Vydání 12/2006

Číslo: 12/2006 · Ročník: IV

992/2006

Daň z převodu nemovitostí: skutečnosti rozhodné pro stanovení daňové povinnosti

Ej 272/2006
Daň z převodu nemovitostí: skutečnosti rozhodné pro stanovení daňové povinnosti
k § 9 odst. 2 a § 25 odst. 3 písm. a) zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákonů č. 18/1993 Sb., č. 322/1993 Sb., č. 169/1998 Sb. a č. 120/2001 Sb.
Skutečností rozhodnou pro stanovení daňové povinnosti, tj. rozhodnou pro vyměření daně z převodu nemovitostí, není, zda bylo od původně platné a účinné a k věcněprávním účinkům vedoucí převodní smlouvy odstoupeno a případně kdy se tak stalo a s jakými účinky, nýbrž pouze, zda k převodu původně došlo. Odstoupení od smlouvy (to, zda bylo platné) a jeho účinky, jakož i další skutečnosti (včasné podání žádosti ve lhůtě podle § 25 odst. 3 in fine zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí), jsou rozhodné toliko pro posouzení nároku na prominutí daně podle § 25 odst. 3 písm. a) tohoto zákona. Tento právní institut přitom nelze s vyměřením daně směšovat.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2006, čj. 2 Afs 151/2005-59)
Prejudikatura:
srov. č. 915/2006 Sb. NSS.
Věc:
Zuzana M. proti Finančnímu ředitelství pro hl. město Prahu o daň z převodu nemovitostí, o kasační stížnosti žalobkyně.
Rozhodnutím ze dne 9. 3. 2004 zamítl žalovaný odvolání žalobkyně proti rozhodnutí ze dne 27. 3. 2003, jímž Finanční úřad pro Prahu 8 zamítl žádost žalobkyně o obnovu řízení ve věci platebního výměru ze dne 11. 9. 2002, kterým byla žalobkyni vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 308 625 Kč. Žalovaný uvedl, že není dán důvod k obnově řízení ve věci vyměření daně z převodu nemovitosti (spoluvlastnického podílu ve výši 1/3 k pozemku), kterou žalobkyně jako prodávající uhradila, rozhodl-li Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. 6. 2002, poté, co byl spoluvlastnický podíl k nemovitosti převeden, o určovací žalobě tak, že žalobkyně je spoluvlastnicí jí prodané nemovitosti, neboť po převodu nemovitosti od kupní smlouvy platně odstoupila. Žalovaný uzavřel, že uvedený rozsudek soudu není novou skutečností ve smyslu § 54 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád", "d. ř."). Podle žalovaného je dani z převodu nemovitostí podroben úplatný převod nemovitosti i v případech, kdy následně dojde k odstoupení od smlouvy a smlouva se tím od počátku ruší; daň lze v takovém případě prominout, ovšem za podmínek stanovených v § 25 odst. 3 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen "zákon č. 357/1992 Sb.").
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2005 zamítl. Žalobkyně (stěžovatelka) tento rozsudek napadla kasační stížností. Tvrdila, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil právní otázku, uzavřel-li, že pro účely řízení o vyměření daně z převodu nemovitostí není novou skutečností ve smyslu § 54 odst. 1 písm. a) daňového řádu rozsudek soudu v občanském řízení soudním, kterým bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí, jejichž převod byl předmětem daně, je stěžovatelka jako kupující, jelikož poté, co ve prospěch kupujícího bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo k nemovitostem, které kupujícímu jako prodávající prodala, od kupní smlouvy platně odstoupila.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Předtím, než bude lze přikročit k výkladu mezi stranami sporného ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) d. ř., nutno objasnit otázku, které že to jsou skutečnosti, jež jsou rozhodné pro vyměření, anebo naopak nevyměření daně z převodu nemovitosti v případě, že poté, co je vlastnické právo k nemovitosti převedeno z prodávajícího na kupujícího, dojde k platnému odstoupení od kupní smlouvy prodávajícím.
Podle § 9 odst. 1 písm. a) věty první zákona č. 357/1992 Sb. je předmětem daně z převodu nemovitostí úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem. Podle § 9 odst. 2 téhož zákona pak platí, že předmětem daně z převodu nemovitostí je rovněž úplatný převod vlastnictví k nemovitostem v případech, kdy dojde následně k odstoupení od smlouvy a smlouva se tímto od počátku ruší. Z uvedených ustanovení zákona č. 357/1992 Sb. jasně vyplývá, že předmětem daně je zde dokonaný a právně perfektní převod nebo přechod vlastnického práva k nemovitosti; jinými slovy, povinnost platit daň z převodu nemovitostí nastane jen tehdy, převede-li se nebo přejde-li skutečně vlastnické právo k nemovitosti z jedné osoby na druhou. Jen za splnění této podmínky se původní vlastník [v terminologii § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. převodce] stane poplatníkem daně a nový vlastník [v terminologii § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. nabyvatel] ručitelem. I v případě upraveném v § 9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb. platí, že podmínkou vzniku daňové povinnosti je převod vlastnického práva, který je teprve následně, po odpadnutí závazkověprávního právního úkonu (kupní smlouvy), anulován a vrácen do stavu před provedením převodu vlastnického práva.
A contrario
tedy platí, že daňová povinnost nevznikne, nedojde-li vůbec k převodu či přechodu vlastnického práva (srov. obdobné závěry v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2005, čj. 2 Afs 94/2004-50, publikovaném na www.nssoud.cz).
V případě stěžovatelky je mezi stranami nesporné, že k právně perfektnímu převodu vlastnického práva k nemovitosti (přesněji řečeno spoluvlastnického podílu k ní) došlo. Znamená to tedy, že stěžovatelce by měla zásadně vzniknout daňová povinnost. Na rozdíl od situace, kdy soukromoprávní právní úkon zakládající převod vlastnického práva, tedy právní titul (typicky kupní smlouva), byl absolutně, tj. od počátku a s účinky
erga omnes
, neplatný, takže vůbec nevedl k převodu vlastnického práva z původního na nového vlastníka, a proto zde v takovém případě ani není předmět zdanění, zákon č. 357/1992 Sb. podrobuje ve svém § 9 odst. 2 dani z převodu nemovitostí i ty převody vlastnického práva, které byly původně platné a teprve následně byly anulovány odpadnutím právního titulu, byť - z hlediska soukromoprávního (viz pro případ odstoupení od smlouvy § 48 odst. 2 občanského zákoníku) - s účinky zrušení právního titulu
ex tunc
.
Jakkoli lze mít pochyby o racionalitě, vhodnosti a možná i přiměřenosti takovéto úpravy, ústavně konformním výkladem lze korigovat pouze některé zcela očividně
absurdní
důsledky této právní úpravy: Nejvyšší správní soud takto například vyslovil v rozsudku ze dne 22. 3. 2006, čj. 1 Afs 57/2005-61, zveřejněném na www.nssoud.cz*), že
možnost uplatnit osvobození od daně z převodu nemovitostí při prvním úplatném převodu vlastnictví ke stavbě či bytu (§ 20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb.) se může vyčerpat jen takovým převodem, jehož účinky později nezaniknou, a jenž tedy splnil svůj ekonomický účel. Úplatný převod stavby či bytu je proto osvobozen od daně i tehdy, pokud táž věc byla již dříve předmětem kupní smlouvy, od níž převodce později odstoupil pro nezaplacení kupní ceny kupujícím.
Dále např. Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 30. 11. 2005, čj. 6 A 69/2000-55, že
daňová povinnost zatěžující převodce nemovitosti je proporcionální, a tedy ve spravedlivé rovnováze mezi zájmy společnosti a základními právy a svobodami osoby, pouze tehdy, pokud jde o takový převod nemovitosti [§ 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb.], jehož účinky později neodpadnou a který přinese smluvním stranám užitek spočívající v uspokojení zájmu nabyvatele na získání nemovitosti do svého vlastnictví, jakož i opačného zájmu převodce na prodeji nemovitosti za sjednanou kupní cenu. Jestliže došlo k úplatnému převodu nemovitosti, avšak v důsledku nastoupení rozvazovací podmínky jeho právní účinky pominuly a vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno opětovně ve prospěch převodce, nelze takový převod vůbec podrobit dani z převodu nemovitostí podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb.
V
recentní
judikatuře Nejvyššího správního soudu lze tedy sledovat tendenci k takovému výkladu ustanovení zákona č. 357/1992 Sb., který v co největší ještě únosné míře (tj. tak, aby se ještě zcela nevzdálil dikci zákona) preferuje poplatníka daně.
Ustanovení § 25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb. ve spojení s § 9 odst. 2 téhož zákona ovšem jsou ve své dikci natolik jednoznačná, že nedávají prostor pro výklad vedoucí k závěru, že dani z převodu nemovitostí není podroben takový převod nemovitosti, který ke dni vyměření daně (za účinnosti právní úpravy, podle které se i daň z převodu nemovitostí vyměřovala platebním výměrem a byla splatná nejpozději do 30 dnů ode dne, v němž byl poplatníkovi doručen platební výměr o vyměření daně, tj. za účinnosti § 18 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 420/2003 Sb., tj. do 31. 12. 2003) již nebyl účinný, neboť - třebaže po jistou dobu účinný byl - následně odpadl v důsledku platného odstoupení od převodní smlouvy jednou ze smluvních stran. Úmyslem zákonodárce, vyjádřeným zcela jednoznačně i v ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., bylo podrobit dani jakýkoli úplatný převod vlastnictví k nemovitostem v případech, kdy dojde následně k odstoupení od smlouvy a smlouva se tímto od počátku ruší, bez ohledu na to, zda ke dni vyměření daně ještě zdaňovaný převod má účinek v podobě změny osoby vlastníka nemovitosti, anebo nikoli. Tvrdost této právní úpravy zákonodárce zmírňuje pouze ve velmi omezené míře, a sice (od roku 1998) stanovením právního nároku na prominutí takto vyměřené daně, ovšem za velmi striktně formulovaných podmínek § 25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb. Uvedené ustanovení ve znění aplikovatelném na případ stěžovatelky (tj. ve znění do účinnosti výše již zmíněné novely č. 420/2003 Sb.) pod svým písm. a) podmiňovalo nárok na prominutí daně tím, že k odstoupení od (převodní) smlouvy došlo ve lhůtě 2 let ode dne vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí a současně že daňový subjekt ve lhůtě 2 let od této skutečnosti také o prominutí daně požádá; kumulace obou podmínek znamená, že na prominutí daně je nárok jen tehdy, jsou-li splněny obě současně. V žádném jiném případě nebyl podle rozhodného znění zákona č. 357/1992 Sb. nárok na prominutí daně podle jeho § 25 odst. 3 dán.
Z výše uvedeného vyplývá zásadní závěr: Skutečností rozhodnou pro stanovení daňové povinnosti, tj. rozhodnou pro vyměření daně z převodu nemovitostí, není, zda bylo od původně platné a účinné a k věcněprávním účinkům vedoucí převodní smlouvy, týkající se předmětné nemovitosti, odstoupeno a příp. kdy se tak stalo a s jakými účinky, nýbrž pouze, zda k převodu původně došlo. Odstoupení od smlouvy (to, zda bylo platné) a jeho účinky, jakož i další skutečnosti (včasné podání žádosti ve lhůtě podle § 25 odst. 3 in fine zákona č. 357/1992 Sb.) jsou rozhodné toliko pro posouzení nároku na prominutí daně podle § 25 odst. 3 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., což je právní institut zákona č. 357/1992 Sb., který nelze s vyměřením daně směšovat. (...)
*) Publikováno též pod č. 915/2006 Sb. NSS.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.