Vydání 5/2008

(...) V projednávaném případě není sporu o tom, že žalobce je zákonným zástupcem osoby se zdravotním, ani o tom, že předložil všechny zákonem požadované doklady, aby mu mohla být daň z přidané hodnoty u zakoupeného automobilu vrácena. Žalobce ani správce daně si však nevšimli, že na předloženém daňovém dokladu - faktuře za nákup vozidla bylo uvedeno, že se jedná o ojeté vozidlo NA, tedy nákladní, nikoliv osobní automobil. Stejný údaj obsahuje i technický průkaz k tomuto automobilu. Poté, co žalovaný vydal dne 4. 4. 2005 rozhodnutí a nařídil přezkoumání rozhodnutí ze dne 5. 4. 2004, kterým správce daně vyhověl žádosti žalobce a vrátil mu daň z přidané hodnoty za nákup výše uvedeného automobilu, předložil žalobce správci daně odborné vyjádření soudního znalce Ing. Radka Šimona, který se vyjadřuje k otázce, zda souhlasí údaje v technickém průkaze se skutečností, a uvádí, že . V odborném vyjádření soudního znalce Jiřího Šustra, rovněž předloženého žalobcem, je uvedeno, že Konečně žalobce předložil také potvrzení od Auto-Aréna s. r. o. Turnov, která potvrzuje, že ".

Správce daně se k výše uvedeným důkazním prostředkům před vydáním rozhodnutí ze dne 17. 5. 2005, kterým přezkoumal své rozhodnutí ze dne 5. 4. 2004, nijak nevyjádřil. Až dne 17. 10. 2005 zaslal daňovému subjektu , kde uvedl, že se v souladu s § 2, § 31 a § 48 odst. 6 d. ř. rozhodl doplnit řízení ve věci odvolání daňového subjektu proti rozhodnutí ze dne 17. 5. 2005. Správce daně v tomto sdělení vyslovil názor, že veškeré námitky, návrhy a tvrzení daňového subjektu uvedené v odvolání jsou bezpředmětné, protože správce daně nemůže zpochybnit ani změnit rozhodnutí Městského úřadu Slaný, odbor dopravy silničního hospodářství, uvedené v technickém průkazu. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, žalovaný považuje takovéto hodnocení důkazů správcem daně za řádné, a pokud sám hodnotí předložené důkazní prostředky, fakticky pouze opakuje, že jediným relevantním důkazem je technický průkaz, a zdůrazňuje, že skutečnost, že se jedná o nákladní vozidlo v návaznosti na zabudování bezpečnostní přepážky uvedené v technickém průkaze, nemohl správce daně svým rozhodnutím nijak měnit.

K tomuto konstatování žalovaného soud uvádí, že § 2 odst. 2 písm. m) zákona o dani z přidané hodnoty skutečně stanoví, že se pro účely daně z přidané hodnoty osobním automobilem rozumí silniční motorové vozidlo, které má v technickém průkaze zapsanou kategorii osobní automobil nebo označení M1. Pokud bychom vycházeli z doslovného znění tohoto ustanovení, znamenalo by to, že i kdyby bylo jednoznačně prokázáno, že byl pořízen osobní automobil, avšak zápis v technickém průkazu tomu neodpovídal, osoba se zdravotním postižením by nárok na vrácení zaplacené daně u takového automobilu neměla. To by však znamenalo upřednostňovat formální stav před stavem faktickým a rezignovat na uplatňování spravedlnosti v materiální, nikoli pouze formální podobě. Soud nebrojí proti legální definici, nicméně poukazuje na to, že její jazykové vyjádření nemá bránit dosažení účelu ustanovení o vrácení daně z přidané hodnoty, je-li zřejmé, že vyhodnocení skutečného stavu věci tomuto účelu odpovídá. Tyto teleologické argumenty podle názoru soudu nelze pominout. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 5. 2007, čj. 3 Ads 50/2006-29, poukázal na to, že rozhodovací proces, a to na kterékoli úrovni (tedy jak na úrovni správního orgánu, tak na úrovni soudů), v sobě zahrnuje několikero druhů činností. Je jimi jednak zjištění skutkového stavu věci, dále výběr právní normy, této normy, posouzení, zda skutečně lze zjištěný skutkový stav této normě subsumovat, a v případě kladného závěru samotná její aplikace. pak předpokládá učinit různé druhy výkladu, jež v daném případě připadají v úvahu (jazykový, historický, autentický, tj. toho, kdo normu vydal, systematický, teleologický, tj. podle smyslu a účelu předpisu apod.), a následný výběr toho (těch), které rozhodující orgán považuje pro danou věc za nejvhodnější. Je tedy nejen v pravomoci, ale je dokonce povinností správního orgánu zvážit využití jiného výkladu než doslovného jazykového. Základním principem pro interpretaci právního textu je pak jeho ve prospěch účelu, který právní norma plní. Sleduje-li tedy právní norma určitý cíl, je nutno ji interpretovat tak, aby byl tento cíl umožněn, a nikoliv aby bylo jeho dosažení výkladem normy ztíženo. Ustanovení § 45f zákona o dani z přidané hodnoty vyjadřuje úmysl zákonodárce umožnit vracení daně zdravotně postiženým osobám za nakoupená osobní vozidla v tuzemsku, která jsou pořízena od plátců daně, tedy pomoci určité skupině osob. V projednávaném případě není mezi stranami sporu o tom, že vozidlo sloužilo k přepravě osoby se zdravotním postižením, žádost žalobce o vrácení daně obsahovala všechny náležitosti, které požaduje § 45f odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty. Žalobce si pouze nevšiml, že na předloženém daňovém dokladu - faktuře za nákup vozidla a rovněž v technickém průkazu bylo uvedeno, že se jedná o vozidlo nákladní. Poté, co byl správcem daně na tuto skutečnost upozorněn, snažil se prokázat, že se jedná o chybný zápis a znaleckými posudky a vyjádřením autorizovaného prodejce vozů Ford dokládal, že automobil Ford Galaxy je vyráběn jako automobil osobní a nákladním automobilem se stává až zabudováním pevné bezpečnostní přepážky, která však v tomto automobilu zabudována není, ani nikdy zabudována nebyla. Pokud za této situace trvá správce daně i žalovaný na tom, že jediným relevantním důkazem je zápis v technickém průkazu, řídí se doslovným jazykovým výkladem, který však cíl a záměr právní normy v tomto případě nenaplňuje. Soud je dále toho názoru, že v demokratické společnosti by se princip etický a princip právní v rozhodovací praxi měly prolínat, a to pokud možno v co největší možné míře. V oblasti vracení daně z přidané hodnoty osobám se zdravotním postižením by pak uvedené mělo platit dvojnásob. Soud odkazuje také na některé nálezy Ústavního soudu, jenž se uvedenou problematikou opakovaně ve své rozhodovací činnosti zabýval. Tak např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (č. 30/1998 Sb. ÚS) vyjádřil Ústavní soud názor, podle něhož představuje jazykový výklad pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.

Soud proto nemůže souhlasit s hodnocením důkazů, tak jak je provedl žalovaný, ani se skutečností, že správce daně fakticky kromě technického průkazu žádné další důkazní prostředky nepřipustil. Dle § 2 odst. 3 d. ř. platí, že při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobci nebylo správcem daně vůbec umožněno prokázat skutečnost, že vozidlo zakoupené pro dopravu jeho zdravotně postiženého syna je osobní automobil, jinak než technickým průkazem vozidla. I když je prokazování toho, zda se jedná o vozidlo osobní, nebo nákladní, skutečně prvotně záležitostí dokladovou, neboť § 2 odst. 2 písm. m) zákona o dani z přidané hodnoty stanoví, že se pro účely daně z přidané hodnoty osobním automobilem rozumí silniční motorové vozidlo, které má v technickém průkaze zapsanou kategorii osobní automobil nebo označení M1, je třeba současně respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním, a nelze tedy automaticky vyloučit, že skutečnost, že se jedná o osobní vozidlo, lze osvědčit i jiným způsobem než technickým průkazem. Jako důkazní prostředky, jimiž lze doložit skutečnosti rozhodné pro určení daňové povinnosti, a tedy i pro nárok na vrácení daně z přidané hodnoty, totiž mohou sloužit prakticky jakékoliv prostředky (vyjma těch, které byly získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy). Z § 31 odst. 4 d. ř. vyplývá, že jde zejména také o znalecké posudky, tedy důkazní prostředky, které žalobce předkládal.