3308/2015
Daň z příjmů: osvobození příjmů z prodeje bytové jednotky
Daň z příjmů: osvobození příjmů z prodeje bytové jednotky
k § 4 odst. 1 písm. u) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pro zdaňovací období roku 2008
k § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatkůxxx) (v textu jen "daňový řád z roku 1992")
k § 148 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (v textu jen "daňový řád z roku 2009")
I. Pravidlo, že daňová povinnost k dani z příjmů vzniká okamžikem získání příjmu, který podle zákona o daních z příjmů podléhá dani, platí i pro příjem plynoucí z prodeje nemovitosti, který by byl podle § 4 odst. 1 písm. u) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, od daně osvobozen jen tehdy, použil-li by jej daňový subjekt na uspokojení vlastní bytové potřeby nejpozději do jednoho roku následujícího po roce, v němž tento příjem získal.
II. Pro počátek plynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně ve smyslu § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (resp. § 148 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), je rozhodující samotné získání příjmu z prodeje nemovitosti, nikoli až marné uplynutí lhůty stanovené ke splnění podmínky pro možné osvobození od daně podle § 4 odst. 1 písm. u) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2015, čj. 4 Afs 86/2015-36)
Prejudikatura:
nález Ústavního soudu č. 211/2008 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 1611/07).Věc:
Petr Š. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z příjmů, o kasační stížnosti žalovaného.Finanční úřad v Rakovníku (správní orgán I. stupně) dne 30. 10. 2012 doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 ve výši 269 700 Kč a současně mu uložil povinnost zaplatit penále ve výši 53 940 Kč. Finanční úřad vycházel ze skutečnosti, že žalobce prodal na základě kupní smlouvy ze dne 12. 6. 2008 bytovou jednotku (dále jen "předmětný byt") za kupní cenu ve výši 3 400 000 Kč. Uvedenou částku obdržel na bankovní účet dne 20. 6. 2008. Žalobce následně na základě kupní smlouvy ze dne 25. 2. 2009 nabyl jinou budovu a pozemek. Finanční úřad dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínky pro osvobození příjmu z převodu předmětného bytu stanovené v § 4 odst. 1 písm. a) a u) zákona o daních z příjmů, neboť výše uvedenou nemovitost (budovu) nepoužil v zákonem stanovené lhůtě na uspokojení bytové potřeby a příjmy z prodeje bytu následně nezahrnul ke zdanění podle § 10 odst. 1 téhož zákona ve zdaňovacím období, ve kterém zákonná lhůta uplynula.
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 1. 7. 2013 změnil rozhodnutí I. stupně pouze v části týkající se bankovního spojení, ve zbytku nedošlo ke změně rozhodnutí.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Praze. Ten svým rozhodnutím ze dne 17. 3. 2015, čj. 45 Af 31/2013-40, zrušil rozhodnutí žalovaného.
Krajský soud se nejdříve zabýval aplikací § 4 odst. 1 písm. a) a u) zákona o daních z příjmů ve znění rozhodném pro zdaňovací období roku 2009. K tomuto poznamenal, že
relevantní
pasáže obou ustanovení jsou zcela identické. Z důvodové zprávy k zákonu č. 669/2004 Sb., jímž se tyto pasáže staly součástí zákona o daních z příjmů, přitom nelze zjistit výslovný úmysl zákonodárce týkající se užití identického textu v obou ustanoveních. Krajský soud však následně podotkl, že z hlediska systematického výkladu je nutné na citovaná ustanovení nahlížet jako na úpravu duplicitní povahy. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) věty druhé v obecné rovině připouští, že osvobodit lze za splnění dalších podmínek též příjmy z prodeje nemovitosti, v níž měl daňový subjekt bydliště bezprostředně před prodejem po dobu kratší než dva roky. Samostatná aplikace tohoto ustanovení je nicméně fakticky vyloučena, neboť zde není stanovena lhůta, ve které má daňový subjekt příjem z prodeje nemovitosti na uspokojení bytové potřeby použít. Krajský soud proto dovodil, že § 4 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů je nutné aplikovat ve spojení s písmenem u) téhož ustanovení. Postup žalovaného tak byl dle názoru krajského soudu správný. Pokud jde o námitku žalobce, že zákon o daních z příjmů neváže osvobození od daně na vlastnictví prodávané nemovitosti, ale pouze na skutečnost, že poplatník měl v této nemovitosti bydliště, krajský soud se rovněž ztotožnil s názorem žalovaného, a sice že žalobce netvrdil a ani neprokázal, že by měl v předmětném bytě bydliště ještě předtím, než k němu nabyl vlastnické právo.Krajský soud následně konstatoval, že smyslem předmětných ustanovení není osvobození příjmů získaných z prodeje nemovitosti a dále investovaných do jakékoli nemovitosti plnící funkci bydlení, ale pouze investování těchto prostředků do nákupu takové nemovitosti, která plní funkci bydlení ve vztahu k poplatníkovi. V této souvislosti odkázal také na závěry vyslovené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2007, čj. 9 Ca 308/2005-56, č. 1691/2008 Sb. NSS, jež výše uvedený názor krajského soudu podporují.
Krajský soud nicméně shledal důvodnou námitku týkající se zániku lhůty pro stanovení daně. Krajský soud se totiž ztotožnil s názorem žalobce, že daňová povinnost vzniká v roce, kdy poplatník nemovitost prodá (získá výnos z prodeje). Zákon totiž výslovně nestanoví žádné zvláštní pravidlo týkající se vzniku daňové povinnosti v případě nesplnění podmínky pro osvobození od daně z příjmů (prodeje nemovitosti) podle § 4 odst. 1 písm. a) a u) zákona o daních z příjmů. Je proto nutné vycházet z obecného pravidla, podle něhož daňová povinnost vzniká buď okamžikem, kdy nastaly skutečnosti, které jsou podle zákona předmětem daně, nebo okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající daňovou povinnost. Daňová povinnost k dani z příjmů vzniká okamžikem získání příjmu (výnosu), který podle zákona o daních z příjmů podléhá dani. V posuzovaném případě žalobce získal předmětný příjem ještě v roce 2008. Podmínky pro osvobození od daně z příjmů sice nesplnil až v roce 2009, tato skutečnost nicméně sama o sobě nemůže bez výslovné zákonné opory vést ke vzniku nové, samostatné daňové povinnosti. Tomuto výkladu nasvědčuje zejména skutečnost, že podle § 4 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů je příjem z prodeje nemovitosti osvobozen od daně za splnění dalších podmínek i v případě, že částku odpovídající náhradě vynaložil daňový subjekt na obstarání bytové potřeby i v době jednoho roku před jejím obdržením. Citované ustanovení tak určuje lhůtu pro využití získaného příjmu nejen do budoucna, ale i zpětně. V případě "
zpětného
" využití získaného příjmu jediným logickým výkladem je, že daňová povinnost vzniká v roce, kdy poplatník nemovitost prodá. Bylo by proto nežádoucí, aby v zásadě ve shodných situacích byl vznik daňové povinnosti určován principiálně jinak. Vedle toho poukázal krajský soud taktéž na povinnost plynoucí z citovaného ustanovení spočívající v oznámení přijetí náhrady správci daně v tom zdaňovacím období, v němž k jejímu přijetí došlo. Pokud by nesplnění podmínky pro osvobození od daně představovalo důvod vzniku nové samostatné daňové povinnosti, ztrácela by zmíněná oznamovací povinnost smysl. Krajský soud v této souvislosti dále upozornil na výslovnou úpravu zákona o daních z příjmů ve znění rozhodném pro projednávanou věc (viz § 35a odst. 6), týkající se např. pozdějšího nesplnění podmínek pro uplatnění slevy na dani, když přímo stanovil poplatníkovi povinnost podat v takovém případě dodatečné daňové přiznání. K této úpravě tak lze analogicky přihlédnout.Krajský soud se následně neztotožnil s argumentací žalovaného ve prospěch jím zvoleného výkladu, podle něhož představuje menší zásah do práv žalobce z důvodu nižšího úroku z prodlení. V této souvislosti upozornil na institut prominutí úroku z prodlení podle § 259b daňového řádu z roku 2009 a také na skutečnost, že nelze tolerovat extenzivní výklad lhůt k vyměření daně, který vede k omezení vlastnického práva daňového subjektu. Prodloužení lhůty ke stanovení daně představuje závažnější zásah do práv daňového subjektu než případné navýšení úroku z prodlení v důsledku nesplnění podmínek pro osvobození od daně. Daňová povinnost proto žalobci vznikla v roce 2008, nikoliv v roce 2009, jehož se týkala daňová kontrola.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost. Stěžovatel se neztotožnil s názorem krajského soudu souvisejícím s okamžikem vzniku daňové povinnosti žalobce. Stěžovatel nesouhlasil ani s výkladem krajského soudu, že by byl vznik daňové povinnosti určován jinak v situaci, kdy nebyla naplněna podmínka využití finančních prostředků před prodejem, a v situaci, kdy nebyla naplněna podmínka jejich využití do roka od prodeje. Vedle toho stěžovatel polemizoval s analogickým použitím § 35a odst. 6 zákona o daních z příjmů. Stěžovatel nepovažoval za případný odkaz krajského soudu na institut prominutí úroku z prodlení na základě § 259b daňového řádu z roku 2009, neboť tento byl do citovaného zákona zaveden až novelou provedenou zákonem č. 267/2014 Sb. s účinností od 1. 1. 2015, přičemž žádat o prominutí lze pouze v případě úroku vzniklého ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Dle názoru stěžovatele je jím učiněný výklad § 4 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů mírnější i v souladu se zásadou , vyjádřenou v judikatuře Nejvyššího správního soudu. V případě, že by se na předmětné ustanovení nahlíželo způsobem, jakým je vyložil krajský soud, došlo by k prodloužení lhůty pro vyměření daně a současně také ke vzniku úroku z prodlení.
in dubio mitius
Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu, přičemž konstatoval, že příjem je při splnění zákonné odkládací podmínky osvobozen od daně v tom zdaňovacím období, ve kterém je dosažen. Není-li zákonná podmínka splněna, příjem osvobozen není a poplatník je povinen učinit dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů za zdaňovací období, kdy bylo tohoto příjmu dosaženo a kterého se původně osvobození týkalo, nikoliv v tom zdaňovacím období, ve kterém nebyla podmínka pro takové osvobození splněna.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
[20] Stěžejní otázkou, kterou bylo nutné v tomto řízení posoudit, je otázka možného uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně z příjmu žalobce vzniklého z převodu předmětného bytu. V této souvislosti je vhodné nejdříve připomenout, že podle § 264 odst. 4 daňového rádu z roku 2009 "[b]
ěh a délka lhůty pro vyměření, která započala podle dosavadních právních předpisů a neskončila do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona posuzuje podle ustanovení tohoto zákona, která upravují lhůtu pro stanovení daně; okamžik počátku běhu této lhůty určený podle dosavadních právních předpisů zůstává zachován. Účinky právních skutečností, které mají vliv na běh této lhůty a které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Právní skutečnosti nově zakládající stavění běhu lhůty pro stanovení daně podle tohoto zákona, které započaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, staví běh lhůty až ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona
."[21] Délka lhůty pro stanovení daně činí podle § 148 odst. 1 daňového řádu z roku 2009 tři roky. Počátek běhu této lhůty, jakož i účinky právních skutečností, které mají vliv na běh této lhůty, upravoval daňový řád z roku 1992 v rozhodném znění v § 47 následujícím způsobem:
"
(1) Pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.
(2) Byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat
."[22] Z výše uvedeného vyplývá, že pro vymezení počátku plynutí lhůty pro stanovení daně je nutné vymezit okamžik vzniku daňové povinnosti žalobce. Otázka vzniku daňové povinnosti byla upravena v § 57 odst. 2 daňového řádu z roku 1992, jenž stanovil, že "[d]
aňová povinnost vzniká okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající daňovou povinnost podle tohoto zákona nebo zvláštních předpisů
". Je zcela zřejmé, že citované ustanovení definuje vznik daňové povinnosti toliko obecně a ve vztahu k jednotlivým daním je aplikovatelné pouze ve spojení se zvláštními předpisy, jež tyto daně regulují.[23] Vznik daňové povinnosti k dani z příjmů je tak nutné dovodit z ustanovení zákona o daních z příjmů. V této souvislosti nutno odkázat v první řadě na § 5 odst. 1 zákona o daních z příjmů, dle něhož "[z]
ákladem daně je částka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi ve zdaňovacím období, za které se pro účely daně z příjmů fyzických osob považuje kalendářní rok, přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení, pokud dále u jednotlivých příjmů podle § 6 až § 10 není stanoveno jinak
". Z § 3 odst. 1 písm. e) zákona o daních z příjmů pak plyne, že předmět daně z příjmů fyzických osob tvoří i tzv. ostatní příjmy, mezi něž řadíme kromě jiného také příjmy z převodu nemovitostí ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Příjem z převodu nemovitosti se přitom stane předmětem daně v den, v němž se projeví v právní a majetkové sféře poplatníka, tzn. například v den, kdy je tento příjem připsán na bankovní účet poplatníka (srov. k tomu též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2011, čj. 2 Afs 21/2010-118). Stejným okamžikem tak logicky vzniká rovněž daňová povinnost k dani z příjmů. Tento závěr je ostatně podpořen i doktrínou (viz komentář k § 3 in Baxa, J. a kol. Daňový řád. Komentář. I. díl
. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2011; ustanovení § 3 daňového řádu z roku 2009 je současnou reflexí § 57 odst. 2 daňového řádu z roku 1992, komentářový závěr je proto dle názoru Nejvyššího správního soudu použitelný také ve vztahu k § 57 odst. 2 daňového řádu z roku 1992), která říká, že "[d]aňová povinnost k dani z příjmů vzniká okamžikem získání příjmu (výnosu), který podle zákona o daních z příjmů podléhá dani
".[24] V posuzovaném případě získal žalobce příjem z převodu předmětného bytu připsáním částky ve výši 3 400 000 Kč na jeho bankovní účet dne 20. 6. 2008. Stejným okamžikem vznikla také daňová povinnost žalobce. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že lhůta pro případné splnění podmínky pro osvobození od daně podle § 4 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů spočívající v použití tohoto příjmu na uspokojení vlastní bytové potřeby uplynula až dne 31. 12. 2009, neboť tato okolnost nemá na vymezení skutečného okamžiku získání příjmu ze strany žalobce žádný vliv. Nelze proto přisvědčit názoru stěžovatele, že daňová povinnost žalobce vznikla v den, kdy marně uplynula lhůta pro naplnění podmínky § 4 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů.
[25] Ze shora uvedeného vyplývá, že lhůta pro stanovení daně začala plynout dne 31. 12. 2008 a uplynula dne 31. 12. 2011 (viz § 47 odst. 1 daňového řádu z roku 1992 ve spojení s § 148 odst. 1 daňového řádu z roku 2009 a se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, č. 211/2008 Sb. ÚS). Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že dodatečný platební výměr finančního úřadu ze dne 30. 10. 2012 byl vydán až po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty pro stanovení daně.
[26] Dovolává-li se stěžovatel aplikace zásady , nutno poznamenat, že tato zásada se uplatní pouze v situaci, kdy existuje vícero rovnocenně přesvědčivých konkurenčních výkladů. Tento princip nelze vykládat natolik široce, že by jakoukoli interpretaci právní normy bylo možné zohlednit jakožto dvojí výklad (srov. k tomu též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2014, čj. 9 Afs 76/2013-66). Nejvyšší správní soud jasně a srozumitelně vysvětlil, vycházeje přitom ze základních principů zdanění příjmů, proč nelze vznik daňové povinnosti vázat na uplynutí lhůty pro případné splnění podmínek pro osvobození od daně, nýbrž pouze na okamžik získání předmětného příjmu. Jelikož výklad zastávaný stěžovatelem by byl naopak se základními principy zdanění příjmů v rozporu, nelze jej dle názoru zdejšího soudu považovat za výklad rovnocenný. Zásada se proto v posuzovaném případě nepoužije. Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud považuje za vhodné zdůraznit, že stěžovatelův výklad v tomto konkrétním případě ani nemůže být k daňovému subjektu - žalobci mírnější, neboť by znamenal, že k uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně do dne vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nedošlo.
in dubio mitius
in dubio mitius
[27] Pro srovnání lze navíc odkázat na již neúčinný zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostíxxx), ve znění účinném do 31. 12. 2008 (dále jen "zákon o dani z převodu"), jehož § 20 odst. 6 písm. e) vymezoval některé podmínky pro osvobození od daně darovací a daně z převodu nemovitostí, když stanovilo, že od daně jsou osvobozeny "
vklady vložené podle zvláštního zákona do základního kapitálu obchodních společností nebo družstev (dále jen ,vklad'). Je-li vkladem nemovitost, osvobození se neuplatní, jestliže do pěti let od vložení vkladu zanikne účast společníka obchodní společnosti nebo člena v družstvu (dále jen ,společník'), s výjimkou případu úmrtí společníka, a nemovitost není společníku vrácena. Osvobození zůstává zachováno, dojdeli ke změně obchodní společnosti na veřejné neziskové ústavní zdravotnické zařízení. Osvobození zůstává rovněž zachováno, zanikne-li účast společníka za trvání konkursu, podle soudem schváleného reorganizačního plánu nebo podle soudem schváleného oddlužení. Po dobu těchto pěti let neběží lhůta pro vyměření daně. Zánik účasti ve společnosti nebo členství v družstvu do pěti let od vložení nemovitosti jako vkladu je společník povinen oznámit do 30 dnů ode dne zániku účasti nebo členství místně příslušnému správci daně; součástí tohoto oznámení je i sdělení o způsobu vypořádání
."[28] Nejvyšší správní soud se výkladem výše citovaného ustanovení zabýval ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2008, čj. 5 Afs 62/2008-52, v němž posuzoval osvobození vkladu nemovitostí, dříve ve vlastnictví společníka, do základního kapitálu obchodní společnosti, který byl realizován s právními účinky ke dni 20. 9. 1994. Zdejší soud vyslovil, že "[c]
itované ustanovení upravuje podmíněné osvobození od daně. Daňový subjekt, splní-li podmínky zde uvedené, tj. trvá-li jeho účast ve společnosti po dobu pěti let, nemusí daň z převodu nemovitosti platit. Stanoví-li zákon podmínku pěti let účasti ve společnosti, musí být rovněž dána i reálná možnost daňovému subjektu této lhůty beze zbytku využít, na druhou stranu však musí být dána současně i reálná možnost správci daně, v případě nesplnění zákonné podmínky, daň vyměřit. Nelze a ani není možné proto aplikovat bez dalšího § 22 citovaného zákona. Správci daně musí být zachována taková lhůta pro vyměření daně, aby tak mohl i reálně učinit; to by však, mělo-li by být postupováno bez dalšího dle § 22 citovaného zákona, nebylo objektivně možné
."[29] "
Stanoví-li ustanovení zákona výslovně, že ,
po dobu těchto pěti let
neběží lhůty pro vyměření daně', nelze uvedené ustanovení vykládat tak, jak činí stěžovatel a poté i krajský soud, který počátek lhůty pro vyměření daně odvozuje od okamžiku zániku účasti na společnosti, čímž stavění lhůty pěti let modifikuje zcela nepřípustným způsobem a ze zákonem stanovené lhůty pěti let, která neběží (a to ani správci daně, ani daňovému subjektu) činí lhůtu kratší, přitom případ od případu jinou. V předmětném ustanovení je stanoveno tzv. stavění, nikoli přerušení promlčecí lhůty. Stavění lhůty znamená, že pro určitou překážku, která je v zákoně výslovně uvedena, promlčecí lhůta neběží, po odpadnutí překážky běh promlčecí lhůty pokračuje. Hodlal-li by zákonodárce stavění lhůty vázat na okamžik, kdy daňový subjekt přestane plnit podmínky osvobození (zánik účasti ve společnosti), nepoužil by formulace ,
po dobu těchto pěti let' (tzn. celé lhůty pěti let), ale musel by užít formulace jiné (např. '
po dobu účasti ve společnosti')
."[30] "
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud nemohl dospět k jinému závěru než k tomu, že právo správce daně v projednávané věci nemohlo být prekludováno ani v roce 1997, ani v roce 1999, tzn. v době, kdy lhůty pro vyměření daně se staví, a tedy neběží. V projednávané věci počátek lhůty pro vyměření daně je nutno ve smyslu § 22 zákona o dani z převodu
[§ 22 zákona o dani z převodu obsahuje obdobné pravidlo jako § 47 odst. 1 daňového řádu z roku 1992] odvodit od konce roku, v němž byl stěžovatel povinen podat daňové přiznání, tj. 31. 12. 1994, nicméně podle dle § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu lhůta neběží po dobu pěti let od vkladu., tzn. od 20. 9. 1994 do 20. 9. 1999. Za
dies a quo
, od kterého je nutno odvodit běh tříleté lhůty pro vyměření (§ 22 citovaného zákona), je nutno považovat 20. 9. 1994 (tj. den právních účinků vkladu); její konec potom připadl na 20. 9. 2002 (den, kterým došlo k ukončení stavění lhůty). Vydal-li správce daně platební výměr dne 11. 6. 2001, resp. žalovaný o něm pravomocně rozhodl dne 20. 5. 2002, nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že se jedná o rozhodnutí nezákonné z důvodu
."prekluze
práva[31] Klíčovým je dle názoru Nejvyššího správního soudu závěr, že i vzdor případnému osvobození od daně, jež je závislé na dodatečném splnění určitých podmínek, je nutné odvodit lhůtu pro vyměření daně od konce roku, v němž byl poplatník povinen podat daňové přiznání, resp., v němž mu vznikla daňová povinnost. Zdejší soud přitom nevidí důvod, proč by uvedený závěr neměl být aplikovatelný i v posuzovaném případě. Zásadním rozdílem mezi výše uvedeným a posuzovaným případem nicméně je, že § 22 zákona o dani z převodu výslovně stanovil, že lhůta pro vyměření daně neběží po dobu pěti let od vložení vkladu nemovitosti do základního kapitálu obchodních společností nebo družstev. Je nutné zdůraznit, že takovéto explicitní stavení lhůty pro stanovení daně § 4 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů neobsahuje.
mutatis mutandis
[32] Nejvyšší správní soud sice připouští, že tímto výkladem § 4 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů v podstatě dochází v podmínkách současně účinného daňového řádu z roku 2009 ke zkrácení lhůty pro vyměření daně, a to o dobu, v níž může daňový subjekt naplnit podmínky pro osvobození od daně, tzn. dobu jednoho roku následujícího po roce, v němž příjem z prodeje nemovitosti přijal, nutno nicméně konstatovat, že toto zkrácení nečiní vyměření daně objektivně zcela nemožným. Možnost správce daně vyměřit daň tak zůstává zachována.
[33] Ze všech shora popsaných důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nedůvodnou a v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. ji zamítl. S ohledem na skutečnost, že v posuzovaném případě došlo k uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně, nepovažuje Nejvyšší správní soud za potřebné, aby se v tomto řízení podrobně zabýval dalšími kasačními námitkami stěžovatele. Zdejší soud tak jen ve stručnosti dodává, že poplatník, který získá určitý příjem, je povinen jej zdanit. To samé platí také o příjmech plynoucích z prodeje nemovitostí. Pokud daňový subjekt v době, kdy mu vznikla daňová povinnost, zamýšlí koupit nemovitost za účelem uspokojení své bytové potřeby, nicméně následně tak neučiní, je to pouze jeho rozhodnutí. Nedá se proto říci, že by nic neporušil, čehož důsledkem je i nutnost nést riziko spojené se vznikem povinnosti hradit úrok z prodlení.
xxx)
S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňovým řádem.
xxx)
S účinností od 1. 1. 2014 zrušen zákony č. 340/2013 Sb. a č. 344/2013 Sb.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.