3051/2014
Daň z přidané hodnoty: místo plnění při pořízení zboží z jiného členského státu
Daň z přidané hodnoty: místo plnění při pořízení zboží z jiného členského státu
k § 11 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (v textu jen „zákon o DPH“)*)
I. Pravidlo § 11 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, o místu plnění při pořízení zboží z jiného členského státu lze užít pouze u „
pořizovatele
“ zboží. Signálem, že by jím určitá osoba mohla být (a většinou také v běžných obchodních případech bude), je, že svému dodavateli poskytne své identifikační číslo.II. Poskytnutí identifikačního čísla není samo o sobě dostatečným důvodem pro závěr, že osoba, která je poskytla někomu, kdo následně do jiného členského státu než státu její registrace k dani dovezl určité zboží, je pořizovatelem onoho zboží. Bude tomu tak jen tehdy, jestliže si ten, kdo své identifikační číslo údajnému dodavateli poskytl, toto zboží u dodavatele také vskutku objednal.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2014, čj. 7 Afs 66/2013-78)
Prejudikatura:
č. 3016/2014 Sb. NSS.Věc:
Společnost s ručením omezeným HASLINGER Transport proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobkyně.Finanční úřad v Českých Budějovicích (správce daně) svými rozhodnutími ze dne 16. 1. 2012 žalobkyni doměřil daň z přidané hodnoty a sdělil povinnost platit penále; pro zdaňovací období 3. čtvrtletí 2008 jí doměřil DPH ve výši 5 931 510 Kč a sdělil povinnost platit penále ve výši 1 186 302 Kč, za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2008 jí doměřil DPH ve výši 4 900 490 Kč a sdělil povinnost platit penále ve výši 980 098 Kč.
Žalovaný [zde ještě Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, které s účinností od 1. 1. 2013 bylo dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, zrušeno a jeho právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm. a) zákona č. 456/2011 Sb. ve spojení s § 69 s. ř. s. stalo Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, s nímž bylo v řízení pokračováno] svým rozhodnutím ze dne 27. 7. 2012 zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, jenž svým rozhodnutím ze dne 15. 5. 2013, čj. 10 Af 537/2012-73, žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku dospěl krajský soud k závěru, že v daňovém řízení bylo zejména na základě informací poskytnutých německou daňovou správou prokázáno, že žalobkyně pořídila pohonné hmoty z Německa od obchodní společnosti TRANS-OIL Mineralölhandels-GmbH (dále jen „Trans-Oil“). Ty byly dopraveny do Rakouska, kde však nebyly zdaněny. Žalobkyně poskytla pro tuto transakci svoje daňové identifikační číslo a další údaje, proto bylo nutno za místo plnění považovat Českou republiku v souladu s § 11 odst. 2 zákona o DPH. Dodatečné zdanění dodávek pohonných hmot v České republice za situace, kdy nedošlo k jejich zdanění v Rakousku, bylo v souladu se zákonnou úpravou i se směrnicí Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, v níž namítala, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, které skutečnosti je povinen prokázat správní orgán a které stěžovatelka. Pro stěžovatelku je obtížné prokázat, že zboží nenakoupila a nezaplatila, neboť by musela prokázat reálnou neexistenci určité skutečnosti. Svými tvrzeními však zpochybnila a upozornila na nedostatečnost dokumentů, ze kterých správní orgány vycházely. Skutková podstata, z níž správce daně vycházel, tak nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu. Podle stěžovatelky je nepřípustné, aby zahraniční firma na základě potenciálního zájmu stěžovatelky o obchodní transakci vystavila bez jejího vědomí faktury, tyto jí nedoručila a zboží dodala jinému subjektu, ačkoli stěžovatelku uvedla jako objednatele. Takovéto jednání lze označit za podvodné, a v jeho důsledku pak daňová povinnost nepřípustně dopadne na stěžovatelku, která s celou obchodní záležitostí neměla nic společného. Daňová povinnost může být stěžovatelce uložena pouze v tom případě, kdy bude zcela jednoznačně prokázáno, že stěžovatelka zboží od společnosti Trans-Oil nakoupila. Celé správní řízení postrádá logiku, protože pokud by stěžovatelka dané zboží skutečně pořídila, pak by jí sice vznikla povinnost odvést DPH, ale zároveň by mohla uplatnit nárok na odpočet daně, čímž by celá situace pro ni byla daňově neutrální. Je zcela nelogické, proč by stěžovatelka takovýmto způsobem postupovala a vystavila se riziku penalizace ze strany správního úřadu.
Konkrétně stěžovatelka v kasační stížnosti rozsáhle rekapitulovala vývoj řízení před správními orgány a obsah svých předchozích podání. Stěžejní důkazy, zpráva německé daňové správy a dokumenty, které byly k této zprávě přiloženy, jsou podle stěžovatelky nedostatečné a neprůkazné. Správce daně neobstaral doklady o celé této transakci, tj. zejména objednávky, potvrzení objednávek, dodací listy, faktury a výpisy z účtu k celému objemu údajné transakce. Pokud německá daňová správa nebyla schopna tyto dokumenty v požadované podobě předložit a poskytla pouze několik listin s pochybnou důkazní hodnotou, činí tvrzení jednatele společnosti Trans-Oil obsažené v německé zprávě nedůvěryhodným a nedostatečným. Už pouhá skutečnost, že reakce německé daňové správy přišla až po roce a půl a neobsahovala kompletní požadované údaje, vzbuzuje důvodné pochybnosti o přístupu německé daňové správy. Současně lze podle stěžovatelky z této skutečnosti usuzovat možnou snahu společnosti Trans-Oil o zatajení či zkreslení rozhodujících skutečností. Dopis ze dne 9. 7. 2008, ve kterém stěžovatelka požaduje vystavovat faktury na sebe podle poskytnutých údajů, pouze dokládá záměr stěžovatelky uskutečňovat do budoucna obchody se společností Trans-Oil, nikoli že tyto obchody proběhly. Naopak stěžovatelka vždy tvrdila, že k žádným obchodům se společností Trans-Oil z její strany nedošlo. To potvrzuje místopřísežné prohlášení Thomase K. ze dne 17. 8. 2012. Stěžovatelka uvedla, že zpochybnila i další přiložený dokument, přepravní oznámení (
Versandanzeige
) ze dne 31. 7. 2008, když doložila údaje o konkursním řízení z rakouského obchodního rejstříku, že společnost Mühlberger Spedition und Transport GmbH již k tomuto datu byla v konkursu a veškeré obchody byly správcem daně ukončeny. Přiložená faktura vystavená společností Trans Oil nesouhlasí s předloženým expedičním listem, nesouhlasí ani množství dodávky uvedené na těchto dokumentech a vystavená faktura se týká pouze částky, která představuje pouhých 3,9 % celkové částky ve smyslu hodnoty zboží údajně dodaného stěžovatelce. Potvrzení zakázky firmou Trans-Oil nenavazuje na předchozí dokumenty. Stěžovatelka zpochybnila i platby doložené německou daňovou správou. Lze podle něj důvodně předpokládat, že tyto platby provedla osoba odlišná od stěžovatelky, aby znemožnila identifikovat skutečnou osobu, která platbu provedla, a vzniklo tak důvodné podezření právě ve vztahu k stěžovatelce. Pokud by platby prováděla stěžovatelka, učinila by tak prostřednictvím svého bankovního účtu. Přípis o fakturaci zboží předložený německou daňovou správou je podle stěžovatelky falzifikát, výpověď jednatele společnosti Trans-Oil pak není doložena protokolem a tato osoba ani není blíže specifikovaná. Přiložené dokumenty jsou tak chaotické a netvoří na sebe navazující logický celek. Tvrzení německé daňové správy se opírá pouze o informace ze souhrnného hlášení společnosti Trans-Oil, aniž by bylo provedeno bližší šetření a opatřeny a předloženy průkazné materiály, jak ostatně požadoval sám správce daně. Nikdo se nezabýval skutečností, že v řízení nebylo zjištěno, z jakého účtu byla hrazena zbývající částka více než 2 miliony EUR, komu tento účet či účty patří a kdo je oprávněn jimi disponovat.Dále stěžovatelka uvedla, že pořízení výše uvedeného zboží od společnosti Trans-Oil nelze dovodit ani z informace poskytnuté rakouskou daňovou správou, která obsahuje pouze domněnky ve vztahu k uváděným transakcím. Zpráva o rakouské daňové kontrole (
Betriebsprüfung
) podle stěžovatelky jednoznačně prokazuje, že celý obchod organizoval Thomas K., který obstarával rovněž dopravu. Thomas K. nebyl pověřený k tomu, aby jednal jménem stěžovatelky či uzavíral jejím jménem smlouvy. Zboží tak nechal fakturovat na stěžovatelku bez jejího vědomí. Toto tvrzení předložená zpráva rakouského správce daně nijak nevyvrací, když je v ní konstatováno, že Thomas K. kontaktoval společnost Trans-Oil jako zástupce, z tohoto lze pouze dovodit, že se deklaroval jako zástupce stěžovatelky, a rakouský správní úřad již nezkoumal, zda tomu tak skutečně bylo a zda pan Kriechhammer byl k tomuto jednání zplnomocněn. Na základě této zprávy tak žalovaný nemůže mít za prokázané, že stěžovatelka pořídila od společnosti Trans-Oil předmětné zboží.Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu i rozhodnutí správního orgánu II. stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
(...) [9] V projednávané věci je rozhodnou právní otázkou to, zda stěžovatelka je „
pořizovatelem zboží z jiného členského státu
“ ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o DPH. Pokud by jím byla, za místo plnění by se v daném případě dodávky zboží do jiného členského státu považovala Česká republika, tedy tuzemsko, což by znamenalo, že stěžovatelka by byla povinna přiznat DPH za pořízené zboží podle pravidel § 25 zákona o DPH. Pokud by však místem plnění nebylo tuzemsko, stěžovatelka by takovou povinnost neměla.[10] Podle § 11 odst. 1 tohoto zákona „[z]
a místo plnění při pořízení zboží z jiného členského státu se považuje místo, kde se zboží nachází po ukončení jeho odeslání nebo přepravy pořizovateli
“. Podle odstavce 2 však platí, že „[z]a místo plnění při pořízení zboží z jiného členského státu se považuje členský stát, který vydal daňové identifikační číslo, které pořizovatel poskytl osobě registrované k dani v jiném členském státě, která mu dodává zboží, pokud ukončení odeslání nebo přepravy zboží je v členském státě odlišném od členského státu, který vydal toto daňové identifikační číslo, a jestliže pořizovatel neprokáže, že pořízení zboží z jiného členského státu bylo předmětem daně v členském státě ukončení odeslání nebo přepravy zboží. Tímto ustanovením není dotčeno ustanovení odstavce 1
.“ Podle odstavce 3: „Pokud je však pořízení zboží z jiného členského státu předmětem daně podle odstavce 1 v členském státě ukončení odeslání nebo přepravy zboží následně potom, co bylo předmětem daně v tuzemsku, protože daňové identifikační číslo, které pořizovatel poskytl osobě, která mu dodává zboží a která je registrovaná k dani v jiném členském státě, bylo vydáno v tuzemsku, je pořizovatel oprávněn snížit základ daně v tuzemsku o základ daně, z kterého byla odvedena daň v členském státě ukončení odeslání nebo přepravy zboží. Pro snížení základu daně platí obdobně § 42
.“ Konečně podle odstavce 4: „Pokud však je použit zjednodušený postup při dodání zboží do jiného členského státu formou třístranného obchodu, za místo plnění při pořízení zboží z jiného členského státu se považuje místo stanovené podle odstavce 1, pokud pořizovatel uskutečnil pořízení zboží z jiného členského státu za účelem následného dodání zboží v členském státě ukončení odeslání nebo přepravy zboží podle odstavce 1 a osoba, které bylo zboží dodáno v členském státě ukončení odeslání nebo přepravy zboží, přiznala a zaplatila daň jako při pořízení zboží z jiného členského státu a pořizovatel podal souhrnné hlášení
.“[11] Z výše uvedené citace rozhodného ustanovení zákona o DPH je patrné, že pravidlo podle § 11 odst. 2 zákona o DPH je jedním z doplňkových pravidel pro určení místa plnění, jež se uplatní, neuplatní-li se základní pravidlo podle odstavce 1. Pravidlo podle odstavce 2 vychází z toho, že existuje osoba registrovaná k dani v určitém členském státě, která v jiném členském statě pořídí zboží a toto zboží není dodáno do členského státu, v němž je objednatel registrován k dani, nýbrž do jiného členského státu. Podstatným prvkem toho, aby na určitou osobu mohlo být uplatněno pravidlo podle § 11 odst. 2 zákona o DPH, je, že tato osoba je vskutku „
pořizovatelem
“ zboží. Signálem, že taková osoba by mohla být (a většinou také v běžných obchodních případech bude) pořizovatelem zboží, je, že svému dodavateli poskytne své identifikační číslo. V určitých případech však samo o sobě nebude poskytnutí identifikačního čísla dostatečným důvodem pro závěr, že osoba, která je poskytla někomu, kdo následně do jiného členského státu než státu její registrace k dani dovezl určité zboží, je vskutku pořizovatelem onoho zboží. Bude tomu tak jen tehdy, jestliže si ten, kdo své identifikační číslo údajnému dodavateli poskytl, toto zboží u dodavatele také vskutku objednal. Forma či způsob objednání je zcela irelevantní, neboť v oblasti DPH je i zde podstatný pouze skutečný obsah rozhodného právního jednání. Je tedy velmi dobře možné, že objednání se bude dít konkludentně, na základě neformálních či zkratkovitých sdělení, na základě obvyklé praxe zavedené mezi stranami (např. pravidelné dodávání zboží v určitých časových intervalech), paušálně pro jakýkoli objem zboží, který je dodavatel připraven poskytnout aj. Vždy však k objednání musí dojít. Nelze totiž připustit, aby se pouhým poskytnutím identifikačního čísla někdo ve vztahu ke zboží od toho, jemuž toto číslo poskytl, dostal do pozice jakéhosi univerzálního odběratele, na kterého by domnělý dodavatel vykázal dodání všelijakého svého zboží, ve skutečnosti poskytnutého jiným osobám, i když by domnělý odběratel ve skutečnosti o žádnou dodávku od odběratele zájem neprojevil. Takovýto výklad pravidla v § 11 odst. 2 zákona o DPH by popíral smysl a účel DPH, neboť by daňovou povinnost alokoval v rozporu s tím, jak skutečně probíhají obchodní vztahy mezi jednotlivými plátci DPH, a tedy daňovou zátěž rozkládal jinak, než jak má podle systému DPH být její rozložení nastaveno, a sice zásadně (až na odůvodněné výjimky, jako je například i pravidlo podle § 11 odst. 2 zákona o DPH) podle místa „spotřeby
“ zdanitelného plnění. Navíc není ani ústavně přijatelné (z hlediska zásady zákonného zakotvení daňové povinnosti, viz čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), aby dani, která má být zásadně spojena s uskutečněním určité transakce, byl podroben někdo, kdo se ve skutečnosti na žádné transakci, s níž by mělo být zdanění spojeno, nepodílel.[12] Ze spisu vyplynulo, že správce daně vycházel při posouzení dané věci ze zjištění německé daňové správy, které mu bylo zasláno na základě mezinárodního dožádání dne 1. 8. 2011. V dotazu českého správce daně se uvádí, že stěžovatelka měla pořídit pohonné hmoty ve výši 2 181 993 EUR (ve 3. čtvrtletí 2008 ve výši 1 253 194 EUR a ve 4. čtvrtletí 2008 ve výši 928 799 EUR), které byly dopraveny do Rakouska společnosti Haslinger GmbH, Traun, kde nedošlo k jejich zdanění. Z listin opatřených německým správcem daně plyne, že společnost Trans-Oil měla stěžovatelce ve třech dodávkách v červenci (15. 7., 17. 7. a 18. 7. 2008) dodat pohonné hmoty za celkem 85 312,39 EUR a ve dvou dodávkách v srpnu (21. 8. 2008 a ještě jednou téhož dne) pohonné hmoty za celkem 31 000 EUR, tedy v hodnotě výrazně nižší než výchozí údaje českého správce daně uvedené v žádosti o poskytnutí informací. Z odpovědi německé daňové správy také vyplývá, že stěžovatelka poskytla německému dodavateli obchodní údaje o sobě potřebné pro případné budoucí obchodování s pohonnými hmotami. Toto sdělení německé daňové správy se stalo základním důkazem, z něhož správce daně vycházel. Správce daně prováděl i šetření u rakouské daňové správy, která dodání pohonných hmot do Rakouska potvrdila. Stěžovatelka se k těmto informacím vyjádřila dne 31. 8. 2011 v tom smyslu, že s nákupem neměla nic společného a Finanční úřad Linec potvrdí, že zboží zůstalo a bylo zdaněno v Rakousku pro vlastní potřebu jednatele. Později stěžovatelka svoje stanovisko upravovala. V průběhu ústního jednání, které proběhlo dne 21. 11. 2011, stěžovatelka uvedla, že k obchodu z její strany nedošlo a že neobdržela faktury a nezaplatila za dodávky. Transakci podle ní zřejmě organizoval Thomas K. bez souhlasu a vědomí stěžovatelky a nechal ji fakturovat na rakouskou společnost stěžovatelky. Zboží podle stěžovatelky do Rakouska dorazilo a byla z něj odvedena spotřební daň z přírodního oleje. Shodné tvrzení stěžovatelka zopakovala i při jednání dne 11. 1. 2012.
[13] Z přípisu ze dne 9. 7. 2008 adresovaného obchodní společnosti Trans-Oil, který podepsal jednatel stěžovatelky, je nepochybná dispozice pro dodavatele, aby faktury v budoucnu nebyly vystavovány na „
Fa Mühlberger Traun
“, nýbrž na adresu stěžovatelky, a to z důvodu, že její obchodní sídlo bylo přeloženo do Českých Budějovic. Současně bylo společnosti Trans-Oil oznámeno daňové identifikační číslo stěžovatelky a přílohou dopisu bylo i oznámení finančního úřadu ve věci přidělení daňového identifikačního čísla stěžovatelky, výpis obchodního rejstříku a rozhodnutí o udělení licence i licence pro EU. Byla sdělena též jména kontaktních osob (Ansprechpartner
), a sice Leopolda D. a Thomase K., spolu s jejich telefonními čísly.[14] Pro projednávanou věc je podstatné, zda v daňovém řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka byla pořizovatelem předmětných pohonných hmot. Dosavadní skutková zjištění však jsou, jak stěžovatelka důvodně namítá, pro takový závěr nedostačující. Jisté je toliko to, že stěžovatelka poskytla společnosti Trans-Oil, která je registrována jako plátce DPH v Německu, své daňové registrační číslo jakož i další doklady a údaje umožňující vzájemné obchodní styky. Stěžovatelka však popírá, že by objednala konkrétní pohonné hmoty ve 3. a 4. čtvrtletí roku 2008. Tvrdí, že měla záměr s touto společností obchodovat, avšak že k uskutečnění konkrétních obchodů nedošlo. Též tvrdí, že s údajným dodavatelem pohonných hmot obchodovaly s ním fakticky propojené společnosti sídlící v Rakousku. Důkazy provedené v řízení nedávají jednoznačnou odpověď na otázku, jménem koho byly ve skutečnosti pohonné hmoty objednány – jednání Thomase K. v tomto smyslu na základě dosud provedených důkazů nelze bez dalšího automaticky přičítat stěžovatelce. Ve věci zůstala řada nevyjasněných skutkových otázek. V první řadě není zřejmé, zda určité dokumenty, které se v souvislosti s údajnou objednávkou objevily, byly skutečně vystaveny fyzickými osobami, jejichž jednání je přičitatelné stěžovatelce. Dále není jasné, zda, kým a jaké částky byly za údajně objednané pohonné hmoty zaplaceny. Rovněž není jasné množství pohonných hmot, které mělo být stěžovatelkou od společnosti Trans-Oil pořízeno.
[15] Dosavadní skutková zjištění tedy správcům daně neumožňovala učinit závěr, že stěžovatelka je osobou, která podle § 25 ve spojení s § 11 odst. 2 zákona o DPH byla povinna podat daňové přiznání k DPH za pořízení předmětných pohonných hmot. Pokud přesto takovou daň stěžovatelce vyměřily, jednaly v rozporu s § 1 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, neboť daň nebyla stanovena správně, a porušily § 8 odst. 1 větu druhou, část věty za středníkem, téhož zákona, neboť nepřihlédly k tomu, že stěžovatelka vznáší závažné námitky proti té verzi rozhodných skutkových okolností, k níž se klonili správci daně, a navrhuje k jejímu vyvrácení důkazy, které by mohly sporné skutkové okolnosti objasnit. Správce daně tím nemohl dostát ani povinnosti podle § 8 odst. 3 daňového řádu, neboť pro nedostatečné zjištění skutkového stavu nebyl schopen hodnotit jednání stěžovatelky podle jeho skutečného obsahu a podle toho dospět k závěru, zda stěžovatelka byla povinna podat přiznání k DPH, anebo nikoli.
[16] Nejvyšší správní soud podotýká, že podle § 92 odst. 3 daňového řádu „[d]
aňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních
“. Stěžovatelka netvrdí, že je povinna zaplatit DPH za předmětné pohonné hmoty; naopak tvrdí, že takovou povinnost nemá, neb je nepořídila. Je zjevné, že po stěžovatelce nelze požadovat prokazování, že něco neudělala; stěžovatelka však naopak navrhla řadu důkazů, které mohou prokázat, že rozhodné skutkové okolnosti se odehrály tak, že to vskutku nebyla stěžovatelka, kdo předmětné pohonné hmoty pořídil.[17] Nejvyšší správní soud proto shledal, že kasační stížnost je s ohledem na § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. důvodná, neboť skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech. Zrušil proto podle § 110 odst. 1 věty první, části věty před středníkem, s. ř. s. rozsudek krajského soudu, který žalobou napadené rozhodnutí finančního ředitelství aproboval, a zároveň podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. s ohledem na to, že uvedené správní rozhodnutí nemůže pro nedostatek skutkových zjištění potřebných pro posouzení věci obstát, i toto správní rozhodnutí. Věc pak vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[18] V dalším řízení bude třeba, aby správce daně doplnil dokazování tak, že se zaměří na vše, co provázelo cestu předmětných pohonných hmot od dodavatele (společnosti Trans-Oil) na místo určení v Rakousku. Zejména tedy bude namístě zjistit, která fyzická osoba a jakým způsobem požádala Trans-Oil o dodávku pohonných hmot a zda takovéto jednání je přičitatelné stěžovatelce, anebo jiné fyzické či právnické osobě. Bude rovněž třeba upřesnit a zkompletovat zjištění ohledně toho, jaké množství pohonných hmot bylo dodáno a zda údaje, z nichž vycházeli čeští správci daně, korespondují s údaji, které má k dispozici německý správce daně ve vztahu ke společnosti Trans-Oil. Dále bude třeba se zaměřit na otázku, kdo a jakým způsobem pohonné hmoty zaplatil, neboť pořízení pohonných hmot stěžovatelkou přichází v daných skutkových souvislostech v úvahu tehdy, jestliže to byla právě stěžovatelka, kdo pohonné hmoty zaplatil. Stěžovatelka mohla jistě placení provést i nepřímo, tedy například z účtu jiné osoby, prostřednictvím hotovosti poskytnuté jinou osobou, jednáním jiné osoby na její vlastní účet po dohodě se stěžovatelkou aj., nicméně nějakým způsobem přičitatelným stěžovatelce platba být provedena musela. Výše uvedená skutková zjištění bude pravděpodobně nutno provést ve spolupráci se správami daní jiných členských států, zřejmě Německa a Rakouska. Zjištění, která budou opatřena, pak bude třeba hodnotit v souladu s § 8 odst. 2 větou druhou daňového řádu, tedy posuzovat každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Při hodnocení důkazů opatřených prostřednictvím správ daní jiných členských států správce daně neopomene řídit se zásadami formulovanými Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 21. 1. 2014, čj. 1 Afs 73/2011-167, č. 3016/2014 Sb. NSS, v něm viz zejm. bod [66].
[19] Nejvyšší správní soud při posuzování věci nepřehlédl, že z dokladů poskytnutých rakouskou daňovou správou, zejména ze zprávy Teamu Fahndung Linz rakouského ministerstva financí ze dne 28. 3. 2011, č. 601304/10-Win, plyne podezření, že se Leopold D. podílel spolu s dalšími osobami a se zapojením stěžovatelky na daňových podvodech na spotřební dani a DPH. Leopold D. měl zakládat společnosti v České republice, jejichž prostřednictvím mělo docházet k převodům zboží do Rakouska bez úhrady DPH. Podle stěžovatelky se podvodného jednání dopustil pouze Thomas K. Zdejšímu soudu nepřísluší posoudit, zda šlo v posuzované věci o podvodné jednání a zda se jej případně dopustil Leopold D., Thomas K. nebo oba dva. Je však logické, že při jednání, jehož účelem je vyhnout se povinnosti uhradit DPH, mnohdy neprobíhají realizované obchodní transakce standardním způsobem prostřednictvím uceleného a průhledného řetězce navazujících objednávek, faktur a plateb. Fakturované plnění a částky připsané na účet prodávajícího poskytují pouze velmi omezené vodítko ohledně skutečných převodů finančních prostředků, podobně jako údaje o tom, kdo tyto částky ve skutečnosti komu uhradil a kdo je skutečným (ekonomickým) beneficientem celé podvodné transakce. Stejně tak je logické, že za účelem vyhnutí se platbě DPH budou skuteční (ekonomičtí) beneficienti vytvářet síť neprůhledných, nejasných a nejednoznačných vztahů mezi různými právnickými či fyzickými osobami podílejícími se nějakým způsobem na transakcích s komoditou, u níž má být daň krácena, a budou předstírat určitá jednání, anebo naopak předstírat, že k nim nedošlo.
[20] Ani v případě podezření z podvodů na DPH opřených o závažné
indicie
však nelze rezignovat na povinnost, aby ten, kdo má daň platit, byl určen v souladu s § 1 odst. 2 daňového řádu; totéž platí i pro určení rozsahu jeho případné daňové povinnosti. Nelze si tedy na základě nedostatečných skutkových zjištění vybrat některého z možných aktérů případného podvodu jako toho, komu bude daňová povinnost vyměřena, jen proto, aby se „někomu
“ podařilo ji vyměřit a daňový výnos byl, ať již od kohokoli, získán, není-li postaveno najisto, že je to právě dotyčný, koho daňová povinnost stíhá. Daňová povinnost je povinností individuální, stíhá vždy konkrétní osobu a odpovědnost jedné osoby za daňově relevantní
jednání osob jiných nastává pouze v úzkých mantinelech, které musí zákon vždy pozitivně stanovit.*) S účinností od 1. 1. 2014 byl § 11 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. změněn zákonným opatřením Senátu č. 344/2013 Sb.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.