Vydání 10/2016

Číslo: 10/2016 · Ročník: XIV

3456/2016

Daň z přidané hodnoty: dodání zboží

Daň z přidané hodnoty: dodání zboží
k čl. 5 odst. 1 šesté směrnice Rady 77/388/EHS o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu - Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně100)
k čl. 14 odst. 1 směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty
k § 13 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákonů č. 635/2004 Sb. a č. 302/2008 Sb.
k občanskému zákoníku (č. 89/2012 Sb.)
I. Pojem "
dodání zboží
" (čl. 5 odst. 1 šesté směrnice Rady 77/388/EHS a čl. 14 odst. 1 směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty) musí mít univerzální obsah platný ve všech členských státech, protože je jím fakticky vymezen předmět daně. Jednotná definice předmětu daně by byla ohrožena, jestliže by se obsah pojmu, který je jednou ze tří transakcí tvořících předmět daně, lišil v jednotlivých členských státech na základě různých podmínek pro převod právního vlastnictví daných soukromým právem (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 8.2.1990,
Shipping and Forwarding Enterprise Safe BV
, C-320/88, bod 8).
II. Pojem "
nakládat se zbožím jako vlastník
" dle § 13 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, není identický s právním pojetím vlastnictví ve smyslu občanského zákoníku z roku 2012. Z pohledu daně z přidané hodnoty k dodání zboží (převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník) dochází mimo jiné převzetím zboží. I v případě, kdy je z určitých důvodů odsunut přechod vlastnického práva, se jedná o dodání zboží, pokud kupující fakticky převezme zboží a může ho využívat, tedy s ním nakládat jako vlastník.
III. Krádež zboží činí z osoby, která se jí dopustila, pouhého držitele tohoto zboží a nemá za následek oprávnění jejího pachatele nakládat se zbožím za stejných podmínek jako jeho vlastník. Nemůže být považována za převod mezi poškozeným a pachatelem trestného činu, a proto nespadá pod pojem "
dodání zboží
" (čl. 5 odst. 1 šesté směrnice Rady 77/388/EHS a čl. 14 odst. 1 směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty), a není tedy zdanitelným plněním (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14.7.2005,
British American Tobacco International, Newman Shipping & Agency Company
, C-435/03).
IV. Pokud stěžovatel zcela dobrovolně uzavřel na prodej automobilů kupní smlouvy a předání vozidel stvrdil v předávacích protokolech, nelze poté, kdy mu kupní cena nebyla ze strany kupujícího zaplacena, a to z jakýchkoli důvodů, hovořit o krádeži a dovozovat
ex post
, že nedošlo k dodání zboží a že zdanitelné plnění nenastalo.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.8.2016, čj. 5 Afs 24/2016-40)
Prejudikatura:
rozsudky Soudního dvora ze dne 8.2.1990, Shipping and Forwarding Entreprise Safe BV (C-320/88, Recueil, s. I-285), ze dne 21.2.2006, Halifax plc a další (C-255/02, Sb. rozh., s. I-1609), ze dne 14.7.2005, British American Tobacco International Ltd a Newman Shipping & Agency Company NV (C-435/03, Sb. rozh., s. I-7077), ze dne 12.1.2006, Optigen Ltd a další (C-354/03, Sb. rozh., s. I-483), ze dne 18.7.2013, "Evita-K" EOOD (C-78/12), a ze dne 21.11.2013, Dixons Retail plc (C-494/12).
Věc:
Pavel L. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o doměření daně z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce.
Žalobce podal dne 25.5.2012 dodatečná daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2010 a listopad 2010, ve kterých vykázal snížení uskutečněných zdanitelných plnění se základní sazbou daně. Za říjen 2010 vykázal rozdíl oproti posledně známé daňové povinnosti ve výši - 2 200 000 Kč, za listopad 2010 vykázal rozdíl ve výši - 754 000 Kč. V důvodech pro podání dodatečných daňových přiznání uvedl žalobce rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 13 Cm 1246/2011-58, který nabyl právní moci dne 14.2.2012. Na základě uvedeného rozsudku bylo dle žalobce potvrzeno, že nedošlo ke zdanitelným plněním (dodání nákladních vozidel TATRA T 815 S3 společnosti KOROSTENSKI s. r. o.), která přiznal v řádných daňových přiznáních za říjen a listopad 2010.
Finanční úřad v Kopřivnici (dále jen "správce daně") následně zahájil postup k odstranění pochybností. V jeho průběhu nebyly shledány důvody pro změnu původně přiznané daňové povinnosti, neboť správce daně shledal, že dodatečně uvedená výše daně nebyla žalobcem věrohodným způsobem prokázána. Správce daně proto neshledal důvody k pokračování v dokazování a dne 19.10.2012 vydal platební výměry, kterými doměřil daň za uvedená období ve výši 0 Kč.
Proti platebním výměrům podal žalobce odvolání, v němž namítal, že nebyly správně a ve všech souvislostech hodnoceny důkazní prostředky, byl nesprávně posouzen skutkový stav věci a následně byly nesprávně aplikovány daňové předpisy. Stěžovatel dále v doplnění odvolání ze dne 17.12.2012 uvedl, že dne 2.11.2012 doručil opravný daňový doklad jednateli společnosti KOROSTENSKI a že odstoupení od smlouvy je důvodem pro postup dle § 42 zákona o dani z přidané hodnoty. V doplnění odvolání ze dne 19.4.2013 zase žalobce tvrdil, že v řetězci transakcí mezi dodavatelem nákladních vozidel a kupujícím jako konečným odběratelem hrál pouze zprostředkovatele, který předmětná nákladní vozidla fakticky kupujícímu nikdy nedodal. Poukázal na to, že na tom nic nemění ani vystavené písemnosti (předávací protokoly podepsané žalobcem a kupujícím), neboť skutkový stav je od stavu formálně-právního odlišný. Tvrdil tedy, že vozidla fakticky předával dodavatel kupujícímu. Žalovaný však jeho odvolání zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce u Krajského soudu v Ostravě žalobu, v níž setrval na svých námitkách uplatněných v odvolání. Žalobce zejména zdůraznil, že se stal obětí podvodu jednatele společnosti KOROSTENSKI Radka N., jehož úmyslem nikdy nebylo získat zboží za jakékoli protiplnění. Je-li plněno v důsledku trestného jednání pachatele - třetí osoby, nelze to dle názoru žalobce přičítat k tíži poškozeného daňového subjektu. Chybí-li tak dle žalobce konkrétní majetek v důsledku trestné činnosti třetí osoby, nelze to považovat za dodání zboží. Získání zboží podvodem činí z osoby, která se podvodu dopustila, pouhého detentora ve zlé víře, přičemž žalobce odkázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 14.7.2005,
British American Tobacco International a Newman Shipping & Agency Company
, C-435/03, Sb. rozh., s. I-7077. Projev vůle byl dle žalobce učiněn v omylu, který byl Radkem N. úmyslně vyvolán. Dále vytkl žalovanému, že měl vyčkat výsledků trestního řízení vedeného o předmětné transakci vůči Radku N. pro trestný čin podvodu, neboť posouzení, zda se jedná o trestný čin, má dle jeho názoru charakter předběžné otázky ve smyslu § 92 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu.
Krajský soud rozsudkem ze dne 19.1.2016, čj. 22 Af 108/2013-56, žalobu zamítl. Odkázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, která jasně vymezila pojem "
dodání zboží
" pro účely daně z přidané hodnoty právě jako jakýkoli úkon hmotného majetku jednou osobou, který opravňuje druhou osobu skutečně nakládat s tímto majetkem, jako by byla jeho vlastníkem, a to bez ohledu na to, jak upravuje převod vlastnického práva vnitrostátní
legislativa
, tj. i v případě, že podle vnitrostátní legislativy k převodu vlastnického práva nedošlo (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 8.2.1990,
Shipping and Forwarding Enterprise Safe BV
, C-320/88, Recueil, s. I-285). Tato zásada nebyla prolomena ani rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ve věci
British American Tobacco International a Newman Shipping & Agency Company
, v němž bylo akcentováno, že při krádeži nedochází k žádnému jednání či úkonu první osoby, jímž by tato vyjádřila svou vůli umožnit druhé osobě nakládat s majetkem jako vlastním (proto se nemůže jednat o dodání zboží a předmět daně z přidané hodnoty). Dále soud rovněž vycházel z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 3.7.1997,
Goldsmith Jewellers Ltd.
, C-330/95, Recueil, s. I-3801, ve kterém Soudní dvůr Evropské unie zdůraznil, že pro případ, že transakce nebyla završena, je na volbě členského státu, zda a za jakých podmínek umožní vrácení daně z přidané hodnoty, ve vztahu ke které již daňová povinnost podle obecných pravidel příslušnému daňovému subjektu vznikla (bod [16]), přičemž se jedná o výjimku z obecných pravidel (bod [15]). Krajský soud konstatoval, že podle uvedené judikatury tak "
pouhé
" nezaplacení ceny nemá vliv na primární daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty, neboť tato primární daňová povinnost vzniká již převodem práva nakládat s věcí jako vlastník. Je dále na členském státu, zda (za splnění dalších podmínek stanovených dříve směrnicí 77/388/EHS, nyní směrnicí 2006/112/ES) umožní vrácení dříve řádně vyměřené daně z přidané hodnoty v takových případech. Zákon o dani z přidané hodnoty ani jiný předpis práva České republiky přitom vrácení daně z přidané hodnoty v takovém případě neumožňuje. Zákon o dani z přidané hodnoty umožňuje vrácení DPH jen v § 44 tohoto zákona pro případ insolvence odběratele, a to při stanovení dalších přísných podmínek, což však nebyl případ žalobce.
Krajský soud uzavřel, že vrácení daně nepřicházelo v posuzovaném případě do úvahy, a stěžejní tak bylo posouzení otázky, zda vůbec došlo k primární daňové povinnosti, tj. k úkonu, jímž bylo společnosti KOROSTENSKI umožněno nakládat se zbožím jako vlastník. Krajský soud poukázal především na to, že žalobce dobrovolně dodal zboží společnosti KOROSTENSKI, o čemž též účtoval ve svém účetnictví (sjednanou cenu společnosti KOROSTENSKI vyfakturoval). Tím umožnil o vlastní vůli této společnosti nakládat se zbožím jako vlastník, čímž došlo k uskutečnění zdanitelného plnění ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie (viz rozsudek ve věci
Shipping and Forwarding Enterprise Safe BV
). Vůle žalobce přitom nebyla determinována násilím, tísní či jiným nátlakem.
Krajský soud současně zdůraznil, že závěry rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci
British American Tobacco International a Newman Shipping & Agency Company
nelze bez dalšího vztahovat na jakoukoli činnost prohlášenou vnitrostátním právem za trestnou. Je nutno rozlišovat mezi trestnou činností vylučující svobodnou vůli poškozeného (např. loupež dle § 173 trestního zákoníku z roku 2009) a trestnou činnost, která vůli poškozeného nevylučuje (např. pletichy v insolvenčním řízení dle § 226 trestního zákoníku z roku 2009). Krajský soud rovněž konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 4.4.2013, čj. 1 Afs 104/2012-45, i Soudní dvůr Evropské unie např. v rozsudku ze dne 27.9.2007,
Teleos
, C-409/04, Sb. rozh., s. I-7797 naznačují, že oběti podvodu by neměl jít podvod na ní spáchaný k tíži. To však tato rozhodnutí vždy podmiňují skutečností, že oběť přijala veškerá opatření, která po ní lze spravedlivě požadovat, aby podvodu zabránila. To v nyní posuzované věci žalobce zjevně neučinil, pokud podle obsahu spisu v dodávkách pokračoval i poté, co mu nebyla cena za dodávky uskutečněné 4.10.2010, splatná 29.10.2010, zaplacena. Argumentaci, že by přijal veškerá opatření, která po něm lze spravedlivě požadovat, aby podvodu zabránil, přitom ani neučinil obsahem žalobních bodů.
Krajský soud neshledal ani porušení zásady neutrality daně z přidané hodnoty, když žalobce při pořízení zboží uplatnil odpočet daně na vstupu a nyní, když sám o své vůli umožnil jinému nakládat se zbožím jako vlastník, je po něm tato daň (odpočtená mu dříve na vstupu) požadována na výstupu.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž tvrdil, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda došlo k dodání zboží ve smyslu příslušných právních předpisů a judikatury Soudního dvora Evropské unie, tj. zda lze na jednání učiněné v omylu v důsledku podvodu kupujícího, kdy dojde k vylákání věci s úmyslem neposkytnout prodávajícímu protiplnění, nahlížet jako na dodání zboží za protiplnění a zda může podléhat dani z přidané hodnoty. Krajský soud dle stěžovatele zcela pominul, že jeho vůle nebyla prosta omylu. Právní úkony jsou definovány jako kvalifikované projevy vůle, má-li ovšem jít o projev vůle způsobilé osoby, musí zde především taková vůle být. Kupující uvedl v omyl stěžovatele tak, že se zmocnil jeho majetku, přičemž skutečným účelem jednání kupujícího nebylo uzavřít smluvní vztah, ale využít stěžovatele jako oběť podvodu. K získání zboží ze strany kupujícího došlo formou podvodu nikoli na základě zdanitelného plnění. Dle stěžovatele se nejednalo o zdanitelné plnění, ale o ztrátu majetku v důsledku podvodu, což nelze považovat za dodání zboží ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty.
Stěžovatel namítal, že postupem žalovaného došlo k porušení zásady neutrality daňové zátěže, která chrání osobu povinnou k dani. S ohledem na uvedené není přípustné, aby daní byl zatížen stěžovatel jakožto dodavatel, ale daní z přidané hodnoty má být zatížen pouze konečný spotřebitel. Stěžovatel nemůže nést následky za protiprávní jednání kupujícího. Stěžovatel poukázal na to, že jedním ze základních principů unijního práva týkajícího se systému daně z přidané hodnoty je stanovení základu pro vyměření daně ve výši odpovídající skutečně přijaté úplatě. Ve shodě s uvedeným je proto nezbytné, aby byla zajištěna možnost odpovídajícím způsobem snížit základ daně a následně daň z přidané hodnoty placenou plátcem daně.
Za zásadní kasační důvod stěžovatel označil nesprávně vyloženou zásadu neutrality ze strany krajského soudu. Krajský soud na tuto otázku nahlížel pouze z pohledu stěžovatele, tedy na jeho vstup a výstup. Nejednalo se však o vztah Loprais-Loprais, ale o vztah dodavatel-odběratel. V daném případě neměla mít společnost KOROSTENSKI nárok na odpočet daně na vstupu, neboť se lze domnívat, že součástí podvodného jednání bylo i podvodné jednání ve věci daně z přidané hodnoty, tedy s úmyslem neuhradit státu příslušnou daň. Pokud tedy neměla mít tato společnost nárok na odpočet na vstupu, nebyl důvod k neaplikaci zásady daňové neutrality, a mělo tedy dojít i ke zrušení výstupu na dani z přidané hodnoty u osoby, která se zjevně na daňovém podvodu nepodílela. Povinnost podvedené osoby zaplatit daň z přidané hodnoty za zboží, které jí bylo protiprávně odňato bez protiplnění, nelze obhájit.
Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem ani v tom, že nepřijal veškerá opatření, která po něm lze spravedlivě požadovat, aby podvodu zabránil. Stěžovatel jako prodávající ve smlouvách sjednal výhradu vlastnického práva dle § 445 obchodního zákoníku tak, že vlastnické právo k vozidlům, která byla předmětem kupních smluv, mělo přejít až úplným zaplacením kupní ceny. Stěžovatel se tedy chránil tím, že vlastnické právo na kupujícího nepřešlo a vlastníkem vozidel zůstal stěžovatel. Kupující se stal pouze držitelem zboží. Takové získání zboží nemá dle stěžovatele za následek oprávnění pachatele podvodu nakládat se zbožím jako vlastník ani nespadá pod pojem dodání zboží, tedy není zdanitelným plněním. Stěžovatel odkazuje v této souvislosti na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci
British American Tobacco International
, z něhož lze dovodit, že v případě, že je osoba pouhým držitelem zboží, nedochází k oprávnění pachatele nakládat se zbožím za stejných podmínek jako jeho vlastník a nedochází k převodu vlastnictví mezi poškozeným a pachatelem trestného činu. Stěžovatel tvrdil, že nedošlo k dodání zboží, jak tvrdil krajský soud s odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, neboť jedna strana neoprávnila druhou stranu, aby s majetkem nakládala, jako by byla vlastníkem tohoto majetku. Na transakci je nutno z pohledu dodání zboží pohlížet, jako by k ní nedošlo. V takovém případě se nejedná ani o převod práva k majetku se souhlasem podvedeného vlastníka, ani o žádné protiplnění, které by bezprostředně souviselo s plněním a které by podvodník hradil ve prospěch vlastníka.
Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu, že otázka, zda se jednatel kupujícího dopustil podvodu či nikoli, je zcela nerozhodná a nebylo na místě vyčkávat výsledků trestního řízení, v němž by bylo objasněno, zda uskutečněné jednání společnosti bylo od samého počátku podvodným, zda byl stěžovatel uveden v omyl a zda byl tímto jednáním spáchán trestný čin. Tato otázka má nepochybně povahu předběžné otázky, která je pro daňové řízení důležitá. Žalovaný tak neučinil, tedy nezjistil ani dostatečně základní skutečnosti mající vliv na objasnění skutkového stavu věci a právní hodnocení. Žalovaný se tím, že nevyčkal výsledků trestního řízení, zbavil možnosti provést v daňovém řízení důkaz veřejnou listinou z trestního řízení, z níž mohl čerpat základní poznatky nejen z hlediska otázky, zda byl spáchán trestný čin, ale i z hlediska platnosti uzavřených smluv a předávacích protokolů. Stejně nesprávně postupoval i krajský soud, který řízení nepřerušil, ačkoli je vedeno řízení o předběžné otázce, která je pro rozhodnutí ve věci zásadní.
Žalovaný se ztotožnil s rozsudkem krajského soudu a námitky stěžovatele považoval za nedůvodné. Dle žalovaného bylo klíčovou otázkou, zda ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty došlo k dodání zboží. Stěžovatel prokazatelně předal dobrovolně (bez jakéhokoli nátlaku nebo tísně) zboží (nákladní vozidla) společnosti KOROSTENSKI, a tím umožnil této společnosti nakládat se zbožím jako vlastník. Tím došlo k dodání zboží pro účely daně z přidané hodnoty. Závěru, že uvedená společnost mohla nakládat se zbožím jako vlastník, zcela zjevně přisvědčuje i fakt, že některá z těchto vozidel byla touto společností již prodána dalším subjektům, což vyplývá z předložených písemností. Následný prodej potvrdil ostatně i sám stěžovatel ve své výpovědi ze dne 5.3.2012. Dle žalovaného nedošlo ani k namítanému porušení neutrality daně z přidané hodnoty. Stěžovatel zakoupil vozidla od plátců daně z přidané hodnoty, přičemž si mohl uplatnit nárok na odpočet na vstupu v souladu s § 72 zákona o dani z přidané hodnoty, což prokazatelně také učinil. Nyní, když stěžovatel o své vlastní vůli umožnil jinému subjektu nakládat se zbožím jako vlastník, je po něm tato daň (odpočtená mu dříve na vstupu) požadována na výstupu. K námitce stran povinnosti krajského soudu přerušit řízení žalovaný uvedl, že i kdyby byl jednatel společnosti uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu, existuje zde stále úkon stěžovatele, kterým bylo umožněno nyní obžalované společnosti (jejímu jednateli) nakládat s věcí jako vlastník, což je pro vznik daňové povinnosti rozhodné. Vzhledem k tomu, že otázka, zda se jmenovaný jednatel dopustil podvodu či nikoli, je pro věc nerozhodná, nebylo na místě vyčkávat výsledků trestního řízení. Žalovaný se rovněž zcela ztotožnil s krajským soudem i v tom, že stěžovatel nepřijal dostatečná opatření, aby podvodu zabránil.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
(...) Předmětem posouzení je právní otázka, zda lze dodání zboží (nákladních automobilů), tj. prodej uskutečněný stěžovatelem na základě kupních smluv s výhradou vlastnictví, považovat za dodání zboží ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, za situace, kdy nebyla za předaná vozidla stěžovateli zaplacena kupujícím kupní cena a tato vozidla na základě odstoupení od smlouvy a poté na základě rozsudku soudu na vydání věci nebyla stěžovateli ani vrácena z důvodu jejich prodeje kupujícím dalším subjektům. (...)
Z obsahu spisu, jakož i formulace žalobních a kasačních námitek vyplývá, že stěžovatel se prostřednictvím dodatečných daňových přiznání domáhal snížení daně za zdaňovací období říjen a listopad 2010 nikoli z důvodů uvedených v § 42 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty, ale z důvodu, že zdanitelné plnění, resp. dodání zboží, nikdy nenastalo (což sám stěžovatel uvádí v důvodech podaného daňového přiznání); přitom nenastalo buď z důvodu zatížení obchodu daňovým podvodem, nebo z důvodu, že nepřešlo vlastnictví na kupujícího v důsledku výhrady vlastnictví sjednané v kupních smlouvách.
Směrnice 77/388/EHS a směrnice 2006/112/ES zavádějí společný systém daně z přidané hodnoty založený zejména na jednotné definici zdanitelných plnění. V tomto ohledu vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie, že pojem "dodání zboží" stanovený v čl. 5 odst. 1 šesté směrnice a v čl. 14 odst. 1 směrnice 2006/112/ES neodkazuje na převod vlastnictví způsoby, jež upravuje použitelné vnitrostátní právo, ale zahrnuje veškeré převody hmotného majetku jednou stranou opravňující druhou stranu k faktickému nakládání s uvedeným majetkem, jako by byla vlastníkem tohoto majetku.
Dodání zboží je jedním z konceptů, které musejí mít univerzální obsah platný ve všech členských státech, protože je jím fakticky vymezen předmět daně. Tento cíl, tj. jednotná definice předmětu daně, by byl ohrožen, jestliže by se obsah pojmu, který je jednou ze tří transakcí, jež tvoří předmět daně, lišil v jednotlivých členských státech na základě různých podmínek pro převod právního vlastnictví daných soukromým právem (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci
Shipping and Forwarding Enterprise Safe BV
, bod [8]).
Ve věci
Shipping and Forwarding Enterprise Safe BV
byl Soudní dvůr nizozemským soudem dotázán, zda musí být čl. 5 odst. 1 šesté směrnice interpretován tak, že se dodání zboží uskuteční pouze tam, kde přejde vlastnické právo k majetku. Soudní dvůr konstatoval, že termín dodání zboží se nevztahuje na převod vlastnického práva tak, jak ho upravuje národní
legislativa
, ale zahrnuje jakýkoliv převod hmotného majetku jednou osobou, která opravňuje druhou osobu skutečně nakládat s tímto majetkem, jako kdyby byla jeho vlastníkem, a to i kdyby k převodu právního vlastnictví k majetku nedošlo. Zda bylo právo nakládat s majetkem jako vlastník převedeno, je přitom na posouzení vnitrostátního soudu, který má k dispozici veškeré možnosti vyhodnotit skutečnosti daného případu.
Obdobně v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18.7.2013, "Evita-K" EOOD, C-78/12, Soudní dvůr posuzoval otázku, zda mohou být ustanovení směrnice 2006/112/ES vykládána v tom smyslu, že v souvislosti s uplatňováním nároku na odpočet daně z přidané hodnoty vyžadují pojem "dodání zboží" a prokázání uskutečnění takového dodání, aby bylo formálně prokázáno vlastnické právo dodavatele k dotyčnému zboží, či zda v tomto ohledu postačí nabytí vlastnického práva k tomuto zboží držbou v dobré víře; přitom konstatoval: "
Plnění lze kvalifikovat jako ‚dodání zboží' ve smyslu čl. 14 odst. 1 směrnice 2006/112/ES, pokud tímto plněním osoba povinná k dani převede hmotný majetek opravňující druhou stranu k faktickému nakládání s uvedeným majetkem, jako by byla jeho vlastníkem, přičemž v tomto ohledu nehraje žádnou roli způsob nabytí vlastnického práva k tomuto zboží
."
K převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník nicméně nedochází v případě krádeže zboží. Jak k této problematice uvedl Soudní dvůr Evropské unie ve věci
British American Tobacco International a Newman Shipping & Agency Company
, krádež zboží činí z osoby, která se jí dopustila, pouhého držitele tohoto zboží. Nemá za následek oprávnění jejího pachatele nakládat se zbožím za stejných podmínek jako jeho vlastník. Krádež tedy nemůže být považována za převod mezi poškozeným a pachatelem trestného činu, nespadá pod pojem dodání zboží ve smyslu šesté směrnice, a není tedy zdanitelným plněním. Stejně tak již Soudní dvůr rozhodl, že uvedený pojem má objektivní povahu a že se použije bez ohledu na účel a výsledky dotyčných plnění, aniž mají daňové orgány povinnost provést šetření za účelem zjištění úmyslu dotčené osoby povinné k dani nebo zohlednit úmysl jiného subjektu, než je dotyčná osoba povinná k dani, který je součástí téhož řetězce dodávek (viz např. rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 12.1.2006,
Optigen Ltd. a další
, C-354/03, Sb. rozh., I-483, body [44] až [46], jakož i [51] a [55]; ze dne 21.2.2006,
Halifax a další
, C-255/02, Sb. rozh., I-1609, body [56] a [57]
etc.
). V rozsudku ze dne 21.11.2013,
Dixons Retail plc, C-494/12, Soudní dvůr konstatoval: "Podvodné použití bankovní karty jako platebního prostředku v případě uvedených plnění nemá dopad na skutečnost, že uvedená plnění lze kvalifikovat jako dodání zboží ve smyslu šesté směrnice a směrnice 2006/112/ES. Takové použití totiž nepodléhá objektivním kritériím, na kterých se uvedený pojem zakládá, ale vychází z úmyslu osoby, která se dotčených plnění účastní jako nabyvatel, jakož i z postupů, jejichž prostřednictvím takový úmysl uskutečňuje. Je tedy třeba konstatovat, že mezi společností Dixons a jejími zákazníky došlo k ‚převodu' ve smyslu čl. 5 odst. 1 Šesté směrnice a čl. 14 odst. 1 směrnice 2006/112/ES, ačkoli uvedení zákazníci v případě plnění dotčených ve věci v původním řízení podvodně použili bankovní kartu jako platební prostředek za účelem zaplacení zboží dodaného společností Dixons.[...] [M]usí být situace, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, odlišena od situace, kdy dojde ke krádeži zboží, která nespadá pod pojem
‚dodání zboží'."
Dovolává-li se stěžovatel rozsudku ve věci
British American Tobacco International a Newman Shipping & Agency Company
, činí tak zcela nepřípadně. V dané věci soud konstatoval, že krádež zboží není předmětem daně. Zloděj zboží se totiž nepochybně chová jako vlastník, ale právo chovat se takto na něj nebylo převedeno, neboť zde chybí jakýkoli projev vůle ze strany "
okradeného
", resp. chybí smlouva. Tak tomu však v případě stěžovatele, jakkoli se snaží o analogii trestných činů, zcela zjevně nebylo. Stěžovatel zcela dobrovolně uzavřel předmětné kupní smlouvy a předání vozidel stvrdil v předávacích protokolech (jakkoli následně tyto transakce zpochybňuje). V souvislosti s nezaplacením kupní ceny ze strany kupujícího, a to z jakýchkoli důvodů, nelze hovořit o krádeži ve smyslu rozhodnutí, kterého se stěžovatel dovolává. Naopak je v tomto kontextu případné výše uvedené rozhodnutí ve věci
Dixons Retail plc
, které naopak samotný podvod z pojmu "
dodání zboží
" nevylučuje.
Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že plnění představují dodání zboží ve smyslu čl. 5 odst. 1 šesté směrnice a čl. 14 odst. 1 směrnice 2006/112/ES, pokud splňují objektivní kritéria, na kterých se uvedený pojem zakládá, a pokud nejsou stižena podvodem s daní z přidané hodnoty (v tomto smyslu lze odkázat např. na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve věci
Optigen a další
, body [51] a [52], jakož i ve věci
Halifax a další
, body [58] a [59]). V daném případě však není zjevné, jaké podvodné jednání, v jehož řetězci by se stěžovatel ocitl, má stěžovatel na mysli. Samotná skutečnost, že s ním kupující uzavřel kupní smlouvu, a poté za koupené zboží nezaplatí, ještě bez dalšího neznamená, že se stěžovatel stal obětí podvodu, resp. kupující byl veden podvodným záměrem vylákat na stěžovateli zboží, jak tvrdí stěžovatel. Samotné nezaplacení faktury lze řadit mezi podnikatelské riziko. Nicméně, i kdyby Nejvyšší správní soud připustil, že by tomu tak mohlo být, nelze odhlédnout od toho, že to byl stěžovatel, kdo takové (ze strany kupujícího podvodné) plnění v podstatě umožnil. V tomto směru lze přisvědčit žalovanému i krajskému soudu v tom, že stěžovatel neučinil vše, co na něm bylo možno z hlediska eliminace rizikového obchodu, resp. tvrzeného podvodného jednání ze strany odběratele požadovat (minimálně si ověřit jeho solventnost). Pokud totiž stěžovatel i poté, kdy nebyla uhrazena cena za vozidla předaná kupujícímu na základě smluv ze dne 4.10.2010, uzavřel další kupní smlouvy, resp. v listopadu 2010 předal další vozidla (např. stěžovatel vystavil dne 5.11.2010 fakturu č. 2010026 na prodej automobilu na základě kupní smlouvy z téhož dne, přitom splatnost na faktuře uvedenou datoval až 20.1.2011; to vše za situace, kdy splatnost faktur vystavených dne 4.10.2010 uplynula 25.10.2010, aniž by byly uhrazeny), nelze jeho počínání ani přinejmenším považovat za obezřetné a adekvátní dané situaci. Tvrzení stěžovatele, že
kupující jej uvedl v omyl tak, že se zmocnil jeho majetku, přitom skutečným účelem jednání kupujícího nebylo uzavřít smluvní vztah, ale využít stěžovatele jako oběť podvodu
, nemá oporu v listinách založených ve spise; kupující se majetku zcela zjevně (na rozdíl od krádeže) nezmocnil, neboť zde existovaly kupní smlouvy, tj. zcela zjevný svobodný projev vůle směřující k uzavření obchodu - dodání zboží.
Nelze v této souvislosti ani pominout další okolnosti, které plynou ze spisového materiálu. Stěžovatel obžalobu, která je součástí spisu i argumentace stěžovatele, staví na tom, že v době od 4.10.2010 do 4.1.2011 Radek N. jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti KOROSTENSKI na něm vylákal nákladní vozidla pod záminkou včasné úhrady, ačkoli si byl současně vědom, že společnost nemá dostatek finančních prostředků na úhradu kupních cen.
Současně v obžalobě stěžovatel specifikuje komu (vzájemně propojeným osobám) a za jakou cenu a kdy jmenovaný vozidla následně prodal, aniž by však stěžovateli uhradil kupní cenu (vyčíslená škoda ve vztahu ke stěžovateli byla 18 806 300 Kč). Pokud stěžovatel uvádí, že si musel být jmenovaný vědom toho, že za vozidla nezaplatí, neboť nemá dostatek finančních prostředků, není zřejmé, resp. je stěží pochopitelné, z jakého rozumného důvodu stěžovatel předmětné obchody uskutečnil.
Nejvyšší správní soud k výše nastolené otázce uzavírá, že pojem nakládat se zbožím jako vlastník dle § 13 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty není identický s právním pojetím vlastnictví ve smyslu občanského zákoníku. Z pohledu daně z přidané hodnoty k dodání zboží (převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník) dochází mimo jiné převzetím zboží. I v případě, kdy je z určitých důvodů odsunut přechod vlastnického práva, jedná se o dodání zboží, pokud kupující převezme zboží a může ho využívat, tedy s ním nakládat jako vlastník. Není proto vyloučeno, že se může časově lišit okamžik dodání zboží jako závazek z kupní smlouvy a dodání zboží pro účely daně z přidané hodnoty. Za určitých okolností může být tedy právo nakládat se zbožím jako vlastník převedeno dříve či později než samotné vlastnické právo.
Termín dodání zboží zahrnuje jakýkoliv převod hmotného majetku, pokud je (v daném případě kupujícímu) umožněno (je oprávněn) se zbožím skutečně nakládat jako vlastník, a to i když k převodu vlastnického práva k majetku dle smlouvy nedošlo. Dodání zboží ve smyslu čl. 5 odst. 1 šesté směrnice musí být vykládáno tak, že znamená převod práva nakládat s věcí jako vlastník, a to i když nedojde k převodu vlastnického práva k majetku. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že pojem dodání zboží se nevztahuje na převod vlastnictví ve formách upravených použitelným vnitrostátním právem, ale že zahrnuje jakýkoli převod hmotného majetku smluvní stranou, která druhou smluvní stranu opravňuje, aby s ním nakládala, jako by byla vlastník tohoto majetku. Tato koncepce je v souladu s cíli šesté směrnice a potvrdil ji opakovaně Soudní dvůr Evropské unie mimo jiné i ve výše zmíněných rozsudcích, zejména pak v rozsudku ve věci
Shipping and Forwarding Enterprise Safe BV
, na který žalovaný a krajský soud případně odkázali.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky stěžovatele stran porušení zásady daňové neutrality. Zcela lze přisvědčit závěrům žalovaného i krajského soudu. Stěžovatel při nákupu automobilů nárokoval odpočet daně, při jejich prodeji daň odvedl. Skutečnost, zda měl nárok na odpočet kupující, jakož i to, zda mu byl či nebyl vyměřen, či to, zda mu neměl být z důvodu podvodného jednání přiznán, a stěžovateli měla být proto snížena (zrušena) daň na výstupu, kterou odvedl, je pro posouzení nyní projednávané věci stěžovatele zcela bez významu. V dané věci je podstatné pouze to, zda plnění, která stěžovatel uskutečnil v rozhodných zdaňovacích obdobích roku 2010, byla dodáním zboží, či nikoli. Vzhledem k tomu, že tomu tak bylo, resp. stěžovateli se nepodařilo v daňovém ani soudním řízení prokázat opak, je třeba uzavřít, že stěžovatele stíhala stran těchto plnění daňová povinnost, a pokud správce daně vyměřil na základě dodatečných daňových přiznání daň ve výši 0 Kč, učinil tak v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele stran nutnosti vyčkávat výsledků trestního řízení, neboť nepovažuje jeho výsledek za předběžnou otázku, jejíž vyřešení je ve věci, s přihlédnutím k uvedenému výše, třeba.
Jakkoli Nejvyšší správní soud chápe situaci, v níž se stěžovatel ocitl, nelze ze skutečností nastalých
ex post
(nezaplacení kupní ceny ani nevrácení prodaných vozidel) dovozovat předestřené daňové dopady, jak činí stěžovatel; nicméně tím nejsou nikterak dotčeny oprávněné nároky stěžovatele v jiném soudním řízení.
100)
S účinností od 1.1.2007 nahrazena směrnicí Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.