Vydání 10/2014

Číslo: 10/2014 · Ročník: XII

3094/2014

Cla: antidumpingové clo

Cla: antidumpingové clo
k nařízení Komise (EU) č. 966/2010, o zahájení šetření možného obcházení antidumpingových opatření uložených nařízením č. 91/2009 na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky dovozem některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie, bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie, a o zavedení celní evidence tohoto dovozu
k prováděcímu nařízení Rady (EU) č. 723/2011, kterým se rozšiřuje konečné antidumpingové clo uložené nařízením Rady (ES) č. 91/2009 na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie
Pro vymezení okruhu zboží, které lze postihnout antidumpingovým clem v návaznosti na vydání prováděcího nařízení Rady (EU) č. 723/2011, není rozhodující okamžik účinnosti citovaného prováděcího nařízení, ale okamžik účinnosti nařízení Komise (EU) č. 966/2010.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014, čj. 45 Af 12/2012-61)*)
Prejudikatura:
rozsudky Soudního dvora ze dne 25. 1. 1979, Racke (98/78, Recueil, s. 69), ze dne 12. 11. 1981, Meridionale Industria Salumi a další (212/80 až 217/80, Recueil, s. 2735), ze dne 11. 7. 1991, Crispoltoni (C-368/89, Recueil, s. I-3695), ze dne 15. 7. 1993, GruSa Fleich (C-34/92, Recueil, s. I-4147), ze dne 24. 9. 2002, Falck a Acciaierie di Bolzano proti Komisi (C-74/00 P a C-75/00 P, Recueil, s. I-7869) a ze dne 6. 6. 2013, Paltrade EOOD (C-667/11).
Věc:
Společnost s ručením omezeným KEBEK proti Generálnímu ředitelství cel o antidumpingové clo.
Celní úřad Praha D5 (dále jen "celní úřad") vydal dne 1. 8. 2011 platební výměry dle čl. 217 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní
kodex
Společenství (dále jen "celní
kodex
")*) a dle čl. 1 prováděcího nařízení č. 723/2011, kterými žalobkyni vyměřil konečné antidumpingové clo ve výši 378 781 Kč (1. platební výměr), ve výši 422 955 Kč (2. platební výměr), ve výši 135 743 Kč (3. platební výměr) a ve výši 1 036 027 Kč (4. platební výměr).
Žalobkyně podala proti rozhodnutím celního úřadu odvolání, které žalovaný svým rozhodnutím ze dne 16. 2. 2012 zamítl.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Praze, ve které namítla, že se žalovaný nevypořádal se všemi jejími námitkami, resp. s námitkou stěžejní, podle níž nelze uplatnit vůči žalobkyni povinnost vyplývající z právního předpisu, který v době, kdy došlo k dovozu inkriminovaného zboží, neplatil. Žalobkyně jako celní dlužník podala dne 3. 11. 2010 celní prohlášení, a to na propuštění zboží od výrobce se sídlem v Malajsii. Prováděcí nařízení č. 723/2011, které bylo v dané věci aplikováno, však vstoupilo v účinnost až dne 28. 7. 2011. Časový nesoulad mezi dovozem zboží a rozšířením platnosti nařízení Rady (ES) č. 91/2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky byl tedy evidentní. Žalobkyně byla přesvědčena, že tuto jednoznačnou retroaktivitu nelze překonat výkladově tak, jak činí žalovaný, tj. že žalobkyně vzhledem k evidenci zboží mohla zjistit/tušit, že by k uvalení cla mohlo dojít. Naopak s ohledem na hierarchii druhů pramenů práva bylo třeba vyjít z toho, že zákaz (tzv. pravé) retroaktivity jakožto základní ústavní princip je nadřazen nařízením orgánů Evropské unie, ačkoli ta jsou zase nadřazena běžným zákonům. Podle žalobkyně nebylo možné ponechat stranou ani skutečnost, že šetření orgánů EU mohlo probíhat mnohem déle a mohlo skončit s jiným výsledkem, pročež výklad žalovaného (tj. že v době dovozu měla žalobkyně počítat s tím, že za blíže neurčenou dobu možná bude mít povinnost doplatit antidumpingové clo) by ponechal žalobkyni v hluboké právní nejistotě neslučitelné s atributy právního státu.
Žalobkyně na podporu svého právního názoru ohledně zákazu retroaktivity argumentovala nálezem Ústavního soudu České a Slovenské Federativní republiky ze dne 10. 12. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 78/92, a nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94, č. 30/1995 Sb. ÚS, ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, č. 131/1994 Sb., ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 9/08, č. 236/2011 Sb., a ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, č. 119/2011 Sb. Obecný zákaz retroaktivity právních norem přitom nevyplývá jen z Ústavy a z Listiny základních práv a svobod, ale i z ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána a jež jsou ve smyslu čl. 10 Ústavy bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Jde např. o článek 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) a článek 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).
Žalobkyně doplnila, že zcela nesprávný byl též argument žalovaného obecným zájmem, kterým by neměl být kryt zásah do základních práv osob. Žalobkyně dospěla k závěru, že i kdyby snad byl možný výklad žalovaného, že existují okolnosti umožňující orgánům EU vydat rozhodnutí, které působí nazpět, porušoval by tento postup základní ústavní práva osob, kterým jsou tato na území České republiky garantována Ústavou a Listinou základních práv a svobod, které obě stojí minimálně na stejné úrovni jako předmětné nařízení EU.
Žalovaný ve vyjádření zdůraznil, že předmětné zboží bylo celním úřadem propuštěno do celního režimu volného oběhu v období od 3. 11. 2010 do 5. 1. 2011, kdy nařízení č. 966/2010 již bylo vyhlášeno v Úředním věstníku EU, a tedy účinné. Toto zboží v okamžiku svého propuštění do celního režimu volného oběhu bylo zaevidováno v souladu s čl. 14 odst. 5 nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství, a to proto, aby následně mohla být vůči dováženým výrobkům zavedena příslušná opatření ode dne celní evidence. Na základě zjištění orgánů EU o obcházení konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, které bylo obcházeno překládkou zboží v Malajsii, bylo vydáno prováděcí nařízení č. 723/2011. Žalovaný přitom měl za to, že odpovědnost žalobkyně byla založena nařízením č. 966/2010 a nikoliv až prováděcím nařízení č. 723/2011, neboť účinky v podobě doměření konečného antidumpingového cla ve výši 85 % byly předvídány již na základě evidence zboží dle preambule (bod 18) nařízení č. 966/2010. Žalovaný měl za prokázané, že zboží týkající se předmětného dovozu bylo odesláno z Malajsie. Propuštěním do celního režimu volného oběhu bylo toto zboží zaevidováno do celní evidence, tudíž následně na takovéto zboží mohla být uplatněna opatření stanovená prováděcím nařízením č. 723/2011.
Pokud žalobkyně dovážela zboží ze třetích zemí dlouhodobě, pak znalost právních předpisů EU týkajících se antidumpingového cla se v jejím případě předpokládala, a žalobkyně jistě mohla očekávat, že zboží předmětného dovozu může být následně zatíženo antidumpingovým clem. Nadto celní prohlášení předložené žalobkyní bylo učiněno zcela na základě jejího projevu vůle, tedy s vědomím, že předmětné zboží podléhá celní evidenci na základě nařízení č. 966/2010 a že z takového zboží může být následně vyměřeno konečné antidumpingové clo. Žalovaný proto odmítl úvahy žalobkyně o nepřípustné retroaktivitě. Postupem celního úřadu nebyl porušen princip právní jistoty a legitimního očekávání žalobkyně a tento postup byl rovněž v souladu se závěry Soudního dvora ohledně retroaktivního působení právních předpisů EU.
Žalovaný též uvedl, že doba, po kterou probíhalo šetření a po kterou byla zavedena celní evidence, byla nařízením č. 966/2010 pevně stanovena na 9 měsíců. Nešlo tedy o dobu neurčenou, jak tvrdí žalobkyně. K námitce ohledně obecného zájmu žalovaný uvedl, že obecný zájem, jenž je zmíněn v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, je v daném případě míněn jako zájem EU na ochraně vnitřního trhu před dovozem takového zboží, které porušuje právní předpisy EU. Právě za tímto účelem byla vyhlášena výše uvedená nařízení jako nástroj regulace dumpingového dovozu zboží. Jelikož předmětné zboží výše uvedeným právním předpisům podléhalo, byl žalovaný toho názoru, že do základních práv žalobkyně nebylo nikterak zasaženo, neboť dle zásady proporcionality byla přijata pouze taková opatření, která byla k dosažení ochrany vnitřního trhu nezbytná.
Při jednání městského soudu žalobkyně setrvala na tom, že v dané věci šlo o pravou retroaktivitu. Připustila, že nařízení č. 966/2010 bylo vydáno již v říjnu 2010, tedy před dovozem a proclením zboží, avšak z tohoto nařízení mohla žalobkyně seznat pouze tolik, že se prošetřuje obcházení a do 9 měsíců bude znám výsledek. Přitom ani nařízení č. 1225/2009, ani nařízení č. 91/2009 neumožňují předvídat výši cla ani výsledek šetření. Žalobkyni tedy vůbec nemohl být znám rozsah případné budoucí povinnosti. Z judikatury Soudního dvora žalobkyně upozornila na stanovisko generálního advokáta Jána Mazáka ze dne 21. 10. 2008,
Mitsui & Co. Deutschland
, C-256/07, kde bylo konstatováno, že zpětný účinek hmotněprávních ustanovení práva EU je dovolen, pokud ze znění, účelu nebo struktury těchto ustanovení jasně vyplývá, že jim takový účinek musí být přičítán (což v daném případě splněno zřejmě je) a že tento zpětný účinek nesmí ohrozit základní zásady EU, zejména zásadu právní jistoty a zásadu legitimního očekávání, které činí předpisy EU jasné a pro procesní subjekty předvídatelné, což uložení povinnosti neznámého rozsahu není. Dále žalobkyně upozornila na rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 4. 2005,
Goed Wonen
, C-376/02, Sb. rozh., s. I-3445, z něhož plyne, že zpětnou účinnost předpisu EU lze přiznat jen pokud subjekty vykonávající činnosti, na něž se předpis vztahuje, budou upozorněny na nadcházející přijetí tohoto předpisu a na následky zamýšlené legislativní změny pro činnosti, které vykonávají. Žalobkyně též odkázala na závěry, které Soud prvního stupně vyslovil ve svém rozsudku ze dne 7. 10. 2009,
Vischim proti Komisi
, T-380/06, Sb. rozh., s. II-3911, kde konstatoval, že zásada právní jistoty sice obecně brání tomu, aby časová působnost právního aktu EU byla stanovena k datu předcházejícímu jeho vyhlášení, avšak výjimečně tomu může být jinak, pokud to vyžaduje sledovaný cíl a pokud je náležitě respektováno legitimní očekávání dotčených osob, tj. je třeba ověřit, zda se dotčená osoba (žalobkyně) mohla jednoznačně seznámit se svými právy a povinnostmi a postupovat podle toho. Žalobkyně uzavřela, že v souzené věci je vždy splněna podmínka první (tj. že žalobkyně mohla mít povědomí o tom, že probíhá šetření o případném obcházení nařízení č. 91/2009). Nebyla však schopna objektivně seznat obsah hrozících povinností, pročež nemohlo být respektováno legitimní očekávání žalobkyně. Žalobkyně proto navrhla, aby krajský soud předložil předběžnou otázku, zda je možná zpětná aplikace nařízení za situace, kdy možný budoucí rozsah povinností vyplývající z tohoto nařízení není předem stanoven.
Žalovaný při jednání krajského soudu rovněž upozornil na skutečnost, že k problematice retroaktivity a principu legitimního očekávání existuje řada rozsudků Soudního dvora EU, přičemž je zjevné, že o tento případ v dané věci nejde. Dále žalovaný uvedl, že pokud jde o rozsah budoucích povinností, ten byl zřejmý z nařízení č. 91/2009, na které nařízení č. 966/2010 a prováděcí nařízení č. 723/2011 odkazovala. Podstatná byla vždy příslušná podpoložka kombinované nomenklatury (TARIC kód), do níž bylo zboží zařazeno. Žalovaný zdůraznil, že pokud by snad byl vydán předpis retroaktivní, nebyl vydán náhle a neočekávaně. Naopak pro žalobkyni obeznámenou s problematikou šlo o situaci předvídatelnou, a to s ohledem na opatrnost, kterou od podnikatele při jeho hospodářské činnosti lze očekávat.
Krajský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
Základní právní rámec úpravy týkající se ochrany před dumpingovým dovozem je obsažen v nařízení č. 1225/2009. Toto stanovuje několik možných způsobů ochrany členských států před dumpingovým dovozem zboží. Ve fázi provádění šetření může být uloženo prozatímní clo nebo mohou být přijaty dobrovolné závazky od jednotlivých vývozců. V případě potvrzení existence dumpingového dovozu je Radou stanoveno konečné antidumpingové clo.
Obcházení platných antidumpingových opatření je upraveno v článku 13 nařízení č. 1225/2009. Šetření obcházení se zahajuje z podnětu Komise nebo na žádost členského státu nebo jiné zúčastněné strany. V čl. 13 odst. 3 se uvádí, že "[z]
ahájení se provede nařízením Komise přijatým po konzultaci s poradním výborem, ve kterém lze dát současně pokyn celním orgánům, aby evidovaly dovoz
[...]
nebo aby vyžadovaly složení jistoty
". Z článku 14 nařízení č. 1225/2009 vyplývá, že celní orgány jsou na základě výzvy Komise povinny přijmout "
vhodná opatření k zavedení celní evidence dovozu, aby následně mohla být vůči dováženým výrobkům zavedena opatření
ode dne celní evidence
. Celní evidence se zavádí nařízením, které blíže určí účel opatření a případně odhad částky možného budoucího celního dluhu. Dovoz nesmí být celně evidován po dobu delší než devět měsíců
."
Jestliže Komise na základě šetření dospěje k závěru, že působnost stávajících antidumpingových opatření musí být rozšířena, podá na základě čl. 13 odst. 3 nařízení č. 1225/2009 návrh Radě. Pokud Rada nerozhodne prostou většinou o odmítnutí tohoto návrhu ve lhůtě jednoho měsíce od jeho podání, je návrh Radou přijat. "
Rozšíření působnosti nabývá účinku dnem, kdy byla stanovena povinnost vést celní evidenci
[...]
nebo od kterého je vyžadováno složení jistoty
."
Z uvedených ustanovení vyplývá, že je-li rozšířena působnost nařízení z důvodu obcházení tohoto nařízení a zároveň byla Komisí zavedena celní evidence, k rozšíření působnosti antidumpingového cla dochází
ex tunc
,
tedy od doby vedení celní evidence
.
V souzené věci je
relevantní
, že Komise zahájila dne 9. 11. 2007 šetření týkající se některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky. Zahájení šetření Komise řádně oznámila v Úředním věstníku Evropské unie. V průběhu šetření nebyla uložena žádná prozatímní opatření. O uložení konečného antidumpingového cla rozhodla Rada dne 26. 1. 2009 nařízením č. 91/2009.
V souladu s čl. 13 odst. 3 nařízení č. 1225/2009 vydala Komise dne 27. 10. 2010 nařízení č. 966/2010 a tím zahájila šetření možného obcházení antidumpingových opatření uložených nařízením č. 91/2009, a to na základě důkazů, že dochází k obcházení antidumpingových opatření formou překládky v Malajsii. Komise současně zavázala celní orgány k evidenci těchto dovozů. Nařízení o zahájení šetření vstoupilo v platnost dne 29. 10. 2010.
Komise v bodu 18 preambule nařízení č. 966/2010 uvedla, že celní evidence dovozu výrobku, který je předmětem šetření, byla zavedena z toho důvodu, aby "
bylo zajištěno, že pokud bude šetřením zjištěno obcházení, mohou být antidumpingová cla v příslušné výši vybrána zpětně ode dne zavedení celní evidence dovozu tohoto výrobku zasílaného z Malajsie
".
Dne 18. 7. 2011 Rada přijala prováděcí nařízení č. 723/2011, v němž konstatovala, že důkazy, jež měla Komise k dispozici, prokázaly, že po uložení antidumpingového cla v nařízení č. 91/2009 došlo k obcházení těchto opatření změnou obchodních toků týkajících se vývozu z Čínské lidové republiky a Malajsie do Evropské unie.
V bodu 48 preambule prováděcího nařízení č. 723/2011 Rada uvedla, že "[v]
souladu s čl. 13 odst. 3 a čl. 14 odst. 5
[nařízení č. 1225/2009]
, které stanoví, že by se každé rozšířené opatření mělo vztahovat na dovoz výrobků, které vstoupily do Unie na základě celní evidence zavedené
[nařízením č. 966/2010]
, by měla být z těchto evidovaných případů dovozu některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie vybrána cla
". Antidumpingové clo vyplývající z nařízení č. 91/2009 se tedy vztahuje na skupinu výrobků z Malajsie, které vstoupily do Evropské unie na základě celní evidence zavedené zahajovacím nařízením platným od 29. 10. 2010.
Ze shora uvedeného je zjevné, že žalobkyně se svojí námitkou tvrdící nemožnost zpětného doměření antidumpingového cla nemůže uspět, neboť v dané věci nejde o ukládání povinností se zpětnou účinností, tedy nepřípustnou pravou retroaktivitu. Rozhodujícím datem je totiž den 29. 10. 2010, tj. den, kdy bylo zahájeno šetření na základě nařízení č. 966/2010, a skutečnost, že dovezené výrobky byly celně evidovány. Samotné rozšíření konečného antidumpingového cla i na dovozy z Malajsie, k němuž došlo prováděcím nařízením č. 723/2011 účinným dnem 28. 7. 2011, je v dané věci právně irelevantní. Po skutkové stránce přitom věc není sporná. Předmětné zboží bylo do celního režimu volného oběhu propuštěno v prvém případě dne 3. 11. 2010, dále dne 11. 11. 2010, dne 22. 12. 2010 a dne 5. 1. 2011, a to vždy na základě celního prohlášení žalobkyně, tedy ve všech případech po rozhodném datu. Proto lze uzavřít, že celní orgány, pokud provedly celní evidenci zboží a následně doměřily antidumpingové clo, postupovaly plně v souladu s jednotlivými nařízeními Rady. Jejich postup je pak souladný i s požadavky judikatury Soudního dvora na případné zpětné působení právního předpisu, ať již jde o judikaturu, které se u jednání krajského soudu dovolávala žalobkyně, nebo judikaturu, kterou uváděl žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 1. 1979,
Racke,
98/78, Recueil, s. 69, či judikaturu další (rozsudek ze dne 11. 7. 1991,
Crispoltoni
, C-368/89, Recueil, s. I-3695; ze dne 12. 11. 1981,
Meridionale Industria Salumi a další
, 212/80 až 217/80, Recueil, s. 2735; ze dne 15. 7. 1993,
GruSa Fleich
, C-34/92, Recueil, s. I-4147; ze dne 24. 9. 2002,
Falck a Acciaierie di Bolzano proti Komisi
, C-74/00 P a C-75/00 P, Recueil, s. I-7869).
V dané věci ze znění, účelu nebo struktury jednotlivých ustanovení nařízení, jak byla citována shora, jasně vyplývá, že jim musí být přičítán "
zpětný účinek
". Bez něho by se antidumpingová ochrana ve značném rozsahu míjela účinkem. Nutno však poznamenat, že nejde o zpětný účinek v úplně pravém slova smyslu, neboť v tomto případě je již předem znám okamžik, který je rozhodující z hlediska případného uložení budoucí povinnosti (doměření antidumpingového cla), přičemž antidumpingové clo je ukládáno až na dovozy zboží uskutečněné po tomto datu. Proto ani nelze dost dobře argumentovat tím, že takový postup je v rozporu se zásadou právní jistoty a zásadou legitimního očekávání, neboť adresátům příslušných norem jsou od tohoto okamžiku veškeré možné budoucí povinnosti zcela předvídatelné. Nutno poznamenat, že prováděcí nařízení č. 723/2011 žádné vlastní (nové) sazby antidumpingového cla neobsahuje, pouze rozšiřuje dopad nařízení č. 91/2009, které se původně vztahovalo pouze na zboží pocházející z Číny, i na zboží zasílané z Malajsie. Jde rovněž stále typově o totéž zboží (spojovací prostředky ze železa nebo oceli řazených příslušných podpoložek celního sazebníku).
Tyto závěry jsou rovněž podpořeny nedávnou judikaturou Soudního dvora, konkrétně rozsudkem ze dne 6. 6. 2013,
Paltrade EOOD
, C-667/11, ve věci předložené bulharským Správním soudem ve Varně dne 27. 11. 2011. Tamní soud se dotázal:
1) Je na základě použití čl. 1 prováděcího nařízení č. 723/2011 přípustný výběr antidumpingového cla se zpětnou účinností, aniž by byla provedena celní evidence - kromě celní evidence jednotného správního dokladu v systému BIMIS - se zápisem doplňkového kódu TARIC, který je uveden v čl. 1 nařízení č. 91/2009?
2) Jaká výše je - při provádění prováděcího nařízení č. 723/2011 - příslušnou výší (antidumpingového cla) pro zpětný výběr antidumpingového cla ve smyslu bodu 18 preambule nařízení č. 966/2010?
V dané věci společnost Paltrade EOOD předložila dne 31. 1. 2011 celní prohlášení prostřednictvím jednotného správního dokladu, na základě kterého bylo do celního režimu spotřeby i volného oběhu propuštěno zboží, které bylo zasláno z Malajsie a patřilo mezi výrobky podléhající antidumpingovému clu. Clo i daň z přidané hodnoty byly zaúčtovány ke dni 31. 1. 2011, tedy před tím, než bylo antidumpingové clo s konečnou platností rozšířeno na dovoz tohoto zboží. Ačkoliv se tento případ primárně týkal otázky, zda různé způsoby celní evidence mohou mít vliv na výběr antidumpingového cla, vyplývají z tohoto rozhodnutí neméně důležité závěry i pro problematiku retroaktivity antidumpingových cel.
Komise ve svém vyjádření k případu uvedla, že "
nařízení rozšíření
[cla]
od data začátku vedení celní evidence není na újmu právní jistoty dovozců a jejich legitimního očekávání. Samotné šetření možného obcházení má dovozce připravit na negativní důsledky v případě prokázání obcházení
."
Soudní dvůr ve svém rozsudku ve věci
Paltrade EOOD
v bodech 26 a 28 odůvodnění konstatoval, že z čl. 13 odst. 3 nařízení č. 1225/2009 vyplývá, že v případě existence obcházení se působnost již uložených konečných opatření rozšiřuje dnem, kdy byla stanovena povinnost vést celní evidenci podle čl. 14 odst. 5 citovaného nařízení. Soudní dvůr dále zdůraznil, "
že podle účelu a systematiky
[nařízení č. 1225/2009]
, zejména jeho bodu 19 preambule a článku 13, je jediným cílem nařízení o rozšíření antidumpingového cla zajistit, aby bylo toto nařízení účinné, a zabránit tomu, aby bylo obcházeno. Opatření, kterým se rozšiřuje konečné antidumpingové clo, je tudíž pouze doplněním původního aktu, kterým se ukládá toto clo, které chrání účinné uplatňování konečných opatření
."
Soudní dvůr dospěl následně v bodu 29 preambule citovaného rozsudku k závěru, že "
povinnost vést celní evidenci dotyčných dovozů ve specifickém rámci případu obcházení usiluje o účinnost rozšířených konečných opatření tím, že umožňuje zpětné uložení cel, tak aby bylo zabráněno tomu, že konečná opatření, jež se mají uplatnit, budou zbavena užitečného účinku. Vzhledem k tomu, že Komise vyzvala příslušné vnitrostátní orgány, aby přijaly vhodná opatření k zavedení celní evidence dotyčných dovozů za účelem zajištění zpětného výběru rozšířených antidumpingových cel, musí uvedené orgány tuto povinnost splnit
."
Dále Soudní dvůr konstatoval, že celní evidence vedená bulharskými celními orgány splňovala požadavky čl. 14 odst. 5 nařízení č. 1225/2009, a to zejména s ohledem na skutečnost, že citované nařízení ani nařízení č. 966/2010 neobsahují žádná upřesnění podmínek, za kterých musí členské státy vést celní evidenci (bod 32 preambule). "[J]
e věcí těchto států, jak na základě těchto nařízení vymezí způsoby vedení evidence, aby byl řádně zajištěn zpětný výběr rozšířených antidumpingových cel a aby bylo dosaženo cíle tohoto nařízení
."
Jelikož krajský soud dospěl k závěru, že z hlediska uložení antidampingového cla je rozhodné zahájení šetření na základě nařízení č. 966/2010, a skutečnost, že dovezené výrobky byly od data zahájení šetření (po dobu 9 měsíců) celně evidovány, a že opatření, kterým se rozšiřuje konečné antidumpingové clo (prováděcím nařízením č. 723/2011), je pouze doplněním původních aktů (nařízení č. 966/2010 a nařízení č. 91/2009) a neukládá se jím nová povinnost v pravém slova smyslu, a nejde tedy o případ pravé retroaktivity, nezabýval se již námitkami týkajícími se hierarchie druhů pramenů práva a přednosti ústavního principu zákazu (tzv. pravé) retroaktivity před nařízeními orgánů Evropské unie. Krajský soud též nedospěl k závěru, že by v dané věci bylo zapotřebí pokládat předběžnou otázku.
*)
Nejvyšší správní soud zastavil řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti tomuto rozsudku svým rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, čj. 9 Afs 167/2014-29.
**)
S účinností od 1. 5. 2016 bude nahrazen nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní
kodex
Unie.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.