Vydání 10/2005

Podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona o azylu, ve znění účinném v době konání správního řízení a vydání správního rozhodnutí, je účastník řízení povinen se dostavit na předvolání ministerstva vnitra k pohovoru ve lhůtě, kterou stanoví ministerstvo. Nedostaví-li se k pohovoru opakovaně bez vážných důvodů, rozhodne ministerstvo na základě spisového materiálu, pokud to jeho obsah umožní. Dle § 24 odst. 1 citovaného zákona se písemnosti doručují do vlastních rukou žadatele o udělení azylu v místě, ve kterém je evidován jeho pobyt. Pokud se účastník řízení v místě doručení písemnosti nezdržuje a jeho pobyt není znám, uloží se písemnost určená do vlastních rukou účastníka řízení podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o azylu u pověřeného zaměstnance ministerstva v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde má účastník evidován pobyt, nebo v přijímacím či pobytovém středisku, které je nejblíže místu evidovaného pobytu mimo zmíněná střediska, po dobu 15 dní a oznámení o jejím uložení se vyvěsí na místě obvyklém. Poslední den lhůty se pak považuje za den doručení písemnosti a doručení rozhodnutí, k jehož převzetí byl účastník řízení písemně vyzván, i když se o jejich uložení nedozvěděl. Podle § 25 písm. d) citovaného zákona se řízení o udělení azylu zastaví, jestliže se účastník řízení bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru nebo neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutkového stavu věci a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout.

Podle § 77 odst. 2 zákona o azylu může být účastník řízení o udělení azylu přihlášen k pobytu mimo pobytové středisko. Místo pobytu je povinen oznámit ministerstvu. Podle ustanovení § 78 odst. 1 cit. zákona byl účastník řízení o udělení azylu ubytovaný mimo azylové zařízení povinen oznámit změnu pobytu do tří dnů odboru cizinecké a pohraniční policie příslušnému podle nového místa, kde je hlášen k pobytu. Při hlášení pobytu a hlášení jeho změn se přitom podle § 78 odst. 4 citovaného zákona postupovalo podle zvláštního právního předpisu, kterým je dle poznámky pod čarou zákon č. 326/1999 Sb. Podle § 98 odst. 5 tohoto zákona se změny pobytu hlásí policii vyplněním přihlašovacího tiskopisu.

Z uvedených ustanovení vyplývá, že žalovaný je oprávněn podle § 25 písm. d) zákona o azylu zastavit správní řízení o udělení azylu tehdy, jestliže se žadatel o azyl opakovaně nedostavuje k pohovoru bez vážného důvodu a zároveň nelze na základě dosud zjištěných skutečností rozhodnout. Předpokladem postupu dle tohoto ustanovení je řádné doručení předvolání k pohovorům. Nejvyšší správní soud proto předně posuzoval, zda správní orgán I. stupně dodržel platná ustanovení o doručování písemností určených do vlastních rukou dle zákona o azylu a správního řádu.

Správní orgán se v souladu s § 24 odst. 1 zákona o azylu pokusil nejprve doručit předvolání k pohovoru do vlastních rukou stěžovatele. Držitel poštovní licence přitom doručoval na adrese, která – jak vyplývá ze správního i soudního spisu – byla v době doručování evidována jako místo stěžovatelova pobytu v průběhu řízení o udělení azylu v evidenci žalovaného i Policie ČR. Vzhledem k tomu, že se však adresát písemnosti v místě doručování v době pokusu o doručení nezdržoval, což vyplývá jednak ze záznamu pošty na vrácené zásilce a jednak to nepopírá ani stěžovatel, nemohla nastoupit náhradního doručení ve smyslu § 24 odst. 2 správního řádu. Zároveň tím byla splněna první podmínka aplikace § 24 odst. 3 zákona o azylu. Druhou skutečností, která podmiňuje možnost použití náhradního doručení uložením písemnosti u pověřeného zaměstnance ministerstva v přijímacím nebo pobytovém středisku, je fakt, že jiný pobyt žadatele o azyl nebyl znám. I tato podmínka byla dle Nejvyššího správního soudu v daném případě splněna. V evidenci pobytu žadatelů o azyl, kterou dle § 71 odst. 1 a 5 cit. zákona vede žalovaný správní orgán a Policie ČR, žádné jiné místo stěžovatelova pobytu evidováno nebylo a podle sdělení Policie ČR uvedl stěžovatel pozdější adresu poprvé až dne 3. 10. 2001 v rámci žádosti o udělení víza. Rovněž držitel poštovní licence zjistil, že se stěžovatel odstěhoval z místa evidovaného pobytu bez udání adresy.

Z uvedeného dle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že žalovaný důvodně učinil závěr, že stěžovatelův pobyt není znám. Stěžovatel v kasační stížnosti sice tvrdí, že změnu pobytu nahlásil žalovanému telefonicky, avšak žádným způsobem to nedokládá a ani nespecifikuje, kdy se tak mělo stát. Nejvyšší správní soud sice připouští, že zákon o azylu, ve znění platném v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nestanovil formu, jakou má být změna pobytu ministerstvu nahlášena; pokud však stěžovatel tvrdí, že změnu nahlásil pouze telefonicky a z evidencí pobytu vedených k tomu pověřenými orgány to nevyplývá, musí takovou skutečnost prokázat, resp. musí předložit či označit důkazy, které informace uvedené v evidenci pobytu vyvracejí. To však stěžovatel neučinil, a proto má Nejvyšší správní soud za to, že byla splněna i druhá podmínka aplikace § 24 odst. 2 zákona o azylu, tj. že správnímu orgánu nebyl jiný stěžovatelův pobyt znám. Za těchto okolností pak žalovaný správně aplikoval posledně citované ustanovení a předvolání k pohovorům stěžovateli doručoval uložením u pověřeného zaměstnance ministerstva v přijímacím nebo pobytovém středisku. Vzhledem k tomu, že ze záznamů na předvoláních vyplývá, že tato předvolání byla vyvěšena v pobytovém středisku, které bylo nejblíže místu stěžovatelova evidovaného pobytu, po zákonem stanovenou dobu 15 dní a zároveň je stěžovatel nepřevzal, nastala v obou případech doručení předvolání uplynutím posledního dne této lhůty. Stěžovatel tak byl k oběma pohovorům ve smyslu § 23 zákona o azylu řádně předvolán, avšak nedostavil se k nim.

Nejvyšší správní soud vzal dále v úvahu, že v daném případě měl žalovaný jako podklad pro rozhodnutí k dispozici pouze návrh na zahájení řízení a že žádný jiný pohovor k žádosti o udělení azylu, standardně v řízeních o udělení azylu prováděný, se stěžovatelem proveden nebyl. Informace obsažené v návrhu na zahájení řízení přitom samy o sobě nejsou dostatečným podkladem pro řádné posouzení naplnění důvodů pro udělení azylu dle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu. Za dané situace Nejvyšší správní soud vyvodil, že podmínky aplikace § 25 odst. d) cit. zákona byly naplněny, neboť stěžovatel se bez vážného důvodu opakovaně nedostavil k pohovoru, ke kterému byl řádně předvolán, a na základě dosud zjištěných skutečností nebylo možné rozhodnout.