Vydání 1/2007

Finanční úřad v Ústí nad Labem vydal dne 5. 2. 1998 dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1995 a dne 3. 2. 1998 dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996. Finanční úřad přitom vyšel z výsledků kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1995 a 1996, zaměřenou na poskytování finanční výpomoci, k níž žalobce neměl vystavený živnostenský list. Podle smlouvy o úvěru ze dne 26. 4. 1994 uzavřené mezi bankou a žalobcem se banka zavázala poskytnout žalobci dlouhodobý úvěr na investice ve výši 50 000 000 Kč, který byl účelově vázán. V průběhu daňové kontroly se žalobce vyjádřil, že úvěr byl poskytnut na pekárnu, avšak pekárnu splatila společnost s ručením omezeným J. Podmínky zrušení smlouvy o úvěru byly nepřijatelné, a proto se žalobce rozhodl poskytovat finanční výpomoc jako fyzická osoba a z výnosu splácet úvěr.

Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutími ze dne 23. 12. 1998 odvolání proti oběma platebním výměrům zamítlo.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 29. 10. 2004 žaloby proti rozhodnutím finančního ředitelství zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobci byl poskytnut úvěr původně na koupi nemovitosti, jež se však neuskutečnila, a žalobce finanční prostředky získané z úvěru půjčoval dalším subjektům, přičemž tato skutečnost nebyla předmětem jeho podnikání, neboť k takovému předmětu podnikání mu nebyl vydán živnostenský list. Příjem z výnosů z poskytované finanční výpomoci použil žalobce ke splácení úvěru a uplatnil je jako příjem podle § 7 zákona o daních z příjmů. Krajský soud, shodně jako finanční orgány, dospěl k závěru, že prostředky, které plynuly z úvěru, nebyly použity v žádné souvislosti s předmětem podnikání žalobce. Za této situace označil za nepodstatné, na jakém smluvním základě žalobce půjčoval peníze daným subjektům. Tyto příjmy nelze podřadit pod žádnou ze skupin definovaných v § 7 zákona o daních z příjmů, naopak svým charakterem odpovídají ustanovení § 8 odst. 1 písm. g) téhož zákona. Protože žalobce nepoužil poskytnutý úvěr za účelem svého podnikání, nelze zařadit náklady spojené s jeho čerpáním do výdajů, které byly vynaloženy k dosažení, zajištění a udržení některého příjmu z podnikání.

Žalobce (stěžovatel) v kasační stížnosti označil za nesporné, že v souvislosti se svým podnikáním a pod svým jménem uzavřel smlouvu o úvěru na 50 000 000 Kč za účelem nákupu privatizované pekárny. Tyto prostředky za účelem snížení daňové ztráty pak dále půjčoval a úroky takto získané pojímal jako úroky z podnikání. Na druhé straně úroky, které platil bance, pokládá za úroky z podnikatelského úvěru, jež jsou daňově uznatelným výdajem, neboť byly vynaloženy v souvislosti s dosažením, udržením a zajištěním podnikatelského příjmu, k němuž by předpokládaný nákup pekárny směřoval. Úvěr byl stěžovateli poskytnut na základě podnikatelského záměru odsouhlaseného úvěrující bankou jako podnikatelský úvěr na koupi podniku a není rozhodující, že prostředky byly použity k jinému účelu, ale že byly získány pro podnikatelský záměr. S podnikáním souvisí i stěžovatelův záměr snížit výdaje, které tak jako tak musel nést. Proto bez ohledu na povahu příjmů v důsledku jím přijatých úroků od třetích osob je třeba uznat jím placené úroky bance jako daňově uznatelné.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.