Vydání 6/2010

Číslo: 6/2010 · Ročník: VIII

2057/2010

Celní právo: držitel zboží

Celní právo: držitel zboží
V čl. 53 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní
kodex
Společenství, je uvedeno, že dokud není postavení zboží vyřešeno, mohou celní orgány na náklady a nebezpečí držitele zboží nechat toto zboží přemístit na zvláštní místo, které je pod jejich dohledem. Za držitele, k jehož tíži jdou náklady spojené s umístěním zboží na místo pod dohledem celních orgánů, je nutno považovat osobu, která má věc u sebe, aniž by nutně musela zároveň s věcí nakládat jako s věcí vlastní. Držitel ve smyslu uvedeného ustanovení je tedy ten, kdo má zboží pod skutečnou kontrolou a disponuje jím. Může jím tedy být i přepravce a nemusí vždy jít pouze o osobu, která podepsala souhrnné celní prohlášení.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2010, čj. 15 Ca 49/2009-28)
Prejudikatura: rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 9. 2005, United Antwerp Maritime Agencies NV proti Belgickému státu, a Seaport Terminals NV proti Belgickému státu a United Antwerp Maritime Agencies NV (C-40/04, Sb. rozh. s. I-08245).
Věc: Komanditní společnost Nieten Internationale Spedition proti Celnímu ředitelství Ústí nad Labem o úhradu skladného.
Celní úřad Chomutov vyměřil žalobci částku nákladů za dočasně uskladněné zboží ve výši 13 923 Kč.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaný dne 4. 2. 2009 zamítl.
Žalobce proto podal proti uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. V žalobě uvádí, že pro uložení povinnosti zaplatit náklady dočasného uskladnění zboží v dotčeném případě nejsou dány skutkové ani právní předpoklady. Podle čl. 53 odst. 2 celního kodexu, mohou celní orgány nechat přemístit zboží na zvláštní místo, které je pod jejich dohledem, na náklady a nebezpečí držitele zboží. Z uvedeného dle žalobce plyne, že povinnost zaplatit náklady vzetí zboží pod přímý dohled, včetně skladného, má ten, kdo má zboží přemisťované pod přímý dohled v držení v okamžiku, kdy Celní úřad Chomutov přistoupil k jeho přemístění pod svůj přímý dohled. Držitelem zboží v daný okamžik byl dle názoru žalobce dopravce, který jej měl v držení na základě přepravní smlouvy. Za těchto skutkových a právních okolností trvá žalobce na tom, že předmětné plnění mělo být uloženo dopravci. Proto napadené rozhodnutí i rozhodnutí celního úřadu považuje za nesprávné a nezákonné. Žalobce podotýká, že celní
kodex
používá pojmu „držitel zboží“ v jiném smyslu, než jak je tento pojem chápán naším národním právem a teorií věcných práv. Celní předpisy chápou držitele jako osobu, která má zboží v daný okamžik oprávněně u sebe, tedy spíše ve smyslu
detence
než ve smyslu držby.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že se s námitkami žalobce dostatečným způsobem v plném rozsahu vypořádal již v napadeném rozhodnutí, neboť byly žalobcem uplatněny již v odvolacím řízení. Žalovaný neshledává na důvodech uvedených v rozhodnutí nic nezákonného ani nesprávného. Ustanovení čl. 53 odst. 2 celního kodexu ukládá povinnost celním orgánům, aby nechaly přemístit zboží na zvláštní místo, které je pod jejich dohledem, dokud není postavení zboží vyřešeno, na náklady a nebezpečí držitele zboží. K tomuto kroku přistoupil Celní úřad Chomutov na základě rozhodnutí o uložení povinnosti uhradit náklady ze dne 14. 11. 2008, z jehož odůvodnění je patrné, že dne 26. 9. 2008 podal žalobce u vstupního celního úřadu souhrnné celní prohlášení na zboží vstupující na celní území Společenství. Toto celní prohlášení bylo téhož dne zaevidováno a jako celní úřad určení byl stanoven Celní úřad Benešov a předmětné zboží mu mělo být dodáno do 3. 10. 2008. Dne 3. 11. 2008 byl informován Celní úřad Chomutov žalobcem, že na parkovišti v prostorách celního úřadu stojí kontejner s předmětným zbožím. Celní úřad ukončil dne 4. 11. 2008 režim tranzitu. Podle čl. 50 celního kodexu od předložení zboží k celnímu řízení do doby, než mu bude přiděleno celně schválené určení, má toto zboží postavení „dočasně uskladněného zboží“. Podle čl. 96 celního kodexu je žalobce držitelem režimu vnějšího tranzitu Společenství, který má své povinnosti (pojem „držitel celního režimu“ je blíže specifikován v čl. 4, rozumí se jím osoba, jejímž jménem bylo celní prohlášení činěno, nebo osoba, na níž byla převedena práva a povinnosti uvedené osoby vyplývající z celního režimu). Mezi tyto povinnosti mj. patří, že žalobce je povinen předložit zboží v nezměněném stavu ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení. Žalobce jako hlavní povinný se své primární zodpovědnosti nemůže zprostit, neboť tyto povinnosti byly uloženy právě jemu. Žalobce předložil zboží k celnímu řízení a do doby, než mu bylo přiděleno celně schválené určení, mělo zboží postavení „dočasně uskladněného zboží“, a proto celní úřad aplikoval § 95 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, kde je jasně deklarováno, kdo je osoba povinná a v jaké výši má být hrazeno skladné. Na základě shora uvedených skutečností žalovaný neshledal nic nesprávného na rozhodnutí celního úřadu, když za držitele označil žalobce a s tímto se takto ztotožnil, neboť držba je vykládána v souvislosti se dvěma základními prvky, a to, že držitel musí mít věc ve své skutečné moci, tj. fakticky ovládat (faktické panství nad věcí - objektivní prvek) a musí mít vůli s věcí nakládat jako s vlastní (subjektivní prvek). Žalovaný se neztotožňuje s tvrzením žalobce, že držitelem byl dopravce, který měl zboží v držení na základě přepravní smlouvy. Dle žalovaného byl dopravce pouze detentorem, který sice vykonával faktické panství nad věcí, avšak nakládal s věcí jako s cizí, proto nemohlo být za dočasně uskladněné zboží připisováno skladné na jeho vrub.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Ke sporné otázce, zda osobou povinnou k uhrazení nákladů uskladnění je hlavní povinný (žalobce) nebo přepravce, který měl zboží u sebe z důvodu jeho přepravy, uvádí soud následující. Předně je třeba zdůraznit, že přistoupení České republiky k Evropské unii současně vedlo k přistoupení k společné úpravě celního řízení obsažené v celním kodexu a jeho prováděcích předpisech. Za situace, kdy má docházet k interpretaci práva v oblasti právní úpravy, jejíž vznik, působení a účel je bezprostředně navázán na komunitární právo, je nutno vycházet při interpretaci právních institutů z principu eurokonformního výkladu.
V čl. 50 celního kodexu je stanoveno, že od předložení k celnímu řízení do doby, než mu bude přiděleno celně schválené určení, má předložené zboží postavení dočasně uskladněného zboží. Takové zboží je dále nazýváno „dočasně uskladněné zboží“. V čl. 53 odst. 2 celního kodexu je uvedeno, že dokud není postavení zboží vyřešeno, mohou celní orgány na náklady a nebezpečí držitele zboží nechat toto zboží přemístit na zvláštní místo, které je pod jejich dohledem. Z uvedené úpravy jednoznačně vyplývá, že náklady vzniklé v souvislosti s uskladněním dočasně uskladněného zboží jsou k tíži držitele zboží. Právě výklad pojmu „držitel“ je předmětem sporu účastníků.
Výkladem pojmu držitel se zabýval rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C-40/04 United Antwerp Maritime Agencies NV proti Belgickému státu, a Seaport Terminals NV proti Belgickému státu a United Antwerp Maritime Agencies NV. V tomto rozsudku je uvedeno, že čl. 184 odst. 1 prováděcího nařízení stanoví, že osoba, která podepsala souhrnné celní prohlášení, je povinna znovu předložit celním orgánům na jejich vyžádání v nezměněném stavu zboží, na něž podává souhrnné celní prohlášení a které doposud nebylo vyloženo z dopravního prostředku, na němž se nachází. Naopak podle odstavce 2 téhož článku po vyložení zboží přechází povinnost znovu předložit zboží celním orgánům na jejich vyžádání na každou osobu, která je má v držení pro účely přepravy nebo skladování. Evropský soudní dvůr dospěl v bodu 35 výše uvedeného rozsudku na základě tohoto ustanovení k následujícímu závěru: „Ze samotného znění článku 184 prováděcího nařízení vyplývá, že rozhodujícím kritériem za účelem určení osoby, která je povinna předložit dočasně uskladněné zboží celním orgánům na jejich vyžádání, je v období po vyložení zboží jeho držení. Je to držitel, kdo se zbožím disponuje a kdo jej může na požádání předložit, přičemž osoba, která podepsala souhrnné celní prohlášení, již v daném okamžiku nemá skutečnou kontrolu nad uvedeným zbožím.“ Dle názoru zdejšího soudu z uvedeného závěru jednoznačně vyplývá, že Evropský soudní dvůr vykládá pojem držitele ve smyslu detentora, který má věc u sebe, aniž by musel zároveň s věcí nakládat jako s věcí vlastní. V uvedeném smyslu je pojem držitele nutno vykládat stejně v rámci všech ustanovení prováděcího nařízení a celního kodexu. Tedy i v čl. 53 celního kodexu je nutno za držitele považovat toho, kdo má zboží pod skutečnou kontrolou a disponuje jím, tedy v daném případě přepravce, a nikoli hlavního povinného (žalobce). Česká právní úprava v celním zákoně neobsahuje žádnou vlastní definici pojmu držitel. Soud je toho názoru, že v daném případě bude tedy nutné při výkladu obsahu pojmu „držitel“ respektovat výše uvedený výklad stanovený judikaturou Evropského soudního dvora. V daném případě tedy není možné použít pro výklad obsahu uvedeného pojmu principy obsažené v jiných předpisech vnitrostátního práva. Soud také zastává názor, že výklad obsažený v judikatuře Evropského soudního dvora není v rozporu ani s vnitrostátní úpravou obsaženou v § 95 celního zákona, když v daném ustanovení je výslovně uvedeno, že za dočasné uskladnění zboží ve skladech celního úřadu platí osoba, která zboží celnímu úřadu předložila. Soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že v daném případě držitelem zboží i osobou, která zboží k dočasnému uskladnění celnímu úřadu předložila, byl s přihlédnutím k výše uvedené judikatuře Evropského soudního dvora dopravce, který zboží měl fakticky ve své moci za účelem dopravy, a nikoli žalobce.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.