Vydání 9/2012

Číslo: 9/2012 · Ročník: X

2652/2012

Daňové řízení: stavení prekluzivní lhůty pro vyměření daně; daňová kontrola

Daňové řízení: stavení prekluzivní lhůty pro vyměření daně; daňová kontrola
k § 41 a § 48 odst. 2 písm. a) soudního řádu správního
k § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro zdaňovací období let 2003 a 2004*) (v textu jen „daňový řád“)
I. Stavení prekluzivní lhůty pro vyměření daně podle § 41 s. ř. s. je vázáno na samotnou skutečnost zahájení soudního řízení a trvá do doby rozhodnutí soudu. Přerušení soudního řízení podle § 48 odst. 2 písm. a) s. ř. s. nemá na stavení lhůty vliv.
II. Náklady na pořízení zásob vynaložené v letech 1997 až 1998, ovšem uplatněné jako náklady až ve zdaňovacím období roku 2004, je oprávněn správce daně podrobit kontrole za zdaňovací období roku 2004 (§ 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Za prokázané je však musí vzít v případě, pokud pořízení zásob bylo předmětem předchozí daňové kontroly.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012, čj. 2 Afs 79/2011-171)
Prejudikatura:
č. 868/2006 Sb. NSS a č. 2055/2010 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 207/2008 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 705/06).
Věc:
Společnost s ručením omezeným AUTOMA Car proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o daň z příjmů právnických osob, o kasačních stížnostech žalobce i žalovaného.
Dne 9. 6. 2008 vydal Finanční úřad v Českých Budějovicích rozhodnutí, kterým byla žalobci dodatečně snížena daňová ztráta z příjmů právnických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2003, a to o částku 456 252 Kč. Stejného dne vydal tento úřad rozhodnutí, kterým byla žalobci dodatečně zrušena daňová ztráta ve výši 1 215 902 Kč a zároveň dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2004 ve výši 1 703 520 Kč. Proti oběma rozhodnutím se žalobce odvolal; jeho odvolání žalovaný rozhodnutími ze dne 23. 6. 2010 zamítl. Orgány finanční správy vyšly shodně z toho, že žalobce v daňovém řízení neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzených výdajů.
Obě rozhodnutí žalovaného žalobce napadl žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ten svým rozsudkem ze dne 7. 9. 2011, čj. 10 Af 75/2010, zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného o dani za rok 2003, a současně rozhodnutí o dani za rok 2004 zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Ve vztahu k oběma rozhodnutím žalovaného zaujal shodný právní názor, že nedošlo k prekluzi práva vyměřit daň. Žalobu proti rozhodnutí o dani za rok 2003 zamítl s odůvodněním, že se stěžovateli nepodařilo prokázat nákup zboží v hodnotě 439 217,80 Kč a dále soud akceptoval procesní postup správce daně spočívající ve využití poznatků zjištěných při kontrole daně z přidané hodnoty. Rozhodnutí o dani za rok 2004 zrušil s odůvodněním, že daňová kontrola provedená u žalobce v roce 2001 nijak nezpochybnila, že žalobce v tehdy kontrolovaném období nakoupil zboží, které v roce 2004 prodal Františku H. Správce daně tak nebyl při daňové kontrole v roce 2007 oprávněn požadovat doložení dokladů o nákupu zboží, jehož existence byla prokázána i v daňovém řízení vedeném s Františkem H. Stejně tak nebyl oprávněn požadovat doložení skutečnosti, že zboží bylo poškozeno. Krajský soud označil za důvodnou také žalobní námitku nemožnosti užití výsledku místního šetření u jiného subjektu jako důkazu v daňovém řízení vedeném se žalobcem.
Proti tomuto rozsudku podali kasační stížnost žalobce i žalovaný.
Žalobce napadl ten výrok rozsudku, jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí o doměření daně za rok 2003. V prvé řadě namítl nesprávné posouzení otázky
prekluze
. Daňová kontrola byla zahájena 31. 10. 2006, od 1. 1. 2007 tak počala běžet nová
prekluzivní lhůta
. Ta, podle konstantní judikatury, není přerušena vydáním platebního výměru ani odvolacího rozhodnutí. Byla však stavena podle § 41 s. ř. s. v důsledku podání žaloby dne 27. 1. 2009. Do data podání žaloby tak uplynulo ze lhůty 757 dnů a zbývalo 338 dnů. Krajský soud dne 20. 2. 2009 řízení o žalobě přerušil a v řízení pokračoval usnesením ze dne 27. 1. 2010. Po dobu přerušení řízení nemohl být aplikován § 41 s. ř. s., a tudíž z prekluzivní lhůty uběhlo dalších 340 dnů. V době nabytí právní moci zrušujícího rozsudku krajského soudu tedy zaniklo právo na vyměření daně za toto zdaňovací období. Následující rozhodnutí žalovaného proto bylo vydáno po uplynutí prekluzivní lhůty a krajský soud je měl
ex officio
zrušit. Krajský soud však k námitce
prekluze
uvedl, že soudní řízení je třeba posuzovat jako celek a že v době, kdy je řízení přerušeno, nedochází k opětovnému běhu prekluzivní lhůty. Podle názoru žalobce se § 41 s. ř. s. aplikuje pouze po dobu, kdy soudní řízení běží. To dovodil výkladem jak jazykovým, tak i teleologickým. Smyslem daného ustanovení je ochránit správce daně před uplynutím lhůty v době, kdy v důsledku soudního řízení nemůže ve věci konat. V daném případě však bylo řízení přerušeno právě z toho důvodu, aby správce daně konat mohl a aby mohl odstranit namítaný nezákonný stav, aniž by tak musel učinit soud. Správce daně tak nejen mohl, ale i fakticky konal, byť nezákonnost neshledal. K tomu žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, čj. 5 Afs 4/2008-108. Stejně tak Ústavní soud dospěl v nálezu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 493/05, k závěru, že účelem prekluzivních lhůt je stimulovat správce daně ke včasnému výkonu jeho práv a povinností. Ustanovení § 41 s. ř. s. tedy musí být jednoznačně vykládáno tak, že se v případě přerušení soudního řízení neaplikuje. Povinností správce daně bylo v té době konat a ten také konal. K případnému uplatnění § 47 odst. 2 daňového řádu poukázal žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2010, čj. 7 Afs 20/2007-73. Žalobce měl za to, že krajský soud musí přihlížet i k důvodům přerušení řízení, a zdůraznil, že v daném případě bylo tímto důvodem řízení o obnově. Přerušení řízení je
fakultativní
a soud k němu přistupuje proto, že je tu předpoklad, že v jiném řízení bude návrhu vyhověno a soudní řízení se stane bezpředmětným. Lhůta k vydání správního rozhodnutí proto musí běžet, neboť správní orgán koná. Pokud tedy soud přerušil řízení podle § 48 odst. 2 písm. a) s. ř. s., činil tak proto, že shledal, či alespoň připustil vady, a proto očekával, že rozhodnutí zruší správní orgán sám. Jiným přístupem k běhu prekluzivní lhůty by byl žalobce znevýhodněn. Správní orgán by takto dokonce mohl prekluzivní lhůtu uměle prodlužovat pouhým zahájením řízení o mimořádném opravném prostředku a v jeho rámci by mohl činit úkony. Nakonec žalobce poukázal i na § 48 odst. 3 s. ř. s., jímž ovšem zákonodárce mířil pouze na běh lhůt procesních.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobce označil právní názor zaujatý krajským soudem za správný. Řízení před krajským soudem je třeba posuzovat jako jeden celek a podle § 41 s. ř. s. při něm neběží prekluzivní lhůty pro vyměření daně. Žalobce v podstatě ztotožnil účinky přerušení řízení s účinky zastavení řízení, což nemá oporu v zákoně. V daném případě tedy
prekluzivní lhůta
běžela od 31. 12. 2006 do 31. 12. 2009, přičemž byla prodloužena o dobu, po kterou běželo soudní řízení, tj. od 27. 1. 2009 do 7. 9. 2011. Pokud tedy bylo o dani rozhodnuto dne 23. 6. 2010, stalo se tak v rámci prekluzivní lhůty.
Žalovaný kasační stížností napadl výrok rozsudku krajského soudu, jímž bylo zrušeno jeho rozhodnutí o doměření daně za rok 2004. Nezákonnost spatřoval v posouzení otázky oprávněnosti postupu správce daně ohledně daňových nákladů ve výši 7 289 819,99 Kč. V době pořízení zboží v letech 1998–2000 bylo v účetnictví žalobce zaúčtováno zboží pouze na účet „
zásoby
“, přičemž do nákladů se účtuje až při vyskladnění zboží ke spotřebě a v té době se stává daňovým nákladem. Žalobce tak o pořízení zboží účtoval o přijatých fakturách a zboží jen jako o závazku k dodavatelům a příjmu zboží na sklad. Podle § 23 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je základem daně rozdíl mezi výnosovými a nákladovými účty; samotné pořízení zboží na sklad základ daně neovlivňuje. Při daňové kontrole v roce 2001 neměl správce daně důvod kontrolovat doklady o pořízení zboží, které základ daně neovlivnilo. Daň, která byla za toto období sjednána, nemohla zahrnovat předmětné náklady. K proúčtování výdejky zboží ze skladu došlo až v roce 2004, a až v té době byl tedy ovlivněn základ daně; proto byl správce daně až v té době oprávněn kontrolovat pořízení tohoto zboží. Stejně tak byl oprávněn kontrolovat, zda toto zboží bylo skutečně prodáno Františku H. Krajský soud prodej označil za prokázaný svědeckou výpovědí, přičemž uvedl, že pochybení spočívající v nepoučení svědka nelze klást k tíži žalobci. Žalovaný řádně hodnotil všechny zjištěné skutečnosti. V řízení předložil František H. písemnosti vztahující se k nákupu zboží od žalobce. Jednalo se o faktury, zakázkový list a doklady z roku 2007 potvrzující výkup a likvidaci odpadu. Z těchto dokladů však nebyla zřejmá žádná souvislost s předmětným zbožím, a proto nebyly osvědčeny jako důkaz. Žalovaný proto trval na svém závěru, že žalobce tvrzené náklady neprokázal.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného namítl, že žalovaný vytrhl pouze části z odůvodnění rozsudku krajského soudu, což má zavádějící charakter. Zcela pak pominul, že již před zahájením daňové kontroly za rok 2004 byla pravomocně ukončena kontrola daně z příjmů za zdaňovací období roku 1997, 1998, 1999 a 2000. V rámci této kontroly žalobce doložil existenci zboží a jejich pořizovací cenu inventurním soupisem stavu zásob k 31. 12. 2000. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 8 Afs 28/2005, podle něhož lze o jedné věci rozhodovat pouze jednou. V rámci daňové kontroly za rok 2004 žalobce prokázal, že zboží prodané v roce 2004 bylo ve stavu zásob již k datu 31. 12. 2000. Správce daně tak kontroloval nákup zboží naskladněného v prekludovaném období a již dříve kontrolovaný. Je věcí správce daně, aby kontroloval rozhodné skutečnosti, kterými nejsou jen položky účtované do nákladů, ale veškeré položky prokazující správnost a průkaznost účetnictví. Žalovaný způsob účtování uvedl pouze příkladmo, aniž by tvrdil, že takto žalobce skutečně účtoval, a navíc pominul i jiné možnosti účtování. Žalobce dále upozornil na znění § 23 odst. 2 písm. a) bod 12 zákona o daních z příjmů, podle něhož by žalovaným obávané umělé navýšení aktiv zásob vedlo i k navýšení objemu pasiv. Žalobce proto považoval argumentaci krajského soudu za správnou, byť hovoří o nákladech přesto, že se jedná o prokázání událostí v prekludovaném období. Pokud pak bylo o nákladu účtováno v roce 2004, pak byl způsob účtování žalobce nepochybně v souladu s Českými účetními standardy pro podnikatele, což ani žalovaný nezpochybňoval. Žalobce dále poukázal na protokoly z daňového řízení, jimiž bylo bez pochyb doloženo, že předmětné zboží bylo v roce 2004 prodáno panu H. Žalovaný nepřípustně použil při hodnocení důkazů vnitřní poměry jiného daňového subjektu, které žalobce nemohl znát a ani ovlivnit. Jediným úkonem správce daně bylo „
prostudování faktur a zakázkového listu
“ a jen na tomto základě hodnotil souvislost s prodejem zboží. V rozporu s těmito svými nepodloženými závěry pak správce daně tržby za prodej sporného zboží panu H. ponechal ve výnosech žalobce. Žalobce měl za to, že prokázal oprávněnost zahrnutí pořizovací ceny zásob prodaných panu H. do nákladů roku 2004, prokázal správnost účtování, přičemž pořizovací cena byla prokázána již v rámci kontroly za zdaňovací období let 1997, 1998, 1999 a 2000.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobce zamítl.
Ohledně kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu v části, jímž bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného o dani za rok 2004, zrušil a v této části mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
VI. Posouzení důvodnosti kasačních stížností
VI.1 Kasační stížnost žalobce – zdaňovací období roku 2003
Kasační stížnost žalobce stojí na tvrzení
prekluze
práva vyměřit daň za rok 2003. Podle § 47 odst. 1 daňového řádu „
nelze daň doměřit nebo vyměřit po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat
“. Podle odstavce 2 téhož ustanovení běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt vyrozuměn o úkonu směřujícímu k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení.
Není pochyb o tom, že takovým úkonem je daňová kontrola, pokud je řádně zahájena a je v ní řádně pokračováno. V daném případě byla daňová kontrola zahájena v rámci základní tříleté prekluzivní lhůty, a to dne 31. 10. 2006; od 1. 1. 2007 tedy počala běžet nová
prekluzivní lhůta
, která by skončila dnem 31. 12. 2009. Přitom žalobce nezpochybňuje, že se jednalo o kvalifikovaný úkon správce daně přerušující běh prekluzivní lhůty. V jejím průběhu bylo o doměření daně sice rozhodnuto (platebním výměrem ze dne 9. 6. 2008 a rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 12. 2008), ovšem rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno rozsudkem krajského soudu ze dne 12. 2. 2010. Nové rozhodnutí žalovaného pak bylo vydáno dne 23. 6. 2010 (doručeno žalobci bylo 25. 6. 2010). V průběhu lhůty počítané od 1. 1. 2007 se tedy konalo řízení před krajským soudem, které bylo zahájeno podáním žaloby dne 27. 1. 2009 a ukončeno rozsudkem ze dne 12. 2. 2010. Podle § 41 s. ř. s. po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží lhůty pro zánik práva mj. ve věcech daní. Pokud by po celou dobu od podání žaloby do rozhodnutí soudu neběžela
prekluzivní lhůta
, nebyla by novým rozhodnutím žalovaného o dani překročena.
Žalobce v kasační stížnosti ovšem namítá, že se
prekluzivní lhůta
nestaví v době přerušení soudního řízení. Krajský soud přerušil řízení usnesením ze dne 20. 2. 2009 a pokračoval v něm usnesením ze dne 27. 1. 2010. Řízení přitom přerušil podle § 48 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve znění rozhodném v době přerušení řízení, tj. pro vedení řízení, v němž by mohlo být napadené správní rozhodnutí změněno nebo zrušeno. Stavení lhůty podle § 41 s. ř. s. je vázáno na samotnou skutečnost, že bylo zahájeno soudní řízení. Dobou řízení před soudem je třeba rozumět dobu od jeho zahájení do jeho skončení. Přerušení řízení je procesním institutem řešícím překážky v řízení, které jsou dočasné povahy. Přerušení řízení podle § 48 odst. 2 písm. a) s. ř. s. je na úvaze soudu, přičemž důvodem je, byť jen potenciální možnost, že může dojít ke změně či zrušení rozhodnutí napadeného správní žalobou. Nejde tedy přímo o překážku v soudním řízení a soud není povinen řízení přerušit. Nelze také hovořit o tom, že v době přerušení soudního řízení tu soudní řízení není. Přerušení řízení nemá stejné důsledky jako jeho zastavení. Uvažuje-li soud o přerušení řízení podle užitého ustanovení, neposuzuje v tomto okamžiku předběžně důvodnost žaloby, stačí, že je podán návrh či je vedeno řízení, které nevylučuje změnu či zrušení správního rozhodnutí. Nebylo by tedy namístě, pokud by soud přerušil řízení např. v případě, že by takový návrh byl žalobcem podán po uplynutí zákonných lhůt, tedy pokud by byl objektivně neúspěšný. Přerušení soudního řízení pro obnovu řízení prakticky umožňuje správnímu orgánu vyhovět námitkám žalobce, ale současně zaručuje, že nedojde ke kolizi mezi novým správním rozhodnutím a rozhodnutím soudu. Přerušení soudního řízení však nemá vliv na jiné lhůty, než jsou lhůty uvedené v 48 odst. 3 s. ř. s., které neběží. Smyslem a účelem § 41 s. ř. s. je, aby v důsledku soudního řízení, jehož délka je zpravidla nezávislá na aktivitě účastníků řízení, nezanikla dosud nevyužitá část prekluzivní lhůty. Správní orgán v určité lhůtě pravomocně rozhodl a podání žaloby běh prekluzivní lhůty staví do doby rozhodnutí soudu.
Žalobce v kasační stížnosti tvrdí, že řízení před správním orgánem je řízením směřujícím k vydání rozhodnutí, a tudíž že žalovaný koná za účelem rozhodnutí o dani. Podle jeho názoru se věc fakticky vrací do působnosti správce daně, a proto by v této době měla běžet i
prekluzivní lhůta
. Tato argumentace žalobce se však kříží s jeho poukazem na rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 23. 2. 2010, čj. 7 Afs 20/2007-73, č. 2055/2010 Sb. NSS, podle něhož musí být návrh na obnovu řízení podán ve lhůtě pro vyměření daně, ale jinak se obnova na běhu této lhůty neprojeví. Z toho plyne zejména, že obnova řízení není úkonem směřujícím k vyměření či doměření daně ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu, jinak by totiž byla úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty. Žalobce jí tento vliv na jedné straně přiznává, a současně jej na druhé straně popírá. Nelze mu tedy přisvědčit v názoru, že řízení o povolení obnovy (či o obnově) je řízením směřujícím ke stanovení daňové povinnosti ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu. Žalobce jako stěžovatel dále namítá, že takový postup podrývá právní jistotu ohledně běhu lhůty a umožňuje správnímu orgánu konat, aniž by mu běžela lhůta. K nejistotě ohledně běhu lhůty však dojít nemůže; podáním žaloby se lhůta staví do doby rozhodnutí soudu. Je ovšem pravdou, že správní orgán koná, aniž mu běží
prekluzivní lhůta
. To není zákonem vyloučeno. Řízení o obnově by totiž mohlo probíhat i souběžně se soudním řízením, které soud z tohoto důvodu nebyl povinen přerušit, stejně tak jako je možné i řízení o uspokojení navrhovatele podle § 62 s. ř. s. Smyslem a účelem § 41 s. ř. s. je, aby správnímu orgánu zůstala zachována část lhůty nevyčerpaná před zahájením soudního řízení pro případ, že jeho rozhodnutí bude soudem zrušeno a věc mu bude vrácena k dalšímu řízení. Tak může soud rozhodnout, jen pokud rozhodnutí žalobou napadené nebylo zrušeno ani změněno v obnoveném řízení. Pokud žalobce namítá, že by tak žalovaný mohl vlastní aktivitou uměle prodlužovat lhůtu k rozhodnutí o dani, lze oponovat, že i žalobce by tak po podání žaloby mohl lhůtu „
nechat vyčerpat
“ nedůvodným návrhem na obnovu. Tento argument proto neobstojí; je na soudu, aby tyto skutečnosti rovněž vážil při úvaze o nezbytnosti přerušení řízení.
Poukaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 4/2008-108 není případný, neboť ten posuzuje aplikaci § 41 s. ř. s. v případě žaloby na ochranu před nečinností či před nezákonným zásahem. Vychází přitom z názoru, že § 41 s. ř. s. je sice uveden v obecných ustanoveních, a tedy by měl být aplikován v řízení o všech žalobních typech, v nichž má běh prekluzivní lhůty k rozhodnutí správního orgánu význam, ale je třeba vždy vážit smysl a účel soudního řízení. Žaloby proti nečinnosti správního orgánu či proti nezákonnému zásahu totiž nijak nevylučují, aby správní orgán v řízení pokračoval (ba naopak je to žádoucí), neboť jsou podávány v průběhu správního řízení, nikoliv po jeho pravomocném ukončení. Žalobcem tvrzená analogie s daným řízením tu proto nemá místa.
Žalovaný tedy při rozhodování o dani za rok 2003 (stejný závěr se týká i roku 2004) nepřekročil prekluzivní lhůtu, byla-li odvozena od zahájení daňové kontroly, přičemž nebylo třeba zkoumat existenci dalšího úkonu přerušujícího běh lhůty. Přitom rozhodující je stavení lhůty žalobou podanou dne 27. 1. 2009, přičemž stavení bylo ukončeno právní mocí rozsudku krajského soudu o této žalobě. Počítá-li ovšem žalovaný ve svém vyjádření tuto lhůtu od podání prvé žaloby do vydání druhého rozsudku krajským soudem (tedy o druhé žalobě), je jeho názor nesprávný.
Prekluzivní lhůta
nepochybně běžela v době po vydání prvého rozsudku do podání druhé žaloby. To však nemá pro posouzení věcí význam, neboť k překročení prekluzivní lhůty z výše uvedených důvodů nedošlo.
VI.1.a Závěr Nejvyššího správního soudu ke kasační stížnosti žalobce
Nejvyšší správní soud tak shledal právní názor vyslovený krajským soudem k běhu prekluzivní lhůty správným a kasační námitku podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. neuznal důvodnou. Vazba tohoto kasačního důvodu ke kasačnímu důvodu podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se nejeví příliš srozumitelnou, žalobce v kasační stížnosti ostatně ani neuvedl, čím by měla být naplněna. Kasační stížnost žalobce proto Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. věty druhé jako nedůvodnou zamítl.
VI.2 Kasační stížnost žalovaného – zdaňovací období roku 2004
Kasační stížnost žalovaného stojí zejména na tvrzení nesprávnosti právního názoru soudu o nepřípustnosti hodnocení důvodnosti výdajů spočívajících v nákupu zásob v období, které podléhalo prekluzi.
Krajský soud v napadeném rozsudku v prvé řadě vyslovil, že bylo dostatečně prokázáno, že zboží bylo žalobcem v roce 2004 prodáno Františku H., což odpovídá i závěru daňového řízení vedeného s Františkem H. Proti tomu žalovaný namítá, že nemohl osvědčit jako důkaz doklady předložené panem H., neboť z nich nebylo možné zboží ztotožnit. Protokoly o místním šetření, na něž odkazuje žalobce, označil za sepsané správcem daně v rámci dožádání pro finanční úřad vedoucí daňové řízení s Františkem H. Ostatně již v odvolacím rozhodnutí k tomu uvedl, že jde o samostatná řízení, v nichž je třeba samostatně hodnotit unesení důkazního břemene. Tomuto názoru žalovaného nelze přisvědčit. Daňové řízení je sice vedeno s jednotlivými daňovými subjekty samostatně a každého samostatně tíží důkazní břemeno, ovšem je vyloučeno, aby v daňovém řízení kupujícího bylo vzato za prokázané, že určité zboží bylo nakoupeno od určitého subjektu, přičemž v daňovém řízení prodávajícího by byl na základě stejných podkladů přijat závěr opačný. Že by tomu bylo jinak, žalovaný nedokládá a k příjmu z tohoto obchodu také zřejmě přistupoval jako k příjmu daňově relevantnímu. V této části tedy Nejvyšší správní soud považuje argumentaci krajského soudu za dostatečnou a správnou.
Jiná je ovšem situace ohledně nákladů spojených s nákupem tohoto zboží žalobcem. Žalobce tvrdil, že jde o zboží nakoupené v letech 1997 a 1998 jako zásoby, které nebyly použity do doby prodeje v roce 2004. Žalovaný v kasační stížnosti konstatuje způsob účtování o zásobách, s nímž žalobce ve vyjádření polemizuje, a poukazuje na dvě možnosti účtování; žalobce přitom ale nekonkretizuje, který z možných způsobů účtování skutečně užil. Ostatně to není ani doložitelné vzhledem k tomu, že mu účetnictví z let tvrzeného uskutečnění nákupu bylo odcizeno. Je tak třeba vycházet z faktického stavu, tedy ze skutečnosti, že tvrzená pořizovací cena těchto zásob byla jako náklad uplatněna právě v rozhodném období roku 2004.
Základem daně podle § 23 zákona o daních z příjmů je rozdíl, o který příjmy převyšují výdaje (náklady). Kontrolou pak správce daně podle § 16 odst. 1 daňového řádu zjišťuje nebo prověřuje daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Uplatnil-li žalobce v rozhodném období částku cca 7 milionů korun jako náklad spojený s pořízením zásob oproti příjmu za prodej téhož zboží ve výši cca 300 000 Kč, pak byl správce daně oprávněn zkoumat, zda se jedná o náklad vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů. Časová souvislost s kontrolovaným zdaňovacím obdobím je dána tím, že v něm byl tento náklad uplatněn. Skutečnost, že doklady o nákupu (pokud by existovaly) byly vystaveny v letech 1997 a 1998, neznamená, že výzva k doložení výše uplatněných nákladů je nepřípustná. Spatřuje-li žalobce její nepřípustnost v tom, že se týká „
prekludovaného období
“, je třeba poukázat na znění § 47 daňového řádu. Toto ustanovení určuje lhůty k vyměření či doměření daně, přičemž počátek lhůty je spojen s povinností podat daňové přiznání – tím je třeba rozumět daňové přiznání za zdaňovací období, v němž daná částka ovlivňuje výši daně.
Krajský soud také nepřípustnost kontroly dokladů o pořízení zásob v důvodech rozsudku nespojoval s časovým odstupem od pořízení zásob (což ovšem situoval do let 1998 až 1999), ale s tím, že v mezidobí (v roce 2001) byla u daňového subjektu provedena jiná kontrola daně z příjmů. Vychází tak z předpokladu, že období nákupu zásob bylo kontrolováno, přičemž konkrétně uvádí: „
Postup správce daně byl nesprávný, neboť zdaňovací období 2001, kdy došlo k pořízení zboží, bylo již správcem daně kontrolováno
“. Kromě toho, že vymezení doby pořízení zásob v obou citovaných případech nemá oporu ve správním spise, je zřejmé, že krajský soud považuje výdaj za nákup zásob za správcem daně kontrolovaný, a proto jeho podrobení další kontrole za nepřípustné; v této souvislosti poukazuje na prekluzi. K prekluzi by ovšem mohlo dojít zejména, pokud by sporná částka byla součástí základu daně v tehdy kontrolovaných zdaňovacích obdobích. Logicky však nemůže být součástí základu daně tehdy a znovu ve zdaňovacím období roku 2004. Z důvodů uvedených krajským soudem však není jasné, proč se domnívá, že výdaje za nakoupené zásoby byly předmětem kontroly v roce 2001, nehodnotí vůbec skutečnost, že v tehdy hodnoceném období nebyly, a to ani podle vyjádření žalobce, daňově relevantními.
Žalobci nelze přisvědčit v názoru, že pořízení zásob bylo předmětem daňové kontroly konané v roce 2001 v rámci kontroly správnosti a úplnosti a průkaznosti účetnictví, neboť odporuje logice, aby taková kontrola byla provedena v období, za které bylo účetnictví odcizeno. Na druhé straně však nelze přehlédnout tvrzení žalobce, že pořízení zásob předmětem kontroly bylo, neboť k němu směřovala výzva tehdy správcem daně učiněná, na jejímž základě také předložil inventurní soupis k 31. 12. 2000. Pokud tomu tak skutečně bylo, nemohlo jít o akceptaci daňově relevantního výdaje (a tudíž nelze hovořit o žádné prekluzi), ale mohlo by se jednat o okolnost zjištěnou při kontrole, která by mohla mít vliv na závěr daňové kontroly za rok 2004. Bylo by totiž nutno vzít za prokázané, že zásoby prodané v roce 2004 skutečně v té době (před pořízením inventurního soupisu za rok 2000) pořízeny byly a ze seznamu by bylo možno usoudit i na hodnotu těchto zásob a tím i na důvodnost uplatněných nákladů v roce 2004. Ve spise je ovšem založen pouze protokol o zahájení daňové kontroly za zdaňovací období let 1997, 1998, 1999 a 2000, v němž je konstatováno, že účetní doklady za roky 1997 a 1998 byly odcizeny, což je doloženo protokolem Policie ČR. Konstatováno je předložení dokladů za rok 1999 a 2000. Dále je ve správním spise nedatovaná a nepodepsaná zpráva o daňové kontrole týkající se kontroly daně z příjmů za zdaňovací období roku 1999 a 2000. Podle tvrzení žalobce ovšem byly zásoby pořízeny v letech 1997 a 1998. Krajský soud tedy dospěl k určitému závěru ohledně předmětu a výsledku kontroly za období, v němž měly být zásoby pořízeny (byť nemá zcela jasno, které období to bylo), aniž by však pro tento závěr měl oporu ve správním spise a aniž by jeho hodnocení bylo logické z hlediska možnosti daňové relevance.
Opakovaná kontrola je, jak již bylo vícekrát v judikatuře vysloveno, nepřípustná (srovnej např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2006, čj. 8 Afs 34/2005-55, ze dne 24. 1. 2006, čj. 2 Afs 31/2005-57, č. 868/2006 Sb. NSS, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 705/06, č. 207/2008 Sb. ÚS). Od správce daně lze skutečně vyžadovat, aby veškeré skutečnosti
rozhodné ke stanovení daňové povinnosti
získal v rámci první kontroly a nevyžadoval je opakovaně či dodatečně. Zápověď opakování daňové kontroly se tedy týká shodné daňové povinnosti. Krajský soud argumentuje tím, že sjednáním daně byl akceptován určitý skutkový stav a doměření daně za toto období bylo prekludováno. Sjednání daně podle § 31 odst. 7 daňového řádu je způsobem stanovení daně dohodou přicházejícím v úvahu tam, kde nelze daň stanovit dokazováním ani pomůckami. Sjednání daně pak má stejné účinky jako jakýkoliv jiný způsob stanovení daně. Údajné sjednání daně za období, kdy měly být zásoby nakoupeny, tedy je i rozhodnutím o tom, že stěžovatel dosáhl určitých příjmů a vynaložil určité výdaje. Vůbec to však nemusí být závěrem o akceptaci pořízení zásob správcem daně, pokud se do stanovení daně nijak nepromítlo a pokud toto jejich pořízení či existence nebylo předmětem kontroly. To je však zjistitelné jedině ze spisu k daňové kontrole prováděné v roce 2001, který však krajský soud k dispozici neměl, a jeho závěry jsou v tomto směru nepodložené. I v případě, že v dalším řízení krajský soud ze spisu daňové kontroly z roku 2001 zjistí, že v té době žalobce měl na skladě zásoby v odpovídající hodnotě, které pak v roce 2004 prodal, nemůže opomenout hodnocení dalších skutečností vyšlých najevo při daňové kontrole zdaňovacího období roku 2004. Označil-li soud za zcela nerozhodná zjištění týkající se pojištění, nelze mu přisvědčit. V úvahu je třeba vzít zejména tvrzení, že při soupisu zboží poškozeného povodněmi měl pojišťovatel provést soupis veškerého poškozeného zboží na skladě bez ohledu na to, kdy bylo poškozeno a zda se na ně vztahovala pojistka. Tento soupis pak tvrzenému rozsahu zásob nenasvědčuje. Skutečnost, že by bylo doloženo, že zásoby byly evidovány v době předchozí kontroly, tedy sama o sobě neznamená, že ve stejném objemu byly předmětem prodeje v roce 2004, a tudíž, že lze za náklad považovat celou žalobcem uplatněnou částku. To vše však je otázkou dalších zjištění a hodnocení těchto nově zjištěných skutečností v souvislosti se skutečnostmi již zjištěnými.
VI.2.a Závěr Nejvyššího správního soudu ke kasační stížnosti žalovaného
V části hodnotící zákonnost rozhodnutí správce daně za zdaňovací období roku 2004 je tedy rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť závěry v něm uvedené postrádají oporu ve správním spise; krajský soud přitom zaujal právní názor o vztahu k jinému zdaňovacímu období, aniž by měl k dispozici doklady k předchozí daňové kontrole. K tomu je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet i nad rámec kasační stížnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s). Závěr, že stačí sama skutečnost, že se předchozí daňová kontrola konala, není správný. V tom byl naplněn kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Proto Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu v části, jíž bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného o dani za rok 2004, podle § 110 odst. 1 věty první zrušil a v této části mu věc vrátil k dalšímu řízení; v něm je krajský soud podle odstavce 4 téhož ustanovení vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným.
*) S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.