Vydání 1/2008

Číslo: 1/2008 · Ročník: VI

1442/2008

Daň z převodu nemovitostí: osvobození od daně

Ej 214/2006
Daň z převodu nemovitostí: osvobození od daně
k § 20 odst. 7 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákona č. 103/2000 Sb.
Z ustanovení § 20 odst. 7 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, jednoznačně vyplývá, že pokud má být od daně z převodu nemovitostí osvobozen první úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nové stavbě, musí se vždy jednat o stavbu dosud neužívanou, a nelze z něj dovodit, že tato podmínka nemusí být splněna u nové stavby, na níž bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, čj. 7 Afs 81/2005-78)
Věc:
Akciová společnost R. proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o daň z převodu nemovitostí, o kasační stížnosti žalobce.
Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Litovli ze dne 31. 10. 2001 byla žalobci doměřena daň z převodu nemovitosti ve výši 1 325 000 Kč. Žalované Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 27. 1. 2003 odvolání proti výměru zamítlo.
Žalobce podal proti posléze uvedenému rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě 31. 1. 2005 zamítl. Podle odůvodnění rozsudku žalobce uzavřel dne 26. 9. 2000 s kupující akciovou společností A. kupní smlouvu k jednotce č. 173/101 (ostatní nebytový prostor) v objektu č. p. 173 v L. včetně spoluvlastnického podílu ke společným částem objektu a pozemku. Právní účinky vkladu nastaly dnem 4. 12. 2000. Stavba objektu - nákupního střediska - na předmětném pozemku byla zkolaudována rozhodnutím, které nabylo právní moci 7. 9. 2000. Nabyvatel nemovitosti A. ve vyjádření potvrdil, že provoz v supermarketu byl zahájen dne 20. 9. 2000.
Krajský soud s poukazem na znění ustanovení § 20 odst. 7 písm. a) zákona ČNR č. 357/1992 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen "zákon o dani z převodu nemovitostí") uvedl, že podle jeho názoru lze seřadit zákonné podmínky týkající se předmětu daně, na něž se vztahuje osvobození od daně, tak, že se musí jednat o první úplatný převod stavby již pravomocně zkolaudované, nebo stavby dokončené a nezkolaudované, nebo stavby rozestavěné, ale již převoditelné, přičemž to musí být stavba nová a dosud neužívaná. Podle názoru krajského soudu se požadavek "neužívanosti" stavby vztahuje na všechny tři varianty předmětu převodu.
Podle kasační stížnosti žalobce (stěžovatele) trpí napadený rozsudek nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, protože jeho výklad neodpovídá úmyslu zákonodárce vtělenému do předmětného ustanovení. Slovní spojení "dosud neužívané" je v tomto případě vykládáno značně extenzivně; podmínka pro osvobození od daňové zátěže spočívající v užívání stavby se nevztahuje na všechny tři typy staveb uvedené v zákoně, zejména nikoli na novou stavbu, na niž bylo vydáno kolaudační rozhodnutí. Pokud by byl pravdivý výklad provedený krajským soudem, protiřečí si slovní spojení "stavby zkolaudované a stavby užívané". Zákonodárce chtěl osvobodit fyzické a právnické osoby od placení daně z převodu nemovitosti, jejichž předmět podnikání spočívá právě v provádění staveb za předpokladu, že se jedná o první převod nemovitosti v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, a tím měl na mysli spíše podpořit stavební firmy, v jejichž předmětu podnikání je provádění staveb, než aby je naopak za takové jednání daňově sankcionoval. Proto bylo v zákoně zvoleno liberační ustanovení ohledně osvobození od daně u subjektů, které provádí výstavbu a následně nemovitost převádí. V § 20 odst. 7 zákona o dani z převodu nemovitostí je jako jedna z podmínek pro osvobození stanoveno, že se tak děje v případě, jedná-li se o první vlastnický převod a stavba nebyla dosud užívána. Z takto formulované podmínky však není možné dovodit, že se vztahuje na stavby již sice stojící, u nichž však na základě prohlášení vlastníka vznikly nové jednotky. Stěžovatel respektuje skutečnost, že z právního hlediska je do určité míry nutno rozlišovat stanovení daňové povinnosti ke dni přechodu vlastnického práva, a to ke dni podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí, přičemž ovšem samotná kupní smlouva byla uzavřena ke dni 26. 9. 2000; na druhou stranu však nesouhlasí s tím, že v rámci provedeného výkladu § 20 odst. 7 zákona o dani z převodu nemovitostí nebyl od daně osvobozen. Klíčovou otázkou podle stěžovatele je, že odvolací správní orgán vůbec nepřihlédl ke slovnímu spojení "stavba nebyla dosud užívána" a tuto podmínku vztáhl i na jednotku č. 173/101, ačkoliv zákon hovoří pouze o nové stavbě, na kterou bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí, a nikoliv o stavbě, ve které byly prohlášením vlastníka vytvořeny a odděleny nové jednotky. Z tohoto důvodu stěžovatel namítal, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, který má vliv na souzenou věc. V neposlední řadě stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností spočívající v nesrozumitelnosti nebo v nedostatku důvodů rozhodnutí. Pokud má zákon zabránit možným daňovým únikům, musí používat takové formulace, které neumožňují v aplikační praxi rozdílné výklady. Za potřebné považoval stěžovatel rovněž uvést, že pokud se má jednat o užívání věci, nejednalo se v daném případě o užívání ve smyslu § 123 obč. zák., protože nemovitost neužíval vlastník, ale budoucí kupující, a ani nebyla sjednána žádná úplata za toto údajné užívání.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Od daně z převodu nemovitostí je osvobozen první úplatný převod nebo přechod vlastnictví ke stavbě, která je novou stavbou, na niž bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí, nebo je dokončenou novou stavbou nebo rozestavěnou novou stavbou a stavba nebyla dosud užívána, s výjimkou zkušebního provozu, jestliže převodcem je fyzická či právnická osoba a převod stavby je prováděn v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, kterou je výstavba nebo prodej staveb a bytů, nebo jejich předmětem činnosti je výstavba nebo prodej staveb a bytů, anebo je-li převodcem obec.
Bez jakýchkoliv pochybností lze souhlasit s názorem stěžovatele, že je potřeba vycházet jen a pouze ze znění zákona, a nikoliv z toho, co snad zákonodárce uvést chtěl, ale v textu zákona nevyjádřil. V daném případě však zákonodárce v citovaném ustanovení svůj úmysl vyjádřil naprosto jednoznačně tak, že musí být pro osvobození od daně z převodu nemovitostí splněny tři podmínky. Musí se jednat o první úplatný převod nebo přechod, o novou stavbu, přičemž takovou stavbou může být buď stavba, na niž bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí, nebo dokončená stavba nebo rozestavěná stavba, a o stavbu, která nebyla dosud užívána. Není sebemenší důvod, resp. citované ustanovení pro to neposkytuje žádnou oporu, aby se slovní spojení "dosud", jak tvrdí stěžovatel, vztahovalo pouze a jen na stavbu dokončenou - novou nebo stavbu rozestavěnou, a nikoliv na všechny tři typy staveb taxativně v zákoně uvedené. Nejvyšší správní soud neakceptuje názor stěžovatele, že v důsledku výkladu provedeného krajským soudem je kontraproduktivní, nelogické a protiřečící si slovní spojení "stavby zkolaudované a stavby užívané".
Kolaudace
je sice podle § 76 odst. 1 stavebního zákona zákonnou podmínkou pro užívání stavby, ale nikoliv povinností. Pokud má být od daně z převodu nemovitostí osvobozen první úplatný převod nebo přechod vlastnictví, musí se i v případě zkolaudované stavby jednat o stavbu dosud neužívanou a nelze podmínku neužívanosti u takové stavby označit za zbytečnou. Domněnku stěžovatele, že "
zákonodárce chtěl osvobodit fyzické a právnické osoby od placení daně z převodu nemovitosti, jejichž předmět podnikání spočívá právě v provádění staveb, za předpokladu, že se jedná o první převod nemovitosti v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, a tím měl na mysli spíše podpořit stavební firmy, v jejichž předmětu podnikání je provádění staveb, než aby je naopak za takovéto jednání daňově sankcionoval
", postrádá jakékoliv opodstatnění, protože výklad krajského soudu vycházející ze znění ustanovení § 20 odst. 7 zákona o dani z převodu nemovitostí nemá sankční charakter.
Dále stěžovatel v kasační stížnosti sice namítal, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech, ale neuvedl, v čem tento rozpor spočívá, a opět vyjadřuje v podstatě pouze nesouhlas s právním názorem krajského soudu týkajícím se výkladu § 20 odst. 7 zákona o dani z převodu nemovitostí. Označuje-li v této souvislosti za klíčovou otázku to, že správní orgány nepřihlédly k tomu, že v daném případě se jednalo o převod jednotky (nebytového prostoru), která byla vytvořena prohlášením vlastníka, a citované ustanovení hovoří o stavbě, která nebyla dosud užívána, považuje k tomu Nejvyšší správní soud za dostačující poukázat jednak na to, že předmětem převodu nebyla jen jednotka, ale i spoluvlastnický podíl na společných prostorách stavby, a jednak, že při použití argumentace
a maiori ad minus
vztahuje-li se osvobození na stavbu, tím spíše je lze vztáhnout na jednotku v ní a spoluvlastnický podíl k ní.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.