2789/2013
Daň z příjmů: započtení soukromoprávní pohledávky; stanovení daně po prekluzivní lhůtě
Daň z příjmů: započtení soukromoprávní pohledávky; stanovení daně po prekluzivní lhůtě
k § 47 a § 59 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 444/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 62/2006 Sb., č. 285/2009 Sb. a č. 304/2009 Sb.*) (v textu jen "daňový řád z roku 1992")
I. Daň lze platit pouze způsoby výslovně uvedenými v zákoně (§ 59 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Placení daně započtením soukromoprávní pohledávky vůči České republice tak není přípustné.
II. Rozhodnutí o stanovení daně po marném uplynutí prekluzivní lhůty (§ 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) je rozhodnutím nezákonným.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, čj. 1 Afs 93/2012-39)
Prejudikatura:
č. 1542/2008 Sb. NSS, č. 1743/2009 Sb. NSS, č. 1851/2009 Sb. NSS, č. 1906/2009 Sb. NSS, č. 2229/2011 Sb. NSS a č. 2230/2011 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 138/1998 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 229/98), č. 23/1999 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 226/98), č. 145/2005 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 648/04), č. 38/2009 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 1169/07), č. 96/2010 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 1341/08) a č. 2011/2008 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 1611/07).Věc:
Ing. Josef T. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o přeplatek daně z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobce.Finanční úřad v Teplicích vydal dne 27. 5. 2009 rozhodnutí, kterým podle § 64 odst. 4 daňového řádu z roku 1992 zamítl žádost žalobce o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob z důvodu, že na daňovém účtu žalobce nebyl evidován vratný přeplatek.
Mělo se jednat o přeplatek daně z příjmů fyzických osob za rok 2008 ve výši 11 535 Kč, který však správce daně použil na úhradu části dodatečně vyměřené daně z příjmů fyzických osob za rok 1999 ve výši 707 792 Kč, jež byla stanovena na základě daňové kontroly zahájené v roce 2003 platebním výměrem z roku 2004. Žalobce se domníval, že tento dodatečný platební výměr je nicotný, neboť daň byla doměřena až po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty ve smyslu § 47 odst. 1 daňového řádu z roku 1992. Přesto doměřenou daň z opatrnosti zaplatil, a to započtením své pohledávky vůči České republice ve výši 1 043 000 Kč. Tuto svoji pohledávku si žalobce vyčíslil v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, č. 231/2000 Sb., jímž byla pro neústavnost zrušena vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Žalobce byl totiž vlastníkem obytného domu v ulici Kollárova v Teplicích s byty s regulovaným nájmem a byl přesvědčen, že mu vznikla pohledávka vůči České republice rovnající se vzniklé škodě vyplývající z regulovaného nájemného. O této pohledávce informoval Ministerstvo průmyslu a obchodu s výzvou, aby byla uhrazena nebo odmítnuta, což se v požadované lhůtě nestalo, a proto ji považoval za uznanou. Správci daně žalobce zaslal informaci o započtení své pohledávky vůči České republice proti svému daňovému dluhu vzniklému na základě výše zmíněného dodatečného platebního výměru.
Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 24. 11. 2009. Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, ve které navrhoval, aby soud jako předběžnou otázku posoudil platnost jeho pohledávky za Českou republikou, a poté se zabýval možností započtení této pohledávky vůči daňové pohledávce. Dále navrhoval, aby soud jako předběžnou otázku posoudil také nicotnost předmětného dodatečného platebního výměru, a to v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, č. 2011/2008 Sb. ÚS, jenž způsobil obrat ve výkladu prekluzivní lhůty pro vyměření či doměření daně ve smyslu § 47 daňového řádu z roku 1992.
Krajský soud rozsudkem ze dne 10. 10. 2012, čj. 15 Af 17/2010-52, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že k započtení soukromoprávní pohledávky nemohlo dojít. Krajský soud zdůraznil, že § 59 odst. 3 daňového řádu z roku 1992 obsahuje
kogentní
úpravu způsobů placení daní a započtení jako způsob úhrady daňového nedoplatku nezná. Odmítl přitom argument žalobce, že "co není zakázáno, je dovoleno
", protože ten se vztahuje pouze na subjekty soukromého práva. Pro veřejnoprávní osoby uplatňující státní moc naopak platí princip, že "[s]tátní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví
" (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina").S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu krajský soud dále uvedl, že dodatečný platební výměr vydaný po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty, jímž správce daně doměřil žalobci daň za rok 1999, představuje nezákonné a nikoli nicotné rozhodnutí. Jeho správností se však krajský soud nezabýval, neboť to nebylo předmětem soudního přezkumu.
Žalobce (stěžovatel) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku namítl mimo jiné nesprávné posouzení otázky možnosti započtení soukromoprávní a veřejnoprávní pohledávky krajským soudem. Stěžovatel se domníval, že v jeho případě je započtení soukromoprávní a veřejnoprávní pohledávky možné. I Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, č. 145/2005 Sb. ÚS, dovodil, že z jeho judikatury nelze vyvodit zobecnění ohledně vyloučení možnosti vzájemného započtení soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek. Stěžovatel měl za to, že Ústavní soud zastává názor, že pokud zvláštním zákonem není explicitně stanovena nepřípustnost započtení soukromoprávní a veřejnoprávní pohledávky, pak je toto započtení možné. Dále argumentoval, že žalovaný ani krajský soud neuvedli právní předpis, který by toto započtení v jeho případě znemožňoval. Podle stěžovatele neobstojí ani odkaz na čl. 2 Listiny, neboť jak vyplývá z názoru Ústavního soudu, je třeba zvláštního zákona, jenž by nemožnost započtení explicitně vylučoval. Ustanovení § 59 odst. 3 daňového řádu z roku 1992 totiž tuto formu placení daní explicitně nevylučuje.
Stěžovatel dále tvrdil, že mu správní orgán I. stupně doměřil daň z příjmů fyzických osob za rok 1999 až po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty pro vyměření či doměření daně ve smyslu § 47 odst. 1 daňového řádu z roku 1992. Tato lhůta se počítá od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost. Krajský soud proto podle stěžovatele nesprávně nepřihlédl k námitce
prekluze
, ač k prekluzi práva na doměření daně skutečně došlo.Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
(...)
IV.2 Otázka možnosti placení daně započtením
[19] Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že jestliže žádný právní předpis výslovně nezakazuje zaplacení daně započtením pohledávky, pak takový postup nelze považovat za nemožný. Navíc argumentoval, že ani Ústavní soud započtení soukromoprávní a veřejnoprávní pohledávky ve své judikatuře výslovně nevylučuje. Stěžovatel má tedy za to, že jeho daňová povinnost doměřená za rok 1999 již zanikla, neboť ji řádně uhradil tím, že zaslal správnímu orgánu I. stupně písemnost s projevem vůle k započtení své pohledávky vzniklé na základě regulace nájemného vůči České republice a daňové pohledávky.
[20] Nejvyšší správní soud považuje tuto námitku za nedůvodnou. Předně uvádí, že způsob placení daně kogentně stanovuje § 59 odst. 3 daňového řádu z roku 1992, který jako možnosti placení daně uvádí: "
a) na příslušný účet správce daně vedený u poskytovatele platebních služeb, b) v hotovosti,
[...] c) kolkovými známkami, stanoví-li tak zvláštní předpis; každý správce daně, u něhož připadá v úvahu placení kolkovými známkami, je povinen mít přiměřenou zásobu kolkových známek a prodávat je daňovým dlužníkům, d) platebními známkami, jde-li o úhradu daní do územních rozpočtů a stanoví-li tak zvláštní předpis, e) přeplatkem na jiné dani
". Tvrzená pohledávka stěžovatele vzniklá z titulu náhrady škody způsobené regulací nájemného představuje soukromoprávní pohledávku stěžovatele vůči České republice. Nelze ji tak považovat za přeplatek na dani a uplatnit způsob placení daně stanovený v § 59 odst. 3 písm. e) daňového řádu z roku 1992. Stejně tak nelze započtení soukromoprávní pohledávky podřadit pod žádný z dalších zákonných způsobů placení daně.[21] Soud také odmítá tvrzení stěžovatele, že pokud uvedené ustanovení daňového řádu z roku 1992 výslovně nevylučuje započtení pohledávky jako možný způsob placení daně, je taková forma úhrady daně možná. To vyplývá z principu zmíněného již krajským soudem, podle kterého mohou veřejné orgány uplatňovat státní moc "
jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví
" (čl. 2 odst. 2 Listiny). Naopak princip "[k]aždý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá
" (čl. 2 odst. 3 Listiny) platí pro subjekty soukromého práva. Nemožností vzájemného započtení soukromoprávní pohledávky a daňové pohledávky, jež má veřejnoprávní charakter, vyslovil ve své judikatuře i Ústavní soud (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98, č. 138/1998 Sb. ÚS, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 226/98, č. 23/1999 Sb. ÚS).[22] Proto Nejvyšší správní soud shrnuje, že placení daní je možné pouze taxativně vymezenými způsoby stanovenými v daňovém řádu z roku 1992 a není možné, aby si daňový subjekt sám určoval jiné způsoby, jakými daň zaplatí. Podle Nejvyššího správního soudu je tak správný závěr krajského soudu, že placení daně formou započtení pohledávky není přípustné a takový způsob by odporoval zákonu.
[23] Stěžovatel navíc v této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že započtení soukromoprávní a veřejnoprávní pohledávky nelze považovat za kategoricky nepřípustné. Konkrétně zmínil nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, č. 145/2005 Sb. ÚS, z něhož plyne, že závěr o nemožnosti započtení soukromoprávní a veřejnoprávní pohledávky nelze zobecnit, přičemž přípustnost těchto pohledávek závisí na konkrétní pozitivněprávní úpravě.
[24] K tomu Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že řešení otázky možnosti započtení veřejnoprávní a soukromoprávní pohledávky považuje v tomto případě za nadbytečné, neboť jak opakovaně uvedl, možné způsoby placení daní vyplývají přímo z daňového řádu z roku 1992. Nadto uvádí, že uvedený nález Ústavního soudu se týkal vztahu § 59 odst. 3 písm. e) v souvislosti s § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání*), podle kterého není přípustné započtení na majetek patřící do podstaty. Ústavní soud zde zkoumal, zda právě uvedené ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání představuje zvláštní právní předpis obsahující nepřípustnost
kompenzace
nejen soukromoprávních, nýbrž i soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že právní úprava obsažená v § 59 odst. 3 daňového řádu z roku 1992 je konkrétní pozitivněprávní úpravou, která v daných souvislostech neumožňuje započtení soukromoprávní pohledávky a veřejnoprávní daňové pohledávky. Tato právní úprava naopak taxativně vymezuje způsoby placení daně, bez možnosti se od těchto forem placení odchýlit. Proto je třeba tuto právní úpravu chápat tak, že znemožňuje započtení soukromoprávní pohledávky jako formu placení daně.IV.2 Otázka povahy rozhodnutí o stanovení daně po uplynutí prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 1 daňového řádu z roku 1992
(...) [26] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud v rozporu se svou zákonem uloženou povinností nepřihlédl k námitce
prekluze
, ač k prekluzi práva na doměření daně skutečně došlo. Nejvyšší správní soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda byl soud, respektive správní orgán, povinen k prekluzi přihlédnout, a poté se vyjádřil k otázce běhu prekluzivní lhůty pro vyměření či doměření daně podle § 47 daňového řádu z roku 1992.[27] Podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu přihlížejí soudy k prekluzi, obdobně jako například k nicotnosti, z úřední povinnosti (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, č. 38/2009 Sb. ÚS, a ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 1341/08, č. 96/2010 Sb. ÚS; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, čj. 1 Afs 145/2008-135, č. 1851/2009 Sb. NSS). Ústavní soud konstatoval, že "
ze samotného pojmu
" (viz nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1169/07). Tento závěr je v prekluze
vyplývá, že je nutno k ní přihlížet z úřední povinnosti před jakýmkoliv orgánem veřejné moci, tedy rovněž v řízení soudním. Tomu nebrání ani přezkumná povaha řízení, ani dispoziční zásada.recentní
judikatuře zdejšího soudu již plně akceptován a používán. V usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, čj. 9 Afs 86/2007-161, č. 1542/2008 Sb. NSS, na něž odkazoval i krajský soud, bylo řečeno, že povinnost přihlížet k prekluzi práva na doměření či vyměření daně z úřední povinnosti má pouze správce daně, nikoliv správní soud, a to z důvodu dispoziční zásady a přezkumné povahy řízení. Tento názor byl však překonán judikaturou Ústavního soudu i zdejšího soudu. Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že pokud bylo správní rozhodnutí vydáno na základě prekludovaného práva daň vyměřit či doměřit, správní soud, který takové rozhodnutí přezkoumává, přihlédne k prekluzi z úřední povinnosti.[28] V posuzovaném případě se však
prekluze
netýkala přezkoumávaného rozhodnutí, avšak rozhodnutí souvisejícího, které v daném řízení nebylo předmětem soudního přezkumu. Pak je tedy podstatné posoudit, zda toto související rozhodnutí, kterým byla doměřena daň za rok 1999, je rozhodnutím nicotným či nezákonným. Pokud by soud považoval toto rozhodnutí za nicotné (tj. rozhodnutí, které nevzniklo), musel by připustit, že daňový přeplatek nemohl být použit na úhradu takto vyměřené daně, neboť na základě nicotného platebního výměru nemohla daňová povinnost vzniknout. Naopak pokud by soud pohlížel na tento platební výměr jako na rozhodnutí "pouze
" nezákonné, nemohl by k jeho nesprávnosti v této věci, v níž je předmětem přezkumu jiné rozhodnutí (tj. rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku na dani podle § 64 odst. 4 daňového řádu z roku 1992), přihlížet.[29] Touto otázkou se zabývalo i zmíněné usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 9 Afs 86/2007-161, na něž odkázal krajský soud. Ač jsou některé názory tohoto usnesení již překonané pozdější judikaturou Ústavního soudu, v otázce možné nicotnosti, respektive nezákonnosti rozhodnutí o stanovení daně po uplynutí prekluzivní lhůty, se soudy), za správný a kompatibilní s následnou judikaturou Ústavního soudu.
judikatura
odlišným směrem nevyvíjela, a je tak namístě ji opět potvrdit. V usnesení bylo uvedeno, což citoval i krajský soud, že nicotné rozhodnutí je takovým rozhodnutím, které "trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Tyto vady jsou natolik závažné, že způsobí faktickou neexistenci samotného správního aktu; za dané situace tu není tedy nic, co by mohlo zakládat jakákoliv práva či povinnosti subjektů.
[...] Vyměření nebo doměření daně po uplynutí lhůty podle § 47 daňového řádu
[z roku 1992] je vadou rozhodnutí, nikoliv však vadou tak intenzivní a zřejmou, aby způsobila faktickou neexistenci tohoto rozhodnutí; nelze proto hovořit o rozhodnutí nicotném.
" Tento právní názor považuje Nejvyšší správní soud, i přes výkladový obrat v souvisejících otázkách (tj. v běhu prekluzivní lhůty a přihlížení k prekluzi ex officio
[30] Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že platební výměr, jímž byla daňovému subjektu stanovena daň po uplynutí prekluzivní lhůty, je rozhodnutím nezákonným. Ač tedy jde o rozhodnutí, ve kterém byla nesprávně posouzena právní otázka běhu prekluzivní lhůty ve smyslu § 47 daňového řádu z roku 1992, jedná se o rozhodnutí pravomocné, které nemůže správní soud zrušit v rámci přezkumu jiného, byť souvisejícího rozhodnutí. Proto nelze než souhlasit se závěrem krajského soudu, že stěžovateli daňový nedoplatek za rok 1999 opravdu vznikl, a proto správní orgány nepochybily, pokud na jeho úhradu převedly přeplatek na téže dani vzniklý za jiné zdaňovací období.
[31] Nad rámec uvedeného se soud zabýval také otázkou běhu prekluzivní lhůty podle § 47 daňového řádu z roku 1992. V této otázce dává Nejvyšší správní soud stěžovateli za pravdu. Je však třeba doplnit, že posouzení této otázky nemělo vliv na přezkum rozsudku krajského soudu a rozhodnutí žalovaného.
[32] Nejvyšší správní soud k běhu prekluzivní lhůty podle § 47 daňového řádu z roku 1992 uvádí, že interpretaci tohoto ustanovení zásadně změnil nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, č. 2011/2008 Sb. ÚS, který se odklonil od dlouhodobě uznávaného výkladu, podle kterého daňová povinnost prekludovala po uplynutí tří let od konce roku, v němž daňový subjekt podal nebo měl podat daňové přiznání (pravidlo "
3 + 1
"). Ústavní soud nově vyložil § 47 daňového řádu z roku 1992 tak, že tříletá prekluzivní lhůta
počíná běžet od konce zdaňovacího období, za které se daňové přiznání podává (pravidlo "3 + 0
"). Tento výklad potvrdil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu pro všechny typy daní, u nichž je dána povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení (viz usnesení ze dne 12. 1. 2011, čj. 1 Afs 27/2009-98, č. 2230/2011 Sb. NSS, čj. 5 Afs 15/2009-122, č. 2229/2011 Sb. NSS).[33] K podstatě
prekluze
práva na vyměření či doměření daně se již několikrát vyjádřil Ústavní soud následovně: "Uplyne-li lhůta uvedená v § 47 daňového řádu z roku 1992, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit.
" (viz např. shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1341/08).[34] Na základě skutkových okolností, které Nejvyšší správní soud zjistil ze spisové dokumentace, lze konstatovat, že lhůta pro vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1999 uplynula 31. 12. 2002. Proto soud přisvědčuje názoru stěžovatele, že správce daně vydal platební výměr po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty. Stejně tak daňová kontrola byla zahájena až po prekluzi práva správce daně daň vyměřit, proto nemohla způsobit přerušení lhůty ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu z roku 1992.
[35] Žalovaný sice ve svém rozhodnutí uznal, že podle současné judikatury se pro vyměření či doměření daně uplatňuje " (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, čj. 2 As 34/2009-65).
prekluzivní lhůta
vypočítaná podle pravidla "3+0
"; upozornil však, že v době vydání předmětného platebního výměru byl uznáván výklad této lhůty v souladu s pravidlem "3+1
". S tímto závěrem Nejvyšší správní soud nesouhlasí, neboť odporuje temporálním účinkům judikatury. Zdejší soud řešil otázky judikatorních odklonů, resp. obratů, vícekrát (rozsudky ze dne 17. 12. 2007, čj. 2 Afs 57/2007-92, ze dne 25. 9. 2008, čj. 8 Afs 48/2006-155, č. 1743/2009 Sb. NSS, a ze dne 22. 5. 2009, čj. 2 Afs 35/2009-91, č. 1906/2009 Sb. NSS). Soud již vyslovil, že "judikatura
soudů představuje jeden z pramenů práva, a to i v kontinentálním právním prostředí. S precedenty je však třeba pracovat odlišně než s právními předpisy. Precedens
totiž nepředstavuje nic jiného, než zobecnitelné pravidlo chování (normu), avšak vždy vztahující se primárně ke konkrétní soudem rozhodované věci. Judikatorní odklon je nezbytným faktorem, který se v rozhodovací činnosti soudů vyskytuje. Jakkoliv na straně jedné je určitě nežádoucí, aby k němu docházelo příliš často, představuje na straně druhé nezbytný dynamický prvek v rozhodovací činnosti soudů. Pokud však dojde v důsledku sjednocovací činnosti k tomu povolaného orgánu (zde: rozšířený senát Nejvyššího správního soudu) k judikatornímu odklonu, nelze nově přijatý názor zásadně aplikovat zpětně, pokud by tomu bylo v neprospěch účastníků řízení, resp. soukromých subjektů.[36] V posuzovaném případě judikatorním obratem nedošlo ke zhoršení procesního postavení účastníka řízení - stěžovatele, naopak se jeho procesní postavení zlepšilo. Není proto důvodu neaplikovat zpětně
recentní
judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu i na případ namítaného platebního výměru, jež byl vydán v době před vydáním příslušných judikátů.[37] Na závěr Nejvyšší správní soud opakuje, že ačkoliv byl podle jemu dostupných informací platební výměr vydán po marném uplynutí prekluzivní lhůty, a z toho důvodu je nezákonný, na nyní projednávaný případ týkající se přezkumu rozhodnutí žalovaného podle § 64 odst. 4 daňového řádu z roku 1992, nemá tato skutečnost vliv. (...)
*)
S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád.
*)
S účinností od 1. 1. 2008 nahrazen zákonem č. 182/2006 Sb., o o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.