Vydání 2/2007

Podstatou sporu v daném případě je přesvědčení žalobkyně o tom, že jí díky technické závadě, chybě softwaru či jiné chybě na straně celního úřadu byla způsobena újma tím, že ačkoli ze svého pohledu učinila vše, co bylo v jejích silách, aby podala celní prohlášení řádně a včas, nepodařilo se jí vejít se do limitu daného objemem celní kvóty na zboží, jež dovážela, pro který byla nastavena výhodnější celní sazba, než je běžná, smluvní.

Podle § 105 odst. 10 celního zákona je podání celního prohlášení považováno za projev vůle deklaranta navrhnout předmětné zboží k propuštění do příslušného režimu. Podáním celního prohlášení potvrzuje deklarant správnost údajů v něm obsažených, pravost dokladů, kterými je doloženo, a zavazuje se k plnění povinností vyplývajících z propuštění zboží do navrženého režimu.

Celní sazebník obsahuje: a) kombinovanou nomenklaturu zboží, b) jinou nomenklaturu, která je plně nebo částečně založena na kombinované nomenklatuře, anebo která k ní přidává další třídění stanovené zvláštními předpisy, které upravují provádění celně sazebních opatření při obchodu se zbožím, c) všeobecné celní sazby, d) smluvní celní sazby, e) preferenční sazební opatření obsažená v mezinárodních smlouvách, které upravují poskytování celních sazebních preferencí (preferenční smluvní celní sazby), f) preferenční sazební opatření přijatá jednostranně vůči některým státům, skupinám států nebo území, g) jednostranná sazební opatření poskytující snížení dovozního cla u některého zboží, h) další sazební opatření vyplývající z jiných obecně závazných právních předpisů (§ 57 odst. 1 celního zákona).

Jsou-li splněny podmínky pro použití sazebních opatření uvedených v odstavci 1 písm. e) až g), uplatní celní úřad na návrh deklaranta přednostně tato sazební opatření namísto uplatnění celních sazeb uvedených v odstavci 1 písm. c) a d); ustanovení celních předpisů o používání jednotné celní sazby tím nejsou dotčena. Je-li použití sazebních opatření uvedených v odstavci 1 písm. d) až g) omezeno pouze na určitý objem dováženého zboží, použijí se tato opatření pouze na tento objem (§ 57 odst. 2, 3 celního zákona).

V části VIII Vyhlášky č. 252/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona, nalezneme seznam kódů pro uplatnění celních sazeb. Je-li první číslicí třímístného kódu 1, znamená to smluvní nebo všeobecnou celní sazbu, není-li uplatňováno preferenční zacházení (běžná celní sazba). Jsou-li druhou a třetí číslicí třímístného kódu 00, znamená to jiné než níže uvedené možnosti, přičemž mezi nimi je u dvojčíslí 20 uvedeno, že jde o celní kvótu. Kód 120 tak představuje celní kvóty, zejména v rámci GATT (smluvní celní kvóty a dočasné celní kvóty nad rámec závazků ve WTO). Kód 100 značí běžnou celní sazbu, smluvní nebo všeobecnou, není-li uplatňováno preferenční zacházení.

Ustanovení § 2 odst. 1 a 2 nařízení vlády č. 462/2003 Sb., o vydání celního sazebníku a o stanovení sazeb dovozního cla pro zboží pocházející z rozvojových a nejméně rozvinutých zemí a podmínek pro jejich uplatnění (celní sazebník) a o změně některých souvisejících předpisů, říká, že ze zboží uvedeného v příloze č. 2 k tomuto nařízení se na návrh deklaranta vyměřuje clo podle sazeb stanovených v této příloze, za předpokladu, že: a) zboží je navrženo do celního režimu volného oběhu, b) zboží pochází ze státu, se kterým byla uzavřena smlouva o vzájemném poskytování celních výhod, nebo ze státu, kterému jsou celní výhody poskytovány podle zvláštního předpisu, c) celní kvóta vztahující se k tomuto zboží není vyčerpána. Celní kvóta se otevírá v 8.00 hodin prvního dne období, na které je tato kvóta otevřena. Připadne-li tento den na sobotu, neděli nebo státem uznaný svátek, otevírá se kvóta nejbližší následující pracovní den.

V dané věci není sporu o tom, že požadavek žalobkyně na čerpání kvóty S 406 došel z počítače Celního úřadu v Chebu do informačního centra GŘC dne 2. 1. 2004 v 8 hodin 1 minutu 27 sekund a 77 milisekund. Tato skutečnost byla zjištěna v odvolacím řízení z vyjádření Ministerstva financí, Generálního ředitelství cel ze dne 29. 4. 2004, a žalobkyně ji nijak nezpochybnila. Po celou dobu pouze tvrdila, že nemohla učinit více, než učinila, pro to, aby její požadavek přišel včas, tedy před vyčerpáním kvóty, k čemuž došlo již v 8 hodin 0 minut 43 sekund 293 milisekund. Všechny pozdější požadavky, včetně požadavku žalobkyně, byly neúspěšné. Žalobkyně vyjádřila záměr čerpat kvótu uvedením kódu 120 do odst. 36 JCD, přičemž poté, co došlo k jejímu vyčerpání a uzavření, byl příslušný odstavec uvádějící kód preference opraven na 100, používaný pro běžnou celní sazbu. Té také bylo použito a dovážená kuřecí prsa byla při žalobkyní navrženém propuštění do režimu volného oběhu zatížena clem ve výši 43 %.

Sporným v této věci zůstává postup celního orgánu, včetně činnosti jím užívaného počítačového systému, která se mu připisuje, z pohledu jeho souladu se zákonem, jinak řečeno, zda postup sám a jeho výsledek mohl zapříčinit zkrácení žalobkyně na jejích veřejných subjektivních právech, což je podle § 65 s. ř. s. předpokladem úspěchu žaloby.

Žalovaný v průběhu řízení popíral, že by na jeho straně (popř. na straně Celního úřadu v Chebu) došlo k technické chybě při přenosu dat do centra, a ani listina jím opatřená, dokumentující časový průběh čerpání předmětné kvóty, tomu nenasvědčuje. Požadavek od žalobkyně týkající se konkrétního množství zboží do centra došel, sice jako dvanáctý v pořadí, tedy za třemi úspěšnými a dalšími osmi neúspěšnými, ale časový odstup od posledního včasného činil sotva 44 sekund a od prvého něco přes 55 sekund. Vzhledem k charakteru zkoumané informace (tvrzení o tom, že nedošlo k technické chybě, je negativní) má žalovaný omezené možnosti k jejímu prokázání. Ani žalobkyně nepředložila žádný důkaz, který by její přesvědčení potvrzoval. Objektivně zjištěnou skutečností tedy zůstává, že požadavek žalobkyně na čerpání kvóty přišel až poté, co byla uzavřena. Za takové situace nezbylo celnímu úřadu než postupovat podle § 57 odst. 3 celního zákona a vyměřit clo ve výši, která byla za dané situace pro deklaranta nejvýhodnější, neboť podmínky § 2 odst. 1 písm. c) celního sazebníku nebyly naplněny.

Co vedlo k takové situaci, není pro tuto věc rozhodující. Žádné důkazy o tom, že opoždění vznesení či doručení požadavku způsobil lidský faktor (např. při zadávání dat do počítače; úmyslně či z nedbalosti), počítačový systém (vlivem závady hardwaru či chyby v softwaru, poruchy při přenosu informace na dálku, nesprávné funkce počítače přijímajícího informace v centru) či jiné okolnosti (např. nesprávné znamení o přesném čase v rádiu, výpadek elektrického proudu), nemohou mít za následek přiznání celní sazby ve výši, jež byla stanovena pro omezený objem zboží daný onou kvótou. Kvóta S 406 byla podle pravidel uvedených v celním sazebníku (cit. výše) otevřena a okamžitě po vyčerpání uzavřena. Podstata celého systému proclívání kvótovaného zboží je jednoduchá. Výhodnější celní sazba se přizná pouze tomu zboží, pro které toto zacházení vyžádal deklarant včas, tj. dříve, než došlo k vyčerpání celkového objemu kvóty. Přišel-li požadavek (a je lhostejné, z jakých důvodů) pozdě, výhodnější celní sazbu přiznat nelze. Skutečnost, že někdo zavinil či je na základě jiného důvodu odpovědný za to, že žalobkyně nemohla svůj požadavek uplatnit včas, a přišla tak o konkrétní celní zvýhodnění, může mít určitý význam pouze pro otázku případné náhrady škody. To však leží zcela mimo předmět tohoto řízení. Náhrada škody je věcí soukromého práva, přičemž spory z něho vyplývající rozhodují obecné soudy. Sluší se na tomto místě poznamenat, že případný úspěch v takovém sporu je otázkou důkazní situace a rovněž by bylo třeba vzít v úvahu pravidla o promlčení nároku. Na zákonnost rozhodnutí o propuštění zboží do režimu volného oběhu včetně uplatnění cla v zákonné (ne zvýhodněné) výši je taková skutečnost zcela bez vlivu. Protože by případné zavinění na straně pracovníků celního úřadu či technická chyba nemohly vést ke změně napadeného rozhodnutí (vydaného na základě JCD žádající čerpání kvóty a posléze propuštění zboží ve standardním režimu), neprováděl soud žádné dokazování ke zjištění, zda k nim skutečně došlo. Celní úřady rozhodly na základě objektivní situace – neumožnily čerpání kvóty po jejím uzavření, a proto nelze v tomto směru jejich závěru nic vytknout.

Obecná formulace žalobních bodů v žalobě odůvodňuje argumentaci adekvátní úrovně. Soud nesdílí názor žalobkyně, že žalovaný nesprávně a neúplně posoudil skutkový stav věci. Z rozhodujícího důkazu – písemného záznamu o průběhu čerpání kvóty S 406 dne 2. 1. 2004 – je zřejmé, že požadavek žalobkyně na její čerpání přišel pozdě (po jejím uzavření), takže celní úřad postupoval správně, pokud zvýhodněnou výši cla neaplikoval a předmětné zboží propustil do režimu navrženého žalobkyní, ale zatížené smluvní celní sazbou, nebylo-li možné uplatnit žádnou sazbu výhodnější. Nastalé skutkové okolnosti jiný postup nedovolovaly. Žalovaný tedy nepochybil, pokud ve svém rozhodnutí takový postup správního orgánu prvého stupně aproboval. Žalovanému rovněž z výše podrobně popsaných důvodů nelze vytýkat, že by porušil zákon tím, že pominul selhání techniky jako důvod, proč žalobkyně neuplatnila svůj požadavek včas. Za prvé nelze přehlédnout, že selhání techniky se neprokázalo. Kde tkví příčina opožděného doručení požadavku do centra evidence kvót, není zřejmé. Pokud však zákon sám neuvádí způsobilé přivodit pro žalobkyni příznivější stav, došlo-li ke zmeškání z důvodů, které jí nelze přičítat, nejsou celní orgány povinny zkoumat, proč v konkrétním případě ke zpoždění došlo.

Co přesně mínila žalobkyně svou výtkou, že žalovaný nesoustředil v úplnosti všechny důkazní prostředky a neprovedl jimi důkazy zákonným způsobem, není zřejmé. Žalobkyně v žalobě netvrdila, že nějaký důkaz chybí. V každém případě se obě strany shodují v otázce průběhu úkonů prováděných jak žalobkyní, tak pracovníkem celního úřadu za účelem proclení zboží s využitím celní kvóty. Deklarant i správní orgány jsou zajedno v tom, že požadavek na čerpání kvóty přišel pozdě, tj. po jejím uzavření. Tato skutečnost je rozhodná pro celý další průběh správního řízení. Právě ona měla za následek, že celní úřad v prvém stupni vydal rozhodnutí výše popsaného obsahu a žalovaný je potvrdil. Správní orgány, podobně jako soud, nemají za to, že bylo v řízení potřeba doplňovat další důkazy k potvrzení přesvědčení žalobkyně, že uplatnění jejího požadavku na čerpání kvóty neproběhlo standardně. Nikým nezpochybněným faktem totiž zůstává, že nelze přiznat zvýhodněnou sazbu cla, byla-li kvóta tento odklon umožňující již vyčerpána. Že žalovaný nevzal při svém rozhodování v úvahu vyjádření Ing. P., není vadou. Zástupce žalobkyně v celním řízení totiž netvrdil nic, co by mohlo přivodit v případě, že by to bylo zohledněno, jiné rozhodnutí ve věci. Soud rovněž neshledal žádný logický rozpor v hodnocení důkazů žalovaným. Žalovaný správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakých důkazů (listin) při svém rozhodování vycházel, jaké skutečnosti z nich zjistil a jaký závěr z toho posléze vyvodil. Ke všem námitkám, které žalobkyně vznesla v odvolání a jeho doplnění, se žalovaný ve svém rozhodnutí vyjádřil. Podrobně také vysvětlil, proč v případě žalobkyně nepřichází v úvahu uplatnění preferenční celní sazby v rámci importní kvóty. Z rozsahu textu odůvodnění a zejména pak vyjádření k žalobě věnovaného této otázce dokonce mohl vzniknout u žalobkyně dojem, že šlo o jeden z rozhodovacích důvodů. Z celkového kontextu však soud při projednání věci zjistil, že se jednalo pouze o terminologické nedorozumění, jež nelze přičíst k tíži žalovanému, a které je zcela bez vlivu na podstatu sporu. V zásadě šlo o to, že žalobkyně v odvolání žádala přiznání „“, což fakticky mělo znamenat, že požadovala, aby i v jejím případě bylo postupováno tak, jako u tří jiných úspěšných žadatelů o proclení zboží s využitím kvóty S 406, tedy chtěla, aby na její zboží byla uplatněna celní sazba stanovená pro objem zboží, na jaký byla kvóta nastavena, odpovídající 24 % ze základu. Výraz „“ užila ve smyslu výhodnější nebo nižší než obvyklá (smluvní nebo všeobecná). Žalovaný se pak v odůvodnění svého rozhodnutí i ve vyjádření k žalobě (a posléze i při ústním jednání před soudem) terminologie použité žalobkyní přidržel a vysvětlil, že takovému požadavku nemohl vyhovět proto, že nebyly splněny zákonné podmínky pro přiznání preferenční celní sazby v rámci kvóty (tj. ještě nižší sazby cla, než je ta 24 % stanovená pro kvótu S 406), neboť zboží pochází z Brazílie, tedy země, která podmínku preference nesplňuje. Správně přitom odkázal na rozdíl mezi „preferenční celní sazbou“ a „smluvní kvótou“ a rovněž připomněl, že žalobkyně v JCD navrhla uplatnění celní kvóty (kódem 120), nikoli preferenční celní sazby v rámci celní kvóty (kód 320) – to požadovala až v odvolání.

Soud tedy na podkladě toho, co bylo rozvedeno výše, uzavírá, že neshledal správními orgány shromážděná skutková zjištění nedostatečnými a nesdílí názor žalobkyně, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Žalovaný (potažmo i správní orgán prvého stupně) vycházel ze stavu věci, který byl spolehlivě zjištěn z listin, jež jsou založeny ve správním spise, a skutkový základ správně právně posoudil. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřetelně patrno, že se věcí náležitě zabýval a pečlivě zhodnotil všechny skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, a byly pro rozhodnutí ve věci podstatné.

K žalobou namítaným porušením jednotlivých ustanovení právních předpisů lze uvést následující. Ustanovení § 4 správního řádu, stanovící v odst. 2, že účastníci řízení mají v řízení rovná procesní práva a povinnosti, nebylo v této věci aplikováno. Obdobnou zásadu však (jak správně podotkl žalovaný) obsahuje i procesní předpis, jehož pravidly se v souladu s § 320 odst. 1 písm. c) celního zákona proběhnuvší řízení mělo řídit. Jde o ustanovení § 2 odst. 8 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle něhož mají všechny daňové subjekty v daňovém řízení před správcem daně stejná procesní práva a povinnosti. Soud po přezkoumání dospěl k závěru, že zásada procesní rovnosti nebyla v případě žalobkyně porušena – přinejmenším z grafického znázornění průběhu čerpání kvóty S 406 je zřejmé, že se žádostmi jiných subjektů, které, podobně jako žalobkyně, požádaly o čerpání až po uzavření kvóty, bylo naloženo stejně. Ze zmíněné listiny je patrno, že kvótu bylo umožněno čerpat pouze prvním třem žadatelům v pořadí a žádnému z dalších nebylo stejně jako žalobkyni poskytnuto žádné množství požadovaného zboží z důvodu vyčerpání stanovené kvóty. Zvýhodnění jiných subjektů na úkor žalobkyně nezákonným postupem celních orgánů nebylo zjištěno. Princip fungování systému čerpání zvýhodnění určených pro omezený objem zboží žalovaný opakovaně vysvětlil. Ani pokud jde o ryze procesní práva a povinnosti, žalobkyně netvrdila ani soud nezjistil, že by žalobkyni nebylo na rozdíl od přístupu celních orgánů k jiným subjektům umožněno uplatnit její práva či po ní bylo vymáháno plnění povinností ve větší než zákonné míře.

Podle § 129 odst. 1 celního zákona dojde-li v době od přijetí celního prohlášení do propuštění zboží do volného oběhu ke snížení celních sazeb, může deklarant požádat o přiznání výhodnější sazby. Odst. 2 téhož ustanovení říká, že nebylo-li možno zboží propustit do volného oběhu z důvodů, které lze přičítat pouze deklarantovi, ustanovení odst. 1 se nepoužije.

Jelikož nebyla naplněna právního pravidla zakotveného v § 129 celního zákona (v době od přijetí celního prohlášení do propuštění zboží do volného oběhu nedošlo ke snížení celních sazeb a nenastala situace, že zboží nebylo možno propustit do volného oběhu), nemohla být tato ustanovení vůbec aplikována, a tudíž ani porušena, jak tvrdila žalobkyně.

Je-li celní prohlášení podáno ve stanovené formě, případně na předepsaném tiskopise, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti, je doloženo všemi potřebnými doklady, je zajištěn celní dluh v případech, kdy povinné zajištění celního dluhu stanoví celní předpisy nebo kdy zajištění celního dluhu požaduje celní úřad, a je-li celnímu úřadu možno předložit i zboží, na které se celní prohlášení vztahuje, celní úřad prohlášení okamžitě přijme. Celní úřad na písemném celním prohlášení uvede datum přijetí celního prohlášení (§ 106 odst. 1 celního zákona). Celní prohlášení musí být podáno celnímu úřadu, kterému bylo předloženo předmětné zboží. Celní úřad může povolit, aby celní prohlášení bylo podáno dříve, než mu bylo předloženo předmětné zboží. V tomto případě celní úřad stanoví lhůtu, v níž má být zboží předloženo. Nebude-li ve stanovené lhůtě zboží celnímu úřadu předloženo, má se za to, že celní prohlášení nebylo podáno. Bylo-li celní prohlášení podáno dříve, než bylo předmětné zboží předloženo celnímu úřadu, může je celní úřad přijmout teprve po předložení tohoto zboží (§ 106 odst. 2, 3, 4 celního zákona).

Žalobkyně v žalobě namítala, že ačkoli všechny podmínky výše citovaného ustanovení splnila, celní úřad podle něho nepostupoval. V dané věci celní úřad celní prohlášení žalobkyně podané prostřednictvím jeho přímého zástupce bez problémů po jeho předložení (v souladu s § 106 odst. 1 celního zákona) přijal a datum přijetí na něm vyznačil. Jeho následný postup (stanovení výše cla na deklarované zboží, které stojí v centru zájmu žalobkyně) se odvíjel od možnosti čerpat kvótu pro toto zboží stanovenou, jak již bylo podrobně popsáno výše. O předčasné přijetí celního prohlášení v této věci nešlo, takže nebyl důvod postupovat podle pravidel v následujících odstavcích téhož ustanovení. Ani situace, kdy by celní úřad nemohl celní prohlášení přijmout, předvídaná v odstavci 5 § 106 celního zákona nenastala, takže toto ustanovení nebylo použito. I tento žalobní bod je tedy nedůvodný.

Ustanovení § 41 obchodního zákoníku, zaručující všem soutěžitelům právo svobodného rozvíjení jejich soutěžní činnosti a sdružování se k jejímu výkonu, ukládající jim současně dbát pravidel hospodářské soutěže a zakazující účast v soutěži zneužívat, v projednávané věci taktéž nebylo porušeno. Nic z toho, co žalobkyně uvedla, nenasvědčuje tomu, že by celní orgány bránily žalobkyni rozvíjet soutěžní činnost či se k jejímu výkonu sdružovat. Také žalobkyní zmíněné ustanovení § 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, vymezující jeho působnost jako ochranu před jejím narušením dohodami soutěžitelů, zneužitím jejich dominantního postavení či jejich spojením (s uvedenými výjimkami), je bez zřejmého poměru k projednávané věci. Žádný z vyjmenovaných druhů zásahu do hospodářské soutěže nebyl tvrzen. Navíc lze poznamenat, že významné v oblasti dozoru nad „regulérností“ hospodářské soutěže jsou primárně svěřeny Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, nikoli soudu.

Podobně nelze než odmítnout námitku porušení obecného principu rovnosti všech účastníků v právních vztazích, jak podle žalobkyně plyne z § 2 a § 3 občanského zákoníku. Zmíněná ustanovení se týkají výhradně občanskoprávních vztahů jako relací v rámci soukromého práva. Výkon státní moci (včetně záležitostí spojených s celním řízením) a vztahy, které při něm vznikají, mají odlišný základ a uskutečňují se na poli práva veřejného. V rámci správního řízení nemají subjekty v něm vystupující (celní orgány, deklarant) rovné postavení, ale naopak jsou k sobě navzájem ve vztahu jisté (podřízenosti), projevující se zejména oprávněním správního orgánu vydávat v rámci své pravomoci a působnosti individuální správní akty (rozhodnutí) závazné pro jejich adresáty. Rovného (procesního) postavení dosahují teprve v řízení před správním soudem.

Rovněž porušení Ústavy soud neshledal, zejména když žalobkyně nespecifikovala, kterého ze zde garantovaných práv se mělo týkat.