2066/2010
Daňové řízení: prominutí daně; řízení před soudem: přezkum rozhodnutí o prominutí daně
Daňové řízení: prominutí daně
Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí o prominutí daně
I. Ačkoliv zde není veřejné subjektivní právo daňového dlužníka na poskytnutí
daňové
úlevy ve formě „prominutí daně“, je rozhodnutí příslušného správce daně vydané podle
§ 55a zákona č.
337/1992
Sb., o správě daní a poplatků, přezkoumatelné ve správním soudnictví.
II. Správní soud pak při přezkoumávání takového rozhodnutí o prominutí
daně, které
vychází toliko ze správního uvážení rozhodujícího orgánu, zkoumá, zda bylo vydáno
v řádném řízení
vymezeném normami hmotného i procesního daňového práva s vyloučením případné svévole
rozhodujícího
orgánu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, čj.
7 Afs 15/2007-106)
Prejudikatura: č. 841/2006 Sb. NSS, č. 1472/2008 Sb. NSS a č. 1889/2009
Sb. NSS ;
nález Ústavního soudu č. 11/2007 Sb. ÚS (sp. zn. IV.
ÚS
2323/07).
Věc: Společnost s ručením omezeným REPOS - Montáže proti Finančnímu úřadu
v Jablonci nad
Nisou o prominutí daně, o kasační stížnosti žalobkyně.
Správce daně k žádosti žalobkyně rozhodl dne 6. 2. 2006 podle
§ 55a zákona o správě
daní a
poplatků, o částečném prominutí penále ve výši 40 386 Kč, jež vzniklo v souvislosti
s
opožděnou úhradou daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 7/2000 až 12/2002. Žalobkyně
se žalobou
domáhala zrušení tohoto rozhodnutí.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 25. 10. 2006,
čj. 59 Ca
55/2006-40, žalobu odmítl, protože dospěl k závěru, že napadeným správním rozhodnutím
nebyla
zkrácena veřejná subjektivní práva žalobkyně. Správní žalobou se totiž lze podle
§ 65 s. ř. s.
domáhat zrušení
pouze takových rozhodnutí správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují práva
nebo povinnosti, nestanoví-li soudní
řád správní nebo zvláštní zákon jinak. V dané věci tomu tak nebylo. Napadené
správní
rozhodnutí je založené na zákonem poskytnutém oprávnění k „absolutní volné úvaze“,
která zásadně
není předmětem soudního přezkumu. S ohledem na dikci uvedeného ustanovení
zákona o správě daní
a poplatků,
jakož i s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn.
IV. ÚS 49/04, proto nutno dovodit, že rozhodnutí
o prominutí příslušenství daně není rozhodnutím o věci samé, nezasahuje se jím do
hmotněprávní
pozice žalobkyně, a jako takové jej nelze podřadit legislativní zkratce „rozhodnutí“
ve smyslu
§ 65 s. ř. s.
Jeho
přezkoumání soudem ve správním soudnictví je podle
§ 70 písm. a)
s. ř. s.
vyloučeno, a proto krajský soud žalobu podle
§ 46 odst. 1
písm. d) s. ř.
s. ve vazbě na §
68 písm.
e) s. ř. s. usnesením odmítl jako nepřípustnou.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační
stížnost.
Stěžovatelka namítla, že rozhodnutí o prominutí daně či jejího příslušenství, z důvodů
nesrovnalostí
vyplývajících z uplatňování daňových zákonů, není pouhým dobrodiním zákona. V jejím
případě má na
prominutí daně či jejího příslušenství právní nárok. Nelze akceptovat úvahu krajského
soudu o tom,
že správní orgán měl možnost absolutního správního uvážení. Takovýto závěr je v prostředí
demokratického právního státu zcela nepřijatelný. Správní orgán musí v právním státě
při realizaci
své diskreční pravomoci vycházet mimo jiné z ústavních principů zákazu libovůle,
principu rovnosti a
proporcionality. Krajský soud měl žalobu meritorně projednat a postup správního orgánu
podrobit
soudnímu přezkumu. Nelze souhlasit ani se závěrem krajského soudu, že rozhodnutí
správního orgánu
nemuselo být odůvodněno. Rozhodnutí správního orgánu nebylo dostatečně odůvodněno,
a proto je v
důsledku této vady nepřezkoumatelné. Postupem správního orgánu byla dotčena i její
dobrá víra v to,
že řádně plní své daňové povinnosti. Na tuto výtku krajský soud vůbec nereagoval.
Stěžovatelka proto
navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc
vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s posouzením
věci krajským
soudem. Nesouhlasí se závěry stěžovatelky, že by správní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné
pro
absenci odůvodnění a že by byla dotčena dobrá víra stěžovatelky v to, že řádně plní
své daňové
povinnosti. Podle §
55a odst. 4
zákona o správě daní a poplatků totiž rozhodnutí vydané podle tohoto ustanovení
nemusí být
odůvodněno. Přesto správní orgán nad rámec zákona své rozhodnutí částečně odůvodnil.
Pokud jde o
dobrou víru stěžovatelky, stěžovatelce byla právem dodatečně doměřena daň z přidané
hodnoty ve výši
141 600 Kč a bylo jí sděleno penále. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka ostatně
nepodala ani
odvolání, a nelze proto dovozovat porušení její dobré víry. Žalovaný navrhl, aby
Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem ze dne 28. 6. 2007,
čj.
7 Afs 15/2007-76, tak, že ji jako nedůvodnou
zamítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tento
rozsudek
Nejvyššího správního soudu byl na základě ústavní stížnosti stěžovatelky zrušen nálezem
Ústavního
soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III.
ÚS
2556/07, který je dostupný na
http://nalus.usoud.cz.
Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud především vyložil, z jakých důvodů má
za to, že
stěžovatelkou napadené správní rozhodnutí je přezkoumatelné ve správním soudnictví
a proč se nemůže
prosadit důvod nepřípustnosti podané žaloby ve smyslu
§ 46 odst. 1
písm. d) s. ř.
s. Pokud jde o rozhodnou materii, opřel se o své dřívější rozhodnutí ze dne
22. 1. 2007, sp.
zn. III. ÚS 103/06, ze dne 13. 11. 2007, sp. zn.
IV. ÚS 2323/07, ze dne 17. 4. 2009 (č. 11/2007
Sb. ÚS), sp. zn. IV. ÚS 1136/08, a ze dne 17. 6.
2009, sp. zn. I. ÚS 398/09. Zdůraznil, že
soudní řád správní
oproti právní
úpravě uvedené v §
248 odst. 2
písm. i) o. s. ř. již výslovně nevylučuje ze soudního přezkumu správní rozhodnutí,
jež jsou
založena na „správním uvážení“. Vyhovění žádosti daňového dlužníka o prominutí daně
(jejího
příslušenství) pak zásadně spočívá na správním uvážení správního orgánu, jímž je
Ministerstvo
financí, a v případech vymezených vyhláškou Ministerstva financí č.
299/1993 Sb.,
kterou se zmocňují
územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně, i finanční úřady. Pokud jde
o dřívější právní
názor, že rozhodnutí založená na absolutní volné úvaze správního orgánu nepodléhají
přezkumu ve
správním soudnictví, pak tento názor byl již překonán. Institut prominutí daně či
jejího
příslušenství v sobě zahrnuje kombinaci neurčitého právního pojmu (důvody nesrovnalostí)
a správního
uvážení. Za této situace je pak ve správním soudnictví oprávněným požadavek účastníka
řízení domáhat
se, aby bylo přezkoumáno, zda bylo rozhodnutí vydáno v řádném řízení vymezeném normami
hmotného i
procesního (daňového) práva s vyloučením případné svévole rozhodujícího orgánu. I
když zde není
veřejné subjektivní právo na poskytnutí posuzované úlevy, nelze vyloučit, zda nebylo
zasaženo do
práva stěžovatelky na řádný proces, jež mohlo být dotčeno, resp. porušeno a jehož
ochrany se lze u
soudu domáhat. Byl to konečně i Nejvyšší správní soud, který v poslední době připustil
přezkum
rozhodnutí o prominutí daně (příslušenství). Stalo se tak např. ve věci sp. zn.
2 Afs 207/2005 (č. 1472/2008 Sb. NSS),
2 Afs 159/2005 (č. 1889/2009 Sb. NSS),
2 Afs 4/2006 a
8 Afs 127/2005 (vše dostupné na
www.nssoud.cz).
Ústavní soud
proto konstatoval - oproti názoru Nejvyššího správního soudu obsaženého v ústavní
stížností
napadeném rozsudku - že stěžovatelkou napadené rozhodnutí správce daně je přezkoumatelné
ve správním
soudnictví. Nejvyšší správní soud tak porušil právo stěžovatelky na přístup k soudu
ve smyslu
čl. 36 odst.
1 a
čl. 2 odst. 2
Listiny základních
práv a svobod a čl.
2
odst. 3 Ústavy. Nejvyšší správní soud však zatížil své řízení i vadou nesprávně
obsazeného
soudu, když ve věci sám rozhodl. Pokud se totiž hodlal odchýlit od dřívějšího právního
názoru
obsaženého v rozhodnutí ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 2
Afs 4/2005 (č. 841/2006 Sb. NSS), měl věc správně postoupit rozšířenému senátu.
Zasáhl tak
rovněž do ústavního práva stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu
čl. 38 odst.
1 Listiny a
ve svém důsledku porušil i čl.
90 a čl.
94 odst. 1
Ústavy.
Nejvyšší správní soud je povinen ve své další rozhodovací činnosti respektovat
„zřetelně
argumentačně“ vyjádřený právní názor Ústavního soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího
správního
soudu ze dne 11. 6. 2009, čj. 7 Afs 115/2008-80,
a ze dne 12. 6. 2009, čj. 7 Afs 114/2008-92).
Nejvyšší správní soud proto vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným ve
zrušujícím nálezu
ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2556/07,
přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v souladu s
§ 109 odst. 2,
odst. 3 s. ř.
s. v rozsahu
a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je opodstatněná.
Stěžovatelkou podaná kasační stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu, jímž
byla žaloba
stěžovatelky odmítnuta pro nepřípustnost (absence rozhodnutí ve smyslu
§ 65 s. ř. s.).
Rozhodnutí
správce daně o prominutí daně podle
§ 55a zákona o správě
daní a
poplatků je ve skutečnosti přezkoumatelné ve správním soudnictví, a stěžovatelka
proto
oprávněně namítala nezákonnost tohoto rozhodnutí ve smyslu
§ 103 odst.
1 písm. e) s. ř.
s. (...)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.