Vydání 4/2006

Nejvyšší správní soud v souzené věci vycházel z ustanovení § 32 odst. 7 d. ř., podle něhož "". Údaje, které ustanovení § 32 odst. 2 téhož zákona považuje za základní, jsou následující: označení oprávněného správce daně, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, případně i číslo platebního výměru, datum podpisu rozhodnutí, které je dnem vydání rozhodnutí, přesné označení příjemce rozhodnutí, výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, a jde-li o peněžité plnění, také částku a číslo účtu příslušné banky, na nějž má být částka zaplacena, lhůta plnění, poučení o místu, době a formě podání opravného prostředku s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku a vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka správce daně s uvedením jména, příjmení a funkce, a otisk úředního razítka se státním znakem; tuto náležitost lze nahradit zaručeným elektronickým podpisem pracovníka a jeho kvalifikovaným certifikátem.

Vybírání daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků se však řídí zvláštní procesní úpravou obsaženou v § 69 d. ř. Jedná se o stav, kdy plátce daně má povinnost daň srazit a odvést. Podle § 69 odst. 1 d. ř. daň nebo úhradu na zajištění daně, kterou byl plátce daně povinen srazit nebo vybrat z daňového základu, odvede správci daně ve lhůtě stanovené tímto nebo zvláštním zákonem. Pokud tyto daňové částky nebyly sraženy nebo vybrány ve stanovené výši nebo odvedeny ve stanovené lhůtě, předepíše správce daně plátci daně tyto částky k přímému placení.

Daňová povinnost z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků se tedy nevyměřuje, pouze se předepisuje k přímému placení. Znamená to, že správce daně má povinnost, zjistí-li nedostatky v postupu plátce daně, plátci předepsat k přímému placení rozdíl mezi daní, kterou srazil a odvedl, a daní, kterou dle platných právních předpisů srazit a odvést měl. Správce daně předepíše tedy plátci k přímému placení daňové částky, které ve stanovené lhůtě nebyly sraženy a odvedeny.

Nejvyšší správní soud se neztotožnil s právním názorem krajského soudu týkajícím se nicotnosti napadených rozhodnutí, kterou soud dovodil ze skutečnosti, že výrok zmíněného platebního výměru obsahuje pouze uvedení celkové částky doměřené daně, přičemž neobsahuje rozpis základu daně.

Nejvyšší správní soud při zkoumání struktury platebního výměru, jako právního aktu vydávaného správcem daně, tedy první instancí, a s přihlédnutím k procesním odlišnostem, za nichž je tento akt vydáván, a rovněž za situace, že stylistika a pořadí uváděných údajů není předmětem právní úpravy, uzavírá, že výrok zkoumaného platebního výměru začíná již svým označením, tedy údajem, že se jedná o platební výměr. Jiným způsobem nežli platebním výměrem nelze totiž v daňovém řízení závazně daňovou povinnost ukládat. Protože skladba platebního výměru obsahuje pouze výrok a poučení o opravných prostředcích, neboť odůvodnění je v těchto případech zákonem vyloučeno, pak text, který se nachází za označením názvu tohoto rozhodnutí, je nutně součástí výroku. Pokud tedy zkoumaný platební výměr ve svém výroku odkázal na zprávu z daňové kontroly, na základě jejíhož zjištění se předepisuje daňová částka plátci daně k přímému placení, a vlastně slouží i jako "odůvodnění", uvedl i právní předpisy, podle nichž je rozhodováno, a uvedl částku daně, lhůtu, ve které má být předepsaná daň uhrazena, a účet, na který má být uhrazena, naplnil tak požadavky § 32 odst. 2 d. ř. Takový platební výměr není neplatný ani nicotný právní akt. Požadavek na sdělení základu daně u daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků a spojování jeho absence s důsledky nicotnosti právního aktu neodpovídá zákonné úpravě. Výše uvedené zákonem požadované náležitosti rozhodnutí obsahovalo i rozhodnutí stěžovatele.