Vydání 10/2004

Číslo: 10/2004 · Ročník: II

351/2004

Daňové řízení: přeplatek na dani

Ej 369/2004
Daňové řízení: přeplatek na dani
k § 64 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb. (v textu též "daňový řád")
Zrušení či změny rozhodnutí správce daně, kterými byla stěžovateli vyměřena daň z převodu nemovitostí, lze v daňovém řízení dosáhnout jen opravnými prostředky upravenými v zákoně ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Vznik přeplatku na této dani za rok 1996 z důvodu nezákonnosti rozhodnutí žalovaného nelze dovozovat jen proto, že Ústavní soud nálezem v konkrétní věci jiného účastníka rozhodl o tom, že u něj byla napadená rozhodnutí vydána v rozporu s právními předpisy (zde: II. ÚS 485/98 ve věci ústavní stížnosti města Stříbra).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2004, čj. 5 Afs 25/2003-57)
Věc:
Město R. proti Finančnímu ředitelství v Hradci Králové o daň z převodu nemovitostí, o kasační stížnosti žalobce.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 4. 2002 byla zamítnuta žalobcova odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Rychnově nad Kněžnou, kterými byly zamítnuty žalobcovy žádosti o obnovu řízení ukončených pravomocnými platebními výměry na daň z převodu nemovitostí dle zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou zamítl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 5. 2003.
Žalobce (dále "stěžovatel") brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností; především namítal, že mu vyměřením daně z převodu nemovitostí vznikl na této dani přeplatek, který by mu měl být vrácen. Své tvrzení o nezákonnosti platebních výměrů, kterými mu byla vyměřena daň z převodu nemovitostí dle § 20 odst. 6 písm. g) zákona ČNR č. 357/1992 Sb., opřel o nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98. Stěžovatel také uvedl, že poté, co žalovaný usoudil, že návrh na obnovu řízení je podán po uplynutí subjektivní tříleté lhůty stanovené v § 47 daňového řádu, měl tento návrh posoudit podle jeho obsahu jako žádost o vrácení přeplatku dle § 64 daňového řádu, neboť lhůta k učinění tohoto úkonu dosud neuplynula.
Z obsahu spisu vyplynulo, že stěžovatel podal daňová přiznání k dani z převodu nemovitostí [§ 21 odst. 1 písm. b) zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění platném pro zdaňovaní období roku 1996] na základě smluv o převodu bytové jednotky jejich stávajícímu nájemci dle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), a to poté, co katastrální úřad rozhodl o povolení vkladu práva. Přiznanou daň z převodu nemovitostí vyměřil v roce 1996 správce daně I. stupně platebními výměry, které byly stěžovateli v témže roce doručeny a nabyly právní moci.
Stěžovatel podal dne 11. 2. 2000 žádosti o obnovu řízení ukončených platebními výměry na daň z převodu nemovitostí, které nabyly právní moci v letech 1996 - 1999. Správce daně I. stupně vyhověl stěžovatelovým žádostem a povolil obnovu řízení v případech, kdy došlo k pravomocnému vyměření daně z převodu nemovitostí v letech 1997 - 1999; ve vztahu k rozhodnutím, jež nabyly právní moci v roce 1996, však žádosti o obnovu řízení zamítl s tím, že již uplynula objektivní lhůta dle § 54 odst. 3 a § 47 odst. 1 daňového řádu, ve které bylo možno obnovu řízení povolit.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Z odůvodnění:
Dle § 18 odst. 1 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, správce daně vypočte a vyměří daň platebním výměrem na základě daňového přiznání, ve kterém poplatník uvede údaje rozhodné pro vyměření daně, a podle výsledků vyměřovacího řízení. Dle § 18 odst. 2 citovaného zákona je pak poplatník povinen zaplatit daň z převodu nemovitostí nejpozději do 30 dnů ode dne, v němž mu byl doručen platební výměr o vyměření daně.
Dle § 64 odst. 1 daňového řádu je daňovým přeplatkem částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně.
Daňový přeplatek lze vrátit na žádost, případně z úřední povinnosti, pouze tehdy, jestliže vznikl a je vratitelný ve smyslu § 64 odst. 4 daňového řádu. V posuzované věci však správce daně I. stupně vrátit požadovanou částku "přeplatku" na dani z převodu nemovitostí za rok 1996 nemohl, neboť stěžovateli na této dani ve sporných případech přeplatek nevznikl. Ke vzniku přeplatku může totiž dojít dle názoru Nejvyššího správního soudu pouze tehdy, bylo-li na daň z převodu nemovitostí zaplaceno více, než kolik činí splatná daň stanovená rozhodnutím - platebním výměrem správce daně.
Jak uvedl správně krajský soud v odůvodnění svého rozsudku, byly sice daně z převodu nemovitostí v roce 1996 vyměřeny v rozporu se zákonem ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, nicméně zrušení či změny těchto rozhodnutí správce daně I. stupně - platebních výměrů, kterými byla stěžovateli vyměřena daň z převodu nemovitostí - lze docílit v daňovém řízení pouze za pomoci opravných prostředků upravených v daňovém řádu. Nelze proto přisvědčit stěžovateli, který tvrdí, že ke vzniku přeplatku na této dani za rok 1996 došlo pouze na základě zjištění, deklarovaného v citovaném nálezu Ústavního soudu v jiné věci, že tato rozhodnutí byla vydána v rozporu s právními předpisy, bez toho, že by tato rozhodnutí byla změněna či zrušena v rámci řízení o opravných prostředcích.
Správní akt, v daném případě platební výměr na daň z převodu nemovitostí, vydaný v daňovém řízení správním orgánem, je jednostranným právním úkonem, adresovaným konkrétnímu daňovému subjektu, kterým je tomuto daňovému subjektu ukládána konkrétní povinnost - tj. povinnost zaplatit daň na základě výsledků vyměřovacího řízení (§ 46 odst. 4 daňového řádu). V případě, kdy správní orgán vydá správní akt zatížený takovou vadou, jakou je rozpor se zákonem či jiným právním předpisem, jde o akt nezákonný. I vadné správní akty jsou však autoritativními projevy vůle subjektů veřejné správy. Pro správní akty platí proto
presumpce
správnosti, která znamená, že na správní akt se hledí jako na bezvadný, pokud není úředně shledán opak. Má-li proto dojít k nápravě, je nezbytné vyvolat úřední postup, jehož výsledkem je změna či zrušení takového vadného aktu.
Podle daňového řádu lze jako prostředků nápravy správních aktů zatížených vadami, způsobujícími jejich nezákonnost či věcnou nesprávnost, využít opravných prostředků řádných či mimořádných. I zde však zákon připouští jejich použití ke sjednání nápravy pouze v určité zákonem stanovené lhůtě, a to zejména ve vztahu k plynutí času a ochraně práv nabytých v dobré víře. Protože ve stěžovatelově případě již uplynuly lhůty (§ 54 odst. 3 v návaznosti na § 47 odst. 1 daňového řádu) k povolení obnovy řízení ukončených v roce 1996 pravomocnými rozhodnutími správce daně I. stupně, nelze již zjednat nápravu těchto rozhodnutí, byť by bylo zřejmé, že byla vydána v rozporu s právními předpisy.
Nálezy Ústavního soudu nejsou pramenem práva v tom smyslu, že by jimi bylo vytvářeno právo nové: tyto nálezy mohou mít pouze negativní působnost spočívající ve zrušení vadných norem. Závaznost nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II ÚS 485/98, který stěžovatel cituje a v němž soud konstatoval, že daňový subjekt neměl povinnost platit daň z převodu nemovitosti dle § 20 odst. 6 písm. g) zákona ČNR č. 357/1992 Sb., se nevztahuje jen na účastníky řízení: působí vůči všem ostatním subjektům, avšak pouze v této konkrétní věci.
Rozhoduje-li Ústavní soud o zrušení zákonů nebo jiných obecně závazných předpisů či jejich jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, vystupuje v pozici tzv. negativního zákonodárce a jeho rozhodnutí mají všeobecnou závaznost. Zrušený právní předpis tak přestane být závazný pro všechny subjekty; pokud naopak zrušen není, jsou všechny subjekty i nadále povinny jej dodržovat.
Pokud Ústavní soud rozhoduje v individuálních případech, vydává individuální právní akty, které mohou být závazné pouze pro účastníky a vedlejší účastníky. Jeho rozhodnutí mají kasační účinky a orgány veřejné moci, proti nimž ústavní stížnost směřuje, tuto skutečnost musí respektovat. V daném případě žalovaný akceptoval právní názor vyslovený Ústavním soudem a povolil obnovu řízení v případech, kdy lhůta pro její povolení byla zachována. Nález Ústavního soudu, na který stěžovatel odkazuje, však není způsobilý přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí v projednávané věci, týkalo-li se rozhodnutí žalovaného zdaňovacího období roku 1996, kdy již nebylo možno využít ke změně rozhodnutí mimořádného opravného prostředku, neboť lhůta stanovená zákonem pro jeho podání již uplynula.
Na základě platebních výměrů na daň z převodu nemovitostí vydaných v roce 1996 zaplatil stěžovatel splatnou daň ve výši stanovené těmito rozhodnutími. Protože tato rozhodnutí správce daně I. stupně nebyla v dalším řízení změněna či zrušena, nevznikl stěžovateli přeplatek, který by mu měl být v zákonné lhůtě dle § 64 odst. 5 daňového řádu vrácen.
Pokud stěžovatel namítá, že žalovaný pochybil, jestliže v případě, že nebylo možné stěžovatelovým žádostem o povolení obnovy řízení vyhovět z důvodu uplynutí zákonných lhůt, neposoudil tyto žádosti jako žádosti o vrácení přeplatku a přeplatek nevrátil, ač dosud neuplynula lhůta uvedená v § 64 odst. 5 daňového řádu, jde o námitku neopodstatněnou. Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovateli nevznikl za rok 1996 přeplatek na dani z převodu nemovitostí, který by mu bylo možno vrátit; proto nelze namítat nesprávné posouzení stěžovatelových žádostí z hlediska jejich obsahu a dožadovat se toho, aby byly posouzeny jako žádosti o vrácení přeplatku ve smyslu § 64 odst. 4 daňového řádu, a dovolávat se lhůty stanovené v odst. 5 tohoto ustanovení.
V důsledku zrušení rozhodnutí správních orgánů Ústavním soudem v případě, na který stěžovatel odkazuje, vznikl přeplatek na dani ve smyslu ustanovení § 64 daňového řádu a správce daně s ním byl povinen nakládat ve smyslu citovaného ustanovení. Ve stěžovatelově případě však ke zrušení předmětných platebních výměrů nedošlo, a to ani Ústavním soudem, ani v řízení daňovém, a nemohlo tak dojít ke vzniku přeplatku.
(aty)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.