Vydání 4/2010

Valná hromada žalobce rozhodla dne 8. 6. 2006 o zvýšení jeho základního kapitálu nepeněžitým vkladem. Předmět tohoto nepeněžitého vkladu tvořily nemovitosti. Splacení předmětného nepeněžitého vkladu bylo do obchodního rejstříku zapsáno dne 3. 10. 2006. K zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatele došlo u některých nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 5. 2. 2007, u některých nemovitostí bylo vlastnické právo ve prospěch stěžovatele zapsáno s právními účinky vkladu ke dni 1. 11. 2007.

Na základě zjištění obsažených ve zprávě o daňové kontrole vyplynulo, že žalobce nebyl v roce 2006 vlastníkem předmětných nemovitostí, avšak do daňově uznatelných nákladů roku 2006 si zahrnul odpisy dlouhodobého hmotného majetku (nemovitostí) ve výši 522 462 Kč a v daňově uznatelných nákladech vykázal i tvorbu rezerv na opravu výše uvedených nemovitostí v celkové výši 5 450 000 Kč. Správce daně vydal dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 ze dne 4. 4. 2008, jímž žalobci dodatečně vyměřil daň ve výši 1 515 600 Kč.

Žalobce s uvedeným platebním výměrem nesouhlasil a podal proti němu odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 10. 2008 jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že vlastnické právo k nemovitostem, které jsou předmětem vkladu do katastru nemovitostí, se nabývá až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni doručení návrhu katastrálnímu úřadu, a nikoli pouhým předáním nemovitostí do užívání. Pokud tedy žalobce předložil v průběhu daňové kontroly listiny, které prokazují nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem až v roce 2007, pak nemohl již ve zdaňovacím období roku 2006 tvořit rezervu na opravu těchto nemovitostí ani uplatňovat odpisy hmotného majetku. V obou případech totiž právní úprava umožňuje odepisovat majetek, resp. tvořit rezervu na opravy tohoto majetku, pouze tomu poplatníkovi, který má k tomuto majetku vlastnické právo.

Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, v níž shodně jako v podaném odvolání namítal, že § 60 odst. 1 obchodního zákoníku, se dotýká výhradně nově zakládaných obchodních společností, do kterých jsou jako nepeněžitý vklad vkládány nemovitosti. V případě žalobce je ovšem situace odlišná, neboť se jednalo o zvýšení základního kapitálu u již existující akciové společnosti, a v takovém případě § 204 odst. 3 obchodního zákoníku odkazuje na § 60 odst. 1 téhož zákona pouze co do předepsané formy prohlášení. Žalobce namítal, že zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí má v souzené věci pouze evidenční povahu a samotná existence zápisu nemůže být rozhodující pro to, zda se předmětné nemovitosti staly součástí základního kapitálu. Žalobce v této souvislosti uvedl, že ve smyslu § 202 odst. 5 obchodního zákoníku je zvýšení základního kapitálu účinné již okamžikem jeho zápisu do obchodního rejstříku. Je-li základní zvýšen vkladem nemovitostí, dostávají se nemovitosti do řádné držby společnosti se všemi důsledky s tím spojenými.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a dne 28. 4. 2009 ji zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že má-li společnost v období mezi splacením nepeněžitého vkladu předáním prohlášení dle § 60 odst. 1 obchodního zákoníku a vkladem vlastnického práva k těmto nemovitostem na základě tohoto prohlášení do katastru nemovitostí předmětné nemovitosti toliko v držbě a nikoli ve svém vlastnictví, pak není oprávněna uplatňovat jako daňově uznatelné náklady spojené s odepisováním tohoto majetku a tvorbou rezerv na jeho opravy. Pokud právní předpisy v případě tvorby rezerv i odepisování hmotného majetku vážou možnost využití těchto postupů pouze na vlastnictví hmotného majetku, pak není možno příslušná ustanovení vykládat rozšiřujícím způsobem tak, že by bylo možné vytvářet rezervy na opravy či odepisovat hmotný majetek i v případech, kdy tento majetek není ve vlastnictví daňového subjektu, ale pouze v jeho držbě.

Žalobce (stěžovatel) podal proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem kasační stížnost. V úvodu kasační stížnosti nejprve shrnuje právní úpravu týkající se zvyšování základního kapitálu nepeněžitým vkladem. V této souvislosti uvádí, že valná hromada, která rozhodla o zvýšení základního kapitálu, proběhla dne 8. 6. 2006 a její rozhodnutí bylo do obchodního rejstříku zapsáno dne 18. 7. 2006. Následně po jmenování znalce, vypracování znaleckých posudků a vyhotovení smluv o upsání akcií byly nemovitosti tvořící předmět nepeněžitého vkladu odevzdány dosavadními vlastníky stěžovateli na základě písemného prohlášení. Dnem, kdy došlo k předání písemného prohlášení spolu s předáním nemovitostí (a tedy ke splacení nepeněžitého vkladu), tak akciová společnost (stěžovatel) přebírá nemovitosti do faktické i formální držby a vkladatel již není oprávněn s těmito nemovitostmi jakkoli disponovat, nedrží je, nebere z nich užitky a ani neodpovídá za nebezpečí na nich. Dle názoru stěžovatele veškerá práva a povinnosti přecházejí na akciovou společnost okamžikem předání, a tedy se nejedná o pouhou držbu, ale o vztah vlastnický. V dané věci je sporné, zda stěžovatel mohl v takovém případě již v roce 2006 vytvářet rezervu na opravy těchto nemovitostí a některé z nich odepisovat, ačkoli k zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí došlo až v průběhu roku 2007. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud jsou předmětné nemovitosti součástí základního kapitálu na základě rozhodnutí rejstříkového soudu, pak není možné přijmout výklad, že stěžovatel není oprávněn o těchto nemovitostech účtovat a uplatňovat vynaložené náklady jako náklady daňové.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.