Vydání 2/2012

Číslo: 2/2012 · Ročník: X

2489/2012

Daň z příjmů: absolutní neplatnost úkonů a jejich účinky

Daň z příjmů: absolutní neplatnost úkonů a jejich účinky
k § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2002
I. K soukromoprávní absolutní neplatnosti úkonů, jež mají být základem daňové povinnosti, jsou všechny orgány veřejné moci povinny přihlédnout z úřední povinnosti v kterékoli fázi řízení.
II. Daňové účinky absolutně neplatných soukromoprávních úkonů nenastávají, vyžaduje-li daňové právo, že určitý právní následek může nastat pouze na základě existujícího (platného) soukromoprávního úkonu určité konkrétní povahy. Provádí-li však daňové právo autonomní klasifikaci daňověprávních účinků soukromoprávních jednání vycházející v zásadě z ekonomické logiky (jak je tomu například v generální klauzuli v § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů), může mít i absolutně neplatný soukromoprávní úkon plnohodnotné daňověprávní účinky.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2010, čj. 7 Afs 130/2009-200)
Prejudikatura:
č. 2/2003 Sb. NSS, č. 718/2005 Sb. NSS, č. 979/2006 Sb. NSS, č. 1424/2008 Sb. NSS, č. 1575/2008 Sb. NSS a č. 1984/2010 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 228/2007 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 1777/07) a č. 38/2009 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 1169/07).
Věc:
Pavla K. proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z příjmů, o kasační stížnosti žalobkyně.
Žalobkyně vyvolala nedobrovolné veřejné dražby, do kterých přihlásila své pohledávky. Jednalo se o pohledávky dvou typů – jednak o pohledávky z půjček, které poskytla osobně, a dále o pohledávky z úvěrů, které získala postoupením pohledávky od původního věřitele, kterým byla Banka
Bohemia
, a.s. V daňovém přiznání žalobkyně označila všechny příjmy získané z realizace dražeb za ostatní příjmy ve smyslu § 10 zákona o daních z příjmů a stejně tak k nim paušálně uplatnila i veškeré výdaje.
Finanční úřad ve Zlíně rozhodnutím ze dne 22. 3. 2005 žalobkyni dodatečně vyměřil daň z příjmů za rok 2002 ve výši 670 944 Kč. Toto rozhodnutí bylo následně změněno rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 12. 2005 tak, že se doměřuje daň z příjmů ve výši 653 280 Kč.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 18. 12. 2007 zamítl. Ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu rozsudkem ze dne 3. 12. 2008, čj. 7 Afs 31/2008-90, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 3. 11. 2009 zamítl. V odůvodnění dospěl k závěru, že oba správní orgány správně neuznaly některé výdaje žalobkyně. Není-li určitý příjem předmětem daně, nelze k němu uplatnit ani výdaje. Mezi ostatní příjmy podle názoru krajského soudu lze zahrnout jen příjmy, které jsou předmětem daně. V případě žalobkyně však byly v rámci nedobrovolných dražeb realizovány úhrady dvou typů půjček/úvěrů, z nichž posléze žalobkyně měla příjmy. Jedna skupina příjmů z úhrad půjček byla navázána na půjčky, které poskytla osobně žalobkyně, druhá byla navázána na úvěr, který získala žalobkyně ve formě postoupení pohledávky od původního věřitele. V souladu s tímto lze rozdělit ve vztahu k § 3 odst. 4 písm. b) zákona o daních z příjmů v obecné rovině příjmy žalobkyně na ty, které jsou předmětem daně podle § 10 zákona o daních z příjmů, a na ty, které předmětem daně nejsou. Aplikace § 10 odst. 4 zákona o daních z příjmů, jíž se žalobkyně v této souvislosti domáhala, je pojmově možná pouze u příjmů, které náleží do kategorie ostatních příjmů, a jsou tedy řazeny v rámci příjmů, které jsou předmětem daně.
Žalobkyně se dovolávala aplikace § 24 odst. 2 zc) zákona o daních z příjmů. Jako výdaje podle citovaného ustanovení lze uznat pouze výdaje podle § 25 zákona o daních z příjmů. V této souvislosti krajský soud poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006, čj. 9 Ca 95/2004-35, č. 1506/2008 Sb. NSS, dle kterého „[v]
ýdaj posouzený pro účely stanovení základu daně z příjmů jako neuznaný podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nelze bez dalšího uznat ani za výdaj dle § 24 odst. 2 písm. zc) téhož zákona, neboť daňovou uznatelnost výdajů dle tohoto ustanovení lze posuzovat jen u určitých výdajů vymezených v § 25 téhož zákona
“.
Při posouzení výše uvedeného přehledu výdajů, resp. nákladů, který je obsažen v § 25 zákona o daních z příjmů, krajský soud dospěl k závěru, že součástí takto vymezených výdajů jsou pod písmenem z) výdaje ve výši jmenovité hodnoty pohledávky nebo pořizovací cena postoupené pohledávky s výjimkou uvedenou v § 24 a § 10 zákona o daních z příjmů. Ze systematiky zákona vyplývá, že již v úvodních ustanoveních je část příjmů oddělena od ostatních a tyto oddělené příjmy pak nejsou předmětem daně. Od takto oddělených příjmů je třeba odlišovat příjmy osvobozené, které svou podstatou předmětem daně jsou, ale z vůle zákonodárce není daňový subjekt povinen tyto příjmy zdanit. Z následných ustanovení je pak zřejmé, že zákon o daních z příjmů se dále dotýká při výpočtu daňové povinnosti pouze příjmů, které jsou předmětem daně. Ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů výslovně uvádí, že „[v]
ýdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů
[...]“. Z této formulace jasně vyplývá, že § 24 se dotýká výlučně zdanitelných příjmů, a tedy nikoliv příjmů z půjček, které nejsou zdanitelným příjmem. Ustanovení § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů uvádí, že „[z]
a výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely
[...]“. Z toho krajský soud opět dovodil, že příjmy z půjček, s výjimkou půjček (úvěrů) nabytých postoupením pohledávky, nejsou předmětem daně, a nejsou tedy ani příjmem pro daňové účely. Ačkoliv je výčet v § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů demonstrativní (což vyplývá z formulace „
nejsou zejména
“), dospěl krajský soud k závěru, že jelikož příjmy z půjček, s výjimkou půjček (úvěrů) nabytých postoupením pohledávky, nejsou předmětem daně, nelze k nim uplatňovat ani výdaje (s výše vymezenou výjimkou), přičemž zákon o daních z příjmů neposkytuje ve svém textu výslovnou výjimku umožňující žalobkyni aplikaci § 10 ve spojení s § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, ve které poukázala na to, že předmětem dodatečného doměření daně z příjmů fyzických osob bylo zvýšení základu daně z příjmů za rok 2002, a to mimo jiné tak, že z výdajů byla vyloučena hodnota poskytnutých půjček v celkové výši 3 300 000 Kč, přičemž z příjmů byla vyloučena pouze část (ve výši 1 298 834 Kč) peněžních plnění, která obdržela na základě dvou nedobrovolných dražeb. Podle názoru stěžovatelky byly nesprávně posouzeny podstatné otázky, a to otázka aplikace zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, a otázka, zda má dohoda věřitele a dlužníků přednost v rámci daňového řízení před aplikací zákona o veřejných dražbách. Podle stěžovatelky není aplikace zákona o veřejných dražbách v jejím případě možná. Správní orgány se nezabývaly tím, zda veřejné dražby byly zákonné, resp. pro jejich provedení byly splněny všechny podmínky. Ona sama se domnívala, že tomu tak nebylo a provedení dražeb bylo protiústavní. Předpokladem pro provedení nedobrovolné dražby bylo to, že stěžovatelka měla pohledávku vůči dlužníkům – vlastníkům nemovitostí, jež byly zajištěny zástavním právem. Měla být tedy řešena otázka, zda stěžovatelka takovou pohledávkou disponovala.
Správní orgány a krajský soud se měly zabývat otázkou platnosti smlouvy, na jejímž základě stěžovatelka pohledávky nabyla. Smlouva, jíž stěžovatelka nabyla pohledávky, je podle jejího názoru neplatná pro její neurčitost. Není v ní uvedeno, na základě jakých právních skutečností pohledávky vznikly a co tvoří jistinu a příslušenství předmětných pohledávek. Specifikace pohledávek je neurčitá a není v nich zmínka o tom, že by tyto pohledávky měly být zajištěny zástavním právem. Stěžovatelka tedy pohledávky platně nenabyla, a proto nemohla platně uzavřít smlouvu o provedení nedobrovolné dražby.
Stěžovatelka dále namítala, že i zástavní smlouvy, na základě kterých mělo na dražených nemovitostech váznout zástavní právo, jsou neplatné pro svoji neurčitost. Zástavní věřitel není dostatečně identifikován (chybí sídlo a identifikační číslo), stejně jako zástavci (zástavce – žena je označena pouze jménem, chybí příjmení) a předmětné nemovitosti jsou nedostatečně a nesrozumitelně identifikovány. Není zřejmé, kdo měl smlouvu za Banku
Bohemia
uzavřít. Pohledávky uvedené ve smlouvách o provedení dražby nejsou totožné s těmi, které jsou uvedeny ve smlouvě o postoupení pohledávky, a s těmi, které jsou uvedeny v notářském zápisu. Nelze tedy jednoznačně, srozumitelně a bez důvodných pochybností určit, jaké pohledávky měla stěžovatelka do svého majetku získat a pro které pohledávky byla vedena veřejná dražba. Protože stěžovatelka neměla ve svém majetku pohledávky zajištěné smluvním zástavním právem váznoucím na dražených nemovitostech, nemohly být platně uzavřeny smlouvy o provedení nedobrovolné dražby ze dne 11. 10. 2001. Neplatné jsou i následné dražby konané dne 18. 12. 2001. Pokud dražby neproběhly platně, nemůže být na právní vztahy, které měly na základě neplatných dražeb vzniknout, aplikován zákon o veřejných dražbách.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil na skutečnost, že stěžovatelka v kasační stížnosti argumentovala zcela novým právním posouzením věci. Tato její argumentace nebyla obsažena ani v odvolání. V rozhodnutí o odvolání jsou jednoznačně formulovány důvody vyloučení konkrétních částek z příjmů a výdajů, uvedených stěžovatelkou v daňovém přiznání. Žalovaný poukázal také na to, že stěžovatelka v kasační stížnosti provedla účelové posouzení úkonů jako absolutně neplatných pro jejich nesrozumitelnost a dovodila nezákonnost provedených dražeb. Ani v žalobě však stěžovatelka zákonnost veřejných dražeb nezpochybňovala.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou přípustnosti některých stížních námitek, neboť teprve v podané kasační stížnosti stěžovatelka zpochybňuje zákonnost a ústavnost provedených dražeb a zpochybňuje platnost smluv o úvěru uzavřených mezi dlužníky a
Bohemia
bankou, smluv o zřízení zástavního práva a smluv o postoupení pohledávky. V žalobě pouze namítala, že z důvodu složitosti výpočtu příjmů uvedla v daňovém přiznání veškeré příjmy z dražebního výtěžku, které jí plynuly jak z titulu postoupených pohledávek, tak z titulu půjček, a z tohoto důvodu použila § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů, zatímco v kasační stížnosti poprvé namítá, že správce daně měl snížit částku v daňovém přiznání deklarovaných příjmů ještě o částku odpovídající částce dražebního výtěžku, jež byla příjmem z půjček doložených dohodami o narovnání s panem L. a panem P., neboť žádný jiný titul pro příjem výše uvedených částek neexistuje s tím, že o těchto skutečnostech se dozvěděla až nyní, po rozboru provedeném jejím právním zástupcem.
Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou, zda takto formulované stížní námitky jsou přípustné. Skutečnost, že teprve v rámci přípravy kasační stížnosti si stěžovatel uvědomí, že proti žalobou napadenému správnímu rozhodnutí mohl uplatňovat i jiné než v žalobě či jindy v řízení před krajským soudem uplatněné námitky, není důvodem pro to, aby takové stížní námitky byly přípustné, vztahujíli se skutkově k době před podáním žaloby či jejím včasným rozšířením a stěžovatel o nich věděl či měl a mohl vědět nebo mají-li po právní stránce takovou povahu, že mohly být namítány již v žalobě. Výjimkou jsou zejména právní argumenty reflektující zásadní a překvapivé judikatorní obraty. K tomuto pojmu a podmínkám, za nichž lze určitý obrat v judikatuře považovat za zásadní a překvapivý, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, čj. 2 As 94/2006-51, č. 1424/2008 Sb. NSS. Stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněná právní argumentace je jistě ucelenější, než jakou uplatňovala v dřívějších řízeních před správci daně a krajským soudem, avšak z jejího obsahu není patrné, že by byla založena na reflexi nějakého judikatorního obratu. Sama o sobě by tedy stěžovatelkou uplatněná argumentace podmínky přípustnosti stížní námitky nesplňovala. Nejvyšší správní soud je však povinen vzít ji v úvahu, neboť se jedná ve své podstatě o argumentaci namítající absolutní neplatnost soukromoprávních úkonů, jež byly podkladem veřejnoprávního rozhodnutí o vyměření daně, a tato otázka je jednou z těch, které jsou správní soudy všech instancí povinny posuzovat z úřední povinnosti (viz judikaturu Ústavního soudu zejména k prekluzi; nejnověji např. nález ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2082/09, obsahující odkazy i na starší judikaturu k těmto otázkám, zejména na nález ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, č. 38/2009 Sb. ÚS, v němž zmínku o povinnosti
ex offo
přihlížet k absolutní neplatnosti výslovně zmiňuje bod 25). Jakkoli tedy lze z hlediska rychlosti a efektivity řízení stěžovatelce vytýkat, že uvedené argumenty uplatnila až v řízení o kasační stížnosti, je třeba zároveň s ohledem na citovanou judikaturu Ústavního soudu konstatovat, že k případné neplatnosti úkonů, jež měly být základem sporné daňové povinnosti, byly všechny orgány veřejné moci povinny přihlédnout z úřední povinnosti, a že tedy tato otázka může být učiněna předmětem řízení v kterékoli jeho fázi, a to ať již na základě námitky účastníka nebo na základě jakýchkoli jiných skutečností, jež se dostanou do sféry příslušného orgánu a z nichž vyplývá, že by pro posouzení otázky platnosti rozhodného právního úkonu mohly být
relevantní
. Otázkou platnosti smluv o postoupení pohledávek, jakož i existence těchto pohledávek a zástavních práv je zajištujících se v dosavadních řízeních žádný orgán nezabýval. Přitom již z tvrzení stěžovatelky v kasační stížnosti je zřejmé, aniž by bylo k tomu třeba provádět důkazy, že jí uváděné důvody neplatnosti mohou skutečně být dány, např. důvod spočívající v neurčitosti postupní smlouvy, a že tedy její argumentace není natolik zjevně
absurdní
nebo nepřípadná, aby mohla být Nejvyšším správním soudem shledána bez skutkového zkoumání nedůvodnou. Tato skutečnost je důvodem pro to, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, zda je v daném případě namístě zabývat se platností soukromoprávních úkonů, jež měly být podkladem pro stanovení daňové povinnosti. Vzhledem ke zcela nedostatečným skutkovým zjištěním vztahujícím se k těmto otázkám bude třeba, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Bude pak na žalovaném, aby si jako předběžné otázky posoudil platnost a účinky všech relevantních soukromoprávních úkonů. Dospěje- li k závěru, že určitý soukromoprávní úkon byl absolutně neplatný, neznamená to ještě
a priori
, že takový úkon je irelevantní z daňového hlediska. Daňové účinky absolutně neplatných soukromoprávních úkonů nenastávají, vyžaduje-li daňové právo, že určitý právní následek může nastat pouze na základě existujícího (platného) soukromoprávního úkonu určité konkrétní povahy (viz např. rozsudky NSS ze dne 3. 2. 2005, čj. 2 Afs 94/2004-50, č. 979/2006 Sb. NSS, a ze dne 17. 4. 2008, čj. 7 Afs 8/2007-49). Provádí-li však daňové právo autonomní klasifikaci daňověprávních účinků soukromoprávních jednání vycházející v zásadě z ekonomické logiky (jak je tomu například v generální klausuli v § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů), může mít i neplatný právní úkon plnohodnotné daňověprávní účinky, např. bylo-li i na základě takového úkonu plněno, plnění nebylo zpochybněno, příp. dokonce bylo následně jeho poskytnutí zpětně uznáno a „
legalizováno
“ sjednáním dohody o narovnání, a projevilo-li se v ekonomické sféře účastníků transakce způsobem předvídaným v § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů či si účastníci transakce mohli rozumně myslet v době, kdy ji činili, že se takto projeví – k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2005, čj. 2 Afs 15/2005-90, č. 718/2005 Sb. NSS, podobně též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, čj. 2 Afs 180/2006-64, č. 1984/2010 Sb. NSS. Ve věci stěžovatelky tedy bude namístě posoudit, dospěje-li žalovaný k závěru, že některé z relevantních soukromoprávních úkonů byly neplatné, zda se u ní jedná o první nebo druhý typ případů, příp. zda nejde o kombinaci obou typů. V souvislosti s tím si bude muset zejména ujasnit, zda § 3 odst. 4 písm. b) zákona o daních z příjmů používá při určení okruhu vztahů, na něž dopadá, autonomní definici vycházející spíše z ekonomické logiky, anebo zda pouze odkazuje na normy soukromého práva.
Stejně tak si žalovaný musí učinit úsudek, a to zejména s ohledem na § 71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a s ohledem na
relevantní
judikaturu, jak je třeba nahlížet na nedobrovolné dražby provedené podle § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách. V obecné rovině lze jistě zvažovat stěžovatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1704/2007, ale i obdobnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 13. 5. 2003, čj. 7 A 146/2001-29, č. 2/2003 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 13. 3. 2008, čj. 5 Afs 7/2005-127, č. 1575/2008 Sb. NSS. Nelze však přehlédnout, že k otázce účinků nedobrovolné dražby provedené na základě Ústavním soudem zrušeného § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách se již jednoznačně vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1777/07, č. 228/2007 Sb. ÚS, i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4077/2008, přičemž oba daly přednost ochraně právní jistoty před zpětnou revizí právních vztahů vzniklých aplikací protiústavního ustanovení. Znamená to tedy, že pokud se dražba, ač na základě protiústavní úpravy, konala, je nutno ji považovat v rovině soukromoprávní (zejména v rovině zásahu do majetkových vztahů k nemovitostem v dražbě prodávaným) za účinnou, nebyla-li účinně napadena návrhem na vyslovení neplatnosti podle § 48 zákona o veřejných dražbách.
Stejně tak jistě nelze v rovině soukromoprávní pominout existenci pravidel pro uspokojení dražebních věřitelů, jak jsou upravena v § 60 zákona o veřejných dražbách. Žalovaný však musí rovněž zvážit, zda, a popřípadě jaký, vliv měla na výši daňové povinnosti stěžovatelky její následná dohoda o narovnání s jejími údajnými dlužníky a zda se zpětnými účinky nevedla k modifikaci způsobu uspokojení, který předvídá § 60 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, na základě projevu smluvních stran, které si dohodou o narovnání chtěly zpětně uspořádat své vztahy. Ustanovení § 60 zákona o veřejných dražbách lze jistě považovat za
kogentní
v tom smyslu, že nepodmíněně přikazuje tomu, kdo rozděluje výtěžek dražby a předává jeho části oprávněným osobám, postupovat tak, jak je v něm stanoveno, tj. předepisuje pro účely rozdělení výtěžku dražby jeho jednoznačná a dohodou nezměnitelná pravidla. Žalovaný si však bude muset ujasnit, zda účinky tohoto ustanovení dopadají i do práva daňového tak, že by přidělení výtěžku dražby „
konstituovalo
“ určitý konkrétní právní titul (který je pro uplatnění určitého způsobu zdanění
relevantní
jako jeho nezbytná podmínka), jenž by měl být důvodem přiznání právě tohoto výtěžku, tj. jeho konkrétní výše a pořadí osoby, která jej dostává, ve srovnání s jinými osobami, jež také jinak přicházely v úvahu jako ty, které by mohly obdržet výtěžek dražby nebo jeho část. To znamená, že pro případ, kdy by žalovaný dospěl k závěru, že ve skutečnosti se v dražbě „
uspokojila
“ zcela či zčásti neexistující pohledávka, resp. že tato pohledávka sice obecně existovala, avšak výtěžek nebyl poskytnut osobě, která na uspokojení měla právo, neboť šlo o osobu, na niž právo na uspokojení z původního věřitele platně nepřešlo, musí si ujasnit, zda pouhý fakt konání dražby mohl právo stěžovatelky na plnění z titulu určité pohledávky pro účely daňové konstituovat, třebaže tato pohledávka na ni nebyla sledem platných smluv převedena, a tedy jí plnění ve skutečnosti nepříslušelo, jelikož k němu neměla žádný právní titul. Pokud by dospěl k závěru, že takové „
konstituování
“ pohledávky stěžovatelky prostým konáním dražby možné není, musí uvážit, zda a jak právní důvod plnění, které stěžovatelka fakticky obdržela dražbou (a které se tedy ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů projevilo v její ekonomické sféře), modifikovala dohoda o narovnání a zda to není právě tato dohoda, která až dodatečně (místo právně irelevantní dražby) stěžovatelce vytvořila právní titul k obdrženým finančním částkám. Pokud by pak takto dohodou o narovnání vytvořený či zpětně najisto postavený právní titul byl jiný než žalovaným původně identifikovaná půjčka, resp. její vrácení, mohlo by to jistě mít zásadní vliv na výši daňové povinnosti stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že dohoda o narovnání nesmí být bez dalšího ignorována jako irelevantní. Byla uzavřena v tomtéž zdaňovacím období, v němž došlo k dražbě, z níž vzešel stěžovatelčin sporný příjem, a proto je jednou ze skutkových okolností, které musí být při stanovení daně vzaty v úvahu a právně hodnoceny. Ani dohoda o narovnání uzavřená v jiném (dřívějším či pozdějším) zdaňovacím období by zásadně nemusela být právně bez významu pro stanovení daně či její dodatečnou změnu. V případě dohody z dřívějšího zdaňovacího období by se její účinky mohly, s ohledem na konkrétní obsah, vztahovat i na časově následující zdaňovací období, které by bylo předmětem posuzování. V případě dohody z pozdějšího než posuzovaného zdaňovacího období by nová skutečnost (uzavřená dohoda o narovnání) mohla být podkladem pro dodatečnou změnu daně, bylo-li by to přípustné zejména s ohledem na ustanovení zákona o lhůtách pro uplatnění příslušných změnových procesních institutů.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.