Vydání 3/2005

Číslo: 3/2005 · Ročník: III

495/2005

Daňové řízení a dokazování

Ej 266/2004
Daňové řízení: dokazování
k § 31 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též "daňový řád", "d. ř.")
Pokud daňový subjekt v průběhu daňového řízení i v odvolacím řízení jako jediný důkaz plnění závazku ze smlouvy o obchodní spolupráci, na jejímž základě uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty, navrhl výslech blíže neoznačených zaměstnanců několika právnických osob, ale neuvedl, co má být jejich výpovědí prokázáno ve vztahu k předmětu daňového řízení, není správce daně povinen takové dokazování provést v souladu s § 31 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2004, čj. 3 Afs 1/2003-101)
Věc:
Společnost s ručením omezeným D. v Č. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce.
Finanční úřad v Českých Budějovicích rozhodnutími ze dne 9. 7. 2001 dodatečně vyměřil žalobci daň z přidané hodnoty za prosinec 1997 ve výši 583 000 Kč a za prosinec 1998 ve výši 847 000 Kč. Žalobce nedokázal v průběhu daňového řízení k uznání nároků na odpočet daně z přidané hodnoty prokázat skutečnost, zda a jak přijal od společnosti s ručením omezeným D. zdanitelné plnění z vystavených faktur a jak tato zdanitelná plnění použil k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění. K prokázání plnění ze smluv o obchodní spolupráci žalobce předložil několik kopií odběratelských faktur z let 1997 až 1998 s tím, že tyto obchodní případy mohlo iniciovat plnění společnosti s ručením omezeným D.; k těm však správce daně nepřihlédl a dodatečně žalobci doměřil daň z přidané hodnoty.
Finanční ředitelství zamítlo odvolání proti oběma rozhodnutím správního orgánu I. stupně rozhodnutími ze dne 6. 5. 2002. V odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobce navrhoval výslechy zástupců společnosti s ručením omezeným M., společnosti E. a společnosti J. a blíže neoznačených zaměstnanců společnosti s ručením omezeným D., kteří se podíleli na poskytování služeb na základě smlouvy o obchodní spolupráci. Zástupci společnosti s ručením omezeným M. a společnosti J. v písemném vyjádření potvrdili, že při rozhodování o nákupu kráčivých rypadel využili možnost shlédnout techniku při práci v terénu, což umožnila společnost s ručením omezeným D. Žalovaný odvolání zamítl s odůvodněním, že pouhé předložení dokladů ještě neznamená prokázání přijetí služeb, jež údajně spočívalo ve spolupráci při vyhledávání obchodních partnerů pro žalobce; navíc bylo nesporně prokázáno, že s uvedenými subjekty žalobce obchodoval již v letech 1995 a 1996, a nemohlo se tedy jednat o nově vyhledané obchodní partnery.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 1. 2003 žaloby proti rozhodnutím žalovaného zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že z principu daně z přidané hodnoty vyplývá ve vztahu k souzené problematice, že výsledkem činnosti společnosti s ručením omezeným D. měl být prodej žalobcova zboží odběratelům vyhledaným buď přímo uvedenou společností, nebo za jejího přispění, a toto přijetí a využití služeb pak podle žalobce dokládaly navázané obchodní vztahy s takto vyhledanými partnery. K důkazu těchto tvrzení žalobce dokládal písemná vyjádření několika odběratelů a navrhoval jejich výslech a dále výslech blíže neoznačených zaměstnanců společnosti s ručením omezeným D.; využití služeb a následný obrat dokládal pouze poukazem na obrat v letech 1997 a 1998 při současném tvrzení o poklesu obratu v následujících letech, kdy spolupráce se společností s ručením omezeným D. již neprobíhala. Z vyjádření žalobcových odběratelů však nesporně vyplynulo, že tito odběratelé o možnosti koupě kráčivých rypadel u žalobce věděli již dříve, neboť podle předložených faktur se žalobcem obchodovali již v letech 1995 a 1996. Z těchto důvodů správní orgán nepřistoupil k provedení svědeckých výpovědí uvedených subjektů. Krajský soud závěrem konstatoval, že pokud neexistují žádné písemné doklady, jež by prokazovaly tvrzení o vyhledávání obchodních partnerů společností s ručením omezeným D. pro žalobce, a tato skutečnost vyplývá i z výpovědi bývalého statutárního orgánu této společnosti, pak nelze žalovanému vytýkat, že nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť v daňovém řízení nese důkazní břemeno zásadně daňový subjekt; žalovaný vyhodnotil shromážděné důkazy na základě volného správního uvážení, při němž nebyly překročeny zákonné hranice.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále "stěžovatel") kasační stížností, a to z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, nemá oporu ve spisech, a proto měl soud I. stupně žalobami napadená rozhodnutí zrušit. Žalovaný se spokojil pouze s listinnými důkazy a neprovedl stěžovatelem navrhované svědecké výpovědi, aniž tento postup dostatečně odůvodnil; stěžovatel je přesvědčen o tom, že výpověďmi svědků mohly vyjít najevo nové skutečnosti, jež proto nemohly být nahrazeny písemným vyjádřením, a žalovaný nebyl v daném případě oprávněn odmítnout jejich provedení. Stěžovatel uvádí, že okamžikem předložení důkazních prostředků ze strany daňového subjektu dochází k přesunu důkazního břemene na správce daně, jenž je povinen způsobem vylučujícím jakoukoliv pochybnost prokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost daňovým subjektem poskytnutých vysvětlení. Stěžovatel odkázal na rozhodovací praxi Městského soudu v Praze, jenž v odůvodnění rozsudku sp. zn. 38 Ca 288/99 uvedl, že "...pokud daňový subjekt poměr navrženého svědka k věci alespoň minimálně objasní, bude na místě jeho výslech provést, a teprve potom se v rámci hodnocení důkazů vypořádat i s tím, zda se jeho výpověď okolností důležitých pro daňové řízení týkala či nikoliv. Jen tehdy, když daňový subjekt není schopen vysvětlit, co podstatného k jeho daňové věci může navržený svědek uvést, lze tento důkazní prostředek odmítnout...". Stěžovatel připustil, že s některými obchodními partnery, jejichž svědecké výpovědi navrhoval, spolupracoval již v letech 1995 a 1996, avšak poté podle jeho sdělení došlo ke zhoršení ekonomické situace, pročež byl nucen zintenzivnit svou propagaci na trhu prostřednictvím smlouvy o obchodní spolupráci se společností s ručením omezeným D.; toto tvrzení se stěžovatel neúspěšně pokoušel podpořit návrhem výslechu bývalého zaměstnance společnosti s ručením omezeným D., pana M. V neakceptování navrhovaných důkazů spatřuje stěžovatel porušení ustanovení § 31 odst. 2 a 3 daňového řádu. Plnění společnosti s ručením omezeným D. na základě smlouvy o obchodní spolupráci spočívalo v poskytování služeb, jež měly v konečném efektu udržovat stěžovatelův obrat. Stěžovatel uvedl, že krajský soud nepřipustil důkaz sdělením o stavbách akciové společnosti T., ačkoli na základě prezentace strojů opatřených logem stěžovatele byly na těchto stavbách uzavřeny obchody se společností s ručením omezeným M. a navázána obchodní spolupráce s O. J. a s V. D.; soud tyto osoby však nevyslechl. Stěžovatel považuje za mylný předpoklad správce daně, že každá předváděcí akce společnosti s ručením omezeným D. musí mít za následek uzavření nového obchodního kontraktu; předmětem smlouvy o obchodní spolupráci bylo oslovování potenciálních zákazníků; rovněž tuto skutečnost měly osvětlit navrhované svědecké výpovědi. Ve smlouvě uzavřené se společností s ručením omezeným D. nebyla odměna vázána na množství uzavřených obchodů, nýbrž na pouhé vyvíjení aktivit směřujících k uzavření obchodních případů ve prospěch stěžovatele, a tyto skutečnosti nemusela společnost s ručením omezeným D. evidovat; dostačující pak měla být pro správce daně evidence, kterou vedl stěžovatel; tuto skutečnost stěžovatel hodlal podpořit svědeckými výpověďmi, jež byly rovněž odmítnuty. Stěžovatel je přesvědčen o prokázání příčinné souvislosti obchodů uzavřených v letech 1997 a 1998 se spoluprací se společností s ručením omezeným D., avšak v mnoha případech nebylo možné určit konkrétní plnění ze strany společnosti s ručením omezeným D. a na něj navazující stěžovatelem uzavřený obchod. Krajský soud nesprávně posoudil skutkový stav, neboť neprovedl stěžovatelem navržené důkazy a spokojil se toliko s listinnými důkazy, věcí se zabýval povrchně, bez dalšího přijal stanovisko žalovaného. Stěžovatel uznává, že v daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, ale je přesvědčen o tom, že mu musí být dán prostor, aby bylo uneseno, což se v daném případě nestalo. Skutková podstata, z níž žalovaný vycházel v napadeném rozhodnutí, nemá podle názoru stěžovatele oporu ve spisu a pro tuto vadu měl krajský soud napadená rozhodnutí zrušit a vrátit věc žalovanému k provedení dokazování.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelem v průběhu daňového řízení předložené důkazní prostředky neprokázaly, že se stěžovatelem tvrzená zdanitelná plnění, jež údajně plynula z obchodní spolupráce se společností s ručením omezeným D., uskutečnila a že byla použita k dosažení obratu za jeho zdanitelná plnění. Stěžovatel navrhl výslech svědků, avšak namísto bližší konkretizace uvedl toliko názvy několika obchodních společností. Přesto správce daně vyslechl za účasti stěžovatele v souladu s ustanovením § 16 odst. 4 daňového řádu jako svědka Bronislava P., bývalého jednatele společnosti s ručením omezeným D.; tento svědek, jenž podepisoval smlouvy o obchodní spolupráci se stěžovatelem, však neuvedl žádná konkrétní jména zaměstnanců, kteří by prováděli pro stěžovatele zmíněnou činnost, a také neuvedl žádné obchodní partnery, kteří se na základě této činnosti stali stěžovatelovými odběrateli. Jedinou dokumentaci spolupráce pak představují fotografie stavebních strojů při práci v terénu. Navíc bylo místním šetřením z účetnictví stěžovatele zjištěno, že navrhovaní svědkové byli obchodními partnery stěžovatele již v letech 1995 a 1996; proto žalovaný - vzhledem k existenci zmíněných listinných důkazů - pokládal stěžovatelovo tvrzení, že by svědecké výpovědi těchto subjektů mohly přinést nové okolnosti, za účelové. K námitce stěžovatele, že mu nebylo umožněno unést důkazní břemeno, žalovaný uvedl, že stěžovatel měl na prokázání svých tvrzení dostatek času: jen odvolací řízení, v jehož průběhu mohl v souladu s dikcí ustanovení § 48 odst. 7 daňového řádu doplňovat a pozměňovat údaje svého odvolání, včetně předkládání dalších důkazních prostředků, trvalo téměř devět měsíců; stěžovatel se však omezil pouze na návrhy výše zmíněných svědeckých výpovědí. Vzhledem k tomu, že svědek Bronislav P., jednatel společnosti s ručením omezeným D., neuvedl konkrétní jména zaměstnanců společnosti, kteří by předmětnou činnost měli pro stěžovatele provádět, žalovaný k výslechu těchto stěžovatelem navržených svědků nepřistoupil, a to plně v souladu s dikcí ustanovení § 31 odst. 2 daňového řádu.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Kasační stížnost byla podána z důvodu vymezeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, jenž ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal zejména porušení ustanovení § 2 odst. 3 daňového řádu a § 31 odst. 2 daňového řádu. Při aplikaci všech ustanovení daňového řádu je nutno vycházet z ustanovení § 2 d. ř., které upravuje základní zásady daňového řízení. Mezi ně patří zásada volného hodnocení důkazů, vyjádřená v odst. 3 citovaného ustanovení, z níž vyplývá, že správce daně je při dokazování vybaven značnými pravomocemi, jež jsou omezeny pouze zásadou zákonnosti obsaženou v odst. 2 citovaného ustanovení. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že je zcela v pravomoci správce daně posoudit závažnost jednotlivých důkazních prostředků. Není např. povinen vzít v úvahu všechny důkazy navržené daňovým subjektem, neboť má právo je nejprve samostatně posoudit, a tedy i vyloučit ze svého rozhodování. I když § 31 odst. 2 d. ř. stanoví, že správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán návrhy daňových subjektů, není s ohledem na zásady daňového řízení (
priorita
zájmů státu) povinen vyhledat důkazní prostředky svědčící ve prospěch daňového subjektu a není ani nucen respektovat všechny důkazní prostředky předložené nebo navržené daňovým subjektem. Pokud tedy daňový subjekt navrhuje jako důkazní prostředek např. výpověď svědka, je povinen uvést, co jeho výpovědí sleduje ve vazbě na předmět daňového řízení. Správce daně posuzuje věrohodnost důkazních prostředků a rozhodne o jejich osvědčení jako důkazu. V případě, že by daňový subjekt nebyl schopen vysvětlit, co podstatného k jeho daňové věci může navržený svědek uvést, lze tento důkazní prostředek odmítnout; v takovém případě však musí správce daně vyložit a odůvodnit, proč takto postupoval. Důkazní břemeno je podle ustanovení § 31 odst. 9 daňového řádu na daňovém subjektu, což znamená, že daňový subjekt je povinen doložit všechny údaje, které uvádí v daňovém přiznání nebo hlášení, a dále vše, k čemu ho vyzve správce daně v průběhu daňového řízení. Jestliže daňový subjekt neprokáže v daňovém řízení jím tvrzené skutečnosti, jak mu ukládá citované ustanovení, nelze dovodit, že by rozhodnutí správce daně bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění. To, co musí prokazovat správce daně, je výslovně uvedeno v odst. 8 citovaného ustanovení.
Nejvyšší správní soud ve shodě s právním názorem soudu I. stupně konstatoval, že rozhodnutí žalovaného i správce daně bylo vydáno na základě výsledků dokazování; stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu. V průběhu daňové kontroly ani v odvolacím řízení stěžovatel nepředložil žádný důkaz o tom, jakým konkrétním způsobem byl realizován předmět smlouvy o obchodní spolupráci. Důkazy, jejichž provedení stěžovatel navrhoval, tj. výslechy pracovníků společnosti s ručením omezeným D. nebo stěžovatelových obchodních partnerů, nemohly zpochybnit závěr, k nimž na základě provedených důkazů dospěly správní orgány. Závěr, který žalovaný učinil v napadeném rozhodnutí - totiž že zákonem požadované skutečnosti pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty na základě předložených daňových dokladů zde nejsou - má oporu v provedeném dokazování. Provedené důkazy pak správní orgány vyhodnotily na základě svého volného uvážení, přičemž nepřekročily jeho zákonné meze. Pro vznik nároku na odpočet daně z přidané hodnoty je potřeba nejen deklarovat určité zdanitelné plnění při splnění formálně právních náležitostí, ale tento nárok vzniká teprve v důsledku faktického uskutečnění deklarovaných zdanitelných plnění. Nejvyšší správní soud se v daném případě ztotožnil se závěry soudu I. stupně i žalovaného v tom smyslu, že stěžovatel neprokázal, že skutečně došlo k uskutečnění zdanitelného plnění tak, jak ho popisuje. Za této situace nemá stěžovatel nárok na uplatnění nadměrného odpočtu; postup žalovaného je plně v souladu s právním řádem, neboť právní podmínky pro uplatnění nadměrného odpočtu vyplývající z ustanovení § 19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, nebyly dány.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
(ouč)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.