Vydání 9/2007

Číslo: 9/2007 · Ročník: V

1304/2007

Daň z příjmů fyzických osob: vznik povinnosti podat daňové přiznání. Daňové řízení: počátek běhu lhůty pro vyměření či doměření daně

Ej 218/2007
Daň z příjmů fyzických osob: vznik povinnosti podat daňové přiznání
Daňové řízení: počátek běhu lhůty pro vyměření či doměření daně
k § 47 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 35/1993 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
k § 38g zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2001
Povinnost podat daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob vzniká v roce následujícím po uplynutí zdaňovacího období (kalendářního roku), k němuž se daňové přiznání vztahuje. Je-li zdaňovacím obdobím rok 2001, vzniká povinnost podat daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob v roce 2002 a od konce tohoto roku počíná běh tříleté prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2007, čj. 2 Aps 5/2006-98)
Prejudikatura:
srov. č. 178/2004 Sb. NSS, č. 698/2005 Sb. NSS a č. 954/2006 Sb. NSS.
Věc:
Jaroslava D. proti Finančnímu úřadu v Moravské Třebové o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobkyně.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, dne 29. 5. 2006 zamítl žalobu žalobkyně na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v provádění nezákonné daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001. Krajský soud daňovou kontrolu neshledal nezákonnou, neboť byla zahájena ve lhůtě podle § 47 odst. 1 d. ř.
Proti tomuto rozhodnutí brojila žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností, ve které zejména namítala, že nesouhlasí se stanovením okamžiku počátku běhu prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 1 d. ř. Zatímco žalovaný a krajský soud mají za to, že tato lhůta začala běžet od konce roku 2002, stěžovatelka se domnívá, že se tak stalo již od konce roku 2001. Poukazuje k tomu na § 38g zákona o daních z příjmů, který je zvláštním předpisem a z něhož vyplývá, že daňové přiznání je povinen podat každý, jehož roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, přesáhly 10 000 Kč. Podle stěžovatelky tedy povinnost podat daňové přiznání vzniká okamžikem dosažení příjmů, které jsou předmětem daně a přesahují 10 000 Kč. Ustanovení § 40 odst. 3 d. ř., na něž se odvolává krajský soud, upravuje lhůtu pro podání daňového přiznání, a nikoli vznik povinnosti daňové přiznání podat.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Nejvyšší správní soud dále musel posoudit, zda je uvedený závěr krajského soudu v souladu se zákonem, tj. zda lhůta pro vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 začala běžet od konce roku 2002. Při tom vycházel zdejší soud z předmětných ustanovení daňového řádu a zákona o daních z příjmů.
Lhůta pro vyměření daně je stanovena v § 47 odst. 1 d. ř. tak, že
„pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat“
. V daném případě je tedy rozhodné posoudit, kdy vznikla povinnost podat daňové přiznání.
Podle § 40 odst. 1 d. ř. je daňové přiznání nebo hlášení
„povinen podat každý, komu vzniká v souladu s tímto zákonem nebo zvláštním předpisem tato povinnost, nebo ten, koho k tomu správce daně vyzve. Daňové přiznání se nepodává v průběhu konkursu. Není-li v tomto nebo v jiném daňovém zákoně stanoveno jinak, daň je splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání nebo hlášení“
. Odst. 2 tohoto ustanovení stanoví náležitosti a způsob podávání daňového přiznání a odst. 3 lhůtu k jeho podání (
„Daňové přiznání nebo hlášení se podává nejpozději do tří měsíců po uplynutí zdaňovacího období. Jedná-li se o poplatníka, který má povinnost na základě zákona mít účetní závěrku ověřenou auditorem, nebo jehož přiznání zpracovává a předkládá daňový poradce, podává se daňové přiznání nejpozději do šesti měsíců po uplynutí zdaňovacího období. To platí jen, je-li příslušná plná moc k zastupování podána správci daně před uplynutím neprodloužené lhůty. Pokud v prodloužené lhůtě daňový poradce zemře nebo zanikne a přiznání v prodloužené lhůtě podá daňový subjekt sám, je lhůta zachována.“).
Ustanovení § 38g zákona o daních z příjmů, který je – jak správně stěžovatelka připomíná – ve vztahu k daňovému řádu zákonem zvláštním, je nazváno „
Daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob“
a ve svém odst. 1 (ve znění účinném pro rok 2001) stanovilo, že
„daňové přiznání je povinen podat každý, jehož roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, přesáhly 10 000 Kč, pokud se nejedná o příjmy od daně osvobozené, o příjmy, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně, nebo o příjmy, z nichž je daň vybírána podle § 16 odst. 2. Daňové přiznání je povinen podat i ten, jehož roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, nepřesáhly 10 000 Kč, ale vykazuje daňovou ztrátu“
. Odst. 2 tohoto ustanovení pak určuje, který poplatník není daňové přiznání povinen podat, a odst. 3 stanoví, které příjmy je povinen poplatník v daňovém přiznání uvést.
V daném případě je stěžovatelka přesvědčena o tom, že žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili právní otázku stanovení počátku běhu tříleté prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 1 d. ř. Podle stěžovatelky totiž povinnost podat daňové přiznání vzniká okamžikem dosažení příjmů, které jsou předmětem daně a přesahují 10 000 Kč, tedy ještě v předmětném zdaňovacím období (v roce 2001), a nikoli až v roce následujícím, kdy je daňový poplatník povinen daňové přiznání podat (v roce 2002). S tímto právním názorem však nelze souhlasit. Pro výpočet daňové povinnosti je rozhodný daňový základ, který je definován § 5 odst. 1 zákona o daních z příjmů tak, že základem daně se rozumí částka,
„o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi ve zdaňovacím období, za které se pro účely daně z příjmů fyzických osob považuje kalendářní rok, přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení...“.
Jestliže je základ daně zjišťován za kalendářní rok, musí být uvažováno s veškerými příjmy a daňovými výdaji za takový rok. Není pochyb o tom, že kalendářní rok končí až uplynutím posledního dne v tomto roce (tj. 31. 12.). I § 38g zákona o daních z příjmů, jehož znění se stěžovatelka dovolává, váže povinnost podat daňové přiznání na roční příjmy (
„...daňové přiznání je povinen podat každý, jehož roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, přesáhly...“
)
.
Roční příjmy přitom lze zjistit až po uplynutí celého kalendářního roku. Daňový subjekt nemá povinnost podat daňové přiznání v okamžiku, kdy jeho příjmy přesáhnou částku 10 000 Kč, ale pouze, když jeho roční příjmy přesáhnou 10 000 Kč. Pokud v průběhu roku daňový subjekt dosáhne určitých příjmů přesahujících tuto částku, nemusí to ještě znamenat, že jeho roční příjmy tuto částku přesáhnou, a že bude povinen podat daňové přiznání. Totéž lze uvést i ve vztahu k daňové ztrátě, neboť až na konci roku má daňový poplatník nezvratitelnou jistotu o tom, že bude vykazovat daňovou ztrátu.
Aplikováno na posuzovanou věc to znamená, že daňové přiznání za zdaňovací období roku 2001 bylo možno podat nejprve následující rok, tedy v roce 2002. Počátek běhu tříleté prekluzivní lhůty se počítá od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost daňové přiznání podat, tj. od 31. 12. 2002. Jestliže daňová kontrola byla zahájena prokazatelně dne 27. 9. 2005, stalo se tak před uplynutím prekluzivní lhůty, neboť ta uplynula až dnem 31. 12. 2005. Shodný právní závěr ve vztahu k určení počátku prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 1 d. ř. zaujal Nejvyšší správní soud již ve svém rozhodnutí ze dne 8. 2. 2007, čj. 2 Afs 93/2006-75, ze dne 31. 5. 2005, čj. 6 Afs 19/2003-79, nebo v rozsudku ze dne 17. 2. 2006, čj. 8 Afs 7/2005-96. Nepřímo se pak o tento právní závěr zdejší soud opřel v rozsudku ze dne 31. 5. 2006, čj. 5 Afs 42/2004-61 (č. 954/2006 Sb. NSS), nebo v rozsudku ze dne 9. 12. 2004, čj. 7 Afs 22/2003-109 (všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Tvrzený důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. neobstojí.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.