Vydání 1/2006

Číslo: 1/2006 · Ročník: IV

746/2006

Dozor nad kapitálovým trhem a opatření k nápravě

Ej 620/2004
Dozor nad kapitálovým trhem: opatření k nápravě
Správní řízení: porušení zásady dvojinstančnosti
k § 86 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění zákonů č. 15/1998 Sb. a č. 362/2000 Sb.
I. Opatření k nápravě podle § 86 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, může Komise pro cenné papíry uložit pouze osobě, v jejíž činnosti zjistí nedostatky. Osobě, na kterou byl na základě smlouvy o prodeji podniku převeden majetkový prospěch, získaný domnělým či skutečným porušením tohoto zákona, opatření k nápravě uložit nelze.
II. Jako opatření k nápravě lze uložit i jiná opatření než ta, která výslovně uvádí demonstrativní výčet obsažený v § 86 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 591/1992 Sb., o cenných papírech; podmínkou je jejich podobnost s nápravnými prostředky správního dozoru v citovaném ustanovení výslovně uvedenými, jakož i to, že jejich cílem musí být buď 1) odstranění stavu udržovaného kontrolovaným a rozporného s podmínkami obsaženými v povolení vydaném podle zákona o cenných papírech nebo s právními předpisy či opatřeními podle § 83 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, nebo 2) zamezení tomu, aby kontrolovaná osoba svým jednáním i nadále uvedené povinnosti porušovala. Opatření k nápravě nemůže spočívat v uložení povinnosti jednomu subjektu uhradit druhému subjektu peněžní částku odpovídající majetkové újmě, jež mu v důsledku protiprávního jednání vznikla; nositelem takové pravomoci není Komise pro cenné papíry, ale výlučně soud jednající a rozhodující v civilním řízení soudním.
III. Jestliže správní orgán přibere osobu, která nejednala nikterak protiprávně, ale toliko od porušitele právních povinností nabyla smluvně podnik, za účastníka řízení, jehož předmětem je právě protiprávní jednání převodce, teprve v rámci řízení o rozkladu a v rozhodnutí o rozkladu uloží nabyvateli opatření k nápravě, porušuje tím zásadu dvojinstančnosti správního řízení.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2004, čj. 5 A 69/2001-80)
Věc:
Banka Č. proti Komisi pro cenné papíry o opatření k nápravě.
Ve dnech 28. až 29. 5. 1997 provedl Úřad pro cenné papíry Ministerstva financí kontrolu nad činností banky I. V protokolu o výsledcích kontroly ze dne 26. 6. 1997 konstatoval, že bylo porušeno ustanovení § 79 odst. 2 zákona o cenných papírech. Banka I. se jej dopustila tím, že neprovedla příkazy klientů s odbornou péčí a dala přednost obchodům na vlastní účet.
Rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 31. 3. 1998 byla na základě výsledků kontroly, jež byly potvrzeny v následném správním řízení, uložena bance I. pokuta podle § 86 odst. 1 písm. b) zákona o cenných papírech ve výši 5 000 000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala banka I. rozklad, o němž rozhodla Komise pro cenné papíry (dále jen „Komise“) dne 15. 9. 1998 tak, že rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 31. 3. 1998 zrušila.
Komise poté rozhodnutím ze dne 2. 12. 1998 uložila bance I. pro porušení ustanovení § 79 odst. 2 zákona o cenných papírech opatření, jež spočívalo v povinnosti uhradit do majetku jednotlivých investičních fondů, na jejichž úkor dala banka I. přednost obchodům na vlastní účet, finanční částky, a to ve výši újmy, která těmto fondům vznikla.
Proti rozhodnutí podala banka I. rozklad, v němž uvedla, že správní orgán vybočil ze svých zákonných kompetencí tím, že uložil opatření k nápravě, jehož obsahem je povinnost uhradit určité peněžní prostředky do majetku třetích osob. Tím správní orgán rozhodl o zmenšení majetku jedné osoby ve prospěch osoby jiné, přestože povinnosti, jejichž obsahem je peněžité plnění, může Komise uložit pouze ve formě pokuty. Maximální výše pokuty je omezena zákonem, přičemž výše přikázaného plnění tuto výši mnohonásobně převyšuje. Opatřením k nápravě, jak je upraveno v ustanovení § 86 zákona o cenných papírech, nemůže být rozhodováno o majetku třetích osob tak, že Komise rozhodne, že jedna strana něco „obdrží“ a druhá strana je povinna této straně „něco plnit“. Opatření k nápravě musí tedy směřovat k nápravě vlastního porušení předpisů či podmínek obchodování, nikoli k odstranění následků takového případného porušení. Banka I. rovněž rozhodně odmítla tvrzení, že porušila ustanovení § 79 odst. 2 zákona o cenných papírech.
Komise dále oznámením ze dne 16. 10. 2000 přibrala banku Č. za účastníka správního řízení o rozkladu proti rozhodnutí Komise o uložení opatření za porušení § 79 odst. 2 zákona o cenných papírech, jehož se dopustila banka I. Důvodem bylo, že dne 19. 6. 2000 došlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku mezi bankou I. a bankou Č., jejímž předmětem byl prodej veškerého majetku banky I., včetně hmotného i nehmotného majetku, pohledávek a závazků vázaných na její majetek. Protože finanční prostředky, které získala banka I. v rozporu s právními předpisy, byly pravděpodobně součástí převedeného podniku, mohla být banka Č. dotčena vydáním rozhodnutí o rozkladu, a byla tedy přibrána za účastníka řízení.
Banka Č. uvedla k tomuto oznámení v přípisu ze dne 27. 3. 2001, že na ni nepřešly veřejnoprávní povinnosti banky I. v důsledku prodeje podniku. Nemůže se proto stát místo ní osobou povinnou a podřídit se opatření k nápravě a její práva a právem chráněné zájmy nemohou být rozhodnutím prezidia Komise (dále jen „prezidium“) v daném správním řízení dotčeny.
O rozkladu banky I. rozhodlo prezidium žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 10. 4. 2001. Tímto rozhodnutím změnilo rozhodnutí Komise ze dne 2. 12. 1998 tak, že bance Č. (žalobci) uložilo podle § 86 odst. 1 písm. a) zákona o cenných papírech opatření, jež spočívalo v její povinnosti uhradit do majetku investičních fondů finanční částky, které představovaly újmu, jež jim vznikla v důsledku protiprávního jednání banky I. (jejich souhrnná výše činila 229 926 400 Kč).
Toto rozhodnutí napadla banka Č. (dále též „žalobce“) žalobou, v níž dovozovala nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný vydáním takového rozhodnutí porušil § 86 odst. 1 písm. a) zákona o cenných papírech, podle něhož lze uložit opatření k nápravě pouze osobě, v jejíž činnosti byly zjištěny nedostatky spočívající v porušení právních předpisů, tedy jen té osobě, která své povinnosti porušila, nikoliv jiné osobě podléhající dozoru Komise. Žalobce nikdy žádnou ze svých povinností neporušil; přesto jako nástupce banky I., od níž nabyl podnik smlouvou o prodeji podniku, byl zavázán k povinnosti konat opatření uložená napadeným rozhodnutím za porušení podmínek stanovených v povolení uděleném podle zákona o cenných papírech či za porušení právních předpisů. Opatření k nápravě, jak je zřejmé z ustanovení § 86 zákona o cenných papírech, je možno ukládat pouze povinné osobě, nikoli jejímu nástupci, který se již žádného pochybení uvedeného v napadeném rozhodnutí nedopustil.
Ve druhém žalobním bodu žalobce poukazoval na to, že Komise porušila zásadu dvojinstančnosti správního řízení tím, že přibrala žalobce jako účastníka řízení až přípisem ze dne 16. 10. 2000. Komise rozhodnutím ze dne 2. 12. 1998 uložila bance I. povinnost zaplatit do majetku fondů částku 229 926 400 Kč pro porušení § 79 odst. 2 zákona o cenných papírech; banka I. podala proti tomuto rozhodnutí dne 18. 12. 1998 rozklad. Žalobce byl přibrán do řízení až v průběhu řízení o rozkladu, a nemohl tedy svá práva hájit od samého počátku. Uvedeným postupem porušil žalovaný ustanovení § 53 správního řádu, které každému účastníku správního řízení umožňuje podat opravný prostředek.
Žalobce konečně ve třetím žalobním bodu zpochybňoval pravomoc Komise ukládat povinnost odstranit následek porušení zákona – tedy uložit náhradu škody, která vznikla fondům, tuto škodu sama vypočítat a svým rozhodnutím uložit její náhradu poškozenému. Takové oprávnění má pouze soud, nikoli správní orgán. Opatření k nápravě má směřovat k odstranění protiprávního jednání, nikoli k odstranění jeho následků; dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o cenných papírech má Komise k následkům protiprávního jednání přihlížet při ukládání pokut a opatření, a nemá tedy zmocnění tyto následky sama opatřením odstraňovat.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že zatímco ukládaná sankce může dopadat pouze na pachatele, opatření směřující k odstranění zjištěných nedostatků, což bylo předmětem napadeného rozhodnutí, lze uložit i třetí osobě, pokud tato osoba zjištěné nedostatky může odstranit. Nápravné opatření nemá sankční, nýbrž reparační povahu. Dále tvrdila, že na nabyvatele podniku v rámci jeho prodeje přešla veškerá práva, veškerý majetek, závazky i pohledávky, a tedy i způsobilost zajistit nápravu. Proto nebylo na místě uložit opatření k zajištění nápravy převodci, ale nabyvateli podniku. Rozhodnutí mělo směřovat k odstranění nedostatku spočívajícího v neoprávněném prospěchu získaném protiprávním jednáním, a proto uložení peněžitého plnění zpět do majetku fondů je v daném případě jediným možným nápravným opatřením, kterým dojde k obnovení stavu souladného se zákonem. V daném případě prezidium neuložilo opatření k nápravě žalobci pro porušení zákona, ale pro jeho nástupnictví do aktiv, která na základě jednání v rozporu se zákonem o cenných papírech nabyl jako součást podniku.
Nejvyšší správní soud, který věc převzal k dokončení řízení podle § 132 s. ř. s., zrušil rozhodnutí prezidia ze dne 10. 4. 2001, jakož i rozhodnutí Komise ze dne 2. 12. 1998, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné předeslat, že zákon o cenných papírech je právním předpisem obsahujícím normy veřejnoprávní povahy, jejichž účelem je zajistit ochranu kapitálového trhu. K dosažení tohoto účelu slouží řada institutů, z nichž vyplývají povinnosti osob pohybujících se na tomto trhu. Součástí veřejnoprávní regulace je i státní dozor nad činnostmi těchto osob, vykonávaný Komisí. Nástrojem používaným při výkonu státního dozoru jsou opatření k nápravě a pokuty. Charakter obou nástrojů je odlišný: zatímco pokuta má výrazný sankční charakter, opatření k nápravě slouží zásadně k ukončení protiprávního jednání či odstranění protiprávního stavu vzniklého porušováním právních povinností. Je-li cílem opatření k nápravě odstranění protiprávního jednání, pak samo toto opatření může směřovat jenom vůči tomu, kdo protiprávně jedná, a nikoliv vůči třetí osobě, byť ta by měla z takového jednání majetkový prospěch. Přitom platí, že Komise může volit při výkonu dozoru jen takové prostředky, které jí zákon výslovně svěřuje, a může je uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Prostředky, které má Komise k dispozici, se týkají oblasti kapitálového trhu a nelze jimi zasahovat do sféry soukromoprávních vztahů.
Ad
žalobní bod 1: Nejvyšší správní soud přisvědčil právnímu názoru žalobce, že opatření k nápravě může Komise uložit pouze té osobě, v jejíž činnosti zjistí nedostatky. Podle § 86 odst. 1 zákona o cenných papírech platilo, že opatření k nápravě uložila Komise tehdy, zjistila-li „nedostatky v činnosti osob uvedených v § 82 odst. 1 písm. a) nebo b) nebo osob majících povinnosti ve smyslu § 82 odst. 1 písm. c), které spočívají v porušení podmínek stanovených v povolení uděleném podle tohoto zákona nebo v porušení právních předpisů nebo opatření podle § 83 odst. 1 písm. b)“. Opatření k nápravě tedy mohlo směřovat proti dvěma skupinám osob: první skupinu představovaly osoby uvedené v § 82 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona o cenných papírech, tedy emitent cenného papíru, který byl přijat k obchodování na veřejném trhu, osoba činící veřejnou nabídku cenného papíru, Středisko cenných papírů, organizátor veřejného trhu, obchodník s cennými papíry, pobočky, osoba podle § 45a, makléř, provozovatel tiskárny cenných papírů, osoba provádějící vypořádání obchodů s cennými papíry a osoba oprávněná k vedení části evidence střediska (v rozsahu této činnosti); druhou skupinu potom osoby mající povinnosti uložené ustanoveními § 48a, § 79 až § 81 zákona o cenných papírech, jakož i obchodníci s cennými papíry co do plnění jejich povinností ve vztahu ke Garančnímu fondu obchodníků s cennými papíry. Tímto výčtem je v obecné rovině vymezena osobní působnost Komise, co se týče ukládání opatření k nápravě; osobám nacházejícím se mimo tyto dvě skupiny uložit opatření k nápravě nelze. V konkrétní rovině je uložení opatření k nápravě vázáno na zjištění nedostatku v činnosti některé z těchto osob. Uvedený nedostatek může spočívat buď v porušení podmínek stanovených v povolení vydaném podle zákona o cenných papírech, nebo v porušení samotného zákona o cenných papírech či zvláštních zákonů regulujících kapitálový trh, jakož i v porušení jiných právních předpisů a opatření vydaných Ministerstvem financí na základě návrhu Komise; nedostatkem ve smyslu citovaného ustanovení je tedy protiprávní jednání. Vzhledem k tomu, že podle § 86 odst. 1 písm. a) zákona o cenných papírech má opatření k nápravě směřovat k odstranění zjištěných nedostatků, přičemž se jedná o nedostatky v činnosti některé z osob spadajících do jedné ze dvou shora uvedených skupin, je zřejmé, že opatření k nápravě může směřovat jedině vůči takové osobě. Jedině osoba, v jejíž činnosti byly zjištěny nedostatky, může učinit opatření směřující k jejich odstranění, tedy opatření k ukončení porušování svých právních povinností.
V dané věci Komise dospěla k závěru, že banka I. coby obchodník s cennými papíry porušila povinnost stanovenou v § 79 odst. 2 zákona o cenných papírech tím, že dala přednost obchodování na vlastní účet před obchody na účet klienta. V tomto jednání také spočívá nedostatek v činnosti této osoby a výlučně k odstranění tohoto nedostatku mohlo být uloženo opatření k nápravě. Konkrétně řečeno to znamená, že opatření k nápravě mohlo spočívat jedině v uložení zákazu provádět obchody na svůj účet přednostně před obchody na účet klienta, přičemž adresátem tohoto opatření mohla být toliko banka I.
Argumentace žalovaného, že v rámci prodeje podniku přešla na žalobce (banku Č.) i aktiva nabytá bankou I. v důsledku porušení § 79 odst. 2 zákona o cenných papírech, pročež lze opatření k nápravě uložit žalobci, není správná. Žalobce jednak není osobou, v jejíž činnosti byly zjištěny nedostatky spočívající v porušení jejích právních povinností, a jednak nelze mít za to, že by soukromoprávní úkon mohl způsobit změnu v osobě adresáta nápravného prostředku správního dozoru. Zásadně lze souhlasit s konstatováním Ústavního soudu, že
„smlouva o prodeji podniku, resp. části podniku, je závazkovým vztahem soukromoprávní povahy, kde subjekty mají rovné postavení, a podle tohoto hlediska je nutno posuzovat i charakter přecházejících práv a závazků. Smlouvou o prodeji podniku přecházejí závazky vzniklé ze závazkových právních vztahů bez ohledu na to, zda mají či nemají obchodní povahu, nikoliv však veřejnoprávní povinnosti“
(sp. zn. IV. ÚS 499/98). Výhradu lze zaujmout jedině k tomu, že citovaná právní věta ztotožňuje smlouvu se závazkovým vztahem, neboť smlouva není právním vztahem, ale je pouze právním titulem, na základě něhož závazkový právní vztah vzniká; právní důvod a právní následek nelze rozhodně zaměňovat. Z tohoto důvodu lze mluvit jedině o tom, že nikoliv smlouva, ale samotný prodej podniku či jeho části představují závazkový právní vztah soukromoprávní povahy. To však pouze pro upřesnění. Podstatné je, že v důsledku prodeje podniku dochází ke změně pouze v osobě dlužníka či věřitele v rámci soukromoprávních vztahů, a nikoliv i v rámci vztahů veřejnoprávních. Přestože tedy došlo k převodu práv a povinností ze soukromoprávních závazkových vztahů souvisejících s prodejem podniku z banky I. na banku Č., nedošlo tím zároveň k převodu či přechodu veřejnoprávní povinnosti strpět uložení opatření k nápravě za porušení zákazu obsaženého v § 79 odst. 2 zákona o cenných papírech z prvé banky na banku druhou.
Ad
žalobní bod 2: Správní řízení je zásadně dvoustupňové. Musí vycházet ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, účastníci v něm musí mít rovná procesní práva a povinnosti a musí mít reálnou příležitost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit. K tomu jim správní řád dává řadu procesních instrumentů, mimo jiné i rozložení řízení do dvou stupňů, což umožňuje přezkoumávání rozhodnutí a je pojistkou (zárukou) k eliminaci nezákonných či nesprávných správních rozhodnutí, a posiluje tak důvěru ve správnost rozhodování a právní jistotu.
Zásada dvojinstančnosti správního řízení vyjadřuje subjektivní právo účastníků správního řízení napadnout zásadně každé rozhodnutí vydané v prvém stupni řádným opravným prostředkem, tedy odvoláním či rozkladem; výjimkou z této zásady jsou případy, kdy buď takové oprávnění vyloučí zákon, nebo kdy se účastník svého práva podat odvolání či rozklad vzdá (§ 53 a § 61 odst. 3 správního řádu). Aby tato zásada mohla být reálně naplněna, tedy aby účastník řízení skutečně mohl podat proti správnímu aktu odvolání či rozklad, musí být účastníkem řízení již v prvém stupni. Jestliže správní orgán přibere určitou fyzickou či právnickou osobu za účastníka až v rámci řízení o odvolání či o rozkladu a v tomto řízení meritorně rozhodne o právech či povinnostech této osoby, zbavuje ji tím možnosti brojit proti takovému rozhodnutí řádným opravným prostředkem, a tedy i přezkoumání věci z hlediska zákonnosti, věcné správnosti a účelnosti i v dalším stupni.
V souzené věci bylo správní řízení zahájeno oznámením ze dne 19. 12. 1997 vůči bance I.; jí byla také rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 31. 3. 1998 uložena pokuta ve výši 5 000 000 Kč. Toto rozhodnutí bylo k rozkladu banky I. rozhodnutím Komise ze dne 15. 9. 1998 zrušeno a věc byla vrácena zpět k řízení v prvém stupni. V dalším řízení Komise rozhodnutím ze dne 2. 12. 1998 uložila opatření k nápravě bance I. Proti tomuto rozhodnutí podala banka I. dne 16. 12. 1998 rozklad. Teprve v rámci tohoto řízení o rozkladu byla oznámením ze dne 16. 10. 2000 přibrána za účastníka řízení banka Č. (žalobce), které bylo posléze žalobou napadeným rozhodnutím uloženo opatření k nápravě. Z tohoto stručného přehledu průběhu správního řízení vyplývá, že banka Č. po převážnou dobu vůbec nebyla účastníkem správního řízení. Především se neúčastnila řízení v I. stupni, ale až v rámci rozkladového řízení, a nemohla tedy proti rozhodnutí, jež nepříznivě zasáhlo do její majetkové sféry, podat řádný opravný prostředek, a účinně tak hájit svá práva v rámci správního řízení. I ohledně této námitky tedy dal soud žalobci za pravdu.
Ad
žalobní bod 3: Soud přisvědčil i třetímu žalobnímu bodu, a to pokud jde o závěr, že Komise není oprávněna jako opatření k nápravě uložit povinnost hradit finanční částky získané protiprávně bankou I. do majetku jednotlivých fondů.
Opatření k nápravě podle § 86 odst. 1 písm. a) zákona o cenných papírech patří mezi tzv. nápravné prostředky správního dozoru. Jejich cílem je odstranění nedostatků zjištěných v činnosti určitého okruhu osob (viz výše
ad
1), a to nedostatků spočívajících v porušování právních povinností. Jinak řečeno, cílem opatření k nápravě je buď odstranit stav či jednání, které jsou v rozporu s pravidly, jejichž dodržování je předmětem správního dozoru (viz návěta § 86 odst. 1 zákona o cenných papírech),
in concreto
odstranit stav udržovaný kontrolovaným a jsoucí v rozporu s podmínkami obsaženými v povolení vydaném podle zákona o cenných papírech nebo s právními předpisy či opatřeními podle § 83 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, nebo zamezit tomu, aby kontrolovaná osoba svým jednáním i nadále uvedené povinnosti porušovala. Banka I. svým jednáním – podle názoru správních orgánů – porušovala § 79 odst. 2 zákona o cenných papírech tím, že dala přednost obchodům na vlastní účet před obchody na účet zákazníků. Takový nedostatek bylo možno v mezích § 86 odst. 1 písm. a) zákona o cenných papírech odstranit jedině uložením zákazu pokračovat v takovém jednání; uložení povinnosti uhradit do majetku fondů peněžní částky odpovídající újmě vzniklé těmto fondům nesměřuje k odstranění nedostatků (porušení kontrolovaných povinností), ale k odstranění následků protiprávního jednání.
Tento závěr plně potvrzuje i demonstrativní výčet opatření k nápravě, obsažený v § 86 odst. 1 písm. a) zákona o cenných papírech. Patří sem omezení či ukončení některé činnosti, pozastavení nebo zákaz veřejné nabídky cenných papírů, změna nebo odnětí (dočasné či trvalé) povolení nebo souhlasů udělených podle zákona o cenných papírech. Výčet má sice demonstrativní (otevřenou) povahu, a lze tedy použít i jiná opatření k nápravě než ta, která vypočítává zákon o cenných papírech. Na druhé straně je při výkladu příkladmých výpočtů třeba vždy použít i jeden ze zvláštních argumentů právní logiky, a sice argument
per analogiam
(a simili)
. Jestliže zákon stanoví, že určité pravidlo platí „zejména“ o nějakém prvku A, B, C a D, pak to samé platí i o prvcích E, F až X výslovně neuvedených v zákoně, ovšem za předpokladu, že jsou prvkům A, B, C a D podobné (srov. Knapp, V.: Teorie práva. C. H. Beck, 1995, str. 173). Jestliže tedy demonstrativně vypočtená opatření k nápravě mají povahu zákazů určitého chování
(
non facere
)
, pak z dalších, výslovně neuvedených, nápravných prostředků budou přípustné jenom ty, které mají obdobnou povahu. Povinnost uhradit někomu určitou peněžní částku je povinností někomu něco splnit
(
facere
)
, a demonstrativnímu výčtu nápravných prostředků podle zákona o cenných papírech se tedy vymyká.
Nadto je třeba poznamenat, že Komise není vůbec nadána pravomocí rozhodovat o povinnosti jednoho subjektu uhradit druhému subjektu peněžní částku, která odpovídá majetkové újmě, jež mu v důsledku protiprávního jednání vznikla; to přísluší výlučně soudu jednajícímu a rozhodujícímu v civilním řízení soudním. Lze tedy konstatovat, že správní orgány nerespektovaly ústavní zásadu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které zákon stanoví, ale naopak tyto meze výrazně překročily.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.