Vydání 9/2009

Dne 27. 4. 2006 se konala dobrovolná dražba, jejímž předmětem byl soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, včetně nemovitostí sloužících k provozování části podniku úpadce Falcon Mimoň, a.s. Vlastník předmětu dražby, úpadce, byl zastoupený správcem konkurzní podstaty Jiřím Bednářem. Dle dražební vyhlášky byla dražba provedena v souladu s § 13 odst. 10 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty. Vydražitelem se stala společnost Matre, spol. s. r. o., Zlín (aktuální název Falcon EU, s. r. o.; předchůdkyně žalobce), která uhradila kupní cenu v den dražby. Předmět dražby byl vydražiteli předán k 1. 8. 2006 dle inventury provedené při předání. Z Potvrzení o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů vyplývalo, že všechny aktuální pracovněprávní vztahy uzavřené s úpadcem přešly dle § 249 zákoníku práce na vydražitele, tj. na Falcon EU, s. r. o. Přílohou tohoto potvrzení byl seznam jednadvaceti zaměstnanců, jejichž pracovněprávní vztah přešel dnem 1. 12. 2006 na vydražitele.

Dne 26. 7. 2007 podal žalobce dodatečné přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2006, v němž uplatnil nárok na odpočet daně z majetku pořízeného v dražbě ve výši 6 657 893 Kč. Přiložil komentář k posouzení problematiky prodeje podniku, dražební vyhlášku, smlouvu o postoupení souboru pohledávek, dohody o rozvázání pracovního poměru a pracovní smlouvy s pěti zaměstnanci. Dne 1. 8. 2007 žalobce předložil popis nabytého majetku z dražby a zdůvodnění uplatněného nároku na odpočet daně.

Dodatečným platebním výměrem ze dne 18. 1. 2008 stanovil Finanční úřad v České Lípě daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2006 ve výši 0 Kč. Správní orgán I. stupně ve vytýkacím řízení podle § 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též "daňový řád", "d. ř."), dospěl k závěru, že v případě přijatého plnění - souboru věcí, práv a jiných majetkových hodnot sloužících k provozování části podniku úpadce Falcon Mimoň, a.s., se jedná o prodej části podniku, který se pro účely daně z přidané hodnoty nepovažuje za dodání zboží nebo převod nemovitosti a ani za poskytnutí služby dle § 13 odst. 10 písm. a) a § 14 odst. 5 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty. V souladu s § 2 zákona o dani z přidané hodnoty tak uvedené plnění není předmětem daně.

Proti dodatečnému platebnímu výměru podal žalobce dne 26. 2. 2008 odvolání. Uvedl, že obchod se správcem konkurzní podstaty neměl povahu prodeje podniku, neboť nebyly prodány složky majetku vážící se k původnímu podniku úpadce a při převodu majetku nedošlo k převodu pracovněprávních vztahů zaměstnanců původního podniku. Správní orgán I. stupně neuvedl, co jej vede ke stanovisku, že se jedná o prodej podniku. Omezil se na konstatování, že pořízená aktiva společně představují část podniku, schopnou samostatně poskytovat ekonomickou činnost. Pořízená aktiva však byla jen souborem majetku podobného původu a určení, ale nebyla kompletní k provozování. K prokázání fyzického stavu majetku navrhl žalobce k nahlédnutí veškeré možné listiny a jako svědky navrhl správce konkurzní podstaty společnosti Falcon Mimoň, a.s., Bednáře a bývalou ekonomku společnosti Ing. B.

Žalovaný odvolání dne 22. 7. 2008 zamítl. Žalobce podle něj dodatečné uplatnění nároku na odpočet nedoložil důkazními prostředky. Názor žalovaného, že se jednalo o prodej části podniku, potvrdil i žalobcem navržený svědek, Jiří Bednář. Podle něj vydražitel od samého počátku věděl, že se jedná o dražbu části podniku se všemi jeho aktivy a zaměstnanci a že tento podnik nebude předmětem DPH. Tato skutečnost byla zdůrazněna ve všech dokumentech týkajících se dražby. Z výslechu svědkyně Ing. Jany B. dále vyplynulo, že dražitel mohl s předmětem dražby provozovat svojí podnikatelskou činnost a pojistné a mzdy za srpen 2006 byly vyplaceny. Vydražitel od 1. 9. 2006 převzal oficiálně zaměstnance, kteří plynule pracovali na zakázkách převzatých vydražitelem. Důkazní prostředky prokázaly, že žalobce provozoval v nabytém majetku ekonomickou činnost. Nelze aplikovat § 73 zákona o dani z přidané hodnoty, protože se jednalo o přijaté plnění, které dle zákona o dani z přidané hodnoty není předmětem daně, a tudíž se na toto plnění nevystavuje daňový doklad. Žalobce postupoval v rozporu s § 73 ve vazbě na § 2 a § 13 zákona o dani z přidané hodnoty, neboť nárok na odpočet daně nedoložil daňovým dokladem vystaveným plátcem daně a neprokázal, že přijal zdanitelné plnění.

Proti rozhodnutí o odvolání podal žalobce žalobu. Uvedl, že zákon o dani z přidané hodnoty v § 4 odst. 3 písm. i) definuje pojem " s přímým odkazem na § 476 obchodního zákoníku. Odkázal na definici podniku v § 5 obchodního zákoníku. Podle odborné literatury musí podnik ve smyslu právním splňovat veškeré znaky uvedené v jeho definici, není vytvářen prostým nakupením skladebních prvků podniku, ale jejich komplexním souhrnem a vztahy mezi nimi, protože i tyto vztahové poměry celkovou hodnotu podniku zřetelně ovlivňují. Uznává se, že z podniku lze vydělit různé části, jejichž převod by měl sledovat režim podniku na základě analogie, nicméně tento závěr není prost pochybností. Ne každý podnik takto označovaný je též podnikem i . Žalobce v dražbě nabyl pouze movitý a nemovitý majetek. O tom svědčí jednání a vyrovnání mezi žalobcem a dražitelem, jehož předmětem bylo mimo jiné i postoupení pohledávek. Po převzetí majetku dne 1. 8. 2006 ještě celý srpen hospodařil správce konkurzní podstaty se zaměstnanci úpadce Falcon Mimoň, a.s., a v následné dohodě došlo k vzájemnému vyrovnání. Podle žalobce v průběhu daňového řízení nedošlo ke zjištění skutečného stavu, rozhodného pro správné stanovení daně, jak to ukládá § 2 odst. 7 d. ř. Pro správné vyměření daně nemůže být rozhodující, že správce konkurzní podstaty a dražebník v rámci dražební vyhlášky uvedli pro potřeby nezdanění DPH na výstupu odkaz na prodej podniku nebo jeho části s ohledem na § 13 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty. V rámci konkurzu se při prodeji souboru majetku za určitých okolností sice postupuje dle zásad prodeje podniku v § 476 obchodního zákoníku, ale tento prodej jím při výčtu chybějících atributů podniku nebyl. Způsob, jakým žalovaný přistoupil k posouzení odvolání by vedl k tomu, že rozhodnutí o tom, zda bude povinnost odvést DPH, nebude dáno zákonem, ale prohlášením prodávajícího, že se jedná o prodej podniku, či jeho části. Ze strany prodávajícího může jít o účelové jednání vedoucí k neodvedení DPH. Žalobce nemá na rozdíl od správce daně zákonné prostředky, jak ověřit skutečný stav a jak se takovému jednání bránit. Žalovaný tento důvod při výslechu svědka nikterak nezjišťoval. Žalovaný pominul skutečnost, že svědkyně Ing. B. dne 17. 6. 2008 uvedla, že žalobce platil mzdy a odvody za srpen 2006. Žalobce však neplatil odvody a mzdy za měsíc prosinec, neboť v této době pracovníky nezaměstnával, což v odvolacím řízení doložil. Napadené rozhodnutí je proto v rozporu s § 50 odst. 7 d. ř. Žalobce také nesouhlasil s tvrzením, že převzal závazky z pracovněprávních vztahů, což je jedním z atributů prodeje podniku. Odkázal na ze dne 8. 12. 2006. Tento důkaz nebyl hodnocen ve všech souvislostech. V přiloženém seznamu jsou uvedeni pouze zaměstnanci úpadce, kteří v den, ke kterému správce konkurzní podstaty dal zaměstnancům úpadce výpověď, nemohli tuto výpověď dostat, neboť byli ve stavu nemocných nebo na mateřské dovolené. S těmito zaměstnanci žalobce nemohl provádět ekonomickou činnost. Žalobce nesouhlasil s postupem při výslechu svědka Bednáře. Byla mu položena pouze jedna otázka, na kterou svědek odpověděl v souladu se svými zájmy. Žalovaný nezjišťoval, proč nebyly stejným způsobem řešeny i pracovněprávní vztahy aktivních zaměstnanců úpadce. Konečně, žalobce nesouhlasil s tím, že pro případ bylo použito rozhodnutí Soudního dvora ES, neboť pojem prodej podniku je pro účely DPH dostatečně definován zákonem o dani z přidané hodnoty. Došlo tím k porušení § 2 odst. 1 d. ř.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že pojem je vymezen judikaturou Soudního dvora ES tak, že se jedná o převod souhrnu aktiv nebo jejich části, které lze chápat jako převod podniku či jeho části, jež jsou schopny samostatně poskytovat ekonomickou činnost. Vzhledem k úpravě pojmu judikaturou Soudního dvora ES se k úpravě v obchodním zákoníku nepřihlíží. Žalovaný je toho názoru, že ani v rámci žaloby nelze akceptovat rozbor žalobce. Žalobcem předložené důkazní prostředky prokazovaly, že provozoval v nabytém majetku ekonomickou činnost. Žalobce nesplnil základní podmínku pro uplatnění nároku na odpočet daně podle § 73 d. ř., neboť nárok nedoložil daňovým dokladem vystaveným plátcem daně. Nebylo důvodné hodnotit žalobcem předložené důkazy, protože tyto nemohly nahradit zákonnou podmínku pro uplatnění nároku na odpočet daně. Poskytovatel plnění dospěl k závěru, že toto plnění není předmětem daně dle zákona o dani z přidané hodnoty. Nevznikla mu tedy povinnost přiznat daň a vystavit daňový doklad. Žalobce se nezúčastnil výslechu svědka Bednáře, který měl dosvědčit, že nebyl pořízen podnik, či jeho část. Vzdal se práva klást svědkovi otázky. Postup při výslechu, kde byla svědkovi položena pouze jedna otázka, nelze hodnotit tak, že byl v rozporu se zásadami daňového řízení. Žalobcem uvedené skutečnosti byly zhodnoceny tak, že se nestaly důkazem, který by prokazoval oprávněnost nároku na odpočet daně podle § 73 zákona o dani z přidané hodnoty. Žalovaný nezjistil, že by se ze strany prodávajícího jednalo o účelové jednání vedoucí k neodvedení DPH. Výslechy svědků Bednáře a Ing. B. potvrdily závěry žalovaného.

Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl.