Vydání 11/2005

Číslo: 11/2005 · Ročník: III

700/2005

Daňové řízení a příjemce rozhodnutí

Ej 272/2005
Daňové řízení: příjemce rozhodnutí
k § 32 odst. 2 písm. c) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“)
Příjemcem rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 2 písm. c) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je ten subjekt, kterému jsou daňovým rozhodnutím ukládána práva nebo povinnosti; jemu je také rozhodnutí zpravidla doručováno. Příjemcem rozhodnutí tak není zmocněný zástupce daňového subjektu, a to i když se mu dané rozhodnutí doručuje, nýbrž daňový subjekt, kterému tímto rozhodnutím vznikají práva a povinnosti.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2005, čj. 7 Afs 45/2005-59)
Věc:
Ing. Zdeněk U. v M. proti Finančnímu úřadu v Holešově ve věci daňové kontroly, o kasační stížnosti žalobce.
Finanční úřad v Holešově dne 17. 3. 2003 vydal rozhodnutí – výzvu k součinnosti při daňové kontrole dle § 16 odst. 2 a § 31 odst. 9 daňového řádu.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 12. 2004 odmítl žalobu napadající toto rozhodnutí s tím, že žaloba byla podána neoprávněnou osobou, neboť žalobce nebyl účastníkem daňového řízení.
V kasační stížnosti žalobce (stěžovatel) namítal, že měl být jako zmocněný zástupce daňového subjektu příjemcem rozhodnutí.
Správce daně ve svém vyjádření uvedl, že je zřejmé, že stěžovatel nebyl legitimován k podání žaloby proti výše specifikovanému rozhodnutí. Z § 32 odst. 2 písm. c) daňového řádu, ve spojení s odst. 1 cit. ustanovení, totiž jednoznačně vyplývá, že příjemcem označovaným v rozhodnutí je ten, jehož se týkají práva a povinnosti vyplývající z rozhodnutí. Příjemcem je tedy daňový subjekt, kterému jsou rozhodnutím ukládána práva nebo povinnosti. Zmocněný zástupce daňového subjektu není příjemcem rozhodnutí ani tehdy, když se mu rozhodnutí doručuje. Okolnost, že příjemcem napadené výzvy nebyl stěžovatel, je možno dovodit i z vlastního obsahu výzvy, o čemž svědčí i další průběh daňového řízení s daňovým subjektem, u něhož byla dne 4. 9. 2002 zahájena daňová kontrola, a to se zástupcem daňového subjektu na základě plné moci ze dne 3. 9. 2002, tedy se stěžovatelem. Podstatný je rovněž fakt, že v předmětné výzvě následoval za označením stěžovatele text „plná moc“.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Dle § 32 odst. 2 písm. c) daňového řádu je základní náležitostí rozhodnutí přesné označení příjemce rozhodnutí. Dle odst. 1 cit. ustanovení lze v daňovém řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Tato rozhodnutí jsou pro příjemce právně účinná jen tehdy, jsou-li jim řádným způsobem doručena nebo sdělena, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak.
Jako zásadní stížní námitku stěžovatele je dle Nejvyššího správního soudu nutno chápat jeho poukaz na skutečnost, že byl příjemcem napadeného rozhodnutí správce daně, a proto byl i věcně legitimován k tomu, aby proti takovému rozhodnutí podal žalobu ve správním soudnictví. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí následující. To, kdo je příjemcem rozhodnutí ve smyslu § 32 daňového řádu, je nutno vyvodit ze znění jeho odst. 1, ze kterého vyplývá, že příjemcem rozhodnutí je ten subjekt, kterému jsou daňovým rozhodnutím ukládána práva nebo povinnosti. Jemu je rozhodnutí doručováno, s výjimkou případů, kdy je na základě plné moci zastoupen, neboť v takových případech se rozhodnutí doručuje takovému zástupci (§ 17 odst. 7 daňového řádu). Příjemcem rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 2 daňového řádu tak není zmocněný zástupce daňového subjektu, a to i když se mu dané rozhodnutí doručuje, nýbrž daňový subjekt, kterému tímto rozhodnutím vznikají práva a povinnosti. V předmětné věci byl stěžovatel zástupcem daňového subjektu na základě plné moci; proto správce daně postupoval v souladu se zákonem, jestliže výzvu doručoval i jemu. To však neznamená, že by tento akt ve sféře stěžovatele přímo konstituoval nějaká práva či povinnosti.
K výše uvedenému Nejvyšší správní soud poznamenává jen tolik, že daňový řád užívá pojmu
„příjemce“
i v ryze procesualistickém významu, kdy je za něj podle § 17 odst. 2 cit. zákona považována osoba, jíž má být doručováno. V dalších odstavcích § 17 daňového řádu (jedná se zejména o odstavce 7 až 10) je posléze řešeno, komu mají být písemnosti fyzicky doručovány, aby jejich doručení mohlo být považováno za platné. Z cit. ustanovení daňového řádu tak mimo jiné vyplývá, že písemnosti v daňovém řízení mají být doručovány vždy té osobě, která je za daňový subjekt v daňovém řízení oprávněna činit úkony (zástupce, opatrovník, daňový poradce apod.), přičemž podle odst. 11 téhož ustanovení doručení osobám uvedeným v odstavcích 7 až 10 platí jako doručení příjemci. Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel byl zástupcem daňového subjektu na základě plné moci ve smyslu § 10 odst. 3 daňového řádu, správce daně zcela správně aplikoval § 17 odst. 7 cit. zákona a předmětnou výzvu doručil i stěžovateli. Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel nebyl účastníkem daňového řízení, nýbrž pouze osobou, které bylo v tomto řízení doručováno, Nejvyšší správní soud se ztotožnil s právním závěrem krajského soudu o tom, že stěžovatel nebyl věcně legitimován k podání žaloby proti předmětné výzvě. Proto je právně irelevantní i jeho námitka týkající se údajné možnosti správce daně pokutovat ho za nesplnění povinností stanovených mu předmětnou výzvou.
(lík)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.