37 dní. Nezbylo proto než v souladu s ustanovením § 78 odst. 2 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž především namítl, že mu byla odňata možnost aktivně se podílet na jednání, když správním orgánům i krajskému soudu z podstaty nároku, kterým se domáhal přiznání invalidního důchodu, muselo být známo, jaká je forma jeho tělesného (smyslového) postižení (praktická hluchota), a přesto neučinily dost proto, aby stěžovatel mohl v řízení uplatňovat svá práva. Bylo přitom na místě, aby k řízení byl přizván tlumočník znakové řeči, případně bylo jednání přepisováno do videoformy.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
V projednávané věci je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvodem kasační stížnosti, neboť řízení před krajským soudem ani jeho rozhodnutí není zatíženo žádným z pochybení, na něž citované ustanovení § 109 odst. 3 s. ř. s. pamatuje. Nejvyšší správní soud přitom zkoumal, zda řízení před soudem nebylo zmatečné [§ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], a především se dále zabýval tím – s ohledem na námitky stěžovatele v kasační stížnosti – zda nebylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Žádné takové nedostatky nezjistil.
Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že soud rozhodoval za splnění všech podmínek a předpokladů řízení a že tvrzená vada – praktická hluchota stěžovatele, která poněkud ztěžovala jeho komunikaci se soudem při jednání dne 20. 5. 2003, nebyla takovou vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nutno v této souvislosti zdůraznit, že první jednání ve věci bylo u soudu nařízeno na den 18. 2. 2003, přičemž jednání bylo odročeno s ohledem na ústně vznesenou žádost stěžovatele, že pro svoji hluchotu a momentální stav sluchadla, které má v opravě, není schopen se seriózně dohovořit.
K druhému jednání (20. 5. 2003) se stěžovatel rovněž dostavil a podle obsahu protokolu po jeho žádosti o hlasitou mluvu a umožnění odezírání řeči prohlásil, stoje přímo u stolu soudce, že takto je schopen se dorozumět. Důležité však je, že soud rozhodl o věci - s ohledem na její charakter - především na základě listinných důkazů, tj. obsahu posudku lékaře OSSZ v Náchodě ze dne 29. 3. 2003, podle něhož je stěžovatel plně invalidní podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., neboť pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, podmíněný především oboustrannou praktickou hluchotou (ve smyslu kapitoly VII oddílu B položky 2 přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.) poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o více než 66 % (uznáno celkem 70 %). Závěr tohoto posudku koresponduje závěru ve správním spise založeného posudku posudkové komise MPSV ČR v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2000, jímž byl stěžovatel rovněž uznán plně invalidním s mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rozsahu 70 %; datum vzniku plné invalidity bylo stanoveno na den 13. 1. 1999. Dále vycházel soud při rozhodování též z obsahu osobního listu důchodového pojištění založeného u žalované, v němž je přesně rozepsána doba pojištění stěžovatele od 2. 9. 1970. Žádný z těchto písemných podkladů nebyl stěžovatelem zpochybňován, a to nejen při jednání soudu, ale ani v žalobě (opravném prostředku). Ostatně soudkyně při jednání dne 20. 5. 2003 stěžovateli osobní list důchodového pojištění předestřela a na něm mu vysvětlila posun období rozhodného pro vznik nároku na invalidní důchod v souvislosti se získáním další doby pojištění po vzniku plné invalidity. Stěžovatel v celém průběhu řízení nenamítal, že by získal ještě další dobu pojištění kromě té, která byla již v osobním listě důchodového zabezpečení vyznačena a kromě další nově získané doby pojištění, kdy byl evidován jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce až do vydání napadeného rozhodnutí. Nenamítal ani, že by s ohledem na svou sluchovou poruchu soudkyni nerozuměl, naopak prohlásil, že zjištění soudu nezpochybňuje a ničeho proti nim nenamítá.
Nelze tedy uzavřít, že by řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, když uvedený soud pečlivě zkoumal splnění obou podmínek nároku na požadovanou dávku (existenci plné invalidity a potřebnou dobu pojištění). Proto - ve smyslu § 109 odst. 3 s. ř. s. - je Nejvyšší správní soud vázán v této věci důvodem kasační stížnosti.
Jak již bylo uvedeno, uplatnil stěžovatel jediný důvod, a to vadu řízení, na niž je pamatováno v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., spočívající v tom, že správním orgánem byla stěžovateli odňata možnost aktivně se podílet na jednání, kterým se domáhal přiznání invalidního důchodu, když ani správní orgán při vědomí smyslového postižení stěžovatele neučinil dost proto, aby stěžovatel mohl v řízení uplatňovat náležitě svá práva. Podle názoru stěžovatele bylo na místě, aby k řízení byl přizván tlumočník znakové řeči či o jednání pořízen videozáznam.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu není kasační stížnost důvodná. Napadené rozhodnutí správního orgánu, jak vyplývá z dávkového spisu stěžovatele, vedeného u žalované organizace, bylo vydáno na základě písemné žádosti o dávku ze dne 19. 11. 2001, žádost byla sepsána se stěžovatelem na OSSZ v Náchodě, a pokud jde o získanou dobu pojištění, je v žádosti sepsané se stěžovatelem uvedeno, že byla zhodnocena již v žádosti o plný invalidní důchod, která byla předchozím rozhodnutím ze dne 17. 5. 1999 žalovanou zamítnuta. Dále je zde uvedeno, že od 11. 1. 1999 až dosud je stěžovatel evidován u Úřadu práce Jaroměř jako uchazeč o zaměstnání. Tuto písemnou žádost stěžovatel podepsal. Součástí spisu je též již shora zmíněný posudek lékaře OSSZ v Náchodě a posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR s pracovištěm v Hradci Králové, jimiž byl stěžovatel uznán plně invalidním. V souladu s ustanovením § 81 a násl. zákona č. 582/1991 Sb. (o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) pak proběhlo řízení před správním orgánem, v němž nebyl nutný další (osobní) kontakt se stěžovatelem a v němž bylo možno rozhodnout na základě písemných důkazních prostředků shora uvedených. Protože osobní (ústní) styk se stěžovatelem nebyl potřebný (žádné ústní jednání neproběhlo), nepřicházelo ani v úvahu přizvat tlumočníka znakové řeči či přepisovat obsah jednání do videového záznamu. Nelze tedy říci, že při zjišťování skutkové podstaty by byl ze strany správního orgánu porušen zákon v ustanoveních o řízení před ním takovým způsobem, že by to mohlo ovlivnit zákonnost, a že by z tohoto důvodu mohl krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Ostatně v opravném prostředku stěžovatel tuto vadu řízení správnímu orgánu nevytýkal.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.