Vydání 7/2006

Číslo: 7/2006 · Ročník: IV

891/2006

Daňové řízení: povinnosti daňového subjektu a správce daně při daňové kontrole

Ej 117/2006
Daňové řízení: povinnosti daňového subjektu a správce daně při daňové kontrole
k § 16 odst. 2 písm. b) a odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též "daňový řád", "d. ř.")
I. Z povinnosti daňového subjektu zajistit vhodné místo a podmínky pro provedení daňové kontroly [§ 16 odst. 2 písm. b) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků] nelze dovodit, že správce daně je také povinen na takovém místě daňovou kontrolu provádět. Při své úvaze bere správce daně v potaz např. rozsah kontrolovaných písemností, časovou náročnost kontroly, dostupnost místa pro jeho pracovníky nebo jejich vytížení dalšími úkoly.
II. Povinnost správce daně potvrdit převzetí dokladů ke kontrole (§ 16 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) neznamená povinnost potvrdit převzetí listin individuálně určených, zvláště za situace, kdy těchto listin jsou tisíce nebo desetitisíce. Postačí, pokud správce daně shrne v protokolu o převzetí listiny spolu související do jednotlivých položek, jejichž označení (zde např.: "1. 12 složek výdajových dokladů 1998, č. 1 - 1310") určí jejich počet a druh. Je na vůli daňového subjektu, aby si nechal potvrdit převzetí na seznamu podrobnějším, který si však sám připraví.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2006, čj. 1 Afs 11/2004-190)
Věc:
František a Ludmila Š. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobců.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 6. 2003 bylo zamítnuto odvolání žalobce Františka Š. proti 33 rozhodnutím Finančního úřadu v Soběslavi - dodatečným platebním výměrům, kterými byla žalobci dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 1998 až prosinec 2000. Třemi rozhodnutími ze dne 2. 7. 2003 pak žalovaný zamítl odvolání žalobce Františka Š. proti rozhodnutím správce daně, kterými mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1998 až 2000. Třemi rozhodnutími ze dne 3. 7. 2003 žalovaný zamítl odvolání žalobkyně Ludmily Š. proti rozhodnutím, jimiž jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1998 až 2000.
Proti rozhodnutím žalovaného podali žalobci žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. V žalobě mj. brojili proti tomu, že správce daně odvezl účetní doklady žalobců k daňové kontrole do budovy finančního úřadu, aniž by ponechal žalobcům možnost zajistit vhodné místo pro provedení daňové kontroly, nadto účetní doklady zadržoval v rozporu se zákonem po dobu pěti měsíců. Žalobcům vrátil účetní doklady nejen po zákonné lhůtě, ale zřejmě i v neúplném stavu.
Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl. K námitkám proti procesním pochybením finančních orgánů krajský soud uvedl, že z § 16 odst. 2 písm. b) daňového řádu nelze dovodit, že místem daňové kontroly může být pouze provozovna daňového subjektu nebo jiné místo, které si daňový subjekt určí. Zajištění vhodného místa je povinností, nikoliv právem, daňového subjektu, posouzení vhodnosti místa a podmínek pro daňovou kontrolu je naopak zcela věcí správce daně. Z § 16 odst. 1 písm. g) d. ř. plyne daňovému subjektu povinnost zapůjčit potřebné doklady také mimo prostor kontrolovaného subjektu, tj. včetně prostor finančního úřadu. Z žádného zákonného ustanovení nevyplývá povinnost správce daně zapůjčené doklady jednotlivě identifikovat; považovali-li to tedy žalobci za nutné, mohli sami pořídit detailní soupis dokladů zapůjčených správci daně. Krajský soud sice přisvědčil žalobcům, že na vrácení dokladů převzatých správcem daně se vztahuje lhůta k jejich vrácení a postup stanovený v § 16 odst. 7 d. ř. Nerespektování tohoto ustanovení bylo procesním pochybením správce daně, nemohlo však mít samo o sobě vliv na zákonnost napadených rozhodnutí.
Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (stěžovatelé) kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl.
Z odůvodnění:
První námitka stěžovatelů směřuje proti výkladu § 16 odst. 2 písm. b) d. ř. provedenému krajským soudem. Ze znění tohoto ustanovení dle stěžovatelů nevyplývá, že zajištění vhodného místa a podmínek k provádění daňové kontroly je povinností, nikoliv právem daňového subjektu, jak dovodil krajský soud. Toto ustanovení prý výslovně nezakládá právo správce daně rozhodnout, kde se bude provádět daňová kontrola. V tom ale stěžovatelům přisvědčit nelze.
Dotčené - ostatně nepříliš vhodně formulované - ustanovení stanoví jednoznačně povinnost daňového subjektu "
zajistit vhodné místo a podmínky k provádění daňové kontroly
". To, jestli místo a podmínky (podle mínění daňového subjektu "vhodné") vyhovují, musí sám posoudit správce daně s ohledem na konkrétní okolnosti daňové kontroly, zejména rozsah kontrolovaných písemností, její předpokládanou časovou náročnost, dostupnost takto zvoleného místa pro pracovníky správce daně, jejich časové možnosti při vytížení dalšími pracovními úkoly atp. Výběr místa, které daňový subjekt zajistil, proto musí podrobit své úvaze správce daně a využít jej nebo nevyužít [a v takovém případě současně podle § 16 odst. 2 písm. g) d. ř. převzít doklady ke kontrole provedené v sídle správce daně]. Opačný názor, zejména v tom smyslu, že daňový subjekt bude sám svým výběrem určovat, kde se kontrola provede, nejenže nemá oporu v zákoně, ale mohl by fakticky zmařit také cíl a smysl kontroly samotné.
Stěžovatelé dále namítají, že krajský soud pochybil, když dovodil, že § 16 odst. 7 d. ř. ukládá správci daně pouze povinnost potvrdit převzetí dokladů ve zprávě o daňové kontrole nebo samostatně při převzetí, přičemž bylo na daňovém subjektu, aby podrobný soupis dokumentů provedl sám nebo výslovně požadoval jeho zhotovení. Stěžovatelé mají za to, že s ohledem na § 2 odst. 1 d. ř. je třeba § 16 odst. 7 aplikovat tak, aby správce daně dbal na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů, čili v tomto případě jmenovitě potvrdil všechny převzaté dokumenty. Ani v této námitce kasační soud stěžovatelům nepřisvědčil.
Stěžovatelé se dovolávají článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tento odkaz však není případný. Vyhotovení podrobného soupisu všech dokumentů předávaných správci daně není otázkou povinnosti stanovené správcem daně daňovému subjektu, ale otázkou řádného zajištění důkazního prostředku pro podepření tvrzení stěžovatelů o nevrácení některých z těchto dokladů. Správce daně je oprávněn vyžadovat předání dokladů potřebných pro splnění účelu daňové kontroly a naplnění tohoto práva, tj. skutečnost, že od daňového subjektu doklady převzal, potvrdit. V posuzovaném případě správce daně potvrdil převzetí dokladů v protokolech o ústním jednání ze dne 22. 5. 2001, které podepsal stěžovatel František Š. a z jejichž obsahu plyne, že stěžovatel neuplatnil proti protokolu žádné námitky či návrhy, tj. vč. návrhů na doplnění v části popisující seznam dokumentů předložených správci daně. Poznamenat třeba výslovně, že seznam předložených dokladů má (za roky 1998 - 2000) 54 položek. Např. pod položkou 1 se zahrnuje mnoho set dalších individuálních dokladů ("12 složek výdajových dokladů 1998, č. 1 - 1310"), stejně tak pod položkami 10 a 36 (obdobné doklady za léta 1999 a 2000), stejná situace je u položek příjmových dokladů, vydaných a přijatých faktur, bankovních výpisů atp. Lze odhadnout, že byly předány řádově tisíce a zřejmě i desetitisíce listin, dále také počítačové sestavy a počítačová média. Požadavek, aby správce daně v protokolu o převzetí dokladů individuálně specifikoval (např. v položce 3 "faktury přijaté - zaplacené - 3 šanony") jednu každou listinu, je
absurdní
a prakticky nesplnitelný. Další doklady pak stěžovatel František Š. předložil 27. 8. 2001.
Jestliže ovšem stěžovatel měl za to, že takto zpracovaný protokol, jehož jedno vyhotovení mu bylo vydáno, je nepostačujícím podkladem pro doložení, které doklady předal, a že je třeba alespoň některé předkládané doklady specifikovat individuálně, nic mu nebránilo předložit individualizovaný seznam předávaných dokumentů a požadavek na jeho potvrzení do protokolu uvést a předání konkrétních dokladů v něm nechat potvrdit. Je obecným procesním požadavkem, aby účastník řízení (obecného správního, soudního, před finančním orgánem) o svých tvrzeních nabídl důkazní prostředky. Proto je v jeho vlastním zájmu (a je to i jeho procesním právem) zajistit si do budoucna důkazní prostředek, jímž by prokázal tvrzení, že mu popřípadě nebyla vrácena dokumentace, kterou správci daně předal. Jestliže krajský soud konstatoval, že stěžovatelé mohli vyhotovit soupis předávané dokumentace sami nebo jeho provedení vyžadovat, neměl a nemohl mít na mysli stanovení zvláštní povinnosti daňového subjektu, jak z odůvodnění rozsudku nesprávně vyvodili stěžovatelé, ale výkon práva, zde tedy úkon preventivního charakteru k zajištění ochrany vlastních práv, případně předcházení škodám.
Především ale svá obecná stížní tvrzení, že správce daně některé doklady nevrátil, stěžovatelé nepodložili žádným konkrétním tvrzením. Stížní námitka je také v rozporu s faktem podpisu zpráv o daňové kontrole, v nichž stěžovatel František Š. stvrdil, že: "
veškeré doklady, písemnosti a záznamy předložené při kontrole pracovníkům správce daně, byly v pořádku vráceny
"; stejně jako podpisem protokolu o ústním jednání ze dne 19. 7. 2002, v němž potvrdil vrácení dokladů poskytnutých správci daně na (v pořadí druhou) výzvu.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.