780/2006
Daňové řízení a dokazování
Ej 455/2005
Daňové řízení: dokazování
§ 24 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1995
§ 31 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
Je vadou řízení, odůvodnil-li správce daně závěr o vyloučení výdaje na zhotovení propagačního materiálu z daňově uznatelných výdajů tím, že daňový subjekt neprokázal existenci reklamních předmětů, a přitom neprovedl dokazování výslechem svědků, jež daňový subjekt navrhl; to platí tím spíše v případě, že výslech těchto svědků byl jediným důkazním prostředkem, jímž bylo možno existenci reklamních předmětů prokázat.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, čj. 1 Afs 51/2004-75)
Prejudikatura:
srov. č. 39/2003 Sb. NSS.Věc:
Iva P. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobkyně.Žalovaný dne 19. 1. 2001 zamítl odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Děčíně ze dne 11. 10. 1999, kterým jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1995 ve výši 3 898 575 Kč.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl rozsudkem ze dne 28. 4. 2004. Krajský soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala provedení platby ve prospěch Petra P., a to za zhotovení reklamního a propagačního materiálu. Na výzvu k předložení důkazních prostředků sice uvedla, že může doložit svědectví pracovníků společnosti K., avšak krajský soud dospěl k závěru, že se nejedná o řádný návrh žalobkyně k provedení konkrétních důkazních prostředků. Správce daně ani žalovaný pak dle krajského soudu nepochybil, jestliže neprovedl svědecké výslechy paní V., paní W. a pana R., neboť jejich provedení žalobkyně nenavrhla ani před správcem daně, ani v odvolacím řízení.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně kasační stížnost; tvrdila, že je vadou řízení, jestliže žalovaný neprovedl výslech osob, které žalobkyně označila a jejichž výslech navrhla, neboť ti mohli prokázat existenci předmětu zprostředkování od Petra P. [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud se neztotožnil se závěrem soudu, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ve vztahu k prokázání výdaje za zprostředkování, který měla vůči Petru P., a že žalovaný ve shodě se zákonným postupem tento výdaj neuznal jako výdaj ovlivňující základ daně a daň z příjmů za zmíněné zdaňovací období.
Důkazní břemeno je založeno nejen na právu tvrzení, ale i na povinnosti takové tvrzení současně prokázat; na daňovém subjektu spočívá důkazní břemeno k prokázání rozhodných skutečností a je pouze na něm, aby věrohodně doložil svá tvrzení. Ve vztahu k tomuto výdaji však žalobkyně na podporu svého tvrzení předložila správci daně v písemnosti ze dne 30. 11. 1998 prohlášení tří osob, které uvedly, že viděly reklamní předměty na kosmetiku MAYFAIR, které jim předvedla žalobkyně. V předmětném písemném podání uvedla, že se jedná o důkazní prostředek o existenci reklamních předmětů. Současně předložila správci daně prohlášení J. B., společníka společnosti s ručením omezeným C., Chomutov, že s žalobkyní o prodeji kosmetiky MAYFAIR jednali. Pokud správci daně takový důkaz nepostačoval, měl možnost uvedené osoby vyslechnout jako svědky, a učinit si tak jasný závěr o sporné věci. To obzvláště za situace, kdy vyloučil výdaj jako nedaňový proto, že žalobkyně neprokázala existenci reklamních předmětů.
Výdaj podle § 24 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je uznatelný jen v případě, je-li postaveno najisto nejen, že daňový subjekt takový výdaj vynaložil, ale i to, zda jej vynaložil za nákup skutečného, existujícího zboží, či zda služba byla reálně poskytnuta, a rovněž skutečnost, zda jej vynaložil na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.
Správce daně (jakož i žalovaný) postavil úvahu o vyloučení uvedeného výdaje z výdajů daňově uznatelných na tezi, že žalobkyně své účetnictví vedla správně, avšak nebyla prokázána existence předmětu plnění (reklamních předmětů), přičemž její návrh na výslech svědků, jako jediná možnost prokázání této skutečnosti žalobkyní, akceptován finančními orgány nebyl. Jestliže však žalovaný založil svou úvahu na tvrzení, že žalobkyně neprokázala existenci reklamních předmětů, tedy výsledek zprostředkovatelské činnosti, za který měla zaplatit, pak bylo na místě, aby vyslechl žalobkyní navržené svědky a postavil najisto, zda ke zhotovení reklamních předmětů došlo či nikoliv.
Skutečností, zda případný výdaj za toto plnění mohl sloužit k dosažení, zajištění či udržení zdanitelných příjmů, se již tyto orgány při volném hodnocení důkazů a tvorbě svého skutkového i právního závěru nezabývaly.
V posouzení otázky existence předmětu plnění (reklamních předmětů) tak trpí úvaha žalovaného vnitřním rozporem. Stejně nesprávnou úvahou byl veden i soud v předcházejícím řízení, jestliže k výslechu žalobkyní navržených svědků (jak v žalobě, tak i při jednání soudu) nepřistoupil.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.