Vydání 11/2008

Číslo: 11/2008 · Ročník: VI

1701/2008

Celní řízení: dodatečné vyměření cla; pochybení celního úřadu

Celní řízení: dodatečné vyměření cla; pochybení celního úřadu
k čl. 13, čl. 78 a čl. 220 odst. 2 písm. b) nařízení č. 2913/92, kterým se vydává celní
kodex
Společenství, ve znění nařízení č. 2700/2000 a č. 648/2005 (v textu též „celní kodex“)*)
k § 127 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění zákonů č. 113/1997 Sb., č. 1/2002 Sb. a č. 187/2004 Sb.**)
I. Eventuální pochybení celního úřadu, které vedlo k tomu, že částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována, nemůže zásadně znemožnit provedení následné kontroly podle čl. 13 a čl. 78 nařízení č. 2913/92, kterým se vydává celní
kodex
Společenství, a § 127 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon (ve znění účinném od 1. 5. 2004 po novele č. 187/2004 Sb.). Rozhodnutí o dodatečném vyměření cla, vzešlá z takovéto následné kontroly, mohou být ale podle okolností podrobena eventuální korekci spočívající v aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) nařízení č. 2913/92, kterým se vydává celní
kodex
Společenství.
II. K aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) nařízení č. 2913/92, kterým se vydává celní
kodex
Společenství, je nutné splnit tři kumulativní podmínky. Nejprve je třeba, aby clo nebylo vybráno následkem chyby ze strany samotných příslušných orgánů, dále, aby tato chyba, které se dopustily tyto orgány, nemohla být osobou povinnou zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným způsobem zjištěna, a konečně, aby tato osoba dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení. Pouze tehdy, jestliže jsou tyto tři podmínky splněny, osoba povinná zaplatit clo má právo na to, aby clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2008, čj. 1 Afs 27/2008-97)
Prejudikatura:
srov. č. 1059/2007 Sb. NSS; rozsudky Soudního dvora ES ze dne 25. 10. 2005,
Overland Footwear
(C 468/03, Sb. rozh. s. I-8937), ze dne 13. 9. 2007,
Common Market Fertilizers v. Komise
(C 443/05 P, Sb. rozh. s. I-7209) a ze dne 18. 10. 2007,
Agrover
(C 173/06, Sb. rozh. s. I 8783); a nálezy č. 169/2004 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 163/02) a č. 50/2006 Sb. (Pl. ÚS 50/04).
Věc:
Společnost s ručením omezeným TV PRODUCTS CZ proti Celnímu ředitelství v Českých Budějovicích o clo, o kasačních stížnostech žalobkyně.
V době mezi 14. 1. 2005 a 14. 7. 2005 žalobkyně dovezla elektrické skútry, které v celním prohlášení označila jako
„ostatní motorové modely – el. skútry“
, což vedlo k nesprávnému sazebnímu zařazení zboží do sazební položky s celní sazbou pro třetí země ve výši 0,0 %. Celní úřad v Českých Budějovicích clo nevyměřil. Celní úřad Praha 1 po propuštění zboží do celního režimu volného oběhu zahájil v září 2005 následnou kontrolu podle čl. 13 a čl. 78 celního kodexu a § 127 celního zákona. Na základě dodatečně vyžádaných podpůrných dokladů pak vyhotovil kontrolní protokol. Celní úřad v Českých Budějovicích, s ohledem na změnu sazebního zařazení dovezeného zboží [nově
„Motocykly (včetně mopedů) a jízdní kola vybavená pomocným motorem, též s postranními vozíky; postranní vozíky, – Ostatní“
, kde stanovená celní sazba byla 6 %], vyměřil pro každý jednotlivý dovoz clo v celkové výši 42 870 Kč, a to dodatečnými platebními výměry ze dnů 4. až 6. 10. 2006. Celní úřad totiž dospěl k závěru, že pro správné sazební zařazení není rozhodující skutečnost, že elektrické skútry nejsou určeny k provozu na pozemních komunikacích, ale to, že jsou určeny pro přepravu osob (z podkladů předložených v rámci následné kontroly bylo mj. zjištěno, že skútr má nosnost až 90 kg, maximální rychlost až 20 km/hod a jízdní dosah až 15 km).
Žalobkyně podala proti dodatečným platebním výměrům odvolání, která Celní ředitelství v Českých Budějovicích zamítlo dne 4. 7. 2007.
Žaloby proti rozhodnutím celního ředitelství zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudky ze dnů 3. až 9. 1. 2008.
Rozsudky krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasačními stížnostmi z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka upozornila, že elektrické skútry dovážela do České republiky v průběhu dvou let; jen za období jednoho roku se jednalo celkem o 33 celních prohlášení, která byla podrobena následné kontrole. Šlo tedy o značné množství dovozů, které nemohlo ujít pozornosti rozhodujícího celního úřadu, což mělo být ve věci zohledněno. V některých dovozech přitom probíhalo velké celní řízení a došlo k hloubkové kontrole, při níž měl žalovaný možnost zjistit pochybení v zařazení zboží. Celní úřad se s ohledem na dlouhou dobu, po kterou k dovozům zboží docházelo, nemůže zprostit odpovědnosti za správnost sazebního zařazení zboží. Jednalo se totiž o „
zvláštní případ dlouhodobé spolupráce s celním úřadem při propouštění jednoho druhu zboží za použití obsahově identických celních prohlášení
“. Celní úřad měl proto stěžovatelku na chybu v zařazení zboží upozornit. Stěžovatelka rovněž namítla, že při dovozu zboží v průběhu dlouhého souvislého období bylo nutno dojít k závěru, že byla ohledně zařazení zboží do příslušného celního sazebníku v dobré víře o správnosti takového zařazení. To je odůvodněno jednak absencí námitek celního úřadu v případě velkého množství celních prohlášení v průběhu dlouhého časového období, jednak absencí námitek v rámci velkého celního řízení. Konečně se stěžovatelka domáhá aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Odkazuje na Informační dokument o použití čl. 220 odst. 2 písm. b) a čl. 239 celního kodexu a upozorňuje, že celní orgány neměly proti zařazení zboží nikdy žádné námitky, přičemž otázku správnosti zařazení zboží do celního sazebníku stěžovatelka s celními orgány opakovaně konzultovala.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá dřívější vyjádření v této věci a uvedl, že stěžovatelka se v celních řízeních nedomáhala závazné informace, ačkoliv pouze existence závazné informace podle čl. 12 celního kodexu by mohla založit dobrou víru stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud spojil řízení o kasačních stížnostech ke společnému projednání a kasační stížnosti zamítl.
Z odůvodnění:
VI.
Právní hodnocení věci
[23] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil argumenty stěžovatelky, podle nichž odpovědnost celního deklaranta za sazební označení zboží je dána jen v případě tzv. malého celního řízení, v případě tzv. velkého celního řízení, které se v řadě jednotlivých dovozů uskutečnilo, však celní orgán autoritativně potvrzuje správnost kontrolovaných podkladů a jejich soulad se zbožím jako takovým (VI/1). Poté soud zvážil, zda v daném případě jsou důvody pro aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, stanovícího podmínky, za kterých nebude provedeno dodatečné zaúčtování dlužného cla (VI/2).
VI/1
Vztah celního řízení o propuštění zboží do celního režimu a následné kontroly
[24] Je nepochybné, že dovážené zboží – elektrický skútr – bylo v celním prohlášení nesprávně označeno jako motorový model, což stěžovatelka vysvětluje tím, že se domnívala, že jde o hračku, která v žádném případě není určena k provozu na pozemních komunikacích. Na rozdíl od žaloby již stěžovatelka v kasační stížnosti nezpochybňuje správnost samotného zařazení zboží pod položku celního sazebníku, upozorňuje však, že zboží bylo takto zařazeno po předchozí konzultaci s celním úřadem, přičemž bylo pod tímto zařazením dováženo nejméně po dobu dvou let, což „
nemohlo ujít pozornosti
“ rozhodujícího celního úřadu, a mělo to být tedy ve věci zohledněno.
a)
[25] V nyní posuzovaném případě postupoval celní úřad podle čl. 13 a čl. 78 celního kodexu a podle § 127 celního zákona (ve znění účinném počínaje 1. 5. 2004 po novele č. 187/2004 Sb.).
Interpretace
těchto ustanovení je také stěžejní otázkou prvé kasační námitky.
(...)
[27] Pro aplikaci ustanovení vztahujících se k této tzv. následné kontrole je zcela zásadní právní názor vyslovený v rozsudku NSS ze dne 27. 9. 2006, čj. 1 Afs 16/2006-120 (také č. 1059/2007 Sb. NSS). V tomto rozsudku, kterého se ostatně dovolává žalovaný a který se stěžovatelka snaží od svého případu odlišit (viz níže), je mj. uvedeno, že „
[ú]čelem následné kontroly je v souladu s § 127 celního zákona přesvědčit se o správnosti a úplnosti údajů uvedených v celním prohlášení. Viděno z širší perspektivy, není tato kontrola samoúčelná – tedy správnost a úplnost údajů se nekontroluje pouze kvůli tomuto zjištění samotnému, ale především proto, aby bylo možno posoudit, zda clo a daň z přidané hodnoty byly vyměřeny ve správné výši. Z tohoto hlediska není ani nijak odůvodněné
restriktivní
pojetí následné kontroly, která by se měla soustředit jenom na ‚zboží jako takové‘, tj. na jeho kvalitu, materiál, množství apod. Pro zodpovězení otázky, zda clo a daň byly vyměřeny ve správné výši, má zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku naopak klíčový význam; proto odpovídá smyslu a účelu tohoto institutu, pokud se následná kontrola zaměří i na něj. Tento závěr ostatně potvrzuje i znění § 127 odst. 1: předmětem kontroly je správnost nebo úplnost údajů, přičemž zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku bezpochyby takovým údajem je; je-li zařazeno do jiné podpoložky, jde o zařazení nesprávné
“.
[28] Nejvyšší správní soud současně v analyzovaném rozsudku čj. 1 Afs 16/2006-120 odmítl, že by za správnost zařazení zboží nesl odpovědnost celní úřad, který zařazení pod položku celního sazebníku „schválil“ v rámci svého rozhodování o propuštění zboží do určitého celního režimu. Předmětem řízení o propuštění zboží do určitého režimu totiž není schvalování celního zařazení zboží; předmětem rozhodování celního úřadu není „
schválení zařazení zboží do položky celního sazebníku tak, jak jej provedl žalobce, ale právě otázka, zda jsou splněny předpoklady pro propuštění zboží do režimu volného oběhu. Pokud tedy při následné kontrole dospěje celní úřad k závěru, že celní zařazení zboží je nesprávné, a doměří z tohoto důvodu clo a daň z přidané hodnoty, nelze tvrdit, že opakovaně – a nadto opačně – posuzuje právní otázku, kterou se již jednou zabýval
.“
[29] Uvedený právní závěr je v plném souladu s judikaturou Soudního dvora Evropských společenství (dále jen „Soudní dvůr“). Ten lapidárně shrnul význam čl. 78 odst. 3 celního kodexu tímto způsobem: „
Pojmy ‚nesprávné nebo neúplné údaje‘ je třeba vykládat tak, že zahrnují jak věcné chyby a opomenutí, tak pochybení ve výkladu použitelného práva.
“ (rozsudek ze dne 20. 10. 2005 ve věci
Overland Footwear
, C 468/03, Sb. rozh. s. I-8937, bod 63).
[30] S ohledem na uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu a judikaturu Soudního dvora je tedy nepochybné, že předmětem následné kontroly může být rovněž otázka správnosti zařazení zboží pod položku celního sazebníku. Při rozhodování o propuštění stěžovatelčina zboží do volného oběhu není současně rozhodnuto o správnosti jeho zařazení podle celního sazebníku. Chybné zařazení zboží zjištěné v průběhu následné kontroly pak má vliv na správnost výše cla a při zjištění pochybení je povinností celního úřadu clo doměřit ve správné výši. Odůvodňují-li následnou kontrolou zjištěné skutečnosti dodatečné vyměření celního dluhu, je nástrojem ke zjednání nápravy dodatečný platební výměr.
b)
[31] Stěžovatelka s právním názorem vysloveným v rozsudku čj. 1 Afs 16/2006-120 přímo nepolemizuje, snaží se jej však od svých případů odlišit tím, že odpovědnost celního deklaranta za sazební označení zboží je dána jen v případě tzv. „malého celního řízení“, v případě tzv. „velkého celního řízení“ a hloubkové kontroly však celní orgán autoritativně potvrzuje správnost kontrolovaných podkladů a jejich soulad se zbožím jako takovým. Rozhodující tedy je, zda měl celní úřad reálnou možnost zjistit chybu v zařazení zboží ještě v průběhu přijímání celních prohlášení bez ohledu na stav jednotlivých dílčích řízení (a v součinnosti se stěžovatelkou danou chybu včas napravit). Šlo podle stěžovatelky o „
zvláštní případ dlouhodobé spolupráce s celním úřadem při propouštění jednoho druhu zboží za použití obsahově identických celních prohlášení
“, což musí být vzato v potaz pro všechny dovozy zboží. S tímto argumentem se podle ní krajský soud „
nevypořádal a bez dostatečného odůvodnění pouze přisvědčil žalovanému, neboť se nezabýval posouzením skutečnosti z komplexního hlediska celé kontrolní činnosti v této věci
“.
(...)
c)
[33] V dané věci je nepochybné, že v některých řízeních souvisejících s propuštěním zboží do volného oběhu bylo zboží kontrolováno v rámci tzv. velkého celního řízení na základě čl. 68 celního kodexu, zatímco v jiných případech bylo postupováno v rámci tzv. malého celního řízení v souladu s čl. 71 odst. 2 celního kodexu (tedy bez ověření celního prohlášení, kdy se rozhodnutí celního úřadu opírá pouze o údaje uvedené v celním prohlášení).
[34] To, že shora citovaný rozsudek čj. 1 Afs 16/2006-120 mezi těmito dvěma situacemi nečiní rozdíl, není nikterak náhodné. Pochybení celního úřadu při výkonu jeho pravomoci totiž mohou být vždy podrobena eventuální korekci spočívající v možnosti aplikovat čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, kteréžto ustanovení za tam rozvedených podmínek vylučuje dodatečné zaúčtování cla. Není proto důvod jen s ohledem na existenci dřívější chyby na straně celního orgánu
en bloc
vyloučit možnost následné kontroly. K tomuto ustanovení ostatně směřuje též podstata námitek stěžovatelky, která argumentuje pochybením celního úřadu, a proto čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu bude dále předmětem právního rozboru v části VI/2 tohoto rozsudku.
[35] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelkou, že extenzivně chápaná pravomoc následné kontroly by mohla
ad absurdum
vést k zrušení institutu hloubkové kontroly celních prohlášení z důvodu jeho neúčelnosti a zbytečnosti a kontrolní činnost celních orgánů by mohla být ponechána na následnou kontrolu bez ohledu na skutkové okolnosti případu
“. Tento názor totiž přehlíží odlišnou funkci kontroly za účelem ověření přijatých celních prohlášení (čl. 68 celního kodexu) na straně jedné a následné kontroly po propuštění zboží do navrženého celního režimu podle čl. 13 a čl. 78 celního kodexu a podle § 127 celního zákona (ve znění účinném počínaje 1. 5. 2004 po novele č. 187/2004 Sb.) na straně druhé. Jak ve svém vyjádření ke kasační stížnosti správně upozorňuje žalovaný, celní orgány by zrušením institutu kontroly při propouštění zboží do navrhovaného režimu byly zbaveny možnosti zjistit např. rozdíl mezi množstvím deklarovaným při dovozu a množstvím skutečně dováženým, dovozy padělků nebo dovozy zboží, které je předmětem zákazu nebo omezení. V tom také tkví smysl kontroly při propuštění zboží do navrhovaného režimu, nikoliv tedy v autoritativním potvrzování sazebního zařazení tak, jak se domnívá stěžovatelka.
[36] Nejvyšší správní soud ve shora obsažně rozebíraném rozsudku čj. 1 Afs 16/2006-120 vysvětlil odlišné ekonomické funkce celního řízení o propuštění zboží do celního režimu a funkce následné kontroly ve smyslu § 127 celního zákona. Celní orgány totiž „
nemohou v případě každého jednotlivého dovozu vždy důkladně přezkoumávat správnost zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku ještě předtím, než rozhodnou o propuštění do navrhovaného celního režimu. Takový přístup by zcela jistě vedl k zahlcení celních orgánů, a tím i ke značnému a zcela nepřijatelnému prodloužení doby čekání na propuštění zboží do příslušného režimu; sotva lze usuzovat, že by tato výrazná překážka obchodování s dováženým zbožím mohla být v zájmu dovozců, a že by tedy mohla být vyvážena jistotou, že otázkou celního zařazení zboží se již celní orgány v budoucnu zabývat nebudou. Spravedlivou rovnováhu lze naopak vidět v tom, že celní orgány relativně rychle propustí zboží do navrhovaného režimu, aniž by přitom rozhodly o zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku a aniž by se tím zbavovaly možnosti správnost tohoto zařazení následně zkontrolovat postupem podle § 127 celního zákona
“. Povaha celního řízení o propuštění zboží do celního režimu je tedy determinována ekonomickou podstatou mezinárodního oběhu zboží, kdy celní řízení je nastaveno tak, aby „
minimalizovalo náklady, vyhnulo se průtahům a komplikovaným procedurám na hranicích, a to s přihlédnutím k tomu, že celní úřady musí vyřizovat ohromné množství dovozů a vývozů s vlastními omezenými prostředky
“ (takto Lux, M.
Guide to Community Customs Legislation.
Brussels, Bruylant, 2002, s. 223 – 224). Rozdělení celního řízení do dvou fází s ohledem na limitovanou povahu prostředků a zdrojů, kterými disponuje veřejná moc, není ostatně jevem unikátním. Takovéto rozdělení zná například i řízení daňové (viz distinkce mezi vypočtením a přiznáním daně samotným daňovým subjektem na straně jedné a následnou daňovou kontrolou na straně druhé).
d)
[37] Stěžovatelka se odvolává též na právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ve věci I. ÚS 163/02 ze dne 9. 11. 2004 (Sb. ÚS, sv. 35, str. 289). Podle stěžovatelky obdobně jako ve věci I. ÚS 163/02 nebyla dostatečně chráněna její dobrá víra ve správnost jednání celního orgánu.
[38] Podle právního názoru Ústavního soudu ve věci I. ÚS 163/02 „
z ústavněprávních hledisek je
...
stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci, tj. v postavení vrchnostensky nadřazeného subjektu, autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně jednotlivce sankcionoval za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné a jednání jednotlivce protizákonné
“.
[39] Nejvyšší správní soud s tímto právním názorem zajisté vyslovuje souhlas a ve své judikatuře je jím pochopitelně vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Daný případ je však skutkově a právně odlišný od případu posuzovaného Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 163/02, neboť v Ústavním soudem projednávané věci šlo o celní delikt, což Ústavní soud ostatně neopomněl zdůraznit, pokud uvedl, že „
předmětem řízení byla toliko základní práva stěžovatelky v případě rozhodování celních orgánů o celním deliktu, nikoliv otázky týkající se rozsahu závaznosti celního rozhodnutí, což je otázka spadající do roviny výkladu jednoduchého práva.
Rovněž považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že napadená rozhodnutí se týkala toliko celního deliktu
, nikoliv otázek souvisejících s doměřováním a vymáháním celních nedoplatků a dalších odvodů ve prospěch veřejných rozpočtů, eventuálně naopak s vrácením přeplatků na cle a jiných odvodech do veřejných rozpočtů. Takové otázky ostatně nebyly ani předmětem řízení, z nichž ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla
“ (zdůraznění doplněno). Navíc, jak vyplyne z dalšího textu, není tento právní závěr aplikovatelný též proto, že ve stěžovatelčině případě vůbec nelze hovořit (slovy citovaného nálezu) o „
autoritativním přezkoumání a osvědčení určité skutečnosti
“ [viz k tomu v detailech níže v části VI/2, výklad pojmu „
chyba ze strany celních orgánů
“ v části b)].
[40] Jak Ústavní soud ostatně v citovaném nálezu výslovně uvedl, „
nelze zpochybnit pravomoc celních orgánů provádět tzv. následnou kontrolu podle ust. § 127 celního zákona, tj. pravomoc ověřovat správnost údajů uvedených v celním prohlášení po propuštění zboží a eventuálně z ověřených skutečností vyvozovat další důsledky
...
Pokud ovšem celní orgán již jednou plně osvědčí správnost těchto údajů a sám o nich rozhodne, nelze akceptovat, aby z případného odlišného posouzení úplně doložených údajů deklaranta z hlediska možnosti jejich zařazení pod odpovídající podpoložku celního sazebníku byly následně vyvozovány ve vztahu k jednotlivci důsledky v rovině objektivní odpovědnosti za porušení celních předpisů (celní delikt). Je tedy na celních orgánech, aby v konkrétním případě zvážily, zda kontrolu zboží při jeho propuštění do navrhovaného režimu provedou a v jakém rozsahu. Jestliže takovou pravomoc realizovaly a tuto skutečnost jednoznačně osvědčily v celním rozhodnutí, nemohou následně postupovat tak, že od svého původního stanoviska zcela odhlédnou, konstruují posouzení skutečností jinak a z tohoto stavu vyvodí odpovědnost celního deklaranta.
[41] Ústavní soud ve svém klíčovém nálezu k právu EU zdůraznil, „
že přistoupením ČR k ES, resp. EU, došlo k zásadní změně uvnitř českého právního řádu, neboť tímto okamžikem ČR převzala do svého vnitrostátního práva celou masu evropského práva. Tedy bezpochyby došlo k onomu posunu právního prostředí, tvořeného podústavními právními normami, který nutně musí ovlivňovat nahlížení celého dosavadního právního řádu, včetně ústavních principů a zásad, to vše ovšem za předpokladu, že faktory, jež ovlivňují vnitrostátní právní prostředí, nejsou samy o sobě v rozporu s demokratickou právní státností, resp. výklad těchto faktorů nesmí vést k ohrožení demokratické právní státnosti. Takový posun by byl v rozporu s čl. 9 odst. 2, resp. čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR
“ (viz nález Pl. ÚS 50/04 – Cukerné kvóty II., č. 50/2006 Sb.). Nejvyšší správní soud pro účely této pasáže uzavírá, že základní myšlenka nálezu sp. zn. I. ÚS 163/02, totiž ochrana důvěry jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu (která je též součástí zásad ochrany základních práv na úrovni práva Společenství), je počínaje 1. 5. 2004 též pro český právní řád rozvinuta a v rovině podústavního práva plně chráněna článkem 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Je úkolem všech správních soudů tuto zásadu ochrany legitimních očekávání důsledně chránit při aplikaci evropského práva v individuálních případech. Otázka výkladu tohoto ustanovení je také předmětem následující části tohoto odůvodnění [srov. též bod 45 níže].
VI/2
Otázka výkladu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu
[42] Stěžovatelka činí sporným výklad čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu (ve znění nařízení č. 2700/2000). Podle tohoto ustanovení se dodatečné zaúčtování cla neprovede,
„pokud částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo rozumným způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení. Pokud byl preferenční
status
zboží zjištěn na základě systému správní spolupráce s orgány třetí země, považuje se vydání potvrzení těmito orgány v případě, že se ukáže jako nesprávné, za chybu, kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit ve smyslu prvního pododstavce. Vydání nesprávného potvrzení však není chybou, je-li potvrzení založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, není-li zřejmé, že orgány vydávající potvrzení si byly vědomy nebo si měly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení. Osoba povinná zaplatit clo se může odvolat na dobrou víru, pokud je schopna prokázat, že v období dotyčných obchodních operací jednala s náležitou péči, aby zajistila splnění všech podmínek pro preferenční zacházení. Osoba povinná zaplatit clo se však nemůže odvolat na dobrou víru, pokud Evropská komise zveřejní v Úředním věstníku Evropských společenství oznámení o tom, že existují odůvodněné pochybnosti, zda daná země správně uplatňuje preferenční režim“
.
[43] Stěžovatelka se aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu domáhá. Odkazuje na Informační dokument o použití čl. 220 odst. 2 písm. b) a čl. 239 celního kodexu, upozorňuje, že celní orgány neměly proti zařazení zboží nikdy žádné námitky, byť zboží dovážela ve značném množství po dlouhou dobu, přičemž otázku správnosti zařazení zboží do celního sazebníku stěžovatelka s celními orgány opakovaně konzultovala. Stěžovatelka polemizuje s právním názorem krajského soudu, že kontrola většího množství celních deklarací „
ještě nemusí znamenat, že pochybení sazebního zařazení zboží bude zjištěno
“, a že „
celní orgány nemohou v každém jednotlivém případě dovozu přezkoumávat správnost zařazení zboží
“.
a)
[44] Jakkoliv
judikatura
Nejvyššího správního soudu k čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu dosud neexistuje [a neexistuje ani
judikatura
k srovnatelnému předchůdci tohoto ustanovení v § 267 odst. 3 písm. b) celního zákona platného před 1. 5. 2004], na otázku předkládanou stěžovatelkou poskytuje dostatečnou odpověď početná a ustálená
judikatura
Soudního dvora, kterou jsou české správní soudy vázány. Této judikatury se ostatně dovolává jak stěžovatelka [byť ta prostřednictvím Informačního dokumentu o použití čl. 220 odst. 2 písm. b) a článku 239 celního kodexu], tak žalovaný.
[45] Nejvyšší správní soud předesílá, že výše citovaný čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu ve světle níže citované judikatury Soudního dvora v rovině podústavního práva realizuje jednu ze základních zásad materiálního právního státu jakožto základní hodnoty právních řádů všech 27 členských států EU, totiž ochranu důvěry jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať již jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní. Slovy českého Ústavního soudu tuto zásadu charakterizuje „
snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost
...
podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip
presumpce
správnosti aktu veřejné moci
“ (viz shora citovaný nález I. ÚS 163/02, s odkazy na další judikaturu Ústavního soudu). Ústavněprávní význam čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu potvrdil též Soudní dvůr, který zdůraznil, že význam tohoto ustanovení leží v ochraně legitimních očekávání [mezi mnohými např. již rozsudek ze dne 27. 6. 1991 ve věci
Mecanarte
, C-348/89, Recueil, s. I 3277, bod 19, s odkazem na srovnatelný čl. 5 odst. 2 tehdy platného nařízení č. 1697/79, případně rozsudek ze dne 18. 10. 2007 ve věci
Agrover
, C 173/06, Sb. rozh. s. I 8783; srov. shodně v komentářové literatuře Witte, P. (Hrsg.)
Zollkodex mit Durchführungsverordnung und Zollbefreiungsverordnung
. 2. Auflage. München: C. H. Beck, 1998, s. 1389, marg. č. 8 násl.].
[46] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v souladu s rozdělením úloh mezi soudy členských zemí Společenství na straně jedné a Soudního dvora na straně druhé, jak jsou stanoveny v článku 234 Smlouvy o ES a interpretovány judikaturou Soudního dvora, se úloha Soudního dvora omezuje na poskytnutí výkladu práva Společenství, přičemž soudy členských států takto interpretované normy posuzují ve světle všech konkrétních okolností sporu. V tomto smyslu je také úkolem českého správního soudu finálně rozhodnout otázku správného významu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu v nyní projednávané věci.
[47] Z níže uvedených důvodů Nejvyšší správní soud, s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora, stejně jako se zřetelem ke smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, zjistil, že podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení nejsou dány.
b)
[48] Ve svém zatím posledním zásadním rozsudku ve věci
Agrover
Soudní dvůr shrnul svou judikaturu k čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu tak, že k aplikaci citovaného ustanovení je nutné splnit tři kumulativní podmínky. Nejprve je třeba, aby clo nebylo vybráno následkem chyby ze strany samotných příslušných orgánů, dále, aby tato chyba, které se dopustily tyto orgány, nemohla být osobou povinnou zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným způsobem zjištěna, a konečně, aby tato osoba dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení (viz věc
Agrover
, bod 30 s citacemi početné starší judikatury). Pouze jestliže jsou tyto tři podmínky splněny, osoba povinná zaplatit clo má právo na to, aby clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno. K posouzení naplnění těchto podmínek je nutno vzít v potaz kazuistiku Soudního dvora.
1. Chyba ze strany celních orgánů
[49] Co se týče první z těchto podmínek, je podle Soudního dvora cílem čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu chránit legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo, pokud jde o opodstatněnost všech skutečností uvedených v rozhodnutí o vybrání nebo nevybrání cla. Legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo je hodné ochrany stanovené v tomto článku pouze tehdy, pokud základ, na kterém spočívá toto očekávání osoby povinné zaplatit clo, způsobily „samotné“ příslušné orgány (bod 31 citovaného rozsudku
Agrover
). Pojem chyby „
nelze omezit na pouhé chyby v počtech nebo v psaní, ale zahrnuje jakýkoliv typ vad přijatých rozhodnutí, jako je tomu především v případě nesprávného výkladu nebo nesprávného použití příslušných právních předpisů
“ (viz shora citovaný rozsudek
Mecanarte
, bod 21).
[50] Soudní dvůr zdůraznil, že právo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno, zakládají pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání příslušných orgánů (viz bod 31 citovaného rozsudku
Agrover
, který v textu zdůraznil adjektivum „aktivní“; k tomu srov. již rozsudek v citované věci
Mecanarte
, body 23 až 25). Jak nedávno uvedla generální advokátka Verica Trstenjak, tento požadavek v podstatě předpokládá, „
že orgány přijmou první rozhodnutí o výši cla, poté změní názor a domnívají se, že výše cla byla špatně posouzena
“ (stanovisko generální advokátky Trstenjak ve věci
Agrover
ze dne 7. 6. 2007, bod 33).
[51] Ve věci stěžovatelky ovšem není pochyb, že o takovéto aktivní jednání celního orgánu v její věci nešlo. Nic takového ostatně netvrdí ani stěžovatelka, která sice
implicite
akceptuje, že celní orgán se „aktivního“ pochybení nedopustil, opakovaně však dovozuje, že „
za chybu celního orgánu se považuje i jeho pasivní chování
“ (k tomu viz níže), přičemž pasivita podle stěžovatelky spočívá v tom, že jí celní úřad nevytkl špatné zařazení zboží dříve.
[52] Z publikované rozhodovací praxe je jasné, že za chybu celního orgánu se nepovažuje ani chybná informace poskytnutá pracovníkem celního orgánu ústně, včetně informací poskytnutých telefonem, které nezavazují celní orgán [viz text související s pozn. č. 27 Informačního dokumentu o použití čl. 220 odst. 2 písm. b) a článku 239 celního kodexu, citující
relevantní
rozhodnutí Komise]. Na neformální konzultace s celním úřadem a jeho pracovníky se stěžovatelka opakovaně ve svých opravných prostředcích, žalobách i kasačních stížnostech odvolává, ovšem právě tyto neformální konzultace nemohou založit důvod pro aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. a) celního kodexu (jak správně žalovaný i krajský soud upozornili, stěžovatelka nikdy nepožádala o závaznou celní informaci). Chybou ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu není ani situace, kdy jedinou spornou otázkou je pochybení celních zástupců žalobce, a nikoli pochybení celních orgánů (rozsudek Soudu prvního stupně ES ze dne 27. 9. 2005,
Common Market Fertilizers v. Komise
, T-134/03 a T-135/03, Sb. rozh. s. II-3923, bod 138, potvrzen Soudním dvorem v rozsudku ze dne 13. 9. 2007 v téže věci vedené pod C 443/05 P, Sb. rozh. s. I-7209, bod 187).
[53] Nejvyšší správní soud dále zvážil, jaký vliv na posouzení věci mohlo mít to, že v případě některých dovozů došlo k tzv. velkému celnímu řízení, při kterém dochází k fyzické kontrole zboží za účelem ověření přijatých celních prohlášení ve smyslu čl. 68 celního kodexu. V dané věci je nepochybné (jak správně uvádí stěžovatelka), že v rámci některých dovozů bylo zboží kontrolováno v rámci velkého celního řízení na základě čl. 68 celního kodexu, zatímco v jiných případech bylo postupováno v souladu s čl. 71 celního kodexu, kdy celní úřad propustil zboží do volného oběhu, aniž by bylo celní prohlášení ověřováno, a to jen na základě údajů uvedených v celním prohlášení [srov. k tomu ostatně shodně již část VI/1–c)]. Právě na proběhlá velká celní řízení stěžovatelka upozorňuje ve snaze dovodit chybu na straně celního orgánu.
[54] Jakkoliv je zásadou chyba přičitatelná aktivnímu jednání celních orgánů, lze se ztotožnit se stěžovatelkou potud, pokud ona v kasační stížnosti tvrdí, že za chybu celního orgánu možno považovat i jeho eventuální pasivitu. V kontextu judikatury Soudního dvora jde ovšem o výjimku z pravidla, které – jak již bylo podrobně rozvedeno – předpokládá aktivní jednání [srov. shodně shora citovanou práci Witte, P. (Hrsg.)
Zollkodex mit Durchführungsverordnung und Zollbeferiungsverordnung,
s. 1391, marg. č. 15]. Z judikatury Soudního dvora přitom jasně plyne, že tuto výjimku nutno interpretovat restriktivně (k tomu bod 31 citovaného rozsudku
Agrover
; k tomu srov. již body 23 až 25 shora citovaného rozsudku
Mecanarte
; nutno podotknout, že i fakta dále citované věci
Hewlett Packard France
jsou dosti výjimečná, neboť pasivita francouzských celních orgánů vznikla za situace, kdy obchodní společnost jednala v dobré víře ve správnost závazné informace poskytnuté německými celními orgány partnerské společnosti téže obchodní skupiny v Německu).
[55] Podmínkou toho, aby částka cla dlužného ze zákona nebyla pro účely čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu zaúčtována, je to, že celní prohlášení musí obsahovat všechny faktické jednotlivosti nezbytné pro aplikaci relevantních norem, takže jakákoliv následná kontrola ze strany celních orgánů již nemohla najít jakákoliv nová fakta (rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 10. 1987,
Foto-Frost
, 341/85, Recueil, s. 4199, bod 24). To znamená, že možná pasivita celního orgánu může odůvodnit splnění prvé podmínky čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu za situace velkého množství dovozů stejného zboží během dlouhého časového období, pokud zůstaly celní orgány v nečinnosti, jakkoliv celní prohlášení předložené povinnou osobou byla kompletní a poskytovala výslovně takový popis zboží se zřetelem na
relevantní
nomenklaturu, že by bylo možno bez dalšího odhalit jeho nesprávné sazební zařazení (rozsudek Soudního dvora ze dne 1. 4. 1993,
Hewlett Packard France
, C-250/91, Recueil, s. I-1819, body 20 a 21). O chybu na straně celních orgánů však v žádném případě nemůže jít, pokud tato vznikla v důsledku nesprávných informací poskytnutých deklarantem nebo jeho zástupcem, kteréžto informace neměl celní orgán povinnost kontrolovat (viz shora citovaný rozsudek
Mecanarte
, bod 24).
[56] Je nepochybné, že tyto
restriktivní
podmínky specifikované citovaným rozsudkem ve věci
Hewlett Packard France
nejsou ve stěžovatelčině věci dány. Stěžovatelka označila zboží (elektrický skútr) v kolonce 31 každého písemného celního prohlášení jako
„Ostatní motorové modely – el. skútry“
, čemuž pak v kolonce 33 téhož prohlášení přiřadila sazební položku – zbožový kód dle kombinované nomenklatury celního sazebníku „9503 80 90 00“ (tedy
„Ostatní hračky; zmenšené modely a podobné modely na hraní, též mechanické; skládanky všech druhů, – Ostatní hračky a modely, obsahující motor; -- Z jiných materiálů“
). Tyto údaje se navzájem nevylučovaly a mohly vskutku opodstatnit též původní klasifikaci; ve smyslu
Hewlett Packard France
tedy nebylo možno bez dalšího jen na základě označení zboží v kolonce 31 dospět k závěru, že sazební položka v kolonce 33 je užita nesprávně. Teprve z dalších podkladů poskytnutých až v průběhu následné kontroly (ES Prohlášení o shodě pro výrobek Elektrický skútr 250 W a 350 W a Návod k použití) bylo lze zjistit správné sazební zařazení zboží.
[57] Nejvyšší správní soud podotýká, že otázka, zda celní orgán v některých řízeních zboží též fyzicky kontroloval, a měl tedy reálnou možnost chybu v zařazení zboží zjistit, jak tvrdí stěžovatelka, je v kontextu citované judikatury Soudního dvora irelevantní. Jakkoliv bylo v některých případech zboží fyzicky kontrolováno, kontrola neprobíhala za účelem ověření správného sazebního zařazení; celní úřad neměl ani povinnost takovouto kontrolu v takto stanoveném rozsahu realizovat. Ze správních spisů navíc vyplývá, že ve smyslu čl. 68 písm. b) celního kodexu nebyly při kontrole zboží vzaty vzorky zboží za účelem hloubkové kontroly nebo analýzy (jak vysvětluje žalovaný v některých svých vyjádřeních ke kasační stížnosti, nestalo se tak právě proto, že celnímu úřadu nevznikly v průběhu velkého celního řízení pochybnosti o sazebním zařazení zboží). Odebrání vzorku zboží v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu volného oběhu ostatně ani sama stěžovatelka netvrdí. V podrobnostech lze k funkci kontroly v rámci tzv. velkého celního řízení odkázat na text uvedený shora [VI/1–c)].
[58] Nejvyšší správní soud v souladu s doktrínou vytyčenou Soudním dvorem ve věci
Cilfit a další
(rozsudek ze dne 6. 10. 1982, 283/81, Recueil, s. 3415, bod 16) vzal v potaz též interpretaci prvé (a pro tuto věc klíčové) podmínky soudy jiných členských států Společenství. Například belgická
judikatura
považuje za chybu ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu zásadně pouze aktivní jednání celních orgánů – srov. rozsudek belgického Cour de cassation ze dne 8. 11. 2002 ve věci č. F-20021108-5 (
Presse Labo Service, s.p.r.l.
) (přístupné na http://jure.juridat.just.fgov.be). Zcela shodný postoj k tomu má
judikatura
francouzských soudů – francouzský Cour de cassation ve své judikatuře ohledně
interpretace
pojmu „chyba“ podle čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu konstantně judikuje, že za chybu lze zásadně považovat pouze aktivní jednání. Příkladmo v rozsudku Cour de cassation ze dne 5. 4. 2005 ve věci
Delpierre mer et traditions SA
(sp. zn. 02-21207, www.courdecassation.fr) se soud odvolává na konstantní judikaturu Soudního dvora a dovozuje, že chybou „
jsou všechna pochybení
...
, jenž jsou důsledkem aktivního jednání jednak orgánů kompetentních k dodatečnému vyměření cla, jednak orgánů exportního státu, což vylučuje chyby celního prohlášení učiněného dlužníkem, s výjimkou případů, kdy nesprávnost prohlášení je výlučně způsobena nesprávnými informacemi poskytnutými samotnými celními orgány
“, ovšem za podmínky závaznosti těchto informací. Ilustrativně možno poukázat též na rozhodnutí Cour d´appel de Rouen ze dne 24. 1. 2006 ve věci
C.S.R.
, č. CT0037 (www.legifrance.gouv.fr), která je srovnatelná s nyní projednávaným případem. Společnost C.S.R. se specializovala na opracování a distribuci průmyslových materiálů, za tím účelem mj. dovážela ocelové kolejnice určené pro obráběcí stroje. Společnost ve svém celním prohlášení zařadila dovážené položky do nesprávného tarifu, přičemž toto pochybení bylo zjištěno celními orgány teprve v rámci následné kontroly a společnosti bylo dodatečně vyměřeno clo. Cour d’appel de Rouen potvrdil správní rozhodnutí. Francouzský soud dovodil, že celní orgány se nedopustily chyby za situace, kdy jednoduché srovnání deklarovaného tarifního zařazení s popisem zboží neumožňovala odhalit nesprávné tarifní zařazení; soud uznal argumentaci celní správy, dle které ze strany celních orgánů by se jednalo o chybu pouze v případě, pokud by k odhalení nesprávného tarifního zařazení postačovalo jednoduché porovnání deklarovaného tarifního zařazení s výslovným popisem zboží podle
relevantní
nomenklatury. Bylo na společnosti C.S.R., aby požádala celní orgány o informaci, která by potvrdila správnost provedeného zařazení. Konečně lze zmínit i judikaturu britských soudů, podle níž „
legitimní očekávání obchodníka jsou hodna ochrany jen tehdy, pokud celní orgány samy poskytly základ pro takováto očekávání
(s odkazem na shora citovanou věc
Hewlett Packard France
). ...
Pokud ovšem celní orgány byly uvedeny v omyl nesprávnými informacemi uvedenými v prohlášení obchodníka (nebo jeho zástupce) a pokud platnost takovýchto informací neměly celní orgány povinnost kontrolovat ani hodnotit, chyba je naopak přičitatelná obchodníkovi
(s odkazem na shora citovanou věc
Mecanarte
).
Pokud byl ovšem obchodník předtím uveden v omyl celními orgány, a proto v celním prohlášení poskytl nesprávné informace, chyba je znovu přičitatelná celním orgánům.
“ [viz rozsudek London Tribunal Centre (Customs) ze dne 13. 8. 2007 ve věci
Invicta Foods Ltd v Revenue & Customs
[2007] UKSPC, bod 19, s citací dřívějšího precedentu High Court of Justice; přístupné též na http://www.bailii.org/].
[59] Nelze proto hovořit o tom, že by – slovy čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu – v nyní projednávaných věcech „
částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů
“.
2. Nezjistitelnost chyby osobou jednající v dobré víře
[60] Pokud jde o druhou z výše uvedených podmínek (podle níž chyba, které se dopustily celní orgány, nemohla být osobou povinnou zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným způsobem zjištěna), musí být zjistitelný charakter chyby, které se dopustily příslušné celní orgány, posuzován s přihlédnutím k povaze chyby, profesní zkušenosti dotčených subjektů a řádné péči, kterou posledně uvedené prokázaly. Povaha chyby závisí na komplexnosti, nebo naopak dostatečně jednoduchém charakteru dotčené právní úpravy, a časovém období, během něhož orgány ve své chybě setrvaly (bod 32 shora citovaného rozsudku
Agrover
, srov. též rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 3. 2005,
Biegi Nahrungsmittel a Commonfood
, C 499/03 P, Sb. rozh. s. I 1751, body 47 a 48). Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 11. 11. 1999 ve věci
Söhl & Söhlke
(C-48/98, Recueil, s. I-7877, bod 57) je třeba přezkoumat, zda činnost dotčeného subjektu spočívá v podstatné míře v dovozu a vývozu a zda má dotčený subjekt předchozí zkušenost s výkonem těchto činností.
[61] Nehledě na to, že v dané věci není dána již první podmínka, tedy existence chyby na straně celních orgánů, je patrné, že není dána ani druhá podmínka aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Obecně platí nepřímá úměra mezi složitostí
relevantní
právní úpravy a dobrou vírou dotčené osoby – „
čím je sporná oblast práva komplexnější, tím je snazší pro dotčenou osobu prokázat, že jednala v dobré víře
“ (Lyons, T.
EC Customs Law.
Oxford: Oxford University Press, 2001, s. 419). Právní úprava v daném případě nebyla nijak zvláště složitá [pro výklad správného sazebního zařazení, který není v kasační stížnosti na rozdíl od žaloby rozporován, srov. rozsudky krajského soudu, s. 11 – 15, zejména pak s. 14 – 15, resp. rozhodnutí žalovaného, část (3)]. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu a žalovaného, dle něhož je nezbytné při zařazování zboží pod jednotlivé položky Kombinované nomenklatury vycházet z funkčního určení zboží, kterým v tomto případě bylo vozidlo poháněné elektromotorem, jehož primární funkcí je přeprava osob za podmínek uvedených v přiložených dokumentech. Celní úřad i žalovaný tak správně zařadili předmětné zboží po zhodnocení všech důkazů, kterými byly zejména Prohlášení o shodě pro výrobek elektrický skútr 250 W a 350 W a Návod k použití, do podpoložky 8711 90 00
„Motocykly (včetně mopedů) a jízdní kola vybavená pomocným motorem, též s postranními vozíky; postranní vozíky, – Ostatní“
, která je pro dané zboží nejspecifičtější a výslovně zahrnuje též skútry. Na zařazení zboží do uvedené podpoložky nemá žádný vliv, že elektrický skútr není určen k jízdě po pozemních komunikacích.
[62] Nadto je nutno podotknout, že stěžovatelka je v daném odvětví ve smyslu shora citovaného rozsudku
Söhl & Söhlke
profesionálem (dle rozhodnutí žalovaného, které v tomto směru stěžovatelka nijak nezpochybňuje a které je i v plném souladu s obsahem soudního spisu, uskutečnila v období let 2004 a 2005 několik desítek operací stejného typu, tedy dovozu identického zboží do režimu volného oběhu),
nota bene
vždy zastoupeným celní deklarantkou, která je její vlastní zaměstnankyní. Nejvyšší správní soud tedy v této části uzavírá, že i kdyby snad stěžovatelkou vytýkaná nečinnost celních orgánů byla chybou ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu (o což ovšem v daném případě nejde, jak již vyplývá z předešlého textu), nebylo by lze hovořit o takové chybě, která by nemohla být přiměřeným způsobem zjištěna osobou povinnou, pokud tato
jedná v dobré víře
.
[63] Nejvyšší správní soud připomíná, že bylo na stěžovatelce, aby se v případě pochybností o správném použití ustanovení, jejichž nedodržení může vést ke vzniku celního dluhu, informovala a opatřila si všechna možná vysvětlení, aby uvedená ustanovení neporušila [citovaný rozsudek
Söhl & Söhlke
, bod 58; podobně rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 5. 1996 ve spojených případech
Faroe Seafood a další
, C-153/94 a C-204/94, Recueil, s. I-2465, bod 100] – v daném případě mohlo jít samozřejmě o závaznou informaci o sazebním zařazení zboží podle čl. 12 celního kodexu. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se žalovaným v jeho názoru, že pokud stěžovatelka jako profesionální obchodník hodlala dovážet zboží po delší časové období a ve větším množství a současně si nebyla jista sazebním zařazením zboží (což se zdá pravděpodobným již jen proto, že sama stěžovatelka správnost celního zařazení neformálně diskutovala s pracovníky celního orgánu, jak opakovaně stěžovatelka sama uvádí), řádná péče stěžovatelky jako předpoklad pro aplikaci druhé podmínky čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu mohla spočívat právě v pořízení závazné informace; dobré víry by se mohla stěžovatelka dovolávat např. tehdy, pokud by na základě této informace jednala a celní orgány by následně zjistily, že závěry z této informace vyplývající jsou chybné.
[64] Lze připomenout, že smyslem závazné informace je zajistit podnikatelským subjektům „
určitou právní jistotu při výkonu jejich činností, aby byla ulehčena práce celních pracovišť a aby byla dosažena větší jednotnost při použití celního práva Společenství
“ (rozsudek Soudního dvora ze dne 29. 1. 1998,
Lopex
, C 315/96, Recueil, s. I-317, bod 19). Jak již vysvětleno výše, pokud se stěžovatelka odvolávala jen na neformální konzultaci s pracovníky celního orgánu, nelze vůbec hovořit o tom, že by jen na základě takovéto informace mohla být v dobré víře.
3. Povinnost dodržet všechna ustanovení předpisů týkající se celního prohlášení
[65] Konečně, pokud jde o třetí podmínku, podle níž osoba musí dodržet všechna ustanovení platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení, Soudní dvůr upřesnil, že deklarant je povinen poskytnout příslušným celním orgánům všechny nezbytné informace stanovené předpisy Společenství a vnitrostátními předpisy, které je popřípadě doplňují nebo provádějí s ohledem na sazební zacházení požadované pro dotčené zboží (věc
Agrover
, bod 33). Tato povinnost přitom nesmí jít nad rámec takových informací, o kterých lze rozumně předpokládat, že je deklarant může mít k dispozici; rozhodující je, aby takové informace, jakkoliv budou podle okolností třebas i nesprávné, byly deklarantem poskytnuty v dobré víře (viz
Mecanarte
, bod 29, a
Hewlett Packard France
, bod 29).
[66] Ani tato podmínka ve stěžovatelčině případě není dána. Stěžovatelčina kauza je v tomto směru po právní stránce zcela srovnatelná s rozsudkem Soudního dvora dne 23. 5. 1989 ve věci
Top Hit Holzvertrieb
, 378/87, Recueil, s. 1359. Je sice pravdou, že pouhá skutečnost nesprávného zařazení zboží sama o sobě není porušením třetí podmínky aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu (srov.
Hewlett Packard France
, body 29 až 31). Na druhou stranu, označila-li stěžovatelka v kolonce 31 každého písemného celního prohlášení zboží jako
„Ostatní motorové modely el. skútry“
, takovéto označení ve spojitosti s přiřazením zboží pod sazební položku „9503 80 90 00“ (Ostatní hračky) neposkytlo celnímu orgánu všechny informace stanovené právními předpisy nezbytné pro sazební zacházení požadované pro dotčené zboží. Podle čl. 62 odst. 1
in fine
celního kodexu písemné celní prohlášení musí obsahovat veškeré náležitosti nezbytné pro použití předpisů upravujících celní režim, do kterého je zboží navrženo v celním prohlášení. Jak upozornil Soudní dvůr, „
[p]okud nemůže být zboží zařazeno dostatečně přesně pouze na základě svého označení nebo vzhledu do určité položky společného celního sazebníku, je povinností deklaranta poskytnout jakýkoliv jiný užitečný údaj týkající se především vlastností a použití zboží, aby pomohl zboží správně zařadit
“ (bod 26 citované věci
Top Hit Holzvertrieb
). Obdobně jako deklarant v citované věci
Top Hit Holzvertrieb
stěžovatelka nepopsala zboží dostatečně určitým způsobem a namísto toho zvolila jen popis
„Ostatní motorové modely – el. skútry“
. Z takovéhoto popisu nebylo vůbec zřejmé, zda je zboží modelem – hračkou, nebo zda je jeho primární funkcí přeprava osob; jen prve uvedenému by odpovídal zbožový kód 9503 80 90 00 s celní sazbou 0,0 %, zatímco posléze uvedenému musel nutně odpovídat kód 8711 90 00 00 s celní sazbou 6 % (srov. tamtéž, body 29 a 30).
[67] S ohledem na právě uvedené již není pro naplnění třetí podmínky podstatné, že kromě zavádějící charakteristiky zboží jako „motorového modelu“ stěžovatelka splnila všechny další požadavky na ní těmito normami kladené.
VII.
Shrnutí
[68] Možno tedy shrnout, že ani případná chyba celního orgánu v průběhu celního řízení nevylučuje realizaci následné kontroly podle čl. 13 a čl. 78 celního kodexu a podle § 127 celního zákona (ve znění účinném počínaje 1. 5. 2004 po novele č. 187/2004 Sb.). Osoba povinná zaplatit clo se však za takovýchto okolností může bránit proti této povinnosti a požadovat ve svůj prospěch aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu (ve znění nařízení č. 2700/2000). K aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu je však nutné vždy splnit tři kumulativní podmínky. Nejprve je třeba, aby clo nebylo vybráno následkem chyby ze strany samotných příslušných orgánů, dále, aby tato chyba, které se dopustily tyto orgány, nemohla být osobou povinnou zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným způsobem zjištěna, a konečně, aby tato osoba dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení. Pouze jestliže jsou tyto tři podmínky splněny, osoba povinná zaplatit clo má právo na to, aby clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno.
*) S platností od 26. 4. 2008 zrušeno a nahrazeno nařízením č. 450/2008, kterým se stanoví celní
kodex
Společenství (Modernizovaný celní
kodex
); tam srov. čl. 25 až 27 a čl. 82.
**) S účinností od 1. 4. 2006 i ve znění zákona č. 79/2006 Sb.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.