754/2006
Celní řízení: doměření daně jako opatření k nápravě vydané při následné kontrole
Ej 424/2005
Celní řízení: doměření daně jako opatření k nápravě vydané při následné kontrole
k § 127 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona
k § 46 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
Byl-li na základě zjištění učiněných při následné kontrole vydán dodatečný platební výměr jako opatření k nápravě podle § 127 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, není to v rozporu s § 46 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neboť z tohoto ustanovení nelze dovodit, že dodatečný platební výměr může být vydán pouze po provedení daňové kontroly podle § 16 tohoto zákona.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2005, čj. 7 Afs 60/2004–113)
Věc:
Společnost s ručením omezeným E. proti Celnímu ředitelství Plzeň o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalovaného.Celní úřad Plzeň II po provedení následné kontroly podle § 127 celního zákona dodatečně vyměřil žalobkyni svým rozhodnutím ze dne 25. 4. 2000 daň z přidané hodnoty. Rozhodnutí odůvodnil tak, že žalobkyně v letech 1998 a 1999 dovážela přístroje pro dialýzu ledvin a zařazovala je do podpoložky celního sazebníku, pro niž se uplatňovala nižší sazba daně. Podle závazné informace vydané Generálním ředitelstvím cel v roce 2000 se však tyto přístroje mají zařazovat do jiné podpoložky (zařízení pro čištění kapalin) s vyšší sazbou daně z přidané hodnoty.
Odvolání žalobkyně zamítlo Celní ředitelství v Plzni svým rozhodnutím ze dne 15. 2. 2001.
Žalobě, jíž žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného, Krajský soud v Plzni vyhověl rozsudkem ze dne 13. 11. 2003, napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku krajský soud mj. dovodil, že závazná informace vydaná podle § 46 celního zákona je individuálním správním aktem s právními účinky , které se vztahují pouze na zboží uvedené v celním prohlášení přijatém po vydání této závazné informace; zde však celní orgány aplikovaly závaznou informaci i na zboží propuštěné do volného oběhu před jejím vydáním. Dále krajský soud uvedl, že zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, sice v § 127 blíže nespecifikuje pojem „opatření nezbytná k nápravě“, avšak celní orgán jako správce daně z přidané hodnoty aplikující nejen zákon ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ale také daňový řád, má možnost využít daňové kontroly podle § 16 daňového řádu. I kdyby tedy byly splněny podmínky pro aplikaci § 127 celního zákona, musí být vydání dodatečného platebního výměru výsledkem řádného procesu vedeného na podkladě provedené kontroly ve smyslu § 16 d. ř. Tento procesní postup však celní orgány obou stupňů neakceptovaly a bez dalšího vydaly dodatečný platební výměr. Jejich rozhodnutí tak jsou v rozporu též s § 46 odst. 7 d. ř.
ex nunc
Celní ředitelství jako stěžovatel v kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu uvedlo, že za opatření k nápravě nelze považovat daňovou kontrolu, neboť tento institut podle daňového řádu je pouhým ekvivalentem institutu následné kontroly po propuštění zboží používaného celními orgány přednostně. Opatřením k nápravě je již přímo např. dodatečné vyměření cla a daní, vrácení a prominutí cla či použití mimořádných opravných prostředků podle daňového řádu. Zjištění provedená při následné kontrole tak mohla vést k bezprostřednímu vydání dodatečného platebního výměru ve smyslu § 46 odst. 7 d. ř. bez jakéhokoliv dalšího předcházejícího řízení. Dodatečným vyměřením se vlastně do původního rozhodnutí přímo nezasahuje a dodatečný platební výměr stojí vedle původního rozhodnutí a pouze jej doplňuje. Pokud bylo zboží již propuštěno do navrženého celního režimu, měly by celní orgány vždy postupovat podle § 127 celního zákona, který má přednost před podpůrně používaným § 16 d. ř. Není na místě, ba mohlo by být posouzeno jako nezákonné, dublovat v jedné věci dva totožné instituty: následnou kontrolu po propuštění zboží a daňovou kontrolu. K závěru krajského soudu, podle nějž celní orgány nesprávně aplikovaly § 46 odst. 4 a 7 celního zákona, stěžovatel zdůraznil, že celní orgány toto ustanovení při vydávání svých rozhodnutí vůbec nepoužily. Závazná informace o sazebním zařazení zboží byla pouze podnětem pro celní úřad, aby provedl následnou kontrolu sazebního zařazování zboží dováženého a propuštěného do volného oběhu již dříve. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek krajského soudu byl v celém rozsahu zrušen.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zejména uvedl, že krajský soud nepovažuje daňovou kontrolu za opatření k nápravě podle § 127 celního zákona, jak tvrdí stěžovatel. Jde totiž o dva rozdílné instituty, z nichž jeden (daňová kontrola) má následovat po druhém (celní kontrola). Je-li celní kontrolou zjištěno, že u zboží propuštěného do volného oběhu byla nesprávně stanovena výše daně z přidané hodnoty při dovozu zboží, následný postup musí respektovat § 320 písm. b) celního zákona, tj. musí být vedeno řízení podle § 16 d. ř.
Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli v tom, že dodatečně vyměřit daň v řízení o následné kontrole podle § 127 celního zákona lze i bez provedení daňové kontroly podle § 16 d. ř.; v ostatním se však ztotožnil s krajským soudem a shledal, že celní orgány v této věci nezákonně použily závaznou informaci. Proto kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Důvodný je stížní bod, v němž stěžovatel namítal nesprávnost závěru krajského soudu, že rozhodnutí celních orgánů obou stupňů byla vydána v rozporu s § 46 odst. 7 d. ř. s tím, že zjištění provedená při následné kontrole mohla vést k bezprostřednímu vydání dodatečného platebního výměru ve smyslu citovaného ustanovení bez jakéhokoliv dalšího předcházejícího řízení. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud na nález Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 163/02, podle něhož je třeba právní úpravu obsaženou v celním zákoně vykládat tak, aby byla zachována rovnováha mezi zájmem jednotlivců na co nejrychlejším propuštění zboží do navrhovaného režimu na straně jedné a zájmem státu na ověření správnosti údajů obsažených v celní deklaraci a zájmu na odpovídajícím stanovení cla a dalších povinných odvodů do veřejných rozpočtů. Podle Ústavního soudu nelze zpochybnit pravomoc celních orgánů provádět následnou kontrolu podle § 127 celního zákona, tj. pravomoc ověřovat správnost údajů uvedených v celním prohlášení po propuštění zboží a eventuálně z ověřených skutečností vyvozovat další důsledky (odst. 3 citovaného zákona). Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje s názorem krajského soudu, že byl-li vydán dodatečný platební výměr jako opatření k nápravě podle § 127 odst. 3 celního zákona, je to v rozporu s § 46 odst. 7 d. ř. Citované ustanovení totiž pouze stanoví, že správce daně může dodatečně vyměřit daňovou povinnost, pokud zjistí, že stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, přičemž právní moc původního rozhodnutí není na překážku. Nelze proto z tohoto ustanovení dovodit, že zjištění musí být učiněna pouze na základě daňové kontroly provedené ve smyslu § 16 d. ř., jak to činí v napadeném rozsudku krajský soud. V této souvislosti je nutno ve shodě se stěžovatelem poukázat na rozpornost argumentace krajského soudu, který na jedné straně připouští, že dodatečný platební výměr je svojí povahou opatřením k nápravě vydaným na podkladě § 127 odst. 3 celního zákona, ale na druhé straně tvrdí, že vydání dodatečného platebního výměru musí být výsledkem řádného procesu vedeného na podkladě provedené kontroly ve smyslu § 16 d. ř. (...)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.